Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Řetěz moci Irián 20.díl
datum / id04.09.2021 / 523638Vytisknout |
autorkatt-chan
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno13x
počet tipů0
v oblíbených0x
Řetěz moci Irián 20.díl

Řetěz moci Irián 20.díl

„Je to opravdový zázrak můj pane. Vidím tak jasně budoucnost i minulost některých lidí. Osud Iriánu. Stane se to?“ Možná jsem, až moc zvědavá a Pán Iriánu mě potrestá, ale v mé vizi byla zkáza a smrt. „To co jsi viděla není důležité a časem se může změnit. Důležitější jsou jejich činy. Je to jedna z možností, která se spustí za určitých okolností, ale nemusí být stejný konec. Záleží na Zielovi a Renovi a jejich odhodláni něco obětovat pro záchranu tohoto místa.“ Poklonila jsem se. Byl jako vždy nestranný a oběma připravil stejné podmínky. „Pane. Nádoby jsou skoro plné.“ Za mnou se otevřely tajné dveře za obětním stolem, kde byli dvě baňky. V jedné nespočet průhledných kuliček a v druhé kouřové, až černé kule. Měli pokažený tvar a jejich velikost se lišila. „Ano nastal správný čas.“ Zafoukal vítr a obě baňky se vznesly do vzduchu. „Na co můj pane?“ Přenesli se k Iriánskému obelisku. „Jejich skutky budou odměněny.“ V uzavřené svatyni zafoukal vítr. Jeho vánek se obtáčel a nadzvedával kuličky. Promíchali se a měnily. Pán Iriánu tvořil zázrak. Do obelisku střelil z čistého nebe blesk a postupoval dolů. Rezonoval svou mocí a udeřil. Kuličky se jedna po druhé spojovaly. „Běž a odevzdej vzácné dary.“ Obelisk pohasl a ve svatyni se otevřela velká brána a vítr byl pryč. Podívala jsem se k oltáři, kde leželi dva podlouhlé  balíčky. Obsah byl dobře ukrytý. Neodvažovala jsem se nahlédnout a jako první vzala Zielův. Byl lehoučký jako pírko. Sehnu se pro Renův, který měl na sobě bílí papír oproti Zielovu černému. Co mohlo být uvnitř a přitom být tak lehké? Strčím je pod plášť a pluji směrem ke dveřím. Podle vidiny se Ziel právě procházel po svém novém sídle. Rena najdu později, když se mi zobrazilo, jen mlhavé místo, které se nedalo určit.   

Cesta do středu města od svatyně se stávala nebezpečnou. Na každém rohu hlídali Zielovi muži a nenechávali nikoho proklouznout. Čím blíže jsem se dostávala, tím nebezpečnější to pro lidi bylo. Mlžný mrak mě nadnášel a plul po kamenité cestě, která se změnila na dlaždice. „Stůj.“ Jedna hlídka se mě snažila zastavit. „Ty máš doma nemocnou ženu a ty se dnes zraníš.“ Ukázala jsem z jednoho na druhého. „To je vědma ze svatyně!“ Houknul druhý s vytřeštěnýma očima. „Koukej. Ona nemá nohy!“ Lekli se a uhnuli okamžitě stranou. Ještě se nestalo, že by mě někdo dokázal zastavit. Pomyslela jsem si a plula dál. Tolik očí na mě upíralo svou pozornost. Za každou skulinou dveří, čí oknen se skrývali vystrašené a unavené tváře lidí. Jejich sny se s nástupem Ziela rozpadaly a měnily v prach.

Ziel zrovna opouštěl sídlo, když si všiml mé maličkosti. „Stará baba přišla na návštěvu? Jdete mi gratulovat?“ Ušklíbnul se a snažil se vypadat jako někdo velice mocný. Navenek působil silně, ale co se skrývalo pod tou tvrdou skořápkou? Mohla jsem si to přečíst v jeho budoucnosti, která se pomalu sestavovala kousek po kousku. Zabouchla jsem v mysli knihu, která se mi otevřela. Pokud budu moc zvědavá mohlo by to ovlivnit celý Irián. „Ne. Na to je moc brzo.“ Drel, který byl jako věrný pes u nohou svého pána mi chtěl ublížit. Jeho oči plné nenávisti to prozrazovaly. „Nechceš vědět co mě sem přivádí? Já moc často nevycházím.“ Vzbudila jsem jeho zvědavost. Zadržel Drela pohybem ruky, aby se stáhl. „Chceš mi říct mojí budoucnost? Já vím, že bude skvělá.“ Chvástal se a nahodil úsměv plný obdivu, ale mě jeho krásná tvář neoklame, když za tím vším vidím černé srdce. „Jako dítě jsi trpěl.“ Spadla jeho maska a ukázal pravou tvář plnou krutosti. „Tvůj výcvik byl na tak malého chlapce příliš. Sedřené ruce do krve a zbičovaná záda každý večer.“ Pokračovala jsem ve výčtu z minulosti. „Opravdu jsi neměl dětství ani kamarády. Jak smutné, ale kvůli tomu tady nejsem.“

Přišel blíž, až tak blízko, že jsem cítila jeho dech na své tváří. „Lžeš. Jsem milované dítě. Vědma? K smíchu. Co ty vlastně víš?“ Byl to hysterický smích, kterým se to snažil zamaskovat. „Všichni vypadněte.“ Stráž opustila svoje místo a nechali nás samotné. Díval se na mě jinak, než před chvíli. „Vždycky jsem si myslel, že to jsou báchorky, ale ty opravu víš. Měl bych tě zabít? Nebo využít pro budoucnost?“ Obloha v krásný slunečný den potemněla. Nad Zielem se blýsklo. Blesk udeřil přímo vedle něj. „Pán Iriánu tě pozdravuje. Přináším jeho jménem dar.“ Přehodila jsem potrhaný plášť na stanu a vyndala krabičku zabalenou v černém papíře. „Příjmy ho a pečlivě zvaž jeho využití.“ Mírně se ukloním a čekám s napřaženýma rukama, až si ho vezme. Okamžitě ho sebral a roztrhl papír. Otevřel víko a vyndal malý bič. „Taková hračka.“ Chtěl ho zahodit. „Zadrž lidské mládě.“ Pán Iriánu to udělal znovu a vstoupil do mého těla.   

https://povidkyodkat.blogspot.com/




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor