Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Mé Moáry
datum / id06.09.2021 / 523691Vytisknout |
autorGimouš Veliký
kategorieJen tak pro radostDalší dílo autora
témaHumorné
zobrazeno53x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog

Předmluva


Chystám se vám vyprávět o mně. O mým životě statečnýho a všestranně nadanýho kocoura. Polokočky takovýmu povídání říkají divným slovem Moáry.


Takže vám předkládám Mé Moáry. Moc rád bych vás uvedl do naprostý pohody a řekl vám, že to bude veselý čtení. Ale nebudu vám lhát. Budete číst o mým životě plným nebezpečí a nástrah. Některý kapitoly jsou celkem zábavný, ale je jich Mini Mum.


Život není jen fajnový spaní na hlavě polokocoura Káji, omazánkový máslo nebo paštika v misce.  Život je i o strašnostech jako motýli, AuTo, modelky, sežraná paštika, omyly polokoček a podobný hrozný věci.


Snažil jsem se v mých Moárech pravdivě popsat můj život s rodinou polokoček, která má tu čest mně sloužit, a o mým soužití s přidělenou kočkou Miou, Hudebníkem, dalšíma kočkama, polokočkama a dokonce i se psy.


Připravte se na nelehký čtení, některý kapitoly jsou k pláči, jiný děsivý. Budete mockrát udivený mojí neuvěřitelnou statečností a chytrostí!


Radím vám, čtěte mé Moáry po kouskách, jinak by se vám rozrušením mohly začít klepat packy. A buďte shovívavý, jo? Jedná se o moje první povídání. Já jdu se srstí na trh a polokočky Kája a Alča, který to zapsaly a ilustrovaly, jdou na ten samý trh s kůží, o srst už dávno přišly kvůli motýlům. Akorát nevím, kde se ten trh koná, na to jsem ještě  nepřišel.


Váš Gimouš Veliký


 

Mé Moáry

O mým narození

Moje vyprávění začnu od samýho počátku. Nebudu zastírat, že jsem mimořádnej a významnej. Jako jeden z mála kocourů

mám svojí vlastní internetovou stránku se záznamem o mým původu a datu narození!

Prosím, přestaňte číst a na chvíli se zamyslete. Kterej kocour má svý vlastní internetový stránky? Jmenujte mi aspoň tři! Nemůžete si vzpomenout? Jasně! Jsem prostě výjimečnej.

Statečnost, odvaha, neohroženost – to jsem já!

Kočičí rodina, ze který pocházím je dokonce natolik významná, že mojí maminku Dianku, se mnou v jejím bříšku, přinesly polokočky k paní Kacálkový. Paní Kacálková je polokočka, která vede kočičí ráj jménem Srdcem pro kočky. Ale kdyby měla čtyři nohy, tak je stoprocentní kočka. Rozuměla mi víc než většina pravejch koček.

Má doma pravejch koček neskutečný množství, víc než do kolika umím počítat, takže jich musí být nekonečně moc! Počítat totiž umím moc dobře – jedna, dvě, tři, šest, devět, pět, deset, nekonečno.

Mojí maminku k paní Kacálkový jistě donesli, protože věděli, že se narodím jako nejmenší a budu potřebovat od malička sluhy, který mě budou krmit a zajistí, aby se ze mě stal Gimouš Veliký.

Já vám ani neřekl, jak se jmenuju. Dali mi jméno Gimísek, ale dost často mi říkají mým opravdovým jménem Gimouš. No řekněte sami, Gimísek... zní to jako jméno pro někoho kdo má dům a své osobní sluhy z rodu polokoček??

Musím zde odbočit, protože moc dobře vím, jak jsou polokočky pomalejší. Kočky můžou tenhle odstavec přeskočit, těm je nedokonalost polokoček úplně jasná. Ale pro vás ostatní... Polokočka je tvor, kterej byl zřejmě stvořen, aby sloužil nám, pravejm kočkám.

Řeknu vám, ten kdo polokočky dělal se sice snažil, ale nejde o moc dobře odvedenou práci. Polokočky neumí chodit po čtyřech jako my kočky a potácejí se po dvou. Některý druhy mají občas tři nebo dokonce šest nohou! Mají velmi nekvalitní zrak, sluch a čich. A ta jejich srst... představte si, že jim každou chvíli spadne a pak jí na sebe zase nějak nandavají. Mají různých srstí plný skříně. Mám pocit, že doopravdy srst skoro nemají a je mi jasný proč, ale o tom až později.

Prostě... polokočka je tu od toho, aby nás krmila, drbala nás, otvírala dveře, uklízela. Z neznámým důvodů jí udělali tak, že umí i pár zázraků, který my, pravý kočky, nedokážeme.

Zázraky! Jak na ně pomyslím, jsem hned rozrušenej a nedržím niť. Abyste rozuměli, zázraky, který nám kočkám, byly upřený, jsou velkým důvodem k rozrušení! Když pomyslím na trezor s paštikou!!! Pak si musím olizovat tlapky. Tohle nebude jednoduchý povídání!

Zpět k mýmu narození. Jak jsem už říkal, mojí maminku Dianku donesli do kočičího ráje, kterej se jmenuje Srdcem pro kočky. Narodil jsem se spolu se třemi sestrami. A představte si co se stalo! I když jsem samozřejmě ten nejdůležitější, byl jsem z nich nejmenší. A navíc jsem měl hned rýmu!

Moje sestry mě odstrkovaly a nebýt polokoček, který mi sloužily od prvního dne, asi bych kvůli ségrám umřel hlady. Sestry na moje potřeby ohledně jídla kašlaly a odstrkovaly mě od maminky.

Kočky jsou svým založením potvory, mám to spolehlivě ověřený soužitím s Miou. Proto je nutný občas Miu trochu zbít, aby se srovnala a nepřerostla mi přes hlavu. Já vám ještě neřekl, kdo je Mia. Zatím vydržte, teď jsem ještě slepý koťátko a k tomu to úplně nejmenší!

Díky mý nezdolný vytrvalosti a péči polokoček jsem pomalu sílil a zvětšoval se. Hrál jsem si s ostatními koťaty, kterejch bylo v kočičím ráji vždycky plno. Dokonce jsem si hrál tak dobře, že mě filmovali a dali můj výkon na internet. Nevím přesně co je internet, ale asi se jedná o nějakou hodně důležitou věc. Ale ne tak důležitou jako paštika, to zas ne.

PAŠTIKA! Ale o té taky až pozdějc, i když paštika je MOC důležitá!

K paní Kacálkový občas přišly polokočky a odnesly si někoho z nás, koček. Myslím, že paní Kacálková polokočky předvolávala, aby začaly být užitečný a splnily svý hlavní poslání, což je samozřejmě služba kočkám.

Výběr probíhal jednoduše. Polokočka se dostavila a my jsme si jí prohlídli. Kočka, který připadala jako dobrý sluha, před ní začala vrnět, otřela se polokočce o nohy, udělala oči a podobný figury. Však víte o co jde, prostě klasický oblbování.

Takhle odešla moje maminka i ségry. Ne, že by mi to vadilo, už jsem měl jiný kámoše a soustředil se hlavně na zvětšování mýho těla. Jak jsem už říkal, byl jsem po narození maličkej. Radši to opakuju. Polokočky si o nás myslí, že máme špatnou dlouhodobou paměť... taková blbost!!

Naopak, já s pamětí žádný problémy nemám. To se nedá říct o mým polokocourovi Kájovi. On jezdí občas na nákup. Nakupování je magická činnost, při který polokočky zhmotňujou věci. Jak užitečný a chutný, typu šunky a salámu, tak i naprostý zbytečnosti jako cibule, brambory a dokonce i vyloženě jedovatá brokolice!

A hlavně a především se zhmotňujou paštiky! A můj polokocour na ty skvělý, jedinečný, vynikající paštiky normálně zapomene!!! Z toho je naprosto jasný, kdo má problémy s pamětí...

Takže... snažil jsem se zvětšit a být silný. A snažím se poctivě dodnes. Nemíním se zase nechat odstrkovat nějakou kočkou. Mám okolo sebe dvě a a obě jsou ... no prostě kočky...

Od paní Kacálkový se mi moc nechtělo. Polokoček, který se na mě zadívaly a uvažovaly, že by mě začaly sloužit, jsem se zbavoval elegantně a jednoduše. Pěstuju si totiž pořád rýmu. Stačilo se jim vysmrkat na botu a byl jsem v klidu. Tohle fungovalo bezpečně.

Žil jsem si takhle přes rok, ale trochu mě začaly štvát furt nový a nový kočky. Některý se neuměly chovat a pár jich bylo vyloženě bláznivejch.

V kočičím ráji nám polokočky sloužily fakt dobře, ale když jsem tak poslouchal řeči těch, který paní Kacálková předvolávala ke službě, zjistil jsem fantastickou věc! Normálně jsem si mohl vybrat celou rodinu polokoček, která bude sloužit jenom mně!

Nechtěl jsem nic uspěchat a sestavil jsem si dotazník požadavků na polokočky, který by mohly, ale jen mohly, jasný!?!, uvažovat o službě pro mě.

 

Výběr mých polokoček

Dost dlouhou dobu jsem sledoval polokočky, který se k nám dostavovaly. Některý byly starší a měly tři nohy. Je zajímavý, že i  když měly o nohu víc, přesto chodily dost pomalu. Kočka by řekla, že to není možný. 

Někdy přišla celá rodina. Měly s sebou malý polokočky, ty jsem zavrhnul hned. U nás se kotě umí chovat hned po narození, ale u polokoček... Stačí, když vám řeknu, že si MĚ dovolily tahat za ocas.

Taky se u nás vyskytovaly extrémně nebezpečný polokočky, z těch šel strach, řeknu vám! Ptaly se na zdravou výživu, kolik dávat granulí, jak dávkovat jídlo. Byly úplně posedlý. Pro mě, který pracoval na zvětšování těla, byly absolutně nepřijatelný!

Jedna z posedlejch polokoček mě vzala do náruče, drbala mě a říkala „Ťu, ťu, ťu, ty si ale tlustej. Já si tě vezmu a uvidíš, jakej z tebe bude hezkej kocourek.“

Snažil jsem se tvářit děsně nepříjemně, ale nedala pokoj. Použil jsem mojí super zbraň a vysmrkal jsem se jí přímo do obličeje. Nutná sebeobrana, chápete, že jo?

Musel jsem být opravdu pečlivej ve výběru. Nakonec jsem si sestavil pět zásadních bodů. Moji sluhové z rodu polokoček museli splnit všechny.

MŮJ DOTAZNÍK

1. Nesmí se ptát na zdravou stravu.

2. Museli už sloužit kočce. Nepůjdu do nevyzkoušenýho.

3. Nemají doma malý polokočky.

4. Musí umět správně drbat, hlavně za ušima a pod krkem.

5. Nesmí se ptát na zdravou stravu. Podruhý, pro sichr.

 

Dlouho jsem si z nabídky nemohl vybrat. Už, už polokočka vypadala nadějně a pak jedinou otázkou všechno zkazila. Třeba „Kolik granulí mu máme dávat?“ Jak jsem tohle zaslechnul, zvedl jsem ocas a odešel středem. Nebo „Ten se bude líbit malýmu!“

Až jednou konečně přišla rodina polokoček, hlásit se do služby. Měly s sebou i svoje děti. Oni říkají polokoucourům kluci nebo chlapi a polokočkám holky nebo ženy.

Tak tahle rodina měla dvě holky, ale už velký. Jedna z nich už dokonce za sebou měla službu u kocoura jménem Kaspík. Neptaly se na nesmysly o jídle a vůbec byly celkem sympatický. Na zkoušku jsem se před nima rozvalil a řekl „Čau,“ ale stejně mně nerozuměly.

Jak jsem psal, polokočky mají fakt blbej sluch. Slyší naší řeč jako Mňau, Nóóó, Ne ééé, Mrrr, Vrrrk a tak. Velká polokočka mě vzala do náruče a zkušeně mě podrbala. Fakt drbat uměla! A ještě k tomu měla krásnej řetízek okolo krku. Normálně mi přinesla hračku. Bylo vidět, že ví co se sluší a patří. Ještě jsem se jejich holkám zkusmo prošel po zádech. Držely poslušně. Tahle rodina vypadala hodně nadějně.

Poslední plusovej bod dostaly, když chlap, jedinej polokocour v rodině, řekl že kocoura Kaspíka nemusel, protože se počůrával.

FANTAZIE!! Mám únikovou strategii! Když mi nebudou vyhovovat, počůrám se před ním a on mě vrátí. Rozhodl jsem se, že dám týhle rodině šanci mi sloužit.

Podle mýho dotazníku dostali pět bodů z pěti možnejch, není co řešit. Jak říkají v placce, na kterou polokočky občas zírají, „Giv mí fájf“, to jako že je všechno oukej, řečeno v JÚ řeči.

A v tom... ši.. ši.. šim... šimr... KÁCH, normálně jsem se před nima vysmrknul, i když jsem zrovna nechtěl. Radši jsem se tvářil jakože nechápu a je to poprvý v životě, co se mi taková věc přihodila. Pro jistotu jsem na ně udělal oči přes celou hlavu.

Dostal jsem je! Za pár dní si pro mě přijedou!

 

Další pokračování bude příští pondělí. Prosím o vaše hodnocení :)




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

07.09.2021 10:42:39dát kritice tipvesuvanka

To je prima, že se mu u vás líbilo, ale je mně líto, že už je v kočičím nebi. 

07.09.2021 09:05:29dát kritice tipGimouš Veliký

Jo,jo. Líbilo se mu u nás. Už je bohužel v kočičím nebi. Ale byl to bláznivej kocour :)

06.09.2021 15:13:16dát kritice tipvesuvanka

Pobavilo mě, jsem kočkomilka. Dotazník nemá chybu. Pojem "zdravá strava" je mně také protivný (všeho moc škodí, i zdravé stravy), a tak se Gimoušovi vůbec nedivím :-))). Snad se mu bude líbit v nové rodině. Těším se na pokračování :-)))

Vítej na Písmáku!



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor