Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Za oponou křehké mysli

Výběr: Gora
09. 09. 2021
11
18
686
Autor
Alcedothis

„A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé.“

Zjevení Janovo 12‚9 (ČEP)

Lidská mysl je křehká nádoba, pokud se s ní zachází nešetrně, může se rozbít na tisíc kousků. Všechno mé trápení začalo ve chvíli, kdy se do panelového domu přímo pod můj středně velký byt, ve kterém bydlím téměř celý život, tedy čtyřicet dva let, nastěhoval prapodivný pár. Hřmotný obtloustlý muž podobný pravěkému člověku, jemuž chyběl bradový hrbol a nadočnicové oblouky zvýrazňovalo mohutné obočí, a neurotická žena připomínající obrýlenou lasičku. Zpočátku jsem jim nevěnoval pozornost, jelikož jsem uvyklý bydlet v paneláku, kde je slyšet i upadnutí čajové lžičky, ale po čase mi začalo docházet, že mě chtějí stůj co stůj z mého útočiště vypudit.

Snad je poslal sám Antikrist, aby se jeho vyslanci se mnou náležitě vypořádali. Neustále mi ztrpčovali život. Kamkoli jsem se hnul, tam jsem slyšel jejich nenasytný smích a hlomoz zrezivělých pantů. Začal jsem se pohybovat po bytě po špičkách tiše jako hobit a pro jistotu jsem kašlal do polštáře, aby netušili, kde se právě nacházím. Musel jsem zanechat i tolik oblíbené očistné koupele, které mi pomáhaly bojovat se stresem vyvolaným dlouhou izolací. Dokonce jsem se ostýchal chodit na záchod a do koupelny. Na noc jsem přestěhoval postel do kuchyně, abych se alespoň na chvíli vyspal. Když jsem o mém trápení informoval předsedu družstva, jen se mi vysmál a odbyl mě větou: „Tak zavolejte policii!“

---

V těch zpropadených časech, kdy se kvůli covidu-19 všichni uzavřeli do svých domovů a mohli vycházet pouze na nákup nebo venčit domácí mazlíčky, napětí dosáhlo vrcholu. Přivedli si do bytu velkého černého ohaře s planoucíma očima, jemuž z tlamy stékaly smrduté sliny páchnoucí sírou, a zničehonic začali hrát na akordeon a zpívat ty nejnevkusnější písně jako „Bzum-bzum breke-keke“ nebo „Já ti ho tam našroubuju – dudlajdá“. Přes den štěkal a vyl hafan a přes noc bylo slyšet zednický klavír, odporné chrochtavé hlasy a sexuální orgie. Abych definitivně udělal tečku za touto svízelnou situací, pozval jsem si podlaháře, který na speciální protihlukovou podložku do všech místností položil snad nejtlustší koberec, jenž se dal sehnat, což mě stálo nemalý obnos peněz. Ještě teď mám v živé paměti, jak mi vyprávěl starý podlahářský vtip o tom, jak řemeslník položí celoplošný koberec, chce si jít zapálit a najednou si všimne boule. Proto nezaváhá, vezme kladivo a bublinu rozklepe do roviny. Vtom vejde do obývacího pokoje holčička a povídá: „Táta vám vzkazuje, že jste si zapomněl cigarety v kuchyni na stole a ptá se, zda jste náhodou neviděl našeho křečka?“

---

„Tak se tolik nemračte. Kulíte oči jako vyděšenej králík. Máte přece krásnej koberec,“ zazubil se na mě podlahář, když anekdotu dovyprávěl, a dal mi chlapskou herdu do zad. Mě do smíchu stále nebylo, protože jsem tušil, co mě čeká. A taky že ano. Ve chvíli, kdy jsem večer po položení tepichu zapnul televizi, kterou jsem měl ztišenou na minimum, abych se podíval na světový šampionát v hokeji, opět začal satanský virvál. Až téměř po roce jsem se dovolal majitelce bytu, která s údivem konstatovala, že neví, co má na to říct, že jí připadají tak slušní a tiší a že jim zavolá. Myslíte, že to pomohlo? Ani omylem. Sytý hladovému nevěří a ti dva byli zpropadeně rafinovaní.

---

Každý, kdo mě zná, ví, že mám holubičí povahu a že bych neublížil ani komárovi, který právě hoduje na mé krvi. V mládí jsem chodil do Junáka a řídil se podle skautských pravidel – ochraňoval slabší, plnil náročné celodenní zkoušky jako Tři orlí pera a byl jsem až přehnaně pravdomluvný. Bohužel zoufalí lidé dělají zoufalé činy, a tak jsem se rozhodl vzít osud do vlastních rukou. Jednoho sychravého rána jsem si navlékl plastové rukavice a odjel koupit několik láhví naplněných propan-butanovým plynem a malý kanystr s benzínem. Kolem druhé hodiny ranní jsem potají zašel do sklepa a láhve rozložil přímo pod podlahu podnájemníků, kteří bydleli v přízemí, a naplno otevřel ventily. Jednu láhev jsem také umístil přímo pod stoupačky v prádelně. Poté jsem opět co nejopatrněji vklouzl do své rezidence. Kupodivu mě nikdo neslyšel, což byl malý zázrak, protože v našem domě žije víc psů než lidí, a ti jsou neustále připraveni bránit svoje teritorium. Na toaletě jsem odemkl plastová dvířka přístupu ke stoupačkám a po stěně pomaloučku lil benzín z kanystru. Třaslavými prsty jsem pak otevřel krabičku od sirek a škrtl jednou ze zápalek. Snad nekonečný byl let žlutomodrého plamínku, který padal do temné šachty. V tom mě ale vzbudilo zadrnčení termostatu ledničky, u které jsem si jako obvykle ustlal, a šílený a neuvěřitelně živý sen byl tentam. Začal jsem u sebe pozorovat, že se mi pomalu ale jistě do mysli vkrádá paralyzující stín a začíná mě omotávat svými kořeny.

---

Jak šel čas, pomalu jsem si zvykal na život v kuchyni, kde jsem měl relativní klid a mohl alespoň nerušeně sledovat pracovní notebook nebo si číst knihu o magii z hlediska psychiatrie. Uprostřed léta se na vývěsce objevila zpráva, že se bude konat domovní schůze. Konečně. Po tolika měsících izolace jsem chtěl všem oznámit, co se tady během lockdownu odehrávalo. Jakmile došlo na připomínky členů družstva a konečně mě upovídané stařeny pustily ke slovu, začal jsem všem vyprávět, co se přihodilo. Bohužel z výrazů zúčastněných jsem poznal, že mi nikdo nevěří. „Vím, že to zní neuvěřitelně, ale já skutečně nejsem šílenec. Jen se ke mně pojďte zaposlouchat, ať uslyšíte tu hrůzu. Dršťky, činely a obcování ďáblů.“ Všichni, kteří se sešli na domovním dýchánku, se na mě úkosem podívali. Jedna paní na mě dokonce neomaleně vyštěkla: „Už dejte pokoj, v bytě pod vámi už půl roku nikdo nebydlí. V březnu vyhořel. To jste nezaznamenal?“

---

Z mého deníku

Právě, když píšu tyto řádky, je pondělí 31. května 2021. Sedím na posteli v pavilonu číslo 17 Psychiatrické nemocnice v Bohnicích a je mi dobře. Občas mě pustí i ven a já klidně brouzdám lesoparkem v areálu léčebny a užívám si znovu nabyté svobody. Jen ve skrytu duše doufám, že už se nebudu muset vracet do svého bytu, i když, jak mě ujišťoval terapeut, je to pouze v mé hlavě (stejně mu nevěřím). Pořád by mi totiž připomínal zlořády, které mi způsobovali podnájemníci pode mnou. Nebo to bylo nade mnou? ... Lidská mysl je jako porcelánová váza, snadno se rozbije a trvá pak dlouho, než se ji podaří opět slepit tak, aby držela pohromadě.


18 názorů

Kamamura
02. 02. 2022
Dát tip

Jako ideového dědice osvícenství, skeptika a zastánce vědeckého poznání světa mě napadá až kacířská otázka - Setká-li se Krist(us) s Antikristem, dojde k anihilaci, tzn. náhlé a explozivní přeměně látky na energii? 


Luzz
02. 02. 2022
Dát tip

pro mě typ textu, ke kterýmu po dočtení nevím, co napsat... nijak výrazně to na mě nezapůsobilo... ne, že byto bylo špatně napsaný, v rámci zdejších poměrů je to vlastně docela dobrý, ale nějak jsem nevěděla, jestli mě ty situace mají pobavit anebo trochu vystrašit (magoři jsou všude kolem nás! a ti největší sídlí uvnitř!). a ještě jeden dojem - jakože ono je jasný, že je to celý vymyšlený, ale přijde mi, že tady je to místy až pře-myšlený. 


Silene
02. 02. 2022
Dát tip

2109 září, Za oponou křehké mysli:

Možná má vystupňovaná alergie na cédevatenáctku a lockdown v uměleckých textech mě ponouká přát si, aby šlo třeba o mor a uzávěru, ale snad s odstupem století budu nahlížet na protivný nástroj odporné regulace trochu shovívavěji. Zatím třísknu nějakou vázu. 

cit. že se mi pomalu ale jistě do mysli vkrádá paralyzující stín a začíná mě omotávat svými kořeny. --- Jak šel čas, pomalu jsem si zvykal  

- zredukovala bych jedno z pomalu v poměrně těsném sledu (tedy nejde-li o rafinovaný symbol těch v páru) 

cit. bytu, i když, jak mě

- sejdou-li se spolu na pivu dva spojovací výrazy, z nichž každý patří k jiné, interpunkční čárka se mezi nimi nehromadí = bytu, i když jak mě (aspoň myslím)

a jestli se tu opravují chyby, tak ještě tu: Mě do smíchu stále nebylo (3. p. mně)

Potěšilo, že se vyskytl výraz: úkosem 

Velmi nadějné čtení. Elegantní název. Závěr jsem si prve vyložila tak, že levá a pravá nevědí, co dělá ruka, ale... 

K samotnému obrazu stínu v mysli: Stíny občas konají podivné věci. A jsou jako dost proradní, hlavně ti básníků. (viz Andersen). Vtahuje se do mysli třeba ušima, nosem, a kořeny, to jsou ty roztřepené konce, kterak se utrhl od podlahy? Asi to o mně leccos vypovídá, nebo možná o hodině, kdy jsem pročítala, ale ani jsem si nevšimla, že je celková nálada vyprávění vlastně poněkud pofidérní. 

Stran potenciálního požáru: Přemýšlím, když se nějaké stanoviště podpaluje zaléváním hořlavinou I. stupně ze stanoviště vyššího, kterak se zachová ta stoupačková šachta, jaký má tah, jak se pobryndá, jak se distribuují výpary, na kolik zápalek úspěšný zážeh a kdy to chytí, v který moment. Empiricky to ověřovat nebudu, ovšem kdybych to věděla, třeba by se mohlo jednat o klíč, jakým způsobem došlo k vystěhování páru. / Jo, aha, pomaloučké lití po stěně. Hm. To jsou tuším výpary echt všude, on se tak tetelí, ten benzín -- tak to nebude mít důvod zápalka zdlouhavě padat, nebo se mi naopak nechce moc věřit, že vydrží tak dlouho v letu hořet. Co chvíli zhasnou i v ruce, teda bez benzínu. Nejspíš bude skutečný klíč právě v knize o magii z hlediska psychiatrie. To si musím sehnat. 

No nic. Stíny. Každopádně mě bavilo si přečíst.  


reka
26. 10. 2021
Dát tip

V tom závěru jsem bohužel nějak zabloudil. Jak to teda bylo - to se mu zdálo, že byt vyhořel, a on doopravdy vyhořel? Zdálo se mu to, protože se to předtím stalo? Nebo to byla nějaká vize?

Asi bych se zkusil rozhodnout, jestli to má být strašidelné, nebo humorné - koukám, že už ti tohle psal i Majaks. Jsou sice hororové komedie, ale ty fungují trochu jinak, tady to na mě přišlo, že se ty komické prvky s tím hororovým závěrem docela tloukly.


Lakrov
20. 10. 2021
Dát tip

Perfektní, říkám si po dočtení, proběhnuvším stylem "na jeden nádech". Možná je můj dojem podpořen i tím, že se to dokonale trefilo do mojí současné nálady, založené sice na jiné formě stihomamu, což ovšem zároveň podporuje tušenou ústřední myšlenku téhle povídky, že nezáleží na vnějších okolnostech, nýbrž na stavu paranoikova nitra. Z věty "v bytě pod vámi už půl roku nikdo nebydlí" mě zamrazilo a z epilogu na mě dýchl smutek; areál naší blízké PL, jímž se dříve dalo projet na kole, je nanedočkatelno zavřený... Tip.


bixley
15. 10. 2021
Dát tip

Ano, to je časté, když se někomu říká, že to je v jeho hlavě...


Kytiii
15. 10. 2021
Dát tip

Super propracovaná povídka na vysoké úrovni. Nemám, co bych vytkla. Skvěle a lehce se četla, jen po dočtení mám víc otazníků než před přečtením... t.


Jamardi
03. 10. 2021
Dát tip

Pěkný popis pocitů, závěr je super. :)

Nesouhlasím s tvrzením, že píseň "Řidič ten tvrdej chleba má" je nevkusná. Mám ráda hluboký hlas pana Vodičky i tu píseň.


Gora
28. 09. 2021
Dát tip

Díky, posílám avi Próze měsíce.


Alcedothis
27. 09. 2021
Dát tip

Souhlasím s nominací.


Můžeme nominovat tuto povídku do soutěže Próza měsíce? Napiš to sem, díky.


Gora
10. 09. 2021
Dát tip

Hned jak jsem dočetla k podivným podnájemníkům, Antikristu a satanismu, připomenula jsem si I.Levina - Rosemary má děťátko, skvělý román.

Tvá povídka začíná podobně, ale brzy je zřejmé, že problémy neosnují "nájemníci", že za nimi stojí nemocná mysl vypravěče. Dobré jsou asociace s covidovou dobou, která se neblaze podepsala na psychice lidí obecně. Osamocení fyzické může spustit potíže psychické. S halucinacemi, úzkostmi se jedinec bez odborné pomoci těžko vyrovná.

Závěr se rýsuje ne zcela optimisticky, což je rovněž (pro některá onemocnění) bohužel typické, pravdivé. Stejně jako schopnost ublížit - v obavě o svůj život.

Moc zajímavá povídka hlavně po psychologické stránce, ale i dobrý příběh.

Jednu drobnou poznámku bych přece jen měla - "rozbitá porcelánová váza" se sice nabízí na první dobrou, ale možná bys přišel na objevnější metaforu/příměr.

Četla bych ráda, jak se hlavní postavě vedlo dál... tvůj styl je velmi solidní, umíš zaujmout...

......

u které jsem si jako obvykle ustal - ustlal.

V tom mě ale vzbudilo - vtom


Gora
10. 09. 2021
Dát tip

Janino, děkuju, přečtu co nejdříve...


Janina6
10. 09. 2021
Dát tip

Pošlu jedno avízko do redakce :-)


Janina6
10. 09. 2021
Dát tip

To je super povídka! Četla jsem "jedním dechem". Líbí se mi, jak pěkně proplétáš realitu a fikci, takže místy není skoro poznat, kde jedno přechází v druhé. Trochu mě zklamalo, když jsem zjistila, že to s tím propan-butanem byl jen sen, ale nakonec bylo všechno jinak... a ještě jinak... :-) Taky musím pochválit styl, dobře zacházíš s češtinou, vyjadřuješ se elegantně, což se tady v próze zas tak často nevidí. Teď mi asi zase někdo vyčte, že po pochvale "schválně musím něco zkritizovat", ale všimla jsem si dvou drobností, a proč nechtít mít skvělý text ještě dokonalejším, ne? :-) Tak jestli můžu:

Ve 3. části "slušní a tišší" - patří "tiší" (tišší by byl už 2. stupeň, jako že byli ještě tišší, než)

Ve 4. části na konci bych se přimlouvala za zrušení slova "obmotávat", tedy lépe řečeno za vynechání písmenka b (omotávat).


Alegna
09. 09. 2021
Dát tip

ano, mysl lidská je křehká, zajímavé a trochu i taqjemné


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru