Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Horečka, les a oči věčnosti
datum / id09.09.2021 / 523784Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno100x
počet tipů6
v oblíbených1x
Prolog

Obnovená povídka

Horečka, les a oči věčnosti

     Horečka ho spalovala už v noci a nepolevila ani ve dne. Na dvorku však vanul větřík, který ho povzbudil, takže se vydal k brance ve zchátralém plotu. Když ji otevřel, upadla. Nevšímal si jí a drápal se křovinami do stráně. 

     Nad strání byl les a po jeho kraji vedla pěšina. Tam, kde se terén porostlý listnáči svažoval k železniční trati, pěšina v pravém úhlu zahnula a strmě stoupala vzhůru mezi stromy. Šlapal do kopce, už aby tam byl, dýchal rychle a nahlas, ve spáncích mu z horečky tepalo a na čele vyrazil pot. Setřel ho hřbetem ruky a už stál na kraji známé scenérie. Napravo habrové houští, nalevo ke kolejím padající stráň posetá borovicemi, před ním pěšina, která asi po sto metrech ústila do úvozové cesty táhnoucí se kolem vysokého ostrohu s buky, borovicemi a smrky.

     Tady, stranou všeho ruchu, si připadal jako v jiném světě. Ticho, klid a mír, jen lesní cvrkot. I horečka na chvíli ustoupila. Kráčel teď zvolna pěšinou, kterou lemovaly kameny porostlé lišejníky. Nad hlavou mu třeskla křídla, jak se krahujec spustil s větve borovice a nabíral výšku. Cosi se zalesklo mezi kameny. Zvědavě zvedl šutr pokrytý misničkou. Zablyštil se však jen kousek průhledného plastu z nějakého kelímku, jak se od něj odrazil paprsek slunce. Přešel úvozovou cestu s bílou kamennou drtí, vylezl na ostroh a chvíli tlumil jeho kroky okr jehličí, pak zašustilo spadané listí. Clip-calp, clip-calp, clip-calp, ozval se kdesi nad ním zpěv budníčka. On ho nevnímal, protože horečka podnikla další nápor.

     Před ním mělká roklinka, kde rostly všelijaké keře a po okrajích kapradiny. Skoro se do ní zřítil a vyplašil lišku. Byla rychlá, a tak zahlédl jen mihnutí jejího ocasu. Z dálky sem dolehlo houkání vlaku před mostkem. Vyškrábal se z roklinky a zamířil tam, kde se začal les svažovat do údolí. A už se ocitl před tím půvabným kopečkem, který se znenadání zvedal na okraji hlubokého srázu. Byla to skalina pokrytá světle hnědou půdou, na ní polehlá tráva vyšisovaná sluncem, pár nízkých křivolakých borovic, mezi jejich tmavými korunami svítila bělavá modř nebe.

     Lehl si naznak, jako už tolikrát, zavřel oči, aby ho neoslňovaly pablesky slunce, vánek sem přinášel trpkou vůni tvrdé řídké tmavozelené lesní trávy, pár stébel ho lechtalo na uchu. Les šuměl a všude nezbytné crčení hmyzu. Prošla jím nová vlna horečky. Usnul. Probral se s horkým čelem, okoralými rty a suchem staženým krkem. Sáhl do batůžku a napil se z plastové láhve zteplalé vody. Posadil se a zapálil si cigaretu. Hned se rozkašlal a tak ji zdusil o kámen. Lesklý brouček se plahočil kousek vedle přes suché stéblo.

     Vstal a spustil se srázem přímo dolů, klouzal po plochém kamení a suchém listí, vtom se zaklesl špičkou boty do oka vyčnívajícího kořenu, tělo pokračovalo v pohybu dolů a už se jako katapultován řítil hlavou napřed. Odřel si prsty a dlaně, jak se chytal drsné kůry statných dubů. Skulil se na bok a válel dolů sudy, narážel do kmenů, ale ne dost, aby ho jeden zastavil. Skončil na dně údolí ve škarpě na lůžku ze starého listí.

     Celý potlučený, odřený a odraný vylezl na úvozovou cestu. Horečku teď necítil. Pod nohama mu křupalo kamení. Mezerou v hustém křoví podél cesty se vydal na hráz známého rybníčku. Došel ke stavidlu, zabrzdil na hřebenu betonové zdi a sledoval odtud, jak voda přepadá přes zčernalý trám, tekla i škvírami mezi dalšími trámy naskládanými na sebe. Blýskavý pstruh vyrazil zpod kamenu v potoce pod stavidlem.

     Tělem mu proběhla vlna horka a hned zase chladu. Otřásl se. Před očima se mu zjevila jeho Milena. Nebyla to jeho první láska, ale matčina kolegyně, s níž tady byl na procházce. Měl šestnáct, Milena o deset víc a na hrázi mu poodhalila tajemství sexu. Nazí pak plavali v rybníčku. Vzal opuštěný kámen a mrštil jím do míst, kde se tenkrát ve vodě líbali. Nerost roztříštil olivově zelenou hladinu, voda se rozvlnila, z rákosí vylétly tři divoké kachny a s kvákáním zmizely za korunami osik. Pod hrází zaskřehotal skokan. Vlny od kamene doběhly k rákosí a rozhoupaly stoicky klidnou potápku roháče.

     Už tu neměl co dělat. Vrátil se na cestu a vydal se hlouběji do údolí. Před jedním ohybem se válela halda klád a za ním stál na trávníku u lesa černý srub s verandou. Na okenicích i dveřích měl závory z pásů zeleně natřeného železa s visacími zámky. Vpravo od cesty se rozkládal šťavnatě zelený palouk s bleděmodrými zvonky. Za ostřicí bublal a zvonil potok.

     Zalezl si na prkennou podlahu verandy a schoulil se do kouta, odkud viděl palouk. Třásl se zimou, naskákala mu husí kůže a v útrobách mu zuřila horečka. Zůstal v klidu a brzy to polevilo. Okolím se rozléhalo božské ticho. Seděl nehnutě a rukama si objímal holeně. Za chvíli se na palouku objevil králík. Chvilku se rozhlížel, něco chroupal a odhopkal. Všiml si žluny na větvi blízkého stromu. Za potokem běhala po tmavé kůře dubu dvě šedá tělíčka brhlíků. Na palouk vyšly dvě srny, kráčely vznešeně a zlehka vedle sebe, pátravě koukaly kolem, než se začaly pást. Nedýchal uchvácen tím úžasným obrazem. Něco mu zašelestilo nad hlavou. Zvedl pohled k šramotu a uviděl korálky očí plcha, který ho pozoroval.

     Co se pak odehrálo, zůstalo mimo jeho vědomí. Otevřel oči a seděl na lavičce na dvorku a zády se opíral o stěnu babiččina domku. Na předloktí ho pálila dlouhá krvavá odřenina. Cítil se ale docela dobře. Vstal a odpochodoval ke své černočervené mašině. Nasadil si přílbu a zkontroloval, jestli je druhá dobře upevněná na nosiči. Za chvíli byl ve vesnici u hospody. Bylo snadné sehnat holku na tandem. Vešel do putyky s přílbou v ruce, prodral se modrými cáry cigaretového dýmu ke stolu, kde seděla ve společnosti tří mladíků známá bloncka.

     „Jedeme?“ zeptal se.

     Když se usadila za něj, nakopl mašinu, motor zaburácel a silný stroj vyrazil. Za vesnicí se za šraňkami zvedala silnice do kopce. Už jím zase cloumala horečka, ale kašlal na ni. Mašina si s kopcem hravě poradila. Nad ním vedla silnice po rovině, přidal céres a vytočil motor do obrátek. Dál silnice klesala lesem v serpentinách dolů. Ubral plyn a položil stroj do zatáčky. Za ní se proti němu objevila dvě ostrá světla reflektorů. Příšerně rychle se přibližovala a on si jen stačil pomyslet, že ta světla jsou jako oči věčnosti.

https://kvaj.blogspot.com 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

12.09.2021 09:14:39dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji. Od kterého momentu jsi ten závěr očekávala?

12.09.2021 09:13:43dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji. O ty pipisy mi šlo především, a ten konec - v líčení musel nastat zvar.

12.09.2021 09:11:58dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Přišlo mi to jako určitý nápad. Děkuji.

11.09.2021 20:21:041 tipů dát kritice tipEvženie Brambůrková

Mně se ta kombinace líbí. Závěr se sice takový nějaký dal očekávat, ale vše do sebe zapadlo.

11.09.2021 18:27:091 tipů dát kritice tipblacksabbath

Horečnaté představy....mně o nich povídej....s tím popisem krajiny dohromady....super...*/********************

11.09.2021 08:18:17dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Chtěl jsem napsat něco s přírodními scenériemi. Do této povídky jsem se totiž pustil potom, co jsem už po několikáté přečetl knížku Mara, Hřebec grošák a Pastýřka putující k dubnu od Robinsona Jefferse, který dovedl úchvatné popisy přírody. Jinak to není představa, tedy kromě toho konce. V dobách, kdy jsem ještě občas dostal horečku, což už se tak pětatřicet let nestalo, jsem to řešil způsobem - když to šlo, že jsem chodil po lese a byl nejradši sám. A přitom si člověk tak nějak všímá.

10.09.2021 22:31:301 tipů dát kritice tipvesuvanka

Četla jsem jedním dechem, smutný závěr. Zaujaly mě krásné popisy přírody :-))), TIP

10.09.2021 18:37:041 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

kvaji, popisy přírody ti jdou, jen v jedné větě jsem četla snad až příliš příd. jmen... dobře se četlo, jen jsem si říkala, proč jde hrdina/hlavní postava - s horečkou - do lesa a sám na chatu... že by to celá byla jen představa? Napsané pěkně, jsi utajený lyrik:-)

.....

ve schátralém plotu. - zchátralém

 tělo mu to vymrštilo dopředu  - myslíš ten kořen?

10.09.2021 10:08:35dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji. Oči věčnosti mohou působit jako klišé, ale nevzpomínám si, že by takto označil někdo reflektory jedoucího auta. Nazvat to Horečka - s tím jsem si pohrával. To bych ale nesměl znát takto pojmenovaný soubor úžasných povídek, který napsal skvělý spisovatel Jean-Marie Gustave Le Clézio. Musel jsem k tomu názvu něco přidat

10.09.2021 10:03:01dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Na těch přírodních popisech je to přece založené. Co se tam jinak odehrává? Jakýsi chlap má horečku, bloumá po lese a pak zabije nějakou holku i sebe na mašině. Jinak děkuji.

10.09.2021 09:20:221 tipů dát kritice tipJanina6

Četla jsem s velkým zaujetím. Popisy přírody jsou sice hodně detailní, jenže se skvěle doplňují s duševními stavy hlavního hrdiny, takže mě to bavilo. Tragický konec se tak nějak dal předem tušit. Trochu mě zklamaly "oči věčnosti", nechci tvrdit, že je to přímo klišé, ale působí na mě jako taková "velká slova pro efekt". Kazí mi dojem z jinak neotřelých formulací, které jsou v povídce použité. I název povídky by mi  zhuštěný na "Horečku" připadal méně podbízivý a přitom zajímavý. Ale ber to samozřejmě jen jako osobní dojem jednoho z čtenářů...

09.09.2021 21:03:201 tipů dát kritice tipK3

Tak nějak jsem předvídal, že ta mašina je osudová. Konec se mi docela líbil. Jinak jsem měl dojem že je to dost zbytečně popisné. Horečka se obměňuje, chvíli je chvíli není. Můj dojem po dočtení - je tu toho ještě dost navíc, tak se mi to zdá.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor