Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Hra - delší sci-fi povídka s příměsí bdsm fantazie
datum / id11.09.2021 / 523816Vytisknout |
autorRitauska
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaSci-fi
zobrazeno55x
počet tipů2
v oblíbených1x
Hra - delší sci-fi povídka s příměsí bdsm fantazie

 

 

 

Hra

  

Mazur. Planeta zábavy, neřesti a nikdy nekončící dovolené. Místo plné měst tepajících nočním životem, kde krvavě rudé moře omývá nekonečné žluté pláže a všichni tam létají za odpočinkem a netradičními zážitky. Na Mazuru se nespěchá. Mazur se vychutnává všemi smyslovými vjemy, jelikož je o něm známé, že jeho ovzduší umocňuje veškeré příjemné pocity.

 

 

Vojenský stan. Železné palandy, kousavé deky slisované z odpadní vlny, proležené matrace čpící kyselým potem. Jedna vedle druhé, vyrovnané tak, aby se příliš neplýtvalo místem. Mezi nimi úzká ulička a v ní anonymní tváře napěchované v zelených uniformách. Posměch v očích zevlujících kadetů, ale i značná úleva, že se ponížení nedělo zrovna jim.

 „Takže, ty už nemůžeš?“ uslyšel za sebou varovný hlas s příměsí mírného překvapení. Na tučných zádech ucítil lehký, ale dostatečně výhružný dotyk koženého opasku.

Zavrtěl hlavou a pokusil se o další předpisový vzpor. Srovnal záda, podklesl v ramenou a šel co nejrychleji k zemi. Vyčerpané svalstvo však nevydrželo váhu jeho zavalitého těla a on zůstal bezmocně ležet. Do holého pupku jej zastudila podlaha.

„No?“ přejela mu zvolna od krku až ke křížové kosti. Hezky pomaličku, žádný spěch, aby si náležitě vychutnal stoupající napětí.

 „Nemůžu,“ zachrčel vyčerpaně. Tvář měl rudou, sotva sípal.

„Ale ty musíš,“ pleskla se výhružně opaskem o stehno a tuhou podrážkou vojenských kanad mu přišlápla zpocený krk.

V zátylku ucítil tupou bolest, která mu vystřelila do páteře.

„No?“ vyštěkla.

Pokusil se ji ze sebe setřást, leč bez úspěchu. Drtila ho tvrdě.

„Neposlušnost se trestá.“

Jen semknul rty a zavřel oči. Se zatajeným dechem vyčkával.

„Jak myslíš.“

Opasek zasvištěl vzduchem a na žebrech notně prorostlých sádlem se objevil rudý pruh. Za ním v rychlém sledu následovaly další.

A další.

Sevřel pěsti ve snaze se ovládnout, nedat najevo slabost.

„Jsi sračka, měla bych tě utratit,“ přetočila ho nohou na záda. Odhodila opasek a zaklekla mu vší silou do prsou, až překvapeně hekl. Pod bradou ucítil její koleno. Ze stehenního pouzdra vytáhla taktický nůž a hrotem mu ho opřela o krk.

Cuknul bolestí, když ocel prošla kůží. Chvíli hleděl do jejích nevypočitatelných zelených očí a nechal si v podbřišku pobíhat myšky mrazivého vzrušení.

„Prosím, ne…“ zašeptal.

„Prosíš? Myslíš, že ti tak snadno projde ignorovat moje rozkazy?“

Rychle zavrtěl hlavou.

Vnímal, jak mu po šíji začíná stékat stružka krve. Horká a lepkavá, předznamenávající blízkou smrt. Stačilo, aby jen o pouhý milimetr bodla hlouběji, a bude po něm.

Postřehl, že hrot zvolna opouští oblast krku a zakusuje se mu do kůže. Krev crčí a mísí se s ledovým štiplavým potem. Zarazila se až u srdce, kde naopak přitlačila.

Zalapal po dechu.

Hrála si.

S jeho schopností se ovládat.

S pudem sebezáchovy…

Generál Hermann Fox v běžném životě zasedal v císařské radě a na starost míval významné bezpečnostní otázky Unie Středu. Podílel se na tvorbě zákonů, podepisoval smlouvy meziplanetárního významu, nesl odpovědnost za celou řadu důležitých rozhodnutí, což ho čím dál více vyčerpávalo. Zatímco v reálu velel někdy až otravné spoustě lidí, tady musel poslouchat a omládl díky tomu snad o třicet let.

Alespoň na malou chvíli byl opět vojákem, co se snaží vyhovět. Alespoň na moment cítil, že je opravdu naživu. Bolest ho aktivovala. Zostřila mu smysly, učinila jej na okamžik bezmocným. Vydaným na milost a nemilost rozmarům někoho jiného.

„Tak pokračuj,“ zvedla se znenadání. Nůž zmizel v pouzdře.

Do plic mu opět začal naplno proudit kyslík. Rozkašlal se. Když ale viděl její přísný výraz, rychle se otočil na všechny čtyři a pustil se do dalších kliků. Přišel si náhle nějaký lehčí. Pupek už ho tolik netahal k zemi.

„Možná si přece jen zasloužíš stát se mým vojákem,“ ozvalo se odkudsi mimo jeho zorné pole.

Opatrně pohlédl tím směrem.

Skláněla se nad malým litinovým grilem, který už prve upoutal jeho pozornost. S něčím si pohrávala. Byla k němu otočená zády, takže nemohl vidět, o co přesně jde. Šestým smyslem vytušil, že kotlety zrovna neopéká.

„Postav se.“

S úlevou poslechl, už mu zase začínaly docházet síly. Zapotácel se však vyčerpáním a zatmělo se mu před očima. Na sítnici mu vybuchl milion hvězd. Několikrát zamrkal, aby je odehnal a získal nad sebou opět vládu.

To už ale stála před ním a tvářila se vážně. V dlani svírala cejchovadlo rozžhavené doruda.

Polknul.

„Myslíš, že si zasloužíš nosit moji značku?“ zeptala se povýšeně.

Instinktivně couvl.

Po tváři jí přelétl chmurný mrak a varovně zavrtěla hlavou. Ostře nalíčené oči přimhouřila do škvír.

„Ano paní,“ zachrčel vyschlým hrdlem.

„Vážně?“ dala hlavu na stranu.

„Ano.“

„No dobrá tedy, nastav předloktí.“

Poslechl. Rozechvěle k ní natáhl ztučnělou pravici a natočil ji vzhůru jemnou bílou kůží.

Pevně ho uchopila za zápěstí a propojila se s ním očním kontaktem.

„Buď statečný.“

Přikývl a stiskl zuby.

Žhavá ocel se mu zahryzla do masa a prostorou prolnul pach spáleniny. Bolelo to jako prase, ale mlčel. Jen o něco pevněji semkl rty a nechal několikrát prosvištět vzduch nosem.

„Vítej v mojí armádě, vojáku,“ pokývla mu obřadně a oddálila cejchovadlo do bezpečné vzdálenosti.

Opatrně stočil pohled dolů. Na obnaženém předloktí se mu kroutilo vypálené ornamentální písmeno L jako Lanie.

 

Chtěl něco říci, ale přerušil ho syntetický hlas nastaveného časovače:

Je šestnáct hodin a s lítostí vám oznamujeme, že zaplacená doba byla vyčerpána.

V duchu zaklel.

„Je mi líto, pokračování příště,“ usmála se na něho sladce Lanie a vhodila značkovač zpátky do uhlíků.

„Už?“ zamračil se otráveně.

„V tom nejlepším se má prý přestat.“

„Zaplatím další hodinu.“

„To bohužel nepůjde. Nejste můj jediný dnešní klient,“ přešla do formálního vykání a ovladačem vypnula simulaci. Stan zmizel, stejně tak palandy a nahrané postavy vojáků. Zůstal jen osamělý litinový gril v prázdné betonové místnosti se stěnami obarvenými nazeleno.

„Zaplatím dvojnásobek obvyklé taxy,“ fňukl téměř prosebně.

„Pro dnešek už náš čas vypršel, ale není všem dnům konec,“ vytáhla z maskáčů tenký elektronický diář. „Za týden mám od šesti dvě hodiny volno, takže pokud se budete nacházet někde poblíž, můžeme směle pokračovat.“

„Za týden budu na Bellanu II.,“ zavrčel otráveně. Smyšlený svět pro něho právě poztrácel všechny přitažlivé obrysy.

„Co tam?“ zbystřila Lanie.

„Práce,“ odfrkl si. Kouzlo okamžiku odvanulo pryč, místo toho na něj dotírala realita plná povinností. Šedivějící ochlupení měl slepené zasychající krví, předloktí ho pálilo jako tisíc čertů a na polonahém těle mu naskočila husí kůže.

„Namažte si to,“ podala mu tubu s regenerační mastí, kterou vylovila z kapsičky od taktické vesty. Role se proměnily. On byl klient disponující tučnou sumou, ona jeho zaplacené zboží.

Beze slov díků si začal roztírat po hrudi průzračný gel na rychlou obnovu buněk. Tento produkt známé meziplanetární farma firmy považoval za jeden z nejužitečnějších vynálezů moderní medicíny. Díky němu se mohl věnovat své oblíbené zábavě, aniž by kdokoliv kladl zbytečně vtíravé otázky. Manželka kupříkladu.

Při myšlence na vyzáblou a tak trochu hysterickou ministryni meziplanetárního obchodu ho opustily poslední zbytky euforie.

„Parchanti zasraní,“ ulevil si.

„Kdo?“

„Geniti z Bellanu. Kdo asi. Nebýt bordelu, co tam v poslední době udělali, nemusel bych vůbec opouštět Mazur.“

„Slyšela jsem, že se urvali ze řetězu…“

„Nejspíš nějaký hackerský útok, teprve to vyšetřuje CTS,“ trhnul vztekle rameny vzhůru. „Ztratili jsme signál jejich obojků. Bude potřeba s nimi udělat krátký proces.“

„A nemůže k něčemu podobnému dojít i tady u nás?“ pohlédla na něho s obavou.

„To těžko. Nemusíte se bát. Tady mají monitorovací zařízení dvojí kontrolu. Používají se tu daleko modernější technologie. Bellan je díra. Některé systémy tam jsou zastaralé. Nebýt bohatých nalezišť utrania, nechala by to tam Unie už dávno svému osudu,“ sjel palcem mimovolně ke spálenině na předloktí.

„Nech si to,“ pohlédla na něho přísně. „Jako upomínku na návrat.“

Pomalu přikývl a zašrouboval tubu.

 „Doufám, že to půjde co nejrychleji a já se tu brzy zase objevím.“

„To očekávám. Ještě jsme spolu neskončili,“ přešla plynule do role, když si povšimla jeho dychtivého výrazu. Pak si však odkašlala. „Až budete mít čas, pošlete zprávu a zapíšu si vás do diáře. Ale teď vás poprosím o převedení platby a opuštění herny. Můj další host nerad čeká.“

„Další host? Kdo je tak důležitý, že mu dáváš přednost?“

Místo odpovědi se pouze tajemně usmála a zavrtěla hlavou, že to nemůže vyzradit.

Tím klientem byl totiž sám císař, který na Mazuru trávil zaslouženou dovolenou.

 

***

 

Smrákalo se. Žhavý kotouč zvolna zapadal za zasněžené vrcholky a po strmých stěnách Rudých hor se začala natahovat chapadla prvních stínů.

Lanie se pružně odrazila směrem vzhůru a přehmátla na další úchyt. Skromný výčnělek skýtal sotva prostor na dva prsty, ale jí to stačilo. Přilepila břichem ke skále a s rozpřaženými končetinami jako pavouk využila úzké prolákliny, zarazila do ní gumovou špičku lezecké obuvi a chvíli odpočívala.

Pohlédla do propasti pod sebou, kde v klikatícím se kaňonu tříštila zpěněná řeka. Masa vody se hnala do dáli obrovskou rychlostí, vlnky se rozbíjely o skaliska a hukot nedalekého vodopádu jen umocňoval sílu divokého živlu.

Lanie pocítila neskutečnou euforii. Tady uprostřed pustých hor, kde sebemenší chyba mohla znamenat smrt, se cítila neuvěřitelně živá.

 

Ještě před pár lety by ji ani v tom nejdivočejším snu nenapadlo, že by sama lezla takhle strmou stěnu, navíc bez jištění. Vlastně, že by lezla jakoukoliv stěnu. Narodila se na Buxu do rodiny průměrných zaměstnanců bankovního sektoru. Máti tonula v účtárně pod hromadou elektronických faktur, otec prodával pojištění a půjčky. Dům měli na splátky, vznášedlo taky. A na splátky si pořídili i genetickou výbavu svojí jediné dcery, aby se jim narodil dokonalý Elit bez vad na kráse a dědičných chorob.

Věnovali jí veškerou péči. Vytvořili pro ni dokonalý domov, který jí však čím dál více začínal připomínat klec. Dusila se z jejich strachu o jediné vymodlené dítě. Nenáviděla jejich večerní rozhovory točící se jen okolo financí. Děsila se budoucnosti v klimatizované kanceláři nějaké banky, kterou jí od malička plánovali.

Zakazovali jí bojové sporty, potápění, vysoké hory. A taky mladíky, co se kolem ní začínali motat. Volali, kdykoliv se zdržela jen o pár minut, a svou neustálou obavou totálně zaškrtili její svobodu. Připadala si jako vězeň. Jako Genit s obojkem na krku.

V devatenácti, aby jim vyhověla, nastoupila studia meziplanetární ekonomie, načež i ona utonula v tabulkách, výpočtech a statikách. Frustraci z vybraného oboru zajídala čokoládou.

Ve dvaadvaceti si připadala stará. Slabá, neschopná čemukoliv čelit. A v jejím nitru začal kvasit čím dál silnější vzdor.

 

Výčnělek se pod její vahou pohnul. Sice jen o kousíček, ale náhle přestal poskytovat bezpečí.

Přehmátla doprava a rychle přeručkovala po úzké římse k poslednímu převisu. Nejtěžšímu úseku dnešní cesty. Za ním už čekal její cíl. Jeskyně nacházející se pár desítek výškových metrů pod vrcholkem.

Dlaně měla poseté sedřenými mozoly a svaly napnuté k prasknutí. Teď však nebyl čas na sebelítost nebo přemýšlení o riziku. Musela pokračovat, než jí dojdou síly.

Nakročila, co nejdále to šlo, a skálu objala nohama. Prsty nacpala do škvíry a přitiskla se břichem k rudému žilkovanému nerostu. Přehmátla výš. A pak ještě výš. Postupovala pomalu, opatrně, tady nebyl prostor na chyby. Sebemenší pochybení by proměnilo její život ve změť zkrvavené kůže a rozdrcených kostí.

Místo strachu však pocítila hrdost. Už zase překonávala sama sebe. Posunula hranici o kousíček dál.

Zhoupla se v bocích, přemístila těžiště na schůdnější stranu a z posledních sil se vyškrabala nahoru. Když však pod koleny ucítila chladné dno jeskyní chodby, přece jen se jí ulevilo. Dnešní úkol byl náročný a zdaleka se nenacházela na jeho konci.

Snažila se zklidnit dech a rozbouřenou krev, jež jí pulzovala ve spáncích. Několikrát zamrkala, aby přivykla temnotě. Do obnažených paží se zakousla syrová zima vycházející zevnitř.

Zachvěla se.

Na konci ztemnělého tunelu mihotal plamínek čajové svíčky.

Zatajila dech. Moc dobře věděla, co to znamená.

Několik úsporných kroků a ocitla se uprostřed rozlehlé kaverny, která se větvila kamsi do temnoty.

Z chodby zavanul průvan. Plamínek zhasl. Rozhostila se tma.

„Jdeš pozdě,“ ozvalo se odkudsi zpředu.

„Snažila jsem se…“

„Ne dost,“ zazněl přísný hlas o něco blíž. Muž se pohyboval velmi tiše.

„Rychleji to nešlo,“ sklopila hlavu v omluvném gestu. Ať na jeho rozkaz udělala cokoliv, nikdy to nestačilo. Bylo to součástí scénáře.

„Chyba. A za chyby se platí.“

„Jak?“

„Svlékni se.“

Zaváhala jen na maličký okamžik, načež se poslušně vysoukala z oblečení. Do bosých chodidel ji zastudil kámen. Nejistě přešlápla z nohy na nohu. Neviděla vůbec nic. Na rozdíl od něho, který se nejspíš vybavil noktovizorem.

Z ničeho nic ho vycítila za zády. Než se stihla otočit, srazil ji na kolena a ruce jí rozpažil do kříže.

„Zůstaň tak.“

Polkla, žaludek stažený očekáváním. Po nahém těle jí vyskákala husí kůže.

Slyšela, jak zvolna nalévá nějakou kapalinu do dvou nádobek. Pokusila se odhadnout, co má asi v plánu, ale nic ji nenapadalo.

„Dlaně otoč vzhůru,“ přetrhl jí myšlenky.

Poslechla, a když jí do nich vložil dvě dřevěné misky, naplněné až po okraj, došlo jí, kam tím směřuje.

„Nechci vidět rozlitou vodu, nebo dokonce upuštěnou misku. Nechci slyšet ani jediný vzlyk, ani ten sebemenší zvuk, prozrazující, že překonáváš bolest. Chci, aby ses ovládala. Rozumíš?“ zašeptal jí do ucha.

Sotva znatelně přikývla.

Vnímala, jak jí zvolna přejíždí hlavicí biče po páteři. Nespěchá, jelikož moc dobře ví, jak důležitou roli hraje stoupající napětí.

Zatajila dech. Ten okamžik, než se to celé spustilo, byl vždycky nejlepší.

Tma.

Zima.

Vzduch prořízla první rána, která se jí zakousla do zad.

Stiskla zuby a instinktivně vtáhla hlavu mezi ramena.

Ticho.

Napjatě vyčkávala, odkud přistane další.

Rána.

Palčivá bolest a krůpěje krve stékající po páteři. Chlad.

Prásk.

Roztržená kůže na opáleném břiše. Rytmicky se vzdouvající hruď potlačovaným vypětím.

Rána…

Tiché zoufalství. Bezmoc. Třas.

A taky odhodlání vydržet až do konce, umocněné důvěrou, že Igor nepřekročí hranici devastujícím způsobem. Jenom ji zase o kousek posune.

 

***

 

„Vedla sis dobře,“ poznamenal, když jí roztíral po těle notnou dávku regenerační masti. Sice to pořádně štípalo, ale po předchozím zážitku jí ta maličká nepříjemnost přišla spíš směšná.

„Vážně?“ podivila se. Zase tak často ji nechválil.

Přikývl a spiklenecky na ni mrkl. Poté jí podal huňatou deku z umělého vlákna a z palubního minibaru vylovil lahev.

Nacházeli se už v bezpečí jeho vytopeného vznášedla, které nechal zaparkované na druhé straně hory. Donesl ji k němu naprosto vyčerpanou jedním z protějších jeskynních tunelů, který s největší pravděpodobností prokopali Geniti ještě v dobách, kdy se utranium těžilo i na Mazuru.

„Tohle ti udělá dobře,“ nalil whisky do dvou sklenic a naznačil přípitek. Poté namačkal souřadnice a robustní stříbrný modul vyrazil směrem vzhůru.

Lanie ji s  povděkem přijala a zhluboka si lokla. Alkohol jí hladce vklouzl do hrdla a v útrobách se rozhostilo příjemné teplo. Přehodila přes sebe deku, zaplula do jedné z prostorných kožených sedaček a kolena nacpala až k bradě. Konečně se začínala trochu zahřívat.

„Díky,“ pohlédla na něho úkosem. V tlumeném palubním osvětlení, s milionem hvězd za zády a dlouhém koženém kabátě vypadal jak ďábel. Ďábel, se kterým kdysi sepsala smlouvu, a její nevýrazný šedý život díky tomu získal daleko temnější odstíny. S nimi však i barvy. Celou paletu barev.

Sjel ji zamyšleným pohledem svých bleděmodrých očí, které tak trochu připomínaly duhovky huskyho. Vypadalo to, jako kdyby už zase něco plánoval. Pak ale trhl hlavou a navrátil se do přítomnosti.

„Máš pro mě něco?“ změnil tón hlasu. Zábava byla u konce. Nastala chvíle k placení. Na Mazuru se nic nedělo zadarmo. Všechno mělo svou cenu. Především čas.

„Generál Hermann Fox se chystá na Bellan II., v příštím týdnu má v plánu potlačit místní povstání,“ vysypala ze sebe.

„Už příští týden. Zajímavé.“  

„Císař ho v tom podporuje. Oba dva se mi o tom dneska zmínili. Fox byl pěkně nasraný, že kvůli tomu musí opustit Mazur. Navíc teď, když tu začínají oslavy Velké Změny. Myslím, že to tam srovná se zemí.“

„Jak jinak. Ti dva si v brutalitě proti lidem toužícím po svobodě přímo libují,“ vstoupil mu do tváře zachmuřený výraz.

„Oni si libují i v jiných věcech,“ uchechtla se, když si vzpomněla na vládce celé Unie, jak se převlečen za prince pokouší zachránit princeznu před rafinovaně perverzní čarodějkou. Díky programovatelné holoprojekci nebyl problém mu tohle představení dopřát včetně všech pikantních detailů. Nurlan III. Nazairský měl pohádky rád.

Jeden pohádky, druhý vojenskou drezůru, další se toužil stát vyšetřovaným trestancem, který odmítá vyzradit své komplice, jiný pokusným morčetem mimozemské civilizace. Každý měl svůj jedinečný čudlík na spuštění libida. Byla ráda, že ji Igor naučil, jak ho správně zmáčknout.

„To není vtipné. Budou umírat lidé,“ zatvářil se vážně.

„Budou umírat Geniti,“ upřesnila.

„A Genit podle tebe není člověk?“

„Já nevím,“ pokrčila rameny. „Je umělý, vyrobený ve fabrice. Jako třeba tohle vznášedlo.“

„Genopěstírna přece není to samé jako montovna na vznášedla. Vznikají tam svébytné životy. I tebe geneticky upravili, aby tě zbavili dědičných vad a tvoje fyzické i psychické možnosti přiblížili ideálu,“ namotal si její husté světlé vlasy do pěsti a zatáhl dozadu, až musela zaklonit hlavu.

„To přece nejde rovnat. Mám matku a otce, jsem plnohodnotný člen elitní společnosti. Nikdo mě nevyrobil. Rodiče si jen připlatili za mou výbavu!“

„Geniti vnímají svět stejně jako Eliti. Cítí strach, bolest, nenávist. Jediné, čeho nejsou schopni, je reprodukce. Dřou na nás zadarmo, a když se nám znelíbí nebo poruší pravidla, zemřou. Bez soudu, bez možnosti obhajoby jsou utraceni. To ti přijde správné?“

„Nevím. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Doma jsme žádného Genita nevlastnili. Naši na něj neměli dost prachů. Pořád něco spláceli a veškeré domácí práce si radši dělali sami,“ snažila se vysmeknout. „Navíc já se k nim vždycky chovala slušně. Jak k těm z úklidových firem, tak prodavačům co člověk potkává v krámech. Nikdy jsem žádného netýrala ani nezabila. Nemůžu za to, jak je nastavený tenhle systém.“

„Nevíš, o čem mluvíš. Jako společnost neseme kolektivní vinu za všechny naše zločiny,“ pustil ji a vyprázdnil sklenici do dna. V očích mu plála zloba.

„Když myslíš,“ pokrčila rameny. Nechtěla se hádat. Nebyla ráda, když se zlobil. Doopravdy zlobil.

Odvrátil se a mlčky hleděl stranou. Najednou byl nepřístupný, cizí.

Připomnělo jí to moment jejich prvního setkání na Mazuru. Koupila si sem tehdy jednosměrnou letenku, pevně přesvědčená začít tu znovu. Daleko od nepřetržité kontroly bázlivých rodičů, jejichž strach v ní pomalu ale jistě zabíjel všechno živé. Neměla žádný jasný plán. Jen pár tisíc na účtu, diplom z ukončené ekonomky a v hlavě jediný cíl, nikdy už se nevrátit domů.

Všechno se ale podělalo už první den, když sdíleným vznášedlem nabourala robustní modul neznámého muže. Kvůli úspoře si půjčila starší stroj s manuálním ovládáním a kapánek přecenila svoje schopnosti. Uhradit škodu znamenalo přijít o všechny své úspory a ocitnout se na neznámé planetě úplně bez prostředků.

Zničehonic se propadla na absolutní dno. Za žádnou cenu se však nechtěla spojit se svými rodiči a potupně je prosit o pomoc. Přistoupila raději na ožehavou nabídku tajemného cizince. Slíbil, že oba přepravníky uvede do původního stavu, když se mu vydá na jednu noc do rukou, kde on bude Pánem hry.

Ta hra se tehdy poněkud zvrhla a ona objevila stránky své osobnosti, které v ní až dosud třímaly bezpečně ukryté. Na Bux se už nevrátila. Místo toho zůstala na Mazuru a s Igorovou dopomocí si vybudovala kariéru úplně jiného druhu.

„Co na tom vůbec lidem dělá tak dobře?“ přerušila útrpné mlčení. „Myslím bolest, hry a všechno to okolo.“

„Každý občas zatouží uniknout z šedivého stereotypu někam za hranice reality. Někam, kde doopravdy člověk pozná sám sebe. Bezmocní touží po moci a mocní zase po bezmoci. Je to paradox, ale funguje to tak.“

„Já nikdy mocná nebyla.“

„Bezmoc ale není to, co zrovna tebe dostane na vrchol. Jenom ti dělá dobře, když někdo zkouší tvoje hranice. Přijdeš si pak jako takový malý hrdina, co všechno zvládne a vydrží,“ ušklíbl se.

„Znáš mě líp, než já sebe,“ polkla překvapeně a nebylo jí z toho úplně nejlíp. I tak byl jejich vztah dost nevyrovnaný. Ona o něm nevěděla nic. Znala pouze jeho křesní jméno. Objevil se, kdy chtěl a stejně tak i mizel. Pomohl jí k postavení, o jakém se jí nikdy ani nesnilo, a nechtěl za to ani jeden jediný yerrin. Vyžadoval platidlo jiné, daleko nebezpečnější.

„K čemu ti ty informace vlastně jsou?“ položila opatrnou otázku.

„To není tvoje věc,“ ztvrdly mu rysy.

„Jak to, že není? Co když je použiješ způsobem, který pro mě bude znamenat problémy?“ vstala a dolila si sklenici. Z celého dnešního rozhovoru jí nebylo vůbec dobře. Aby se nějak zaměstnala, pohlédla skrze tvrzené plexy na svět pod sebou. Pomalu opustili oblast horského masivu, minuli podlouhlé kvádry fabrik, montoven či genofarem a přesunuly se nad největší město Urban, kde právě začínaly propukat oslavy na počest výročí Velké Změny.

Rozsvícené mrakodrapy, které se tyčily jeden vedle druhého, připomínaly bodliny blyštivého ježka a v ulicích pod nimi tepal noční život. Mraveniště lidí, kteří sem přiletěli za zábavou, se hemžilo jako zběsilé. Hlavní třídou kráčel průvod složený z pestrobarevných masek, alegorických vozů a malých osobních vznášedel blikajících do rytmu dunícího techna.

Elita slavila, popíjela, křepčila. Užívala jedné z nejdelších nocí na planetě, kdy bývalo vše povoleno. Za nimi Geniti, jako temné nevýrazné stíny v šedých uniformách Městské správy, zametali odpadky.

„Ta hra, co spolu roky hrajeme, není bezpečná,“ zadíval se jí vážně do očí.

 

***

 

Kráčela k domovu ztemnělou ulicí a v hlavě jí vířil chumel zběsilých otázek.

Co měla znamenat slova, že tahle hra není bezpečná? Převlékl se snad do další role, nebo to myslel vážně? S Igorem si člověk nikdy nemohl být ničím jistý.

Vysadil ji na okraji předměstí a zmizel. Tak jako vždycky. Nikdy ji nedoprovodil, nenavštívil. Nechtěl, aby si je někdo spojoval dohromady. Až dosud o tom příliš nepřemýšlela. Žila si díky němu pohádkově. Vlastnila krásný dům přímo u pláže, v garáži jí parkoval nejnovější model přepravního modulu a nakupovat směla s tou nejvyšší třídou. Už nebyla šedivou bázlivou myší s nízkým sebevědomím a mizerným zůstatkem na účtu, jako dřív. Všechno ale mělo svou cenu. Nesměla přestat hrát.

 

Přehodila si batoh přes ramena a přidala do kroku. Pro dnešek bylo emocí víc než dost, potřebovala se jich na chvíli zbavit v náruči všeobjímajícího spánku.

Minula luxusní haciendu jedné začínající popové hvězdičky, extravagantní červenou kopuli patřící slavnému pornoherci a maličký butik s originálními modely známého návrháře.

Z ničeho nic se zarazila. Pod nohama jí zaskřípěly střepy. Poslední spojnice s jejím domovem tonula ve tmě. Pohlédla vzhůru. Lampy veřejného osvětlení byly roztříštěné.

Debilní puberťáci, pomyslela si. V jejím nitru se však rozhostil podivný neklid. V téhle čtvrti se takové věci obvykle neděly. Správce obvodu, který bydlel nedaleko, měl oči jako ostříž a na veřejný pořádek pečlivě dohlížel. Pokud někdo zahodil nedopalek nebo neuklidil po svém psovi, neváhal na něho okamžitě volat městskou stráž. Dneska buď spal, nebo vyrazil s rodinkou na oslavy do centra, protože jinak by zcela jistě stepoval venku a zuřivě pátral po viníkovi.

Lanie v duchu zanadávala a z batohu vylovila čelovku. Nechtěla zakopnout a rozbít si pusu. Po dnešním zážitku byla ještě celá roztřesená a krokem značně nejistá. Vyšplhat po útesu a nakonec se rozsekat na chodníku, to by jí ještě tak chybělo.

Tlačítko cvaklo a ulici zalilo bílé světlo, které ji píchlo do očí. Přechod ze tmy byl nepříjemný, chvilku trvalo, než si na něj zvykla. Ušla pár metrů a strnula. Na správcově garáži se červenal sprejem nastříkaný nápis:

NÁŠ ČAS PŘIJDE.

Polkla a začala se okolo sebe vystrašeně rozhlížet.

Nikde nikdo. Okna jeho kapánek nevkusné vilky byla temná. Nejspíš skutečně vyrazil do centra. Nebo?

Raději zaplašila roj chmurných myšlenek, který se jí objevil v hlavě. Dala se do běhu. Už jen kousek a bude doma. Ve svém bezpečném domově schovaném za vysokou zdí.

K její velké úlevě byl konec ulice osvětlený. Pasáž s rozbitými lampami nechala za sebou.

Vypnula čelovku a v duchu si vynadala do paranoiků. Její zahrada už se nacházela na dohled. Zvolnila krok a zašátrala po dálkovém ovladači od vrat. Plastový čip jí vklouzl do dlaně. Začínala se uklidňovat. Předchozí nervozita se rozplynula jako hustá mlha ve slunečném ránu. Letmo přičichla ke spícím květům růžových oleandrů, které v dlouhých pruzích roubily vozovku. Vůně jí asociovala domov. Konečně se vyspí a pořádně si odpočine.

Vyhlédla přes chumel tuhých kožnatých listů a zarazila se. Za zelenými keři na druhé straně ulice stála podivná dodávka. Celá černá se zatmavenými skly. Nikdy ji tu neviděla. Na zásobování v tuto hodinu bylo pozdě, na dovoz uklízečů zase brzy.  A parkovala přímo naproti jejímu domu.

 

***

 

Chodidla bořící se do rozpáleného písku. Žhnoucí slunce stojící v záhlaví. Okrouhlé hlediště nacpané k prasknutí. Hlučící davy opilé levným chlastem lačnící po krvi. Nedočkavé zraky upínající se do arény, kde dva gladiátoři čekají na povel.

Jeden s dýkou, vidlicí a sítí.

Druhý s krátkým mečem a kulatým štítem.

Beng!

Dřevěná palice obalená plstí udeřila do mosazeného gongu. Hlediště propuklo v bujarý ryk.

Lanie pozvedla meč a vyzývavě pokynula svému soupeři.

Byl jím Lorenzo Conte, urostlý muž s divokýma temnýma očima a bujnou kšticí uhlově černých vlasů. Zároveň však majitel jedné z nejvlivnějších IT firem, podílejících se na správě bezpečnostního systému Unie. Dohodil jí ho Igor teprve před několika dny a v herně byl dnes poprvé. V dotazníku, po čem touží, zaškrtl: zápas, Řím, zotročení.

Tak tu stál jen v bederní roušce s výbavou ratiárie v rukách, připraven poprat se o svou svobodu. Masivní hruď porostlá hustým ochlupením se mu dmula v pravidelném rytmu nahoru a dolů. Bylo poznat, že je plně vžitý do role.

Přehodil si vidlici do pravice a bez varování zaútočil.

Lanie rychle uhnula do strany. Kromě lezení trénovala i různé bojové sporty a postřeh měla dobrý. Nechtěla nic nechávat náhodě. Potřebovala, aby její hřiště fungovalo na sto procent. 

Couvla a klamavým výpadem se vrhla zprava na soupeře..

Ránu zbrzdil pažním krytem a odhodil ji stranou. Poté zkušeně roztočil síť, aby se k němu znovu tak snadno nedostala. Zřejmě i on kdesi pravidelně cvičil.

Začínalo to být zajímavé.

Snažila se vypozorovat rytmus jeho pohybů, a když se na chvilku zastavil, vpadla do místa, kde nebyl krytý.

Hrot krátkého gladiu mu sjel po žebrech a do písku vytrysklo několik krůpějí krve.

Hlediště zaburácelo nadšením.

Lorezno stočil pohled dolů a překvapeně zalapal po dechu. V pohledu se mu objevilo něco dravčího, původního. Místo, aby ho to zbrzdilo, naopak zrychlil.

Tři špice její bok minuly jen tak tak. Ještě že měla pancíř.

Uskočila a před tělo nastavila štít. Neočekávala, že by ji zabil. Pro souboj byla jasně stanovená pravidla, nad kterými dohlížel šéf její ochranky s grupou paralyzéry ozbrojených Genitů. K nějakému nešťastnému zranění však mohla přijít celkem snadno. Musela být ve střehu.

Když si povšiml jejího zaváhání, roztočil nad hlavou síť a střelhbitě ji vrhl kupředu.

Uhnula právě včas, letící předmět ji minul jen tak tak. Na moment ztratila rovnováhu.

Využil její chvilkovou nepozornost a zápěstí zasáhl tvrdý kopanec. Meč jí vyletěl z dlaně a zapíchl se opodál do rozpáleného písku.

„Do prdele,“ zaklela. Zbyl jí už jenom štít.

Zatímco protivník měl při sobě stále dvě bodné zbraně, jí nezbývalo než se krýt.

Po tváři se mu přelil vítězoslavný úsměv.

„Měla by ses vzdát.“

Zavrtěla hlavou a začala couvat, ve snaze nenápadně se dostat ke ztracenému meči.

Všiml si toho. Rozběhl se, odhodil vidlici a navalil se na ni plnou vahou.

Sakra, takhle natěsno neměla šanci.

Chytil ji pod krkem a účinným chvatem ji sundal k zemi. Dopadla tvrdě na záda, že si téměř vyrazila dech. Nezaváhala však ani na vteřinu a vší silou se odrazila ve snaze odkutálet z dosahu. Sotva se však přetočila na břicho, zaklekl jí do páteře, chytil za vlasy spletené do copu a trhl vzhůru. Na hrdle ucítila ostří dýky.

Hra neměla předem určeného vítěze, ani nebylo jasné, o čí zotročení vlastně půjde. Její klient toužil nechat věcem volný průběh.

„Vážně by ses měla vzdát,“ zašeptal vítězoslavně. „Nebo vyslyším přání davu.“

Lanie se zadívala do hlediště, které vyvádělo jako zběsilé a šílelo po její krvi.

„Smrt! Smrt! Smrt!“ stáčeli palce dolů privilegovaní občané Říma ve sněhobílých tógách i lůza v rozedraných tunikách.

Neochotně vysoukala pravici zpod břicha a se dvěma vztyčenými prsty ji zvedla do výše.

„Výborně,“ mlaskl potěšeně. „Přichází čas na odměnu pro vítěze.“

 

***

 

S hlavou mezi jeho masivními stehny, oblečená jen do otrockého obojku, zakončovala Lanie sladké finále dnešního večera. Vše se odehrávalo před zraky simulovaného publika uprostřed okrouhlého cirku.

Když Lorenzo dospěl vrcholu, ozval hlučný aplaus. Nenápadně zvýšila hlasitost, aby si to náležitě vychutnal.

Trefila se přímo na střed.

„To byla paráda,“ zamručel spokojeně a vyčerpaně padl na znak. Chvíli jen tak ležel se zavřenýma očima a prudce oddechoval.

„Mhm,“ polkla Lanie a dvěma prsty si otřela koutky. „Jsem ráda, že jste byl spokojen.“

„Spokojen je slabé slovo. Spojit gladiátorské zápolení a sex je neskutečně intenzivní prožitek. Člověk by se na tom mohl docela snadno stát závislým. Jenže, kde k něčemu takovému seženete partnera,“ posmutněl.

„V mojí herně například.“

„Příště bychom mohli pokračovat počínající rebelií jako za dob Spartaka. Znáte ten příběh starý tisícovky let?“ posadil se.

„Jistě. Podle filmu s totožným názvem jsem vytvořila dnešní reálie. Ten film je taky starý tisíce let.“

„Mě ten příběh fascinuje už dlouho. Je o odvaze postavit se systému,“ pravil zaníceně.

„Zajímavý názor od někoho, kdo systém pomáhá udržovat.“

„Myslíte systém dohledu? Ale prosím vás. To přece není to samé. Geniti nejsou lidé. Začali jsme je vyrábět, protože se nikomu nechtělo vychovávat svoje geneticky dokonalé děti pro tvrdou, špatně placenou práci. Kdo by jinak těžil suroviny, uklízel, obsluhoval stroje a makal na rozmachu našeho blahobytu? Vy nebo já snad?“ ušklíbl se. „Jsme jejich stvořitelé, takřka bohové. A bohům se musí sloužit,“ přitáhl si ji za obojek, takže se mu musela dívat do očí.

„Váš čas pro dnešek vypršel,“ upozornila odměřeně a vytrhla se. „Pokud se chcete umýt nebo ošetřit regenerační mastí, hned za dveřmi je koupelna se vším příslušenstvím,“ hmátla raději po ovladači povalujícím se nedaleko. Iluze arény zmizela, nahradil ji strohý zelený beton.

„Však i Spartakovi povstalci nakonec skončili na kříži. Ani Římani si nenechali svůj systém beztrestně zničit,“ začal se zvedat. „Ale odkaz, že to zkusili, si pamatujeme dodnes. Rebelie je přitažlivá…“ mrkl na ni, aby dal najevo, jakým směrem se má ubírat příští scénář.

Pokývla, že rozumí, i když myšlenkami byla už jinde. Počkala, až uslyší proud tryskající vody a vyrazila ještě nahá k malé šatně, kam si její hosté ukládali všechny osobní věci.

Zavřela za sebou dveře, aby ji nikdo nečekaně nevyrušil a univerzálem se vloupala do Lorenzovy uzamčené skřínky.

Dnešního klienta sem Igor neposlal pro nic a za nic. Dostala přesné instrukce, kterých se musela držet.

Odsunula stranou šedý oblek s proužkem, sněhově bílou košili i luxusní kožené polobotky a rychle rozepnula černou aktovku stojící na dně. Vylovila z ní ultra tenký notebook a přiložila k němu skenovací čip. Tahle užitečná věcička dokázala uložit veškeré dokumenty, používané odkazy a přístupová hesla jen pouhým dotykem.

Ozvalo se tiché pípnutí. Stažení bylo dokončeno. Teprve teď měla hotovo.

 

***

 

Nastal večer. Lanie vyprovodila posledního klienta, uzamkla hernu a unaveně vyrazila ke střešnímu parkovišti. Dneska pro ni Igor hru naplánovanou neměl. Byl to už rovný týden, kdy ho viděla naposledy. Přišlo jí to poněkud zvláštní. Očekávala, že ho bude zajímat právě získaný čip, ale žádná zpráva od něho nedorazila. Trochu ji to štvalo. Měla na setkání s ním vypěstovanou závislost, a když ho dlouho neviděla, přestávala být ve své kůži.

Otráveně se přišourala k výtahu a po paměti namačkala číslo posledního patra. Budova v centru, kde měla pronajaté prostory své herny, se řadila k nejvyšším. Střecha poskytovala parádní výhled na celý Urban a svým způsobem bylo toto místo exkluzivní.

Displej zobrazoval obsazeno, a tak z nudy vyhlédla z okna. Sjela pohledem několik na rohu postávajících šlapek a v duchu ji zahřálo, jak vysoko nad nimi se nachází. Nejen fyzicky, ale hlavně společensky. Ona měla svou zavedenou firmu s pronajatými prostorami, vlastní ochrankou a mezi její klientelu se řadila elita mezi Elity. Ony se musely potit venku, dát každému nýmandovi a bezpečí jim zajišťoval leda tak nějaký ožralý pasák. Vzpomněla na Igora, ale rychle tu myšlenku zaplašila. Jejich hry byly jiný level. Tady nešlo pouze o prachy a sex. Šlo tu především o zábavu.

Jak tak bloumala pohledem po hemžící se podvečerní ulici, náhle strnula. Překvapeně zamrkala a promnula si oči, aby se ubezpečila, že dobře vidí. Ne nemýlila se. Stála tam černá dodávka se zatmavenými skly, která před týdnem parkovala i před jejím domem.

Buď šlo o shodu náhod. Nebo?

Ozvalo se cinknutí a konečně se objevil výtah.

Zmáčkla tlačítko. Dveře se rozjely do stran.

Vstoupila dovnitř a překvapeně vytřeštila oči. Na vyleštěném zrcadle byl červeným sprejem nastříkaný nápis. Nešlo zrovna o zručnou práci. Barva z něho stekla dolů až téměř k rámu. Bylo poznat, že jeho strůjce pořádně pospíchal.

Lanie couvla a musela si zacpat pusu dlaní, aby nevykřikla. Na zrcadle stálo:

SMRT ELITĚ.

 

***

 

 Když opouštěla vznášedlo před svým domem, několikrát se otočila. V duši se jí rozprostřel podivný neklid. Něco se dělo a ona cítila, že se toho stala nedobrovolnou součástí.

Vplula do chodby a raději zamknula na několik západů. Aktivovala alarm. Aby nějak přehlušila prázdnotu, zapnula holovizi.

„Mám ten čip,“ napsala Igorovi poprvé sama od sebe. Potřebovala se s ním spojit. Byl její nejbližší osobou. Jiná přátelství tu nevytvořila. Na to byl její život až příliš abnormální. Neměla žádného opravdového partnera ani kamarádky. Pouze Igora. Zatím jí to vždycky stačilo. Nějak intuitivně se nacházel vždycky poblíž.

Dnes mlčel.

„Mám strach,“ poslala mu další zprávu.

Nic. Ani řádka odpovědi.

Kretén, procedila vztekle mezi zuby a zahleděla se na holoprojekci. Právě tam běžela reklama na nově otevřený strip-bar na hlavní třídě. Vypracovaná těla mladých gigolů lákala k návštěvě zážitků chtivé turistky. Podle obojků na krku šlo o Genity, se kterými si za příplatek můžete dělat opravdu, ale opravdu co chcete. Otráveně přepnula na jiný program. Doby kdy o něco takového stála, měla už dávno za sebou.

Nezaujal ji ani sto osmnáctý díl romantického seriálu, repríza rodinného sitkomu či dokument o rozmnožování rypoušů sloních na planetě Zemi. Nakonec zakotvila u zpráv, jelikož zahlédla známou tvář generála Foxe.

Na bellanskou válečnou zónu nebyl hezký pohled. Rozlehlý hornický slum byl od základů vypálen a v okolí utraniových dolů se povalovaly hromady mrtvých těl. Spálených, zmrzačených, s utrhanými končetinami a výrazy plnými děsu v umírajících tvářích. Někteří ještě v křečovitě sevřených pažích třímali zbraně. 

Následoval střih a detailní záběr na několik stovek podrobených Genitů s vládními ozbrojenci v kuklách za zády. 3D projektor jí umožnil maximální prožitek. V tuhle chvíli, ač několik světelných let vzdálení, se nacházeli přímo v jejím obýváku. Muži i ženy různého věku. Mladí plni elánu i starší, věkem seschlí. Klečeli jeden vedle druhého a zoufalými pohledy těkali po okolí. Někteří se třásli strachy a v očích se jim leskly slzy, jiní vyčerpaně hleděli do země, další však vzdorovitě a plni nenávisti zírali do kamer.

Lanie upoutala jedna holka. Blonďatá, zelenooká, dost podobný typ jako ona sama. Jen o trochu mladší a s vlasy ostříhanými na strniště. V očích jí svítila nenávist a vzdor. Nenechala se zlomit, nebála se o život.

Snažte se, aby moje oběť nebyla zbytečná, říkal ten pohled.

Pak dostali vojáci Unie rozkaz a začali je jednoho po druhém střílet do hlavy.

Mozky se rozprskávaly, jako kdyby byly z pudinku, kusy lebek se štěpily a zabodávaly do bahna a za nimi pleskala bezvládná umírající těla.

Když přišli k ní, sevřela rty a přimhouřila oči.

Lanie zatajila dech.

„Zasraní Eliti,“ procedila holka skrz zuby.

Třeskl výstřel. Krev vystříkla na všechny strany a dívčina bez hlesu padla do bláta. Pod ní se začala rozlévat rudá kaluž.

Následoval záběr na generála Hermanna Foxe.

Stál sebevědomě uprostřed bojiště, palce nacpané za opaskem a s nadřazeným výrazem všem oznamoval, že bylo dobojováno. Povstání potlačeno a vzdorovití Geniti potrestáni dle pravidel.

Ten muž, kterému ještě nedávno poskytovala rozkoš, měla ho na povel jako ovladatelného pejska, se nyní stal vědomým vrahem tisíců životů.

Lanie se otřásla hnusem. Hnusil se jí on. Hnusila se sama sobě spolu s celým balastem tohoto umělého světa. Její hra s Igorem na hrdinu byla tak slabošská. Tak neskutečná, iracionální a nízká. Užívala si bolesti s pocitem bezpečí. Věděla, že jí neublíží. Že ji potřebuje. A k čemu vlastně?

Myšlenky jí přetrhlo ostré zadrnčení zvonku vstupních dveří.

Nadskočila. Až příliš se ponořila do zobrazovaného světa, že na chvíli zapomněla na ten reálný.

Kdo to proboha mohl být? Ve svém domě u pláže nikdy žádné návštěvy nepřijímala. Jejím klientům patřil prostor v centru a Igor sem za ní nikdy nechodil.

Opatrně se přikradla do předsíně a pohlédla na obrazovku bezpečnostní kamery. Překvapeně otevřela pusu.

Před vraty stál starší zavalitý muž v šedivém baloňáku.

„Tajná služba, otevřete,“ vytáhl z kapsy omlácený odznak se zlato-černým logem CTS.

Polkla. Ať šlo o cokoliv, vůbec se jí to nelíbilo. Jenže dělat, že není doma, by bylo navýsost hloupé. Venku parkovalo její vznášedlo a z obýváku se linula záře zapnuté holovize.

Roztřeseným prstem zmáčkla tlačítko a vpustila nezvanou návštěvu dovnitř.

„Slečna Wortfieldová?“ sjel ji přísným pohledem od hlavy až k patě, sotva si stanuli čelem.

„Ano?“

„Půjdete se mnou, mám na vás pár otázek.“

 

***

 

Šedivá místnost s popraskaným linem a poblikávající zářivkou ledabyle přišroubovanou na nevysokém stropě. Odřený stůl a dvě židle.

Na jedné nervózní Lanie.

Na druhé muž, který si před chvílí sundal šedý baloňák,  pověsil ho na věšák vedle vchodu a usedl naproti ní.

„Co po mně, sakra, chcete?“ vystartovala.

„Otázky tady bud klást já, když dovolíte,“ uzemnil ji přísným, nesmlouvavým pohledem, po kterém se malinko přikrčila.

„Co víte o tomhle muži?“ rozložil před ní dvě fotografie.

Letmo na ně pohlédla a žaludek se jí zhoupl. Byl na nich Igor. Na první hladce oholený v elegantním obleku se sklenkou martini v ruce, na druhé zarostlý, v taktické vestě s odstřelovací puškou opřenou o rameno.“

„Proč?“

„Já tady kladu otázky, slečno,“ zdůraznil agent. Tvářil se vážně. Z šedých unavených očí, roubených tmavými bažinami byla cítit únava.

„No dobře, co vás zajímá?“

„Zajímá mě, co s ním máte společného.“

„Je to můj občasný milenec. Nežijeme v nějakém oficiálním svazku. Vlastně o něm zase toho tolik nevím. Náš vztah funguje na velmi svobodné bázi.“

„Na to, že je váš vztah svobodný, až příliš organizuje váš pracovní život. Zasílá cílenou reklamu vlivným mužům Unie a láká je do vašeho podniku. Popřete to.“

Lanie zareagovala mlčením.

„Naboural se špiclovacím programem do počítače samotnému císaři, aby z něho vytáhl informace o tom, jaké sleduje porno…“

„To není možné,“ vytřeštila oči.

„Monitorujeme jeho činnost už delší dobu, ale zatím proti němu nemáme žádné přímé důkazy. Svou virtuální tvář proměňuje velmi zdatně. Nepracuje ze žádné stabilní adresy. Má jich hned několik napříč vesmírem. Dalo by se říci, že je neuchopitelný.“

„A jak tedy víte, že to je on?“

„Každý zanechává ve virtuálním světě svou specifickou stopu. Takové digitální daktilky, dalo by se říci. Je to způsob jakým otvírá soubory, instaluje programy, rychlost jakou se pohybuje po displeji, píše znaky… Vyfiltrovat jedince není zase takový problém, jak si mnozí myslí.“

 „Dobrá, a co s tím mám společného já? Na posílání reklam není nic nelegálního. Reklama přesně cílená na potřeby jednotlivce je stará jako digitální věk sám.“

„Jistě. Ovšem on si od vás nebere žádný profit. Není oficiálním zprostředkovatelem za procenta nebo placeným reklamním agentem. Dělá to pro vás zadarmo. Projeli jsme váš účet a za celý uplynulý rok jsme nenašli ani jedinou platbu, která by směřovala jeho směrem. A mě zajímá proč.“

„Jsme dobří přátelé,“ pokrčila Lanie rameny a vrhla na muže rozpustilý úsměv. Dušička v ní však byla malá. Uklidni se, přikazovala si. O nic nejde, nic na tebe nemají. Navíc máš vlivné přátele, kteří o tvou společnost nebudou chtít přijít. Vůbec se jí to ale nedařilo. Po zádech se jí začínaly plazit krůpěje ledového potu a ve spáncích bublat vodopád splašené krve.

„To vykládejte svojí babičce. Ta na pohádky možná věří,“ zavrčel.

„Jinou odpověď pro vás nemám. Do našeho vztahu vám nic není. Funguje na jiné než finanční bázi. Říkejme tomu třeba HRY.“

„Každá hra má svá pravidla a tahle pořádně smrdí. Nikdo si nedá tolik práce pro nic.“

„Ale tak to je. A vy s tím nic neuděláte. Jako občan elitní společnosti mám svá práva. Navíc mezi mé klienty patří nejdůležitější mužI Unie. Mám je snad upozornit na vaše nevybíravé chování? Jaké je vaše ctěné jméno nebo minimálně služební číslo?“ vystrčila bojovně bradu.

„A mám snad já tyto muže informovat, že vás propaguje člověk, jehož digitální stopa vede k tajně organizované vzpouře? Že je to právě on, kdo přes síť plete hlavy naší pracovní síle myšlenkou na rebelii?“

„Cože?“ zakuckala se Lanie.

„Novodobý fenomén, který se nedávno objevil a začal se šířit jako požár, má jednoho strůjce. A je jím tvůj milenec,“ přešel do tykání.

„Proč by to proboha dělal?“

„To bych se taky rád dozvěděl.“

„Ale já o tom nic nevím!“

Chvíli ji zkoumavě pozoroval.

„Myslím, že to má přímou souvislost s klientelou, kterou ti posílá.“

Lanie zavřela oči.

„Tak mluv, jak to s vámi je!“ zařval muž.

Cukla sebou, ale místo strachu jí v útrobách začal kvasit vzdor.

„Nevím, o čem to mluvíte. Pokud se dopustil nějakého protiprávního jednání, najděte si, sakra, jeho.“

„Jenže to není tak snadné. Dává si pozor. Je to liška podšitá, všemi mastmi mazaná. A my nemáme čas. Hrozí, že plánuje něco velkého. Něco, co může mít nedozírné následky pro celý systém.“

„Myslíte systém, který bez skrupulí střílí mladý holky do hlavy?“ ulítlo jí.

„Ale,“ zarazil se. „Že bychom se přece jen k něčemu dopracovali?“

„Bylo to ve zprávách a bylo to hnusný.“

„Bylo to hnusný schválně. Aby ti, co váhají, jestli se přidat k rebelii, nebo radši makat a držet hubu, radši makali a drželi hubu.“

„A co když to bude mít efekt přesně opačný? Já sama držím hubu celý svůj život. Poctivě pracuju, platím pravidelný daňový paušál. Jenže když člověk vidí takovou bezcitnou krutost, má chuť se tomu postavit a říct: Ne tohle fakt není dobrý. Tohle se přehnalo!“

„Trochu nebezpečný názor.“

„Co po mně sakra chcete? Ideální myšlení v ideálním systému? Jsem kurva, co ty nejvýš postavený vidí denně pod svýma nohama. Jak se plazí a prosí. Jsou stejní jako ostatní. Nízcí, bázliví a chtiví ukojení. Všichni jsme stejní a ten systém, co se tu uměle udržuje, je jako sud se střelným prachem. Dlouho se jen někde válí ve skladišti. Než si někdo poblíž zapálí cigaretu.“

„Tu cigaretu si zapálil tvůj milenec a já ho chci dostat dřív, než ji odhodí a vybuchne to. Kde je!“

„Nevím. Zjeví se, když má náladu a zmizí, když ho přestanu bavit.“

„To jako vážně?“

„On je Pán hry.“

 

***

 

Bylo ráno a do pokoje jí skrz žaluzie začaly prolézat otravné paprsky slunce. I když v ložnici s neprodyšně uzavřenými okny panovalo spíš dusné horko, jí byla stále podivná zima.

Agent CTS ji nakonec propustil. Neměl proti ní dost důkazů, a tak se s rovnou půlnocí mohla vrátit domů. Od té chvíle však byla jako na bodlinách hodně pichlavého ježka a vůbec nezamhouřila oko. Lovila z paměti střípky večerního rozhovoru, přehrávala si je jeden po druhém a cítila se čím dál tím hůř.

Na jednu stranu ji těšilo, že nic nevyzradila a všechny důležité souvislosti si nechala pro sebe. Děsilo ji ale, do čeho se to namočila. Pokud agent mluvil pravdu, tak Igor zneužíval informace, které mu tak bezelstně a s důvěrou poskytovala, k hodně nekalým zájmům. Už chápala, proč tak zaníceně řešil politiku, proč mluvil o kolektivní vině a špatně nastaveném systému. On chtěl ten systém zničit!

Vztekle ze sebe skopla přikrývku a opustila postel. Potřebovala vypadnout. Přijít na jiné myšlenky.

Ne, nebude se užírat zbytečným strachem. Nebude probouzet své slabé úzkostné já opět k životu. Postaví se tomu čelem. Užije si volný den, jako každý jiný.

Jak řekla, tak udělala. Nasoukala se do plavek, přes ně natáhla volné šaty, ze skříně vylovila ručník a s plážovou taškou přes rameno vyrazila ke svému elegantnímu vznášedlu. Stálo před vraty a blyštělo se ve slunci jako malý diamant.

Vlezla dovnitř a namačkala polohu svého oblíbeného místa. Malého skalnatého ostrůvku nacházejícího se v rudém moři. Pohodlně se usadila, a když se modul začal zvedat, vyhlédla ven.

Naproti jejímu domu opět parkovala černá dodávka se zatmavenými skly.

„Parchanti,“ zavrčela a ukázala jim vztyčený prostředník.

 

***

 

Rudé vlny tříštící se o útesy. Růžové nebe pocukrované chomáčky bílých obláčků, paprsky žhnoucího slunce opírající se do kůže. Šumění moře, křik racků a vzduch vonící solí.

Lanie zanechala vznášedlo na prostorné oblázkové pláži, shodila ze sebe šaty a vrhla se po hlavě vstříc vodnímu živlu. Začala zuřivě kraulovat od břehu. Potřebovala ze sebe vybít napětí a moře na to bylo výborný pomocník. Co na tom, že voda dneska nebyla zrovna klidná. Tady červený praporek jako ve městě nevisel. Odtud ji žádný plavčík nevyžene.

Že nejlepší způsob, jak se zbavit strachu, je postavit se mu čelem, ji naučil Igor. To díky němu už nebyla ta bázlivá, zakomplexovaná holka poničená špatnou výchovou. Uzdravil ji, naučil být silnou. Vděčila mu za mnohé. Bez něho by nyní odumírala, jako špatně zalévaná kytka v nějaké kanceláři a bezmocně počítala hodiny do konce pracovní doby. Bez něho by nepoznala, jak skutečný umí být život, když mu člověk dá šanci.

Bez něho by nevisela až po uši v problémech.

Přes hlavu se jí znenadání přelila vlna a silný proud ji stáhl pod vodu. Na chvíli netušila, kde je dole a kde nahoře. Začala zuřivě plavat vzhůru, ale narazila do dna. Vdechla slanou vodu a počala se dusit. Přepadla ji panika. Tady žádný plavčík nebyl, tady ji nikdo nezachrání.

Mlela sebou urputně, dokud nevyplavala nad hladinu. S prvním nádechem se dostavila úleva. Rozkašlala se. Tohle bylo o fous. Dneska neměla svůj den. Raději zamířila zpátky ke břehu.

Když se konečně vyškrabala ven, byla na pokraji sil. Vylezla po čtyřech na rozpálené oblázky a zůstala vyčerpaně ležet. Prudce oddechovala a s očima rozevřenýma dokořán hleděla na obláčky mírumilovně plující oblohou. Snažila se uklidnit.

Znenadání slunce zatemnil stín.

Ozvalo se odkašlání.

Trhla sebou, v tu ránu byla na nohou.

Naproti ní stál Igor, tentokrát bez kabátu. Jen v bílém tričku a volných světlých kalhotách. Na nohách měl kanady z tvrzené kůže a za pasem zbraň. Tvářil se vážně.

„Co tu děláš?“

„Přišel jsem si pro to, co mi náleží,“ pravil bez úsměvu.

„Eee…“

„Ten čip, kterým jsi skenovala Conteho počítač.“

„Jak jsi věděl, kde mě najdeš?“ zavrtěla nechápavě hlavou.

Místo odpovědi se dotkl nastřelené náušnice v jejím pravém uchu. Věnoval jí je před pár lety a přikázal, ať je nosí. Tak je nosila.

„Vím o každém tvém pohybu. Cokoliv řekneš, či uděláš. Když tě něco těší, nebo trápí a zvedne ti to tep.“

„Obojek, jenže v uchu,“ zavrtěla nevěřícně hlavou. „Myslela jsem, že proti zotročování bojuješ.“

„Každý boj má svoje oběti. Nebo hrdiny?“

Polkla.

„Jdou po tobě, víš to?“

„Jdou po mně už dlouho. Ale místo mě našli tebe. Byla to jen otázka času.“

„Takže to je pravda. Organizuješ rebelii. To kvůli tobě se všude vyrojily ty nápisy…“

„Změna se blíží. Ti, co tak dlouho vládli a žili si bezstarostně své rozmazlené životy, se začnou bát.“

„Ale já jsem jedna z nich. Když se to posere, zlynčují mě taky.“

Jen se podivně usmál a s úsměškem pohodil hlavou. Pak ji však uchopil zezadu za krk, přitáhl k sobě a své čelo obtiskl o její.

„Měla bys mi víc důvěřovat. Nebo jsem tě snad někdy zklamal?“ zašeptal.

Najednou byl blízko a kouzlo už zase fungovalo. Udělala by pro něj cokoliv.

Jen bezmocně zavrtěla hlavou.

„Chci ten skenovací čip. Potřebuju ho. Rozumíš?“ pustil ji. V pohledu se mu objevil záblesk něčeho, co se jí vůbec nelíbilo. Dostala strach.

„Ale já ho nemám.“

„To jsem očekával. Uděláme to jinak, doneseš ho někam, kde si jej vyzvednu.“

„Ale…“

„Poslouchej mě. Musí to působit nenápadně. Mohou tě sledovat. Vrátíš se domů, celý den se tam budeš poflakovat a zítra vyrazíš na nákupy do centra. Přistaneš na střeše Plaza Astronomia. Na tom největším obchoďáku při hlavní. Sjedeš výtahem do třicátého patra a vstoupíš do butiku Goldberga Zacha, kde si vezmeš dlouhý červený kabát velikosti S k vyzkoušení. Do náprsní kapsy umístíš čip a necháš ho viset v kabince. Zbytek nech na mě.“

„Proč ho mám nechávat na takhle veřejném místě, kde jsou všude kamery?“ zamračila se.

„O kamery se postarám. Je volno, bude tam narváno. Člověk se v davu snadno ztratí. Navíc, kde je taková spousta lidí, není problém získat rukojmí. Ale to už nemusí být tvoje starost. Ty jsi řádná občanka, co si jen vyrazila na nákupy. Za to tě nikdo soudit nemůže.“

Lanie polkla.

Celá věc smrděla jako čerstvě vytlačený výkal. Tahle hra se jí vůbec nelíbila.

„Vždycky jsi toužila být hrdinou. Teď máš příležitost,“ zabodl do ní pohled. „Nebo ti snad přijde dobrý, žít ve světě, kde se mladý holky bez skrupulí střílí do hlavy?“

„Ne to ne, ale…“

„Pokud mě zklameš, nebo zradíš, najdu si tě a hru, kterou spolu roky hrajeme, ukončím. Definitivně. Je ti to jasné?“ zpřísněl jeho hlas a ztvrdly mu rysy.

„Co tím chceš říci?“ kuňkla staženým hrdlem.

„Varoval jsem tě, že tahle hra není bezpečná.“

 

***

 

Když Lanie přistávala na parkovišti před svým domem, vnitřnosti měla ztěžklé nervozitou, srdce jí divoce skákalo v hrudi a ve spáncích pulzovalo bolestivé tepání. Její obavy nebyly liché. Igor potvrdil veškerá vznesená obvinění. Co víc, nutil ji stát se spolupachatelem. Celé roky využíval informace, které mu nosila jako dílky do skládačky puzzle, aby z nich složil obraz svého šíleného plánu.

Ochočil si ji a hodlal použít k velkému finále. To byla daň za všechen ten luxus, kterou teď musela zaplatit. Nejradši by se rozbrečela, nechala tu všechno být a koupila si nejbližší letenku zpátky na Bux. Do bezpečného domova svých rodičů, kde by se ukryla a…

A přivedla k nim CTS a možná i jeho pomstu. Ne, to nešlo.

Co si zavařila, musela sníst. Zítra mu donese ten čip. Bude poslušná tak jako dřív a děj se vůle osudu. Pak zmizí. Vezme si dovolenou. Zdrhne na nějaké bezpečné místo, kde přečká první krizi. Znala takových míst hodně. Hlavně v horách. Tam se zdivočelí Geniti šplhat nebudou. Zabalí si zásoby a prostě uteče.

Útěkem vyřešila svůj předchozí život a zvládne to i teď. Není čas přemýšlet, co je správně a co špatně, prostě jen splní další úkol.

Vznášedlo dosedlo na rozpálený asfalt. Vystoupila ven, nechala za sebou zapadnout průhlednou kastli a vyrazila k domovu. Už stála u vrat a chystala se je otevřít, když za sebou zaslechla dusot kroků.

Trhla sebou. Ani se nestihla otočit a kdosi jí přehodil černý pytel přes hlavu a pevně utáhl.

 Uvízla ve tmě. Začala se dusit.

Chytli ji za ruce, zkroutili jí je za zády a břichem přirazili k betonovému plotu. Cítila, jak jí zápěstí obemykají pouta a její tělo prohledávají dlaně v kožených rukavicích.

„Co to do hajzlu…“ zahuhlala.

„Mlč,“ zavrčel kdosi a příkaz umocnil ranou do zátylku, až břinkla hlavou o zeď. Ze rtů se jí vyřinula krev.

Surově s ní smýkli a v předklonu ji táhli na druhou stranu ulice, kde předtím parkovala černá dodávka.

Snažila se vzpouzet, ale neměla šanci. Drželi ji pevně.

Znenadání se zastavili a na chvíli umožnili narovnat páteř. Někdo jí vyhrnul rukáv šatů. Ucítila vpich do bicepsu a tlak na píst. 

Poté ji spoutanou vhodili do kufru jako kus flákoty. Dveře bouchly, zámek cvakl. Vůz se dal do pohybu. Lanie objala růžová mlha, která vzápětí ztmavla.

 

***

 

Tma. Syrová zima, zježené chlupy na obnažené kůži, bolest v kloubech skučících pod vahou visícího těla. Vlhkost zadírající se do nozder. Napuchlé rty a pachuť krve na jazyku.

Bezmoc.

Jestli Lanie někdy cítila potřebu se začít modlit, bylo to právě teď. Vypjala se na špičkách, aby ulevila zmučeným kloubům, jenže třas v kolenou ji zradil a podklesla zpět.

Au.

Byla v prdeli. Moc dobře si to uvědomovala. Balancovala na okraji propasti a zřítila se na její dno.

„Pusťte mě ven!“ zařvala.

Ticho.

„Sakra, pusťte mě!“ zlomil se jí hlas. „Prosím.“

Nic.

Jen zvuk kapající vody kondenzující po stěnách.

„Vždyť jsem nic neprovedla…“

Odpovědí jí bylo zase jen ticho. Zatřásla hlavou, ve snaze shodit pytel, který měla stále utažený okolo krku. Beznadějně. Jen z pravého lalůčku jí steklo pár krůpějí krve. Náušnice byly fuč. Někdo si dal práci, aby se případný výslech obešel bez cizích uší. Tahle hra byla naostro.

Sakra!

Jako v ozvěně jejích myšlenek se ozval skřípavý zvuk otevíraných dveří a cvaknutí vypínače. Skrz tmavou tkaninu si proklestilo cestu nažloutlé světlo. Uslyšela kroky.

Zatajila dech.

„Koukám, že ses probrala,“ stáhnul jí kdosi pytel z hlavy.

„Co to má, sakra, znamenat?“ zamžourala proti světlu. Zjistila, že hledí do zarostlé tváře muže ze včerejšího večera.

„Tak trochu jiný způsob výslechu, řekněme. Sebral jsem pár tvých vlasů, které jsi po sobě zanechala ve vyšetřovací cele a poslal je do laborky na DNA expertízu.“

„Proč jako?“ nechápala.

„Nic nevíš?“ chytil ji za bradu rukou v kožené rukavici a chvilku zkoumavě pozoroval.

„Ne?“

„Ty vážně nic netušíš, že?“

Jen bezradně zavrtěla hlavou. Přestávalo se jí to líbit.

„Ve tvých oficiálních dokladech stojí: Lanie Wortfieldová, vystudovaná ekonomka, z rodiny středně příjmových zaměstnanců bankovního sektoru, narozená na Buxu před devětadvaceti lety. Zítra máš mít narozeniny.“

„No vida. Nějak jsem na to zapomněla, mám toho poslední dobou hodně,“ pokusila se o úsměv.

„Tvé doklady jsou ovšem falešné,“ třeskl jeho hlas jako prásknutí biče.

„Cože? Co mi to tady tvrdíte?“

„Ve skutečnosti žádnou rodinu nemáš a z Buxu nepocházíš. Vyrobili tě na Mazuru před sedmi lety v jedné ze specializovaných genopěstíren. Tvé produktové číslo je 037452148/LAN. Žádná série, ale originální zakázková výroba. Genit orientovaný na poskytování sexuálních služeb dominantního typu, s osobnostními sklony k submisivitě. Smyšlené vzpomínky ti nahráli sněním při tvém dospívání v urychlovači. Klient, který si zakázku objednal, je muž jménem Viktor Kazmarov, tvůj letitý milenec.“

„Co je to za blbost?“ zacloumala pouty.

„Žádná blbost, vyjel jsem si tvoje údaje z evidence.“

„Já tomu nerozumím,“ fňukla Lanie.

„Jsi Genit, který je místo obojku ovládán svojí geneticky naprogramovanou submisivitou,“ vpálil jí nekompromisně.

„To nemyslíte vážně?“ vyrazila ze sebe nevěřícně. Srdce se jí propadlo někam mezi střeva, kde na chvíli přestalo tlouct.

„Díky této skutečnosti nejsem nucen brát na tebe zákonné ohledy, jako kdybys byla rovnoprávným členem elitní společnosti. Můžu si s tebou dělat naprosto, co chci. Osudy Genitů nikoho nezajímají,“ pásl se na jejím vystrašeném výrazu. „Takže se tě zeptám ještě jednou. Proč ti Kazmarov dohazuje kšefty a chci znát pravdu se všemi detaily, “ inkasovala ránu do obličeje, až jí cvakly zuby. Tohle byla konečná, absolutní dno, ze kterého se nešlo propadnout níž.

Přidržel si ji za krk a udeřil do břicha.

Zalapala po dechu.

Za první ranou následovala další o dost tvrdší. Vytušila, že má v úmyslu ji rychle zlomit. Jenže dostala Igorovu školu. Nebude brečet, prosit o smilování, zvládne to až do samotného konce. Přestávalo jí na čemkoliv záležet. Stejně nakonec skončí s kulkou v hlavě jako ta holka ze zpráv.

„Jsi mu loajální? Proč?“ zarazil se.

„Nejsem, nevím, nic jsem neprovedla…“ zadrkotala zmateně zuby.

„Vážně?“ ušklíbl se. „A co je tohle?“ vytáhl z kapsy od kalhot důvěrně známý skenovací čip.

Do prdele, zaklela v duchu. Teď se teprve ocitla v hajzlu.

„Nechal jsem prohledat tvůj dům. Našli ho ve tvojí kabelce. Co mi o tom povíš?“

Vypjala se na špičkách a zády se instinktivně přitiskla ke stěně, jako kdyby jí to mělo nějak pomoci. Vytřeštěně zavrtěla hlavou.

Ještě než stihla cokoliv říci, inkasovala další facku

Prasklé rty a krev stékající po bradě.

Au.

Rána.

Kovová chuť v puse a tupá bolest vystřelující z nosních kůstek.

Rána.

Rudá sprška na obnažené hrudi.

„Ochočil si tě,“ zamračil se agent a otráveně setřel hřbet rukavice papírovým ubrouskem. „Tohle mě přestává bavit. Třeba se více než od tebe dozvíme od pana Conteho. Už jsem ho o všem informoval.“

„Cože?“ vydechla nevěřícně.

„Je to vlivný, velmi zaneprázdněný muž, ale udělal si na nás čas. Čeká nahoře na recepci,“ vylovil z kapsy telefon.

„Ne, nedělejte to!“ vyhrkla. „Prosím.“

Ignoroval ji a vytočil číslo.

V tiché místnosti jí těch pár tlumených vyzváněcích tónů zaznělo jako dunění pohřebních zvonů.

„Agente Krebsi, doprovoďte pana Conteho do vyšetřovací cely číslo šest,“ štěkl rozkaz.

Lanie stekl po zádech čůrek ledového potu.

Trvalo to jen krátký moment a dveře se otevřely. Stál v nich Lorenzo Conte. Bujnou kštici tmavých vlasů svázanou do culíku, na sobě dobře padnoucí černý oblek, bílou košili a polobotky z krokodýlí kůže. Pod paží třímal známou aktovku a netvářil se vůbec přátelsky.

Sakra!

„Slyšel jsem, že ses mě pokusila okrást,“ vypálil místo pozdravu. V tmavých očích se ošklivě blýskalo.

„Ne, to ne…“ zavrtěla rychle hlavou.

„Vážně? Tajná policie tvrdí něco jiného,“ sjel mlsně její obnažené tělo postříkané od krve a vykročil směrem k ní.

Vrhla na něho zoufalý prosebný výraz, jako tonoucí co se zachytil posledního uhnilého stonku, ještě než se utopí.

„Ublížili ti,“ přejel jí zvolna ukazovákem po rozbitých rtech.

„No.“

„Taky ti ublížím,“ převalil s rozkoší slova mezi masitými rty a letmo jí odhrnul z tváře několik zpocených vlasů. Bylo poznat, že si celou situaci navýsost užívá. Když však k němu opatrně vzhlédla, zjistila, že se v jeho pohledu nenachází ani stopa po soucitu.

Z aktovky vylovil jakýsi okrouhlý kovový předmět s bodcem a malý ovladač.

Nervózně ho pozorovala.

„Co to, proboha, je?“

„Obojek nové generace pro neposlušné Genity. Zatím pouze testovací verze,“ přetáhl jí ho přes hlavu a ostrý hrot zabodl pod krční obratel.

„A teď povídej, kde najdeme toho tvého Spartaka, pro kterého jsi ofotila hesla k nejnovější aktualizaci systému dohledu?“

„Cože, jakého Spartaka?“

„Podle všech indicií to byl on, kdo před nedávnem osvobodil horníky na Bellanu a teď se chystá na daleko destruktivnější akci. Kdyby mu vyšla, ztratili bychom naráz kontrolu nad všemi pracujícími Genity. To by odstartovalo krizi nedozírných rozměrů, z níž by se UNIE velmi dlouho vzpamatovávala,“ vložil se do toho agent.

Lanie polkla.

„Netušila jsem… Myslela jsem…“

„Ale no tak,“ zamlaskal varovně Conte. „Nelži nám,“ stiskl jedno z tlačítek na ovladači.

Tělem jí projela ostrá nervová bolest, s intenzitou, jakou v životě nežila.

„Aaach! Co to sakra je?“ vyhrkla zoufale.

„Nová výslechová metoda. Tohle byl stupeň jedna. Ten nejpříjemnější,“ usmál se sladce.

„Co po mně sakra chcete, vždyť už všechno víte. Igor nebo teda Viktor mi dopomohl k mojí práci a já mu na oplátku nosila informace, co mezi řečí utrousili moji klienti. Nic horšího jsem neudělala. Netušila jsem, co plánuje…“ objevily se jí na řasách bezmocné slzy.

„Co po tobě chceme?“ ztvrdly rysy Contemu. „Chceme ho dostat. Musí za svůj zločin zaplatit. A ty nám v tom pomůžeš.“

„A pokud ne, vymlátíme z tebe duši a pak tě pošleme transportem do bellanských utraniových dolů s první vlnou nově vyrobených dělníků,“ přidal se agent. „Když s námi ale začneš spolupracovat a dovedeš nás k němu, jsme ochotni na všechno zapomenout a nechat tě dál žít svůj bezstarostný život luxusní kurvy. Rozumíme si.“

Přikývla.

 

***

 

Silně parfémovaný vzduch v obchodním centru Plaza Astronomia ji udeřil do nozder. I když jí veškerá zranění ošetřili tlustou vrstvou regenerační masti a na první pohled nebylo nic vidět, stále se cítila otřesená. Přecitlivělá. Na pachy, zvuky, i sebemenší bolest. Zlomili ji, dostali na dno, donutili k součinnosti a ani jim to nedalo tolik práce. Nebyla žádný hrdina, ale srab.

Nakonec jim řekla úplně všechno, včetně plánu na předání čipu. Neměla jinou možnost, nechtěla-li se stát anonymní obětí Igorova šílenství. Loď se potápěla a ona za žádnou cenu netoužila zůstat na palubě jako poslední krysa. Navíc v ní kromě strachu kvasil i pěkný vztek.

Pokud to byla pravda a nechal si ji skutečně vyrobit na zakázku, celé roky ji jenom sprostě využíval. Trénoval ji ne proto, aby se stávala silnější, ale aby jednou lépe zvládla jeho plán. Jenže se přepočítal, nebyla tak silná, jak si přál. V téhle hře neobstála.

Ztratila o to totiž zájem. Nastal čas kopat sama za sebe.

A tak mířila do butiku Goldberga Zacha s oběma náušnicemi opět usazenými v uších a vkusným náhrdelníkem s rudým kamenem okolo krku. Sledovací náhrdelník jí nasadil Conte, aby si nucenou spolupráci náhodou nerozmyslela. Do kabelky jí vložili totožný, avšak prázdný skenovací čip a poslali vylákat lišku z nory.

Když vyjevila obavu nad tím, jestli Igora nevaruje ztráta signálu v náušnicích, odbyl ji agent, že na to pamatovali včasnou simulací. Nezbývalo než jim věřit. Beztak neměla jinou možnost.

Rozechvělým prstem se dotkla tlačítka výtahu.

Už jen pár chvil a zbaví se čipu i Igora. Navždy. V hrudi ji bodlo a v krku se objevil dusivý knedlík. Zároveň však pocítila i nesmírnou úlevu.

 

***

 

Ztemnělá obloha a milion blikajících hvězd. Zasněžené štíty odrážející se v bledé záři měsíců před sebou a hlučné barevné město s vrcholícími oslavami Velké Změny v zádech. Rychle se pohybující vznášedlo a uvnitř jedna vystrašená prchající děvka, co se zachovala jako pěkná kurva.

Lanie nastavila automat na přistání a začala se oblékat. Dle instrukcí se zbavila náušnic a nyní konečně mířila tam, kde jí vždycky bylo nejlépe. Do hor. Nenechala nic náhodě. Nakoupila si zásoby jídla a vody na několik dní, vybavila se vhodným oblečením, lezeckou výbavou i malým spacákem s utraniovým monočlánkem, který poskytoval pohodlí vyhřáté postele.

V hlavě jí vířil chumel protichůdných emocí a ona netoužila po ničem jiném, než se z toho vyspat. Dnešním dnem udělala za svým dosavadním životem tlustou čáru. Igor ji použil, ona ho na oplátku zradila. Byli si kvit. Dluhy srovnány. Příběh dospěl ke svému konci. Od zítřka bude začínat čistý list nové nepopsané kapitoly.

Zakázala si cokoliv vyčítat. Vtáhl ji do nebezpečné hry a skončil v pasti jako ta myš, co nedočkavě vleze za kusem slaniny. Pokud vše proběhlo podle plánu, tak to byl nyní on, kdo si všemi póry svého vypracovaného těla užíval slasti vypočítavé tortury CTS. Jestli skutečně osvobodil horníky na Bellanu a odsoudil je tím k smrti, zasloužil si to. Tu holku se strništěm na hlavě popravili kvůli němu.

Co hůř, málem to odnesla i ona sama!

I toho Spartaka nakonec zabili a rebely pověsili na kříž. Tady by to nedopadlo jinak, přesvědčovala se, když netrpělivě čekala, až vznášedlo dosedne na vrcholek hory, vysune podvozek a bezpečně se přichytí k rudému nerostu.

Trvalo to jen pár chvil.

Motor ztichl.

Byla tu.

Stisknutím tlačítka otevřela kopuli, zabalila si do batohu nejnutnější věci pro přespání, nasadila si čelovku a vylezla ven. Natáhla na sebe sedák, přes skalní výstupek přehodila lano, navázala se a začala sestupovat dolů. Dneska bezpečně, bez rizika. Nechtěla nechat nic náhodě. S roztřesenými prsty i koleny se necítila zrovna sebejistě. Události předchozích hodin v ní zanechaly hluboký otisk. Navíc ji pořád v hlavě strašilo, že je Genit a tajná policie spolu s Contem o tom ví. Bude až do konce života vydíratelná.

Teď se tím však nehodlala trápit. Nyní si musela především odpočinout.

Pod podrážkami bot se jí drolily kamínky, které mizely kdesi v temnotě. Panovalo ticho, rušené jen tu a tam cinknutím karabiny. Začala se uklidňovat. V pohybu jí bylo nejlépe.

Už jen pár metrů a konečně se vyspí. Nezapomněla si přibalit i nějaká hypnotika, kdyby se jí to náhodou nedařilo.

Mířila ke kaverně, kde to před týdnem celé začalo. Měla pro symboly slabost.

Uvolnila osmu a rychle slanila na malou plošinku před jeskyní. Když pod nohama ucítila rovnou pevnou skálu, neskutečně se jí ulevilo. Odepjala se z lana a začala svlékat sedák. Vysoukala levou nohu, a když se sklonila, aby vyprostila i pravou, strnula.  

Na konci ztemnělé chodby hořela čajová svíčka.

 

***

 

Stála tam tuhá jak zmrzlý sleď. Neschopná udělat sebemenší pohyb.

„Jaká nečekaná návštěva,“ ozvalo se znenadání odkudsi ze tmy.

Namířila tím směrem kužel světla.

Blížil se k ní Igor, už zase ve svém typickém koženém kabátě. V pravici svíral zbraň.

Couvla, že málem ztratila rovnováhu a zřítila se dolů. Bezmocně zamávala rukama.

„Co…co tu děláš…“ zadrkotala zuby.

„Čekám na zrádce.“

„Jak jsi… jak jsi to mohl vědět…“

„Znám tě líp, než si myslíš. Když na chvíli zmizel signál z tvojí náušnice, a pak jsem tě viděl otrocky předvádět můj plán, došlo mi, že to je past. Nevzdorovala jsi nepřátelům, podala ses tlaku a ani tě to moc nebolelo. Dokonce máš už i nový obojek.“

„Sledují mě, najdou i tebe,“ hlesla.

„O to ti přece celou dobu šlo. Zbavit se mě. Udělat za naším vztahem tlustou čáru, odstřihnout mne jako cedulku z výprodeje.“

„Neměla jsem na výběr.“

„Člověk má vždycky na výběr. Jenže postavit se na odpor chce kus odvahy.“

Najednou byl blízko. Zírala do okrouhlého ústí hlavně.

„Takže takhle to skončí? Zabiješ mě?“ stiskla rty.

„Jsi jenom obyčejný Genit. A životy Genitů nemají žádnou hodnotu. Když přestanou poslouchat, zemřou.“

„Jsi parchant. Nechal jsi mě vyrobit, abys mě celé roky jenom sprostě používal!“ vybuchla vztekle.

„Všechny Genity vyrobili, aby je někdo použil. Ještě nedávno ti ten systém přišel v pořádku,“ vrhl na ni výraz plný opovržení.

„Myslela jsem, že za ně bojuješ.“

Jen se ušklíbl a zavrtěl hlavou.

„Jsi naivní.“

„Tak proč tedy to všechno?“

„Občas je potřeba do soukolí mátožně se ploužícího systému vhodit pár šutrů, aby se ty ozubený kola polámaly a vypukl chaos,“ zaplály mu oči. „Chaos je totiž jako oheň, všechno spálí, ale z popela pak vyroste něco jiného, nového.“

„Jenže díky mě se to nepovedlo, jaká škoda…“ odsekla ironicky. Viděla rudě. Bezmocný strach nahradila zuřivost.

„A to říká kdo?“ přelétl mu po rtech potutelný úsměšek. „Zatímco si tajná služba honí péra nad mým pečlivě vyrobeným dvojníkem, kterého díky tobě čapli v Plaze, já už dávno uvedl věci do chodu. Ten čip jsem stáhl ve tvém domě hned toho večera, když tě odvedli k výslechu. To mně jsi posloužila jako návnada. Ne jim. Vždycky byli o krok za mnou. Žabaři.“

„Cože?“ vytřeštila oči. „To nemyslíš vážně.“

„Věci se daly do pohybu dnešní noci. Symbolicky na poslední sváteční den Velké Změny, oslavující počátek nadřazenosti jedněch nad druhými,“ rozchechtal se. I on měl zřejmě pro symboly slabost. Nikdy ho tak spokojeného neviděla. V obvykle netečných očích se odrážel náznak šílenství.

Pak však zatřásl hlavou a přimhouřil víčka do škvír.

„Slíbil jsem ti, že když mě zradíš, tuhle hru ukončím. Pamatuješ?“

Pomalu přikývla. Zuřivost zmizela, vrátil se sžíravý strach o život.

„Už tě nepotřebuju. Jsi pro mě bezcenná. Tenhle příběh dospěl ke svému závěru. Otoč se.“

„Proč? Nemáš odvahu se mi u toho dívat do očí?“

Místo odpovědi s ní smýkl a obrátil ji o sto osmdesát stupňů. Najednou hleděla do temné hluboké propasti. Do tváře se jí opřel studený vítr. V zátylku ucítila hlaveň.

Zavřela oči.

Hra skončila.

Uslyšela cvaknutí závěru a odjištění pojistky.

 

***

 

„Všechno nejlepší k narozeninám,“ ozvalo se místo výstřelu. Temnotu vyhnalo jasné světlo několika barevných blikajících halogenů. Z reproduktoru spustila známá melodie.

Prudce se otočila. Uprostřed kaverny stáli Conte a agent s pobavenými výrazy ve tváři. V rukách třímali láhve s šampusem a skleničky na dlouhé nožce.

„Dneska je ti třicet, nebo ne?“ pokývl jí Igor.

„Cože?“ vyhrkla nevěřícně. „Celý to bylo jenom jako?!“

Místo odpovědi udělal malé skromné pukrle.

„Ale... jak to... vždyť...“

„Nebo si snad myslíš, že si kódy k meziplanetárnímu zabezpečovacímu systému vlivní mužové uchovávají v notebooku, který bez obav nechají ve špatně zabezpečený skřínce svojí kurvy?“ uchechtl se Conte.

„No...eh.“

„Nebo že výslechy Genitů v kobkách CTS probíhají tak vanilkově?“ zavrtěl pobaveně hlavou "agent".

„Vanilkově? Byla jsem úplně v prdeli!“

„Moji přátelé jsou jedničky ve svém oboru,“ pásl se na jejím zděšení Igor. „Nejsi jediná, kdo má na Mazuru hernu.“

„Takže to byla jen hra. Nejsem Genit,“ hlesla úlevně. Ze srdečního svalu jí žuchl obrovský šutr.

„Ne, jen rozmazlená holka, co se před lety zapletla se špatným chlapem,“ uchechtl se. „A teď si pojď dát drink. Na oslavu,“ objal ji povzbudivě kolem ramen.

„Proč?“ vytrhla se. „…proč sis s něčím takovým dal, sakra, tolik práce?“

Chvíli hleděl stranou, jako kdyby si rovnal myšlenky. Pak si odkašlal.

„Plánoval jsem to už delší dobu. Chtěl jsem vytvořit něco nového, neobvyklého. Co si navždycky zapamatuješ. A rozpomeneš se na to, kdykoliv budeš mít zase pocit, že smrt Genita je něco bezvýznamného, na čem vůbec nezáleží,“ zadíval se jí vážně do očí.

Conte s „agentem“ mezitím zápolili se špunty a z lahví začínal tryskat perlivý sekt do čtyř sklenek.

„Proč ti na Genitech tolik záleží?“ zeptala se tiše.

Místo odpovědi jeho výraz ztuhl a na chvíli zavřel oči. Otevřel ústa, jako kdyby se chystal něco říci, ale pak to spolkl a jen mírně zavrtěl hlavou.

„Aha,“ pochopila. „Netušila jsem…“

„Nech si to pro sebe,“ dotkl se ukazovákem rtů.

Chvíli si hleděli do očí. Najednou si byli blíž, než za celých předchozích sedm let. Ten okamžik měl téměř magickou atmosféru.

„Není to zase další hra, že ne?“ napadlo ji náhle.

Jen pokrčil rameny a stočil koutky do mnohoznačného úsměvu. Poté se s rukama v kapsách vydal za svými přáteli.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

15.09.2021 11:05:40dát kritice tipRitauska

Děkuju. 

14.09.2021 16:19:03dát kritice tipDanny

několikavrstevné a dobré. docela to obdivuju, i super pointu. tip.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor