1453

Střemhlavým pádem,
Snáší se pírko do klína Valkýry,

Ten hlas zvonů,
Posouvá horu k městu,
Když už dále nemohou jít,
Nohy v proutěných nocích,

Vždyť se unavily,

Vždyť krvácí...
Unavené smíchem prázdných zrcadel,
Vítr unáší němé výtky v pírkách rajek,

Ty barvy...

To vznesou se naposled vzdechy v rozkladu dávného lesku...

Padl sám poslední,tak jako prvým byl,
Zlomené odmlky slunečních hodin,
Na křídlech Saracénských koberců,

Tikají...tiše...
Dlouze lpí zpěv briliantových slz a ohňů,

V prachu fata morgány,

Stačí si vybrat smrt,

Cestu?
Ze slepených strof z krve a popela,
Veršů těch líbivých,

Veršů a slov těch krutých,

bez limitu prázdných frází pískem chřadnoucích za nocí,nic nezbývá...nic...

Když ústa si tak v tmách usínají,

...a oněmí i Bůh v dešti...

V očích už nedýchá sveřepý nádech moci,

Teď.... už letí si šedí,soumrakem...
Za rozbřesku vzplane šílený smích smutných nevěst,

Po noci v marném objetí,
V bolestech Křížových cest,
Ustaly tiché nářky žen,
Za zdmi hrané nevinnosti,

Blamáž čekala...

Dočkala se...

Lež upozadí ryk hadrových zbrojí,
Ztečem Akkonský břit se horkem potí,
Lépe se přec polykají,
Slzy v hořké kávě,

...než v přísvitu mihotavé žluti,

...nebo žluči?
Nech mysl znít ozvěnou,
Aby viděla co jsi nesvedl říct,

Vždyť vyjde to nastejno,supi se slétnou,

Hody budou...
Když do smaragdových očí,
Šeptal jsi jazykem milenců,
Kajícné lži za úplňku,

Vzpomeneš si na to,

Tak přece!

...až na konci...
Vcelku...,
Co zbývá...,
Pár kroků do tmy?
A tehdy utichne i Slunce...,
Snímám klobouk a ctím otce svého,
...matku svou...,
Pod srpkem měsíce,
Hanba jim!
Kolem odvaha tleje...,
Její pach se mi směje,
Osud soudí,
Pískem,kamením bloudí,
Věže plamen schvátí,
A v neděli zvládne odpočívat,
Hladové oči hadů,
Koří se v růžovém sadu,
Nekousne nikdo,

Nikdo a nikdy!
Jablkem spíš mrští,
Hněv je jen hnusným jedem,
Jeden jednoho sklíčí,
Rozvrátí,spálí,zničí,
Jako lásku zmar a zrada,
Příteli nechť spadne v údivu brada,
Nad třicet stříbrných jest dobrá rada,

Uplať vinu svou ať studem se zalije,
V pýše pokaždé staví věže z kostí,
V hávu blankytném,drze úlohy se zhostí,

A pak...

Pak rozsévá rány ostřím,

Bez hany...a ta bázeň,co to je?
Zbude bolest v kříži,tam píchne,ne kopím,

Splín zahalí červánky tvým očím,
Mlha přede mnou...,
...krev za mnou...,
Rovy s otylými břichy,
Pohltí víru a čest,

Vzdouvají se a tyjí a obžerství není jim hříchem,
Nevyroste v jejich lůně růže z Jericha,

Nesmíš rušit hluk,kde spí železná pěst,
Kde vyraší stéblo zlaté,

Jakého se tonoucí s pokorou vzdá,
Ani chudobka bělavá,

Nemá tu šanci zaznít při obloze bez mraků,
Tak stanu v kopci,
Snímám svatou pleš,
Obrátím dlaně a daruji je zemi,
Zavřu oči a přestanu se smát...
...už tichem slyším se nést...

...vítr...
...nechám se jím svést...
...touhou bez břehů...

...ženou bez ženy...
...a zarytě mlčí Konstantinopol.