Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Lidsky vlídná lhostejnost
datum / id14.09.2021 / 523912Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno124x
počet tipů13
v oblíbených0x
Prolog

Obnovená povídka

Lidsky vlídná lhostejnost

   

     Odhodlal jsem se zdolat Jesenickou stovku čili stokilometrový pochod Jeseníky a okolím, když už jsem měl svá nejlepší turistická léta za sebou. Dřív patřily pěší výlety po horách i pahorkatinách či dálkové pochody k mým oblíbeným zábavám. V mládí jsem absolvoval několikrát pochod Praha–Prčice, Radotínské kolo a jiné túry, což mi vyneslo u dálkošlapů titul kamarád. Oslovovali mě tak i na pozvánkách na další akce.

     Moje pochodová aktivita polevila, když jsem se oženil a přišly děti, ale i pak jsem s ženou a dcerami podnikal výšlapy do Jeseníků, Beskyd, Krkonoš, Šumavy i Tater. Jednalo se ale o izolované záležitosti, ne o metodické tréninky. Na Jesenickou stovku jsem se ovšem cítil.

     Nešlo tenkrát o oficiální pochod. Jeho termín můj šéf Béďa prošvihl, což ho velice mrzelo. Chtěl jít tedy dodatečně na vlastní pěst. Ne však úplně sám, takže k účasti přemlouval mě.

     „Jsi na hlavu?!” hodnotila můj záměr manželka.

     „Proč? Vždyť přece chodíme.” 

     „Nikdy jsme ale nešli sto kilometrů, a ty sám taky ne.” 

     „Prčice jsem šel třikrát, a to bylo vždycky pětašedesát kiláků. Stovka nemůže být takový rozdíl.”

     „Jenže, kolik ti tenkrát bylo – něco málo přes dvacet.” 

     „Když si dobře rozložím síly, tak to musím zvládnout.” 

     Ženu jsem nakonec přesvědčil, nebo spíš unavil, takže už neprotestovala, ale o čem to vlastně mluvím, jsem fakticky nevěděl. Pro Béďu znamenal stokilometrový pochod běžnou věc. Byl totiž zkušený vysokohorský turista, vytrénovaný Alpami, Pyrenejemi, takže co pro něj byla Jesenická stovka?

     Mělo mi být nápadné už to, že jsme vyráželi z Olomouce o půlnoci a také tempo, co Bedřich nasadil – dva kilometry velice ostré chůze a zhruba kilometr klusu, ale nedošlo mi nic, ačkoli netrvalo dlouho a měl jsem zbrusu novou nylonovou soupravu, co jsem si pro tento účel pořídil, zcela propocenou. Naše počínání vedlo k tomu, že jsem byl po dvou hodinách, kdy jsme urazili téměř dvacet kilometrů, dost vyčerpaný.

     Nebýt tmy a faktu, že jsme se nacházeli v krajině pro mě zcela neznámé, jistě bych to vzdal. Mou únavu a rozčarování postřehl i Béďa, tak zpomalil, neboť nechtěl pro další cestu ztratit partnera. Následujících deset kilometrů nám trvalo hodinu a tři čtvrtě a volnější tempo spolu se čtvrthodinovou přestávkou na svačinu mi vlilo do žil nové síly.

     Chytil jsem druhý dech a změnil se z apatické mátohy v krevnatého chlapíka sršícího energií. Ať jsme rázovali pěšinou ještě v šerém lese nebo po rozednění v mlze zarosenými loukami, které učinily z naší turistické obuvi nechutně oslizlé zaústění dolních končetin, pádil jsem odhodlaně vpřed a nic mě nemohlo zastavit. Ani fakt, že Bedřich, zocelený stezkami vinoucími se v nadmořských výškách dva tisíce a více metrů kolem horských velikánů, za mnou překvapivě notně zaostával.

     Ohlédl jsem se a viděl již jen malou figurku kdesi v dálavách, a pak jsem ho ztratil vůbec. Zřejmě ho zpomalení chůze vyvedlo z rytmu natolik, že nyní prožíval krizi zase on. Čekat jsem na něj ale nemohl, neboť jsem cítil, že jakákoli změna tempa by znamenala můj konec. Odpadl bych definitivně, a přitom jsem se nemohl spoléhat na pořadatelskou službu ani na sběrný autobus, jen sám na sebe a na Béďovo morální povzbuzování.

     Teď se mi ale šlo náramně. V euforii jsem minul hrad Úsov a pokračoval dál. Pak náhle přišel zlom. Bylo to asi na čtyřicátém sedmém kilometru. Nohy, které dosud stihla jenom únava přiměřená ušlé cestě, mě náhle rozbolely od kyčlí až po nehty na palcích a já se zhroutil do uboze se ploužící trosky. Netrvalo dlouho a Bedřich se ocitl zase vedle mě.

     „Co se děje?” ptal se.

     „Už nemůžu. To tempo mě zlomilo,” skuhral jsem.

     „To překonáš. Nemysli na to a jdi,” radil mi.

     Nemyslel jsem na nic než na bolest nohou. Totálně mě ovládla a každý další krok byl pro mě utrpením. Teď zase Béďa utíkal mně. Přijímal jsem to klidně, a i kdyby mi to vadilo, stejně bych s tím nedokázal nic udělat. Všechno úsilí jsem soustředil na to, abych dal levou nohu před pravou, pak pravou před levou, a tak dokola, a vždy jsem měl pocit, jako když došlapuji na pořádně velký hřebík. Říkal jsem si pokaždé, že další krok už prostě nezvládnu.

 

     Nicméně jsem odklopýtal ještě pět kilometrů, když jsem se ocitl na nějaké mizerné mokré louce. Z jedné strany jakýsi odporný les, na druhé se táhly bůhvíjaké hnusné křoviny, nad hlavou ohavně modrá obloha, a Bedřich kdesi daleko vpředu. 

     Konečně byla ta pitomá tráva za mnou a já si mohl vykračovat po pěšině. Jenže ta zase vedla do kopce. Ve skutečnosti to stoupání nestálo za řeč, ale mně se jevila situace asi tak, jako když zdolávám posledních sto metrů na vrchol Mount Everestu, který však měl ve skutečnosti podobu vísky Lipinky pod vrchem zvaným Bradlo. Tam na mě čekal Béďa.

     „Já končím,” vydechl jsem, sotva jsem k němu dorazil.

     „Opravdu?”

     „Neudělám už ani krok.” 

     Bedřich byl celkem bystrý člověk, takže už mě nepřemlouval k dalšímu pochodu. Ukázal mi pouze silnici, kterou se dostanu do obce Nová Hradečná, odkud jede vlak do Olomouce, a sám se vydal na Bradlo, a pak dál vstříc vytoužené stokilometrové metě.

     Když jsem osaměl, napadlo mě – co tady pohledávám? Je neděle, půl osmé ráno, téměř neschopný pohybu trčím v kdovíjaké dědině, kde nejsou, kromě hlasů kohoutů a sem tam zaštěkání psa, patrné známky života, a v rozbolavělých nohách mám třiapadesát kilometrů!

     Odšoural jsem se do čekárny na autobusové zastávce a pokukoval po jízdním řádu, jestli teď někdy nejede něco do Hradečné. Nejelo. Usedl jsem na lavičku a vybalil druhý díl svačiny. Žvýkal jsem a odpočíval asi čtvrt hodiny, a pak mě čekala potupná cesta domů. Tedy napřed do Nové Hradečné. To jsem se ale musel nejdřív zvednout z lavice. 

     Nebudu napínat, posléze se mi to podařilo. Dokonce jsem odlepil i nohu od země a posunul ji vpřed, potom druhou a zase první a opět druhou… Ono to půjde, zaradoval jsem se. Přede mnou se svažitě táhla asfaltová silnice mezi poli, a nikde nikdo, takže jsem se mohl beze studu pomalu a těžce plazit vpřed. Do Hradečné to bylo sotva dva kilometry, ale mně ta cesta trvala přes hodinu.

     Konečně tu byla vesnice. Tedy spíš nějaká hospoda na jejím okraji. Měla zavřeno. Na trávníku před restaurací, lemovaném alejí topolů, byly dlouhé lavice a stoly ze zčernalého dřeva a také ohniště. Podle kelímků od piva, sáčků od buráků, chipsů a slaných tyčinek, asi od klobás mastných tácků a papírů poházených všude kolem, tu večer a v noci bylo veselo. Zato já jsem smutně a zničeně dosedl na jednu lavici, zul si boty a sundal ponožky, nohy položil na lavici a zjistil, že jsou zoufale oteklé. Radši jsem začal pozorovat vlnky na potůčku, který zurčel za stromy.

     Náhle přijelo auto. Vystoupil muž a hned na mě vesele zahlaholil: „Co noženky, bolí?”

     „Aby ne. Vždyť už v nich mám dneska pětapadesát kilometrů,” odvětil jsem nevrle.

     „Jste blázen. Já, kdybych mohl, tak vjedu autem až do hospody,” řekl muž. 

     Ke dveřím pohostinství vedlo však několik schodů, tak se tam vydal pěšky.

     Byl opět nádherný den. Slunce zase zářilo, ale já tu krásu nevnímal. Opatrně jsem si obul boty a soustředil se na cestu k nádraží v Hradečné. Znamenala pro mě utrpení. Ve vlaku do Olomouce by mi bylo dobře, kdyby se nějaký děda nedal se mnou do řeči.

     „Copak vy, vám je hej, vy jste ještě mladý,” usoudil v jednu chvíli. „Ale co já. Nevěřil byste, jak mě dneska bolí nohy.”

     V Olomouci pro mě bylo nejhorší, že jsem musel vystoupit z vlaku. Ze schůdků jsem slézal velmi opatrně, ale stejně jsem se na peron téměř zřítil. Kolena i kotníky mi podklesly, jako by byly z gumy. Kolemjdoucí se na mě dívali pohoršeně, jako na nějakého ožralu. Jízda do Přerova proběhla už v klidu, a když jsem tam vyšel před nádraží, bylo mi jasné, že se domů nakonec, tak či onak, dostanu. Dodnes blahořečím nezájmu přerovských pasantů, kteří si vůbec nevšímali mého bolestného potácivého šourání. Jejich lhostejnost mi připadala v té chvíli lidsky vlídná.

 

https://kvaj.blogspot.com 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

17.09.2021 15:53:57dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Na středí skole mě a pár spolužáků tělocvikář přemluvil k účasti na Běhu Rudého práva v dorostenecké kategorii. Začal jsem zvolna a všichni mi utekli. Až zhruba po kilometru jsem viděl ve škarpě svíjet se v křečích ty, kteří přepálili start. Já jsem nakonec doběhl sedmačtyřicátý, a to jsem ještě sváděl v cílové rovince boj o 46. místo. :-) Jinak mně při té Jesenické stovce připadala ta situace směšná už tenkrát a sám sobě jsem si byl také směšný. Byla to daň za to, že jsem se podřídil tempu kamaráda, ale na takové jsem neměl. 

17.09.2021 15:49:03dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

No já s foťákem často nachodím takové vzdálenosti, aniž bych si to nějak uvědomoval. Nohy se přihlásí ažpozději večer. V tomto případě už ani nešlo se přemáhat, prostě jsem nemohl dál.

17.09.2021 15:08:33dát kritice tipKvětoň Zahájský

Jako vysloužilý orientační běžec vím, o čem je tady řeč, soucítím s tebou ale stejně mi cukají koutky. Skvěle popsáno.

15.09.2021 22:18:511 tipů dát kritice tipJamardi

Souhlasím, že nemá cenu se trápit, když je to přes moc. Do velkých túr jsem se nikdy nepouštěla a pokud mě hodně bolely nohy, tak to bylo kvůli bloudění a jednou kvůli touze všechno vidět. (v Praze)

15.09.2021 12:41:09dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

S tím souhlasím, ale trvám na tom, že nelze ozačovat absolvování túry jako spěch.

15.09.2021 12:37:12dát kritice tipAru

jak píšu, každý to vidí jinak ;)

15.09.2021 12:35:56dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Volný čas v přírodě může trávit každý, jak chce. Třeba já se někdy jen tak procházím a většinou u toho fotím. Nebo jdu na výlet s nějakým cílem - například vylézt na rozhlednu, nebo navštívit hrad apo, nebo jdu na túrů, jejímž smyslem je urazit nějakou vzdálenost.

15.09.2021 12:06:36dát kritice tipAru

no já myslím, volný čas k přírodě je tu k rozjímání, ale každý to vidí jinak samozřejmě a ne vždy se také daří vnitřně naladit

15.09.2021 11:40:30dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Spěch je něco jiného než to, co dělají lidé, kteří chodí na túry či běhají maratony apod. Spěchá člověk na autobus, nebo aby stihl uzávěrku...

15.09.2021 11:03:01dát kritice tipAru

ach, tak to se omlouvám, tedy s malou opravou když dovolíš, jaké to zvlaštní počínáni člověk koná, když spěchá pro výkon, je snad to cíl?

;)

15.09.2021 10:36:49dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Moc ti děkuji. Ztrácet drahocenné minuty kopáním hrobu - je dobré. Přidat, když člověk nemůže, do určité doby jde, ale ne donekonečna. Při téhle Jesenické stovce jsem to prostě přepálil. Z mého pohledu možná stačilo o hodinu zvolnit a třeba bych to dal. Jenže jsem se v podstatě přizpůsobil tempu souputníka.

Také mám nyní artrózu v kolenou, která je však následkem revmatoidní artritidy, kterou jsem před 14 lety onemocněl. To, že se mohu i dnes vydat třeba na 15kilometrovou túru, a že jsem nedopadl třeba jako Edith Piaf, je jednak zásluhou pokroku farmakologie a jednak, že jsem v péči skvělého revmatologa. Byly ale časy, kdy jsem měl trvalé silné bolesti, na obou rukou jsem měl ortézy, obandážované kolena a kotníky a chodil jsem jako robot, nebo jako skříň.

15.09.2021 10:18:251 tipů dát kritice tipKamamura

Slavnostně tímto prohlašuji, a žlutavou pozadnicí to stvrzuji, že text je parádní, a že ty si, kvaji, toho redaktora prózy naprosto zasloužíš, a že tě jako prozaického autora plně respektuji. Ono to vypadá jako maličkost, ale já neudílím podobná vyznamenání zadarmo. 

Bavil jsem se výtečně, napadla mě jedna raráškovací variace (Mou únavu a rozčarování postřehl i Béďa, tak zpomalil, neboť nechtěl ztrácet drahocenné minuty kopáním hrobu v neznámém podloží), ale uznávám, že k rozšafně optimistickému tónu příběhu se to nehodí.

Vybavil se mi výrok dnes již zesnulého druha mé matky, rovněž zkušeného horala a lyžaře: "Když nemůžeš, tak přidej, a když to už bolí, tak zrychli, a do roka je po tobě!"

Jinak tě obdivuji i jako sportovce, sám mám artrózu v pravém koleni (následek šermířských radovánek v mládí), a v poslední době se kvůli dietě snažím chodit co nejvíc, ale bolí to jak čert. Sto kilometrů bych neušel, ani kdyby na tom závisel můj život. 

15.09.2021 10:00:45dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Spěchat pro spěch mi v této souvislosti nepřipadá přiléhavé. My jsmě nespěchali, šli jsme pro výkon. Spěch je něco jiného.

15.09.2021 09:58:211 tipů dát kritice tipAru

spěchat pro spěch, jaké to zvláštní lidské počínání je, utekl krásný den, však člověk ve spěchu přehlíd' i minul ho ten den

15.09.2021 09:57:14dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

To je fakt, že stovka je zabíračka. Také jsem ji neušel. Já jsem také znal jednoho chlápka, který běhal i stovky. Už jsem tady o něm psal, jmenuje se Jiří Březina a teď, jak jsem se dočetl, má ve svých 82 letech na kontě 638 maratonů.

15.09.2021 09:53:17dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Moc děkuji. Žena, když jsem dorazil domů, se mě napřed zhrozila, a pak se smála, jak jsem byl zdeptaný.

15.09.2021 09:52:03dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Děkuji. Tak ono vždy záleží na kondici a okolnostech. Tehdy jsem si byl jistý, že padesátku dám, a troufl jsem si na stovku, ale to jsem nevěděl, do čeho jdu a také s kým do toho jdu.

15.09.2021 09:49:49dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Vždyť jsem dopadl trapně. Po polovině pochodu jsem byl odrovnaný.

15.09.2021 09:49:44dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Vždyť jsem dopadl trapně. Po polovině pochodu jsem byl odrovnaný.

15.09.2021 08:58:112 tipů dát kritice tipK3

Stovku jsem tedy nikdy nešel. Nejdelší Prčice, ale padesátek jsem šel v jednom roce šest a už mi to ani nepřišlo. Stovka už je dost záběr na klouby, ale chce to trénink. Znal jsem jednoho ultravytrvalce co stovky běhal, Kameník se jmenoval, a taky mu to už ani nepřišlo. My, jako vytrvalci, jsme jednou do roka běhali z Prahy do Kolína a kolikrát jsme si to prodloužili na sedmdesát. A ještě se to vždy zvrhlo v závod. Vždycky jsme skončili v Kolíně v parních lázních:).

15.09.2021 08:29:12dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Já jsem ale tu stovku neušel. Znal jsem ale člověka, tehdy měl titul "maratonský císař", a ten měl zaběhnuto kolem pětistovky maratonů, desítky stokilometrových běhů a pochodů na 50 něbo 100 kilometrů nepočítaně. Přitom ty maratony dával běžně za 4-5 hodin, nejlepší výkon měl něco přes tři hodiny. A to začal chodit a běhat až ve 47 letech, před tím hrál fotbal na nižších úrovních.

15.09.2021 08:19:54dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

No jo, tehdy to ještě šlo. Ostatně na padesátikilometrové túry jsem byl celkem zvyklý, ale ne v takovém tempu. Je velký rozdíl urazit takovou trasu za 7,5 hodiny, nebo za 11 či 12 hodin. 

Také jsem se dával pár dní dohromady. Dnes mi stačí tak 10 až 15 kilometrů.

15.09.2021 08:13:331 tipů dát kritice tipblacksabbath

V duchu jsem tě podpírala:-)))).....*/***************

14.09.2021 21:55:561 tipů dát kritice tipvesuvanka

Moc pěkně napsané, máš můj obdiv a TIP :-))).  Pro mě byl mimořádný výkon 14 km (s franckami), ale to bylo před dvaceti lety. 

14.09.2021 21:35:101 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Jak s tebou souzním! Já jsem asi ještě nikdy víc jak třicet nešla, ale vždycky se šourám jako poslední a nejsem schopná turistický peloton dohnat. Sto kiláků by mě určitě zabilo. Skláním se před Tvým výkonem.

14.09.2021 20:54:301 tipů dát kritice tipAlegna

Sto kilometrů? To si nedokážu představit, máš můj obdiv

14.09.2021 20:43:011 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

kvaji, jak jsi u mne četl, byla jsem odrovnaná z těch třiceti... jsi dobrý!!! 

Ráno jsem nemohla vstát, ještě, že jsem nemusela na směnu...

14.09.2021 20:03:41dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Teď už mi deset kilásků taky stačí až až. Tehdy jsem ale přese jen dost chodil, i když už ne jako v mládí. Ale stovka na mě byla moc. Kdybych si dal cíl na Bradle, mohl jsem to jít deset, jedenáct hodin, a byl bych v pohodě. 

14.09.2021 19:57:201 tipů dát kritice tipEvženie Brambůrková

No to byl nápad! Ujdu max 10 km a stačí mi to k radosti na celý den. A na trase jsou krásné zastávky u pohostinství. Tak má vypadat výlet :-)))



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor