Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 455 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Země hladových zvířat I - Severní Makedonie (kontrasty)
datum / id18.09.2021 / 523997Vytisknout |
autorbixley
kategorieReportážDalší dílo autora
zobrazeno158x
počet tipů9
v oblíbených0x
Prolog

Tady jsou fota:


Severní Makedonie I 2021 – renatenka – album na Rajčeti (idnes.cz)

Země hladových zvířat I - Severní Makedonie (kontrasty)

Projeli jsme úspěšně Slovenskem, Maďarskem, Srbskem a teď jsme v Makedonii. Přesněji v bývalé jugoslávské republice Makedonie, která dnes nese název Republika Severní Makedonie. Naše covidové pasy nikoho nezajímaly. Sedíme v mikrobusu a je nás devět: řidič Karel, vedoucí výpravy Richard, já, Dana, Vláďa, Zdena, Eva, Břeťa a Šárka.

Nejprve míříme do třetího největšího makedonského města Kumanovo, abychom dokoupili po dvou dnech cesty chleba a zeleninu a trochu se tam porozhlédli. Ve městě je docela rušno a postupně se seznamujeme s místním koloritem: tu a tam rozházené odpadky, v prolukách mezi domy rostoucí plevel a bodláčí, občas nějaký nepoužívaný bývalý obchod s rozbitou výlohou. Nicméně centrum je upravené, přicházíme do hezkého parčíku s velikou sochou ženské postavy a pamětní deskou Jozipa Broze Tita. Zaujme nás i neuvěřitelná spleť elektrických drátů a upřímně se divíme, že elektřina tímto zauzlovaným vedením ještě protéká.

Z Kumanova míříme do vesničky Pčinja. Teče tam stejnojmenná říčka a hlavně je to vstup do Bislimské soutěsky, kterou chceme projít. Makedonci jí ovšem říkají Bislimská klisura. Za městem narazíme u silnice na velikou horu odpadků, ale potom už nás obejme krásná kopcovitá krajina, která září v podvečerním slunci, takže neodoláme a fotíme.

A už přijíždíme k vesnici. Před ní uvidíme pěkný kostelík sv. Spase a přejíždíme říčku po mostě, který toho už dost pamatuje (možná i toho Spase). Naši zátěž vydržel. Chtěli bychom si tu postavit stany. Vesnice je ovšem dosti dlouhá, hlavní „ulice“ kopíruje tok říčky, tak se s mikrobusem dokolébáme po nerovné prašné cestě až na její konec. Sotva vystoupíme, hned na nás štěkají tři psi. Vypadá to, že je to už sehraná parta, ten nejmenší uchvátil ze země krajíc chleba a prchá před pronásledujícími kamarády. Dostali jsme se až na travnatý břeh Pčinji. Dobré místo pro stanování. Richard se dá do řeči s místním obyvatelem Zoranem, který nám nejen dovolí si stany na břehu postavit, ale ještě nám donese ze své zahrádky zvláštně proužkované papriky a rajčata velká jako malý meloun.

A zatímco vaříme večeři, přibíhá další vesnický pes. Hladově nakukuje do našich zásob. Břeťa mu dává kus svého sýra. Takhle to tu bude teď pořád. Vždy se objeví nějaký čtyřnohý tulák žebrající o jídlo. V noci je vítr a jeho hučení splývá se štěkotem vesnických psů. Náš kamarád nakrmený sýrem se od nás celou noc nehne. 

Ráno vybaveni pitím a horskou turistickou obuví vyrážíme do soutěsky. Chceme ji celou obejít a dostat se k mostu, kde nás bude očekávat náš řidič. Stoupáme stále výš a nabízejí se nám krásné výhledy na řeku i kamenité svahy soutěsky. Cestou potkáváme pasáka koz. Kozy se pasou na tritých keřích a evidentně jim to chutná. Když jsme asi v polovině, zjistíme, že k mostu se nedostaneme. Voláme tedy řidiči, ať nikam nejezdí. Nezbývá než si proklestit cestu mezi stromy a keři dolů k řece, sundat boty a řeku přebrodit. Kameny v řece kloužou a hrozí, že foťák spadne do vody, tak si postupně předáváme věci a pro stabilitu používáme turistické hole. Když říčku úspěšně přebrodíme, vracíme se zpátky po druhém břehu. Ale ouha! I tady je cesta najednou zarostlá ostružiním a nezbývá než brodit znovu. Alespoň jsme se cestou posilnili ostružinami a pár fíky.  Nakonec přicházíme do našeho výchozího bodu. Ale líbilo se nám to ještě víc, než jsme původně čekali, mělo to dobrodružnou patinu, tak jsme vrcholně spokojeni. Prohlédneme si ještě kostel u mostu. A teď k dalšímu cíli.

Tím je archeologické naleziště Bylazora. Sotva k místu přijedeme, spustí se liják, tak v autě vyčkáváme. Potom vyjdeme do mírného kopečka ke vchodu. Branka je zamčená, ale vedle je rozbitý plot, kterým zřejmě návštěvníci běžně prolézají. Chodíme tedy mezi ruinami antického města, ležícími ozdobnými sloupy, amforami a zbytky rozpadlých zdí. Je odtud i hezký výhled do krajiny.

Potom se přesouváme k městečku sv. Nikole a v Crnilišti Richard nabízí ubytování u známého v penzionu. Ale účastníci zájezdu jsou ostřílení harcovníci a spát v penzionu nechtějí. Vždyť foťáky i mobily zatím dobít nepotřebují. Zastavujeme za jednou vesnicí a vydáváme se pěšky po prašné cestě ke geoglyfu Kanda. Útvar vyrytý do země má být odkazem na Alexandra Velikého. Makedonci ze Severní Makedonie tohoto vojevůdce velice uctívají. V hlavním městě Skopje má i obrovskou jezdeckou sochu. Richard asi po půl hodině chůze odbočí přes strniště, což naši turisté obutí do otevřených opánek komentují se značnou nevolí. Inu, po strništi téměř bos. Shlédneme nejen geoglyf, ale vidíme do daleka, pod námi jsou geometrická čtvercová pole, která vypadají jako stavebnice. A na zpáteční cestě potkáváme pasáka s kozami a psy. V podvečerním slunci to má své kouzlo. Stany si postavíme za vesnicí, rovněž na strništi.

Další den nás čeká velké archeologické naleziště Stobi. Tady se už platí vstupné a máme k ruce i mladou průvodkyni, která mluví perfektně anglicky. Začínáme u amfiteátru, kde nám ukazuje, kudy tam vcházela nejvyšší bohatá vrstva obyvatel, kde měli vchod do arény gladiátoři, odkud vybíhala divoká zvířata atd. Postupně se zastavíme u ruin domů kněžích a bohatých občanů, dozvídáme se o hernách a lázních, mužských a ženských. Za ženské lázně archeologové označili ty, kde se našel ženský prsten. Ve městě byla i veliká knihovna, která vyhořela, proto se obyvatelé k ní snažili dostat kanály vodu, aby se to podruhé neopakovalo.

„Kolik tady vlastně bydlelo lidí?“ ptá se Richard.

„Asi dvacet tisíc,“ říká průvodkyně poučeně. „Ale chudé vrstvy bydlely za hradbami. Toto je jenom část uvnitř hradeb.“

Když vycházíme ven, vidíme, že nějací řemeslníci zde míchají v míchačce maltu a tou spojují jednotlivé nalezené kusy, aby představa antického města byla dokonalá.

„Podívej, je to podfuk. Oni tu antiku tady vlastně vyrábějí,“  říkám v nadsázce Vláďovi a ten se usměje.

Jedeme dál a hledáme zbytky staré úzkokolejky. Podaří se nám najít jen jednu zřetelnou stopu, i když na svazích hor je stále trochu patrné, kudy úzkokolejka vedla.

Po prašné cestě kolem vápencového lomu s jezírkem sjíždíme zkratkou na silnici a pokračujeme do města Prilep. Kolem silnice se táhnou pole neznámou rostlinou a posléze zjišťujeme, že je to tabák. Při příjezdu do města na jedné z ulic uvidíme muže sedící na čtyřkolkách se zabudovanou cirkulárkou. Čekají asi na práci. Je nám to divné, ale nakonec vypátráme , že lidé v Prilepu topí dřevem, náklaďák na kraj města přiveze klády a obyvatelé si je u těchto pojízdných cirkulárek nechají nařezat. I v Prilepu míjíme řadu soch, ale především je to město tabáku. Všude jsou tu rozestavěné stojany se sušícími se tabákovými listy překryté igelitem. Richard dokonce vstoupí k někomu na dvorek a zpovídá staršího pána, který napichuje ještě zelené listy na dráty a chystá je k sušení. V okolí jeho domu už je rozvěšených hodně žlutých usušených tabákových trsů.

Z Prilepu míříme na první klášter, Treskavec. Karel obratně šplhá s naším mikrobusem po stoupajících serpentinách, blížíme se k vrcholu a obdivujeme nádherná balvanovitá skaliska roztodivných tvarů. Přemýšlíme, co nám který balvan připomíná. Dojedeme na parkoviště a hned k nám běží černohnědý pejsek a vrtí ohonem. V uchu má žlutou známku, tak asi někomu patří. Jdeme pěšky po silnici nahoru ke klášteru. Já, Richard a Břeťa jsme tu byli s podobnou výpravou před třemi roky, klášter se tehdy kompletně opravoval po požáru v roce 2013. Všude stálo lešení. Dnes jsou obytné budovy obložené dřevem kompletně hotové. Jen kostel ještě není úplně dokončený. Před třemi roky jsme se tu setkali s jediným mnichem otcem Kalistem, zasvěceně nám dokonalou angličtinou o klášteře vyprávěl. Dnes jsme ho nepotkali.  

Richard navrhuje přespat na parkovišti a za brzkého rána nafotit úžasné pohledy na skály a údolí. Další fotograf výpravy Vláďa nejprve mírně protestuje:

„To mám stan postavit tady na tý šotolině? Vždyť si ho zničím!“

Nakonec se s kamarádkou Danou rozhodne spát pod širákem a odejde trochu dál na trávu. Černonědý pejsek si je ovšem oblíbil a stráví s nimi stočený do klubíčka celou noc.

Richard ráno vyleze ze stanu o půl šesté a fotí a fotí. Po snídani všichni vyrážíme do skal. Stoupáme nahoru nad klášter. Naše bylinkářka Šárka se cestou neustále zastavuje a trhá nějaké rostlinky, přitom nám vysvětluje, k čemu jsou dobré. Vylezeme hodně vysoko, už to začíná být i nebezpečné. Vláďa s Danou, kteří šli trochu jinudy, vyšplhají za námi, aby se taky pokochali. Černohnědý psík je neúnavně následuje.

Když opatrně sejdeme zpátky ke klášteru, nezbývá než se s pejskem definitivně rozloučit a vyjet k další zajímavosti, jeskyni Pešna. Karel raději auto zaparkuje mimo parkoviště pod stromy do stínu a my jdeme po chodníku pro návštěvníky. Opět nedaleko vidíme kostelík. Jeskyně je obrovská. Tekl tu i potok, který je teď vyschlý a podle zbytků zdí lze soudit, že tu někdo v minulosti přebýval. Je tu nádherná akustika. Projdeme jeskyni do všech koutů. Na stěnách nacházíme ptačí hnízda. Užíváme si to.

Poté jedeme dál, tentokrát do kláštera Zrze. I ten je na kopci. Z parkoviště k němu stoupáme po silnici. Je to jeden z klášterů zřízených po rozpadu Jugoslávie v devadesátých letech. Pobíhají tu kočky. Vypadají najedeně a spokojeně. Jako v každém klášteře je tu krásný trávník s květinami s lavičkami pod košatým stromem a studánkou s pitnou vodou. Přichází mladý mnich v typickém oděvu a vypráví nám o vzniku klášterů v současné Makedonii. On sám nejprve vystudoval průmyslový design a teprve potom se rozhodl vstoupit do kláštera. Žije zde už patnáct let. Za plotem kláštera vidíme zahrádku se zeleninou. Nejzajímavější jsou ovšem fresky a ikony v místním kostele.

Z Pelagonie se nyní přesouváme do oblasti Mariovo. Je to nejméně obydlená oblast, vesnice se postupně vylidňují. Tam kde dříve žilo třeba několik stovek obyvatel, zůstalo dnes čtyřicet padesát. Do jedné takové vesnice právě sjíždíme. Jmenuje se Štiavica.

Naši pozornost hned upoutá několik ruin opuštěných kamenných domů. Některé vypadají s obvodovými zdmi a špičatým krovem bez střechy jako malé bizarní pyramidky. Ale přesto, že vesnice je skoro pustá, na návsi stojí řemeslník na štaflích a opravuje kostel. Pochází ze 14. století, informuje nás. Náves je poměrně velká, zdá se, že tu býval i bazén, který je teď bez vody. U plotu jednoho z domů je dlouhá stříška a pod ní dvě řady stolů, které vypadají jako školní lavice. U nich židle. Zřejmě se tu dřív setkávala celá vesnice a bývalo tu rušno. Vesničané nám dovolují si tu postavit stany. Jsme rádi, že si budeme moci v klidu uvařit a k jídlu sednout, ne ho jíst u stanu v podřepu jako jindy. Hned k nám přichází hubená černobílá kočka a mňouká hlady. Také přibíhá vyhublý pes, kterému jsou vidět žebra a jeho pohled je jasný: nakrmte mě. Richard ovšem velí, že se jdeme projít po okolí, tak zatím musejí počkat. Jdeme vesnicí a nakukujeme, který dům je ještě obydlený. Nahlédnu do jednoho dvorku a uvidím hubeného kozlíka přivázaného modrým provázkem k jakési tyčce. Zvíře se snažilo dostat k něčemu k snědku a omotalo se provázkem o dřevěný kolík, takže má rádius pohybu asi dva metry. Slabýma nožkami navíc packá v něčem, co vypadá jako povalená stará branka a snaží se vydlabat svými pysky z hlíny aspoň kořínky. Nemůžu se na to dívat. Beru do ruky kus pohozeného igelitu, abych se nespálila, a natrhám kopřivy. Ale to kozlík nechce. Běžím tedy do kouta dvorku, natrhám vysoké zelené trávy s dutým stonkem. Sláva, kozlík je radostně chroupe. Natrhám ještě zásobu a dám mu to k nohám. Neboj, kamaráde, určitě se za tebou vrátím.

Okolí vesnice je dost skalnaté, neprší a půda je vyprahlá, stébla jsou suchá a téměř slisovaná, dala by se rovnou vložit do herbáře. Přesto se tam snaží napást koník a oslice s oslátkem. Uděláme okruh kolem vesnice a přicházíme po placatých balvanech zpátky. Vlevo na stráni se pasou ovce a před námi je další malý kostelík. Zvenčí je ozdoben freskami, ale když přijdeme až k němu, najdeme uvnitř jen zásoby sena.

Na návsi vaříme večeři a v pohodlí u stolů si povídáme. Beru pár mrkví, které jsme s sebou vzali už v Praze, a mizím za kozlíkem. Sotva se na dvorku objevím, kozlíkovi zajiskří oči. Nakrmím ho mrkvemi a posléze nožem přeříznu zamotaný provázek. Makedonec, který tu asi bydlí, na mě něco rozčileně z dálky volá.

„Nerazbiram!“ zavolám jako odpověď slovo, které jsem pochytila od Richarda, když místním nerozuměl. Kozla přivážu tak, aby se dostal k trávě. Jsem vcelku spokojená.

Vrátím se na náves. „Prosím tě, kde jsi? Už jsem tě chtěli jít s Vláďou hledat po celý vesnici,“ zlobí se Richard.

„Byla jsem jenom přeparkovat kozla,“ odpovím lakonicky.

Teď přichází na řadu i hladový pes s kočkou. Vymačkávám jim ze střívka paštiku, ale pes ztratí trpělivost a celé střívko mi sebere. Vycucává lahodný obsah.

„Jenom aby to nespokl celý!“ děsím se.

Ale ne, střívko naštěstí vyplivl.

Ráno je ještě Eva oba nakrmí sýrem a jedeme dál. Krátce se zastavíme u malého kláštera sv. Ilji, kde jsou různě ozdobně pojednané pneumatiky, jsou z nich například vyrobeny i labutě. Je tu také hezká zvonice a houpačky. Dana neodolá a nadšeně se pohoupe.

Poté přijíždíme do další vybydlené vesnice Dunja. Na začátku sice stojí novostavba s krásnou kamennou zídkou, ale čím jdeme dál, tím přibývá rozbořených a opuštěných domů. Ale kostel na konci vesnice září bílou omítkou a jeho okolí je upravené. Je tu i hřbitov. V blízkosti vesnice je další klášter, sv. Georgije. I ten má pěknou zvonici, ale na jeho výstavbě se ještě pracuje.

A pak přijíždíme do kláštera v Mariovu. Ten je na rozdíl od předchozích klášterů dosti rozsáhlý a v obytné části vidíme přes sklo docela luxusní vybavení: křesla, stoly s ubrusy a polstrované židle. Vítá nás zdejší mnich v kutně, otevírá nám kostel a ukazuje nádherné ikony a fresky. K našemu překvapení nám nabídne kávu. Usadíme se tedy v klášterní zahradě pod stříškou ke stolům a za chvíli tento mnich dorazí s tácem plným hrnků. A co víc, za další chvíli přinese mísu s kousky šťavnatého melounu. Rádi se do něj pustíme. Potom přispějeme dvaceti eury na opravy fresek. V okolí kláštera nás zaujmou úly.

Zastavíme se ještě v jednom klášteře sv. proroka Ilji v Melnici. Má podobný ráz jako ty předchozí: kostel, zvonice, ubytovací část, místo pro odpočinek, tedy lavičky pod stromem. A nezbytné houpačky. Zřejmě na nich mniši meditují.

Přemýšlím o tom, jaké tu jsou kontrasty. Vesnice s rozpadlými domy, ale s opravenými kostely, kněží, kteří původně vystudovali úplně jiný obor, hladová zvířata. Na chvíli mi v mysli vytane vzpomínka na kozlíka. Má co žrát?

Jako další cíl Richard stanovil vesnici Gradešnica. Netušíme, co nás cestou čeká…

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

14.10.2021 21:43:05dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Od takového autora reportáží mě podobná kritika opravdu těší.

13.10.2021 18:10:21dát kritice tipzeleda

Netradičně pojatá reportáž z cesty Balkánem. Takové cestování mám rád. Projeli jsme se ženou autem většinu Středomoří a Balkán zejména. Proto jsem se naučil i chorvatsky, abych se domluvil. Domácí se zcela jinak chovají, pokud se snažíte mluvit po jejich. Taková cesta je něco zcela jiného a zajímavějšího, než se válet na pláži. Moc pěkné!

29.09.2021 20:20:14dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky, janino. To víš, i smutnější věci je třeba brát s humorem. :-)

27.09.2021 14:51:51dát kritice tipJanina6

Se zpožděním, ale s chutí jsem konečně začala číst tvou cestopisnou sérii. Tenhle první díl se mi moc líbí. V Severní Makedonii jsem sice nikdy nebyla, ale ráz přírody a chování místních lidí mi připomněly Chorvatsko a možná něčím i Řecko... Přeparkování kozla je ovšem nádherná hláška, nezapomenutelná!

19.09.2021 18:52:12dát kritice tipK3

Nevím jak se mi tam dostal ten y..., omlouvám se.

19.09.2021 12:25:06dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Samozřejmě. Odkazovala jsem tím na Tvé tvrzení Neznám psa, který by neloudil, a může mít plný hrnec granulí. Tak granule určitě neměli. Možná kus chleba nebo bramboru. :-)

19.09.2021 09:29:57dát kritice tipK3

Renato, ale u nás se to taky neprodávalo, a zvýřata se krmila čím se dalo.

19.09.2021 09:13:33dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Pokud jde o granule a psí konzervy, nikde v supermarketu jsem je neviděla. Natož obchod s krmivem pro zvířata. Asi to tam vůbec nevedou...

18.09.2021 21:47:36dát kritice tipK3

Volně pobíhajících psů a koček je mi samozřejmě taky líto. Každý z nich má mít někoho, kdo se o něho postará. V tom jsme za jedno.

18.09.2021 21:40:25dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Karle, ta zvířata byla opravdu hladová. Nejen ve vesnicích. Psi běhali volně v přírodě a u parkovišť žebrali o jídlo. Byli hubení, vyzáblí. 

kacíř nejsi, ale máš prostě pohled člověka žijícího ve střední Evropě, kde psi jsou nakrmení a chodí spořádaně na vodítku.

Dík za názor i tip.

18.09.2021 21:34:39dát kritice tipK3

Reportáž jako vyšitá, Renato. Překvapuje mě ten zvýšený zájem o zvířata. Pak, když si prohlédnu název, říkám si aha. Dál to raději nečti, nebo mě budeš muset nazvat kacířem. Až útlocitná obava o hladová zvířátka nepůsobí přirozeně. Ale to je dnes už asi běžný pohled městského člověka, který chová nějakého toho mazlíčka v bytě. Neznám psa, který by neloudil, a může mít plný hrnec granulí. Leda že by ho měl plný buřtů. To je podle mě naprosto normální, že loudí. Dnes musí mít pes nejdražší granule a ještě k tomu paštiku a pořád máme strach že trpí hlady. Nemyslím samozřejmě ty vyzáblé, jak píšeš, že měl vidět žebra. A ten kozlík mě taky zarazil... Který kozlík by nechtěl mrkev? Zkušení lékaři tvrdí, že pro člověka je lepší a zdravější mít trochu hlad, než být přejedený a totéž platí pro zvířata. Je to pro ně přirozené jako pohyb a mají mnohem lepší kondici, Myslím si že to reportáž trochu kazí, jinak by byla perfektní. Tip ale samozřejmě dávám.

18.09.2021 21:31:53dát kritice tipKamamura

bixley - já tě taky nekomanduji, nebo nic netvrdím s určitostí, bixley, jak jsem už řekl, je to jen můj subjektivní dojem. Vezmi, prosím, ale v úvahu, že v dnešní zrychlené době jsou lidé, kteří už čtou jenom titulky a názvy - a jsou tě kvůli nim schopni udat na policii za "šíření rasové, národnostní nebo etnické nenávisti". Myslím, že je na to paragraf  - a je úplně jedno, žes to tak nemyslel, a že v textu samotném nic v tom významu není. 

A teď už mlčím, fakt. 

18.09.2021 21:15:20dát kritice tipbixley
redaktor prózy

blacki, díky.

18.09.2021 21:13:38dát kritice tipblacksabbath

Zajímavá reportáž.....zvířátek je mi líto...*/*************

18.09.2021 20:09:46dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Kočkodane, jsem ráda, že se mnou souzníš.

Kanamuro, myslím, že obsah reportáže ten název vysvětluje, ale díky za upozornění.

18.09.2021 20:06:17dát kritice tipKamamura

Já k tomu mám jenom to, že existuje možnost, že někdo pochopí název tak, že jsou "hladovými zvířaty" míněni sami Makedonci, a vezme si to opravdu, ale opravdu osobně (a jak znám Balkán...).

Ale to je jen takový můj dojem, jsem někdy dost opatrný, a asi bych se možnosti takové interpretace snažil vyhnout. 

18.09.2021 20:03:35dát kritice tipKočkodan

 

Jako nepřítel hladu a přítel zvířat jsem při spatření názvu nejásal, ale do tvé reportáže se samozřejmě vnořil. A vyslovuji ti poděkování za podání pomocné ruky rohatému čtyřnožci.

18.09.2021 18:49:471 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Jardo, ano, byl to nejsilnějsí dojem.

Ireno, máš pravdu, je to úplně jiná mentalita.

18.09.2021 18:42:33dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Renato, moc zajímavá cestovatelská reportáž, jsem zvědavá, co bylo dál.

Viděla jsem fotky, z té vyprahlosti je mi divně. Co potom lidé a zvířata, z čeho tam mají být živi?

Víra je asi přednější /v těch končinách/ než postarat se o zvířectvo.

18.09.2021 18:37:43dát kritice tiprevírník

Hádám, že nejvíc ze všeho tě tam zajímala ta ubohá hladová zvířata. Nebo se mýlím? Píšeš o tom hezky.

18.09.2021 18:12:20dát kritice tipbixley
redaktor prózy

dievča, díky, ty houpačky mě taky překvapily...

18.09.2021 17:10:24dát kritice tipdievča z lesa

pekná cesta ... krajina mnohých kameňov a skál a hojdačky pre mníchov ... a nádherné ikony*

18.09.2021 12:23:38dát kritice tipbixley
redaktor prózy

jamardi, máš pravdu, je tam hodně sucho, zřejmě důsledek globálního oteplování. Před těmi třemi roky mi to tak suché nepřišlo. Díky za hezký koment a tip.

18.09.2021 12:13:57dát kritice tipJamardi

Je tam hodně sucho. Dívala jsem se i na fotky. Některé záběry jsou moc pěkné, třeba ty se zvlněnou krajinou.

Jste dobří, že jste přebrodili tu řeku nebo potok, se zátěží to není jednoduché a klouže to. :) Procházíte to poctivě, budete mít všechno zmapované. :)

Kláštery jsou zvenku velice podobné normálnímu obydlí. Vypadají sympaticky.

Těch vyhublých zvířat je mi líto.

Ráda jsem si to přečetla a podívala se. :)

 

18.09.2021 11:19:31dát kritice tipbixley
redaktor prózy

alegno, moc díky.

18.09.2021 11:15:28dát kritice tipAlegna

supr reportáž, spousta zážitků a část s kozlem mě dojala



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor