Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 455 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Země hladových zvířat II - Severní Makedonie (voda a hory)
datum / id19.09.2021 / 524038Vytisknout |
autorbixley
kategorieReportážDalší dílo autora
zobrazeno136x
počet tipů12
v oblíbených0x
Prolog

Tady jsou fota:


Severní Makedonie II 2021 – renatenka – album na Rajčeti (idnes.cz)

Země hladových zvířat II - Severní Makedonie (voda a hory)

„Teď jedeme do Gradešnice, mám informace, že se to dá projet po prašné cestě zkratkou,“ velí Richard.

„Říkal jsem, že mimo asfalt nejedu,“ zlobí se Karel, ale nakonec podle Richardových instrukcí odbočí. Cesta je opravdu prašná, potom se objeví kousek horšího asfaltu a následuje hlína. Po levé straně míjíme staré nákladní auto zarostlé křovisky. Smějeme se tomu a fotíme si ho. Projedeme další téměř vybydlenou vesnicí. Cesta se ale postupně svažuje, je vymletá dešti a stále více jsou na ní velké kameny. Karel nadává, posunuje se pomalu a nakonec nás všecky vyžene ven, aby nebyla velká zátěž a také abychom odhazovali kameny z cesty. Postupně se cesta změní v docela prudký kopec. Z Karlových úst se už linou jen tabuová slova. Nakonec zastavíme na rovince u šipky ke klášteru sv. Petky.

„A jsme v p…“, zhodnotí to Karel.

Pokračovat bychom měli po cyklostezce Makedonie na dlani. Vláďa běží prozkoumat další terén. Asi po čtvrthodině se vrací se zprávou, že je tam bahnitý brod, který určitě nepřejedeme. Snažíme se u opuštěného kláštera najít něco na podložení kol, ale jsou tu jen naskládané střešní tašky, ty nám nepomůžou.

„Nezbyde než jet zase zpátky,“ vzdychne Richard.

„To mám jet zase do toho krpálu? To nevyjedu!“ hartusí Karel.

Je tedy nutné sehnat v opuštěné vesnici traktor a náš mikrobus vytáhnout. Do vsi je to asi čtyři a půl kilometru. A doba pokročilá. Za chvíli bude pět hodin, máme před sebou asi tři hodiny světla. Richard s Vláďou a Danou, kteří mají nejrychlejší nohy, se tedy vydávají na pochod. Dana si bere turistické hole a Eva půjčuje hole Richardovi. Vyrážejí opravdu tryskem.

„Abysme nedopadli jako ten zarostlej náklaďák nahoře,“ komentuje to Vláďa na odchodu se svým pověstným humorem.

My ostatní posedáváme kolem opuštěného kláštera, pojídáme něco ze zásob a čekáme. Ještě že je tu jako v každém makedonském klášteře studánka a teče z ní pitná voda. Vpodvečer volá Karlovi Vláďa, že nějakou pomoc už sehnali. Asi za dvacet minut přijede na rozcestí ke klášteru džíp. Traktor ve vesnici nemají. Z něho vystupuje kromě Makedonce i Richard, který dělá tlumočníka mezi Karlem a majitelem džípu. Karel chce zkusit jet sám, jen v případě nouze zapojit džíp. Karel nakonec kopec vyjede, džíp mu posloužil jako psychická opora. My ostatní jdeme za večerního šera do kopce pěšky. Teprve před vesnicí nastoupíme. Přidávají se k nám Dana s Vláďou.

„No, bylo to dost dramatický, potkali jsme několik ovčáckejch psů, vrčeli na nás, měla jsem opravdu nahnáno. Ale lidi jsou tu docela přátelský, ten pán mi říkal, ať jdu dovnitř za manželkou, že u nich můžu přespat,“ líčí Dana jejich zážitky.

Na noc se vrátíme ke klášteru sv. Ilji a ráno si ho znovu prohlížíme. Objevím s Richardem za malou železnou brankou schůdky ke studánce s nápisem Světa voda. Asi tak svatá ta voda nebude, nad studánkou totiž stojí pet láhev s Pepsi colou. Od studánky pokračujeme po cestičce dál a dostaneme se k zadnímu vchodu kláštera.

Potom jedeme do Gradešnice po silnici velkou oklikou a kocháme se přírodními krásami. Cestou koupíme u jednoho pána s povozem dva melouny, V klášteře Mariovo nás osvěžil, tak není divu, že na něj máme chuť. Vystoupáme k dalšímu rozestavěnému klášteru sv. Afanasije. Otevírám zadní část mikrobusu, abych si tam vzala chleba ke svačině a oba melouny se skutálí ven a puknou. Nezbývá než je oba kolektivně a neplánovaně hned sníst. Po melounové hostině si vyfotíme klášter, posléze stádo krav u rozcestí a za nějakou dobu už opravdu dorážíme do kýžené Gradešnice.

Obec je mnohem upravenější než ty předchozí. Na návsi je socha koně vyrobená ze starého železa. Je tu také kostel a hospoda s obchodem. Do kostela nás pouští jeden z místních obyvatel. Kostel je uvnitř krásně vyzdobený, ale je starý asi jedno století. Dovídáme se, že za vesnicí je možné se v horském potoce koupat, tak si bereme plavky a jdeme dlouhou vydlážděnou ulicí. Na plotě jednoho z domů  jsou helmy vojáků z 1. světové války. Celá tato oblast zažila tenkrát těžké boje.

Na jednom dvorku míjíme oslíka a Richard se ptá, zda jsem spokojená s jeho životní úrovní.

Kývám. Ano, jsem, má na zahrádce dost zelené šťavnaté trávy a vypadá spokojeně.

Kolorit vesnice dotvářejí zahrádky se zeleninou, květinami, vínem a na domech sušící se červené papriky.

Dojdeme k horskému potoku, jmenuje se Gradeška, připomíná šumavskou Vydru, a uvidíme „koupaliště“, tedy kruhové místo ke koupání ohrazené kameny, nad ním bílý most. Nadšeně se postupně noříme do ledové vody a potom se ohříváme na balvanech kolem. Paráda!

Ve vesnici se rozhodneme přespat. Prý máme jít na opačnou stranu vesnice k dalšímu mostu. Vydám se tím směrem. Jdu kolem smetiště, na kterém dva velcí psi hledají zbytky. Považují mě za vetřelce a hned mě se štěkotem vyhánějí. Prchám.

Nakonec se k mostu přesuneme naším mikrobusem. Kousek od něj stojí starý menší kostel ze 14. století. Poté si ještě uděláme večerní procházku na horu Pešta s krásnými podvečerními výhledy do údolí. Když se vracíme, ženou pasáci domů bečící ovce.

Čekají nás další dvě zčásti už opuštěné vesnice, Staravina a Zovik, respektive Zoviť. V první z nich nás upoutá stará kamenná zídka. Z protějšího domu najednou vyjde velice starý pán o holi, začne nás vítat, ale nerozumíme mu, má s tím problém i Richard. Pán tedy přejde na angličtinu. Dovídáme se, že syn je lékař, že žije v Bitole. Starý pán nám ukazuje modře natřenou kamennou nádrž s vodou s malou fontánkou, v její blízkosti je cedule, že je to postaveno z dotací EU. Kroutíme nad tím v duchu hlavami: to jim nemohli přispět na normální vodovod? Pán nás vede ke kostelu a odemyká nám ho, je opravdu krásný. Zapalujeme v něm svíčky. Richard mu dává jedno české pivo (už jsme jich rozdali při různých příležitostech více) a pán dojatě děkuje „senkjů senkjů“. Je tak potěšen naší přítomností, že se s námi nemůže rozloučit. Říká, že je mu 96 let.

Další zastávkou je vesnička Zovik. I tady jsme byli s Richardem a Bředou před třemi lety (viz reportáž Vesnice na konci světa). Jsme zvědaví, jak se to tu změnilo. Ale spíše k lepšímu. Hospoda, u které jsme tenkrát dvě noci spali, prosperuje, a některé domy zaznamenaly opravy. Jdeme jednak zavzpomínat na místní kostel a jednak na obloukový most. Ten je sice nově postavený, ale zapadá do okolní krajiny. Přejdeme ho a sestoupáme dolů k říčce, je to také Gradeška. A nestačíme se divit. Vesničané tady za tu dobu vybudovali jez a rovněž malé koupaliště. Plavky jsme si nevzali, ale co, to nevadí, vlezeme tam nazí. Nádherně osvěžující. Po takové chladné koupeli si dáme v místní hospůdce kávu a pivo a posléze vyrážíme na šestikilometrovou cestu k Čebrenskému klášteru. Písčitá svažující se cesta vede krajinou s pár stromy a kameny. U kláštera, ve kterém jsou uvnitř koberce a ikony, se občerstvíme a hurá zpátky. Na konci cesty nás vítá několik ovčáckých psů s pasákem a stádem ovcí. Ti jsou dobře živení, vždyť se majiteli starají o stádo.

A poté se přesouváme do úplně jiného světa, do Oteševa, k Prespanskému jezeru. Nakonec tu strávíme v hotelu dvě noci. Večer si dáme dobré osmažené ryby zvané grundle a popíjíme nezbytné pivo Skopsko.

Ráno vyjíždíme do pohoří Galičica. Nejprve z horského sedla shlížíme na obrovské Ohridské jezero s loděmi. Potkáváme nějakého mladíka, který v okolí parkoviště sbírá odpadky. Ptáme se ho, zda pracuje pro nějakou organizaci. Ne, dělá to sám. Byl v Turecku na podobné brigádě, kde se seznámil se Syřany. Tak se rozhodl uklízet Makedonii. Doufá, že někoho inspiruje. Když on nasbírá pytel odpadků, tak třeba někdo další nasbírá druhý pytel. Držíme mu palce. Makedonie bez odpadků bude určitě ještě krásnější.

Poté se vydáváme ze sedla na horskou túru na horu Mangaro, která má 2200 metrů. Po mírné cestě lesem začíná prudké stoupání po kamenech. Pro oporu si najdu klacek a přesto za ostatními členy výpravy, kteří lezou jako kamzíci (včetně 75letého Břeti), zaostávám. Uf, nakonec vylezu na vrchol. Dole pod námi, zřejmě už v Albánii, vidíme kouř. Pod vrcholem se trochu posilníme a pak opatrně sestupujeme. Proti nám jde mladý pár se dvěma psy. Světlým labradorem a černým štěnětem, které mladá žena nese v náručí. Říká, že ho našli opuštěné před pár dny a ujali se ho. Jak jí blahořečím! A jsem taky ráda, že výstup i sestup jsem zvládla.

Někteří účastníci se chtějí ještě podívat do Ohridu, nejvíce turisticky navštěvovaného centra, tak tam jedeme. Cestou nám to ovšem nedá, zastavíme u jezera a vykoupeme se. Voda je teplejší než v horském potoce a dají se tu dělat tempa.

Projedeme město a zastavíme na parkovišti u starobylých hradeb. První krásné kostely uvidíme hned za hradbami. Snad nejfotogeničtejší památkou Ohridu je však kostel sv. Jovan Kaneo nad jezerem, dále je tu krásná bazilika sv. Sofie a amfiteátr. Vládne tu čilý turistický ruch, spousta lidí sedí v zahrádkách restaurací. Vrátíme se do „našeho“ hotelu v Oteševu a zase si dáme dobrou večeři.

„Teď teda počasí nebude nic moc, má pršet,“ straší Vláďa při pohledu do mobilu.

Tak měníme program a rozhodneme se jet do Resenu podívat do keramického muzea a do muzea krojů v Podmočani. Z krojů je nejvíc nadšená Šárka.

Po snídani se proto přesouváme. V Resenu se nachomýtneme i k místní svatbě. V resenském muzeu je současná keramika. Každý rok se tu koná workshop a umělci z celého světa tu vytvářejí svá díla, která se vystavují.

A nyní směr Podmočani. Tady vlastní jeden makedonský nadšenec muzeum krojů. A vystavuje nejen kroje. Také staré povozy, nářadí, koše. Ukazuje na jednotlivé předměty a chce, abychom hádali, k čemu sloužily. Je tu například vystavené velké razítko. Na co se takové razítko tisklo? chce vědět majitel muzea. Mám výhodu, že jsem byla v Makedonii už víckrát a některé věci si pamatuju z minulých cest. „Na chleba,“ řeknu. Správně. Kromě výkladu o jednotlivých krojích přidá ještě historku o mladé ženě, které její nastávající odjel do Jižní Ameriky a odtamtud jí poslal postel. Z Jižní Ameriky se ale nikdy nevrátil a žena na posteli odmítla spát. Řekla, že nepotřebuje postel, ale muže.

U muzea je malý obchůdek s okrojovanými panenkami, krajkami, kroji. Šárka je v sedmém nebi a kupuje si vyšívaný kabátek s krátkým rukávem. Břeťa jako dárek jednu panenku. Celé setkání končí v malém domku, na jehož stěně se suší nezbytné papriky. Dostaneme na připití rakiji buď čistou nebo s různými ovocnými příchutěmi. A samozřejmě si ji můžeme koupit.

Odjíždíme a pochvíli opět zastavíme na vykoupání, tentokrát v Prespanském jezeře. Na rozdíl od Ohridského je mělké, musíme jít aspoň padesát metrů od břehu, abychom si trochu zaplavali.

Jedeme kolem rozlehlých jabloňových sadů k řeckým hranicím. Přes silnici přejde stádo koz, stihnu cvaknout jen posledního kozla, který je opravdu výstavní.

V druhé části naší cesty Makedonií jsem žádná zvířata krmit ani zachraňovat nemusela, navíc jsme si užili koupání a hor. Jsem spokojená. Jaké to ale bude v Řecku?




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

29.09.2021 20:18:13dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Však jak ses dočetla, taky to nezvládám... :-)

27.09.2021 14:56:52dát kritice tipJanina6

I tento díl se mi moc líbil. Musím přiznat, že vaše zážitky mi přijdou romantické, ale fyzicky bych něco podobného asi už nezvládla. Možná tak před 30 lety :-)

23.09.2021 11:23:45dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Celý rok? To já asi ne, přece jen potřebuju občas trochu pohodlí. Ale jsem ráda, že se reportáž líbila.

23.09.2021 11:17:15dát kritice tipK3

Renato, pěkná cestopisná reportáž. Já bych takhle mohl cestovat celý rok.

22.09.2021 10:24:09dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Evži, taky jsem se sobě divila...

21.09.2021 23:36:39dát kritice tipEvženie Brambůrková

Já nejsem tak odvážná.

21.09.2021 21:58:53dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky.

21.09.2021 21:51:20dát kritice tipEvženie Brambůrková

Super.

20.09.2021 06:59:37dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Kočkodane, díky za souznění. :-)

19.09.2021 22:45:10dát kritice tipKočkodan

 

I mne velmi potěšila zásadní a jednoznačně pozitivní změna v životě mladého psíka. A sběrače odpadků v duchu uznale plácnu po makedonských zádech.

19.09.2021 18:56:06dát kritice tipbixley
redaktor prózy

To jo. :-) Díky. 

19.09.2021 18:18:34dát kritice tiprevírník

Jste pěkní dobrodruzi.

19.09.2021 16:31:25dát kritice tipČudla

Rád jsem si početl.

19.09.2021 16:29:37dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Čudlo, díky za tip.

19.09.2021 15:25:48dát kritice tipbixley
redaktor prózy

dievča, jasně. :-)

19.09.2021 14:55:34dát kritice tipdievča z lesa

krásne túlanie s osviežením vo vodách potokov a jazier*

19.09.2021 14:49:59dát kritice tipbixley
redaktor prózy

alegno, určitě. :-)

19.09.2021 14:29:19dát kritice tipAlegna

opět spousta zážitků, to koupání v jezerech muselo být příjemné :)

19.09.2021 14:09:46dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Tak to mě těší, jamardi, že se líbilo.

19.09.2021 14:02:52dát kritice tipJamardi

Ještě že se našli ochotní lidé, teda nakonec to nebylo potřeba, ale když se něco stane, jak jo.

Koupat se při cestách je prima nápad. :)

Muzeum se mně líbilo. 

19.09.2021 12:50:031 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Tak jsem ráda, že cestuješ se mnou!

19.09.2021 12:48:40dát kritice tipblacksabbath

Renato...tě obdivuju...na takovou dalekou cestu jsi se vydala,....(já  nevidět tři dny Černou věž ...propadnu panice:-))) )....ale.....alespoň tady cestuji.....díky!

19.09.2021 12:25:38dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky, Milane.

19.09.2021 12:12:08dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Ireno, díky. Bylo to trochu dobrodružné...

19.09.2021 12:07:33dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Pěkný a napínavý cestopis, Renato. Viděli a zažili jste opravdu mnoho, i když na fotkách Makedonie nevypadá jako sen každého cestovatele:-)...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor