Osud, nebo náhoda? Nebo je to všechno jinak?

Luzz, ono nejde o to, ež se na ta auta podvědomě zaměříme a vyhledáme je vědomě. Jde o to, že  z ničeho nic najednou kolem nás projede to auto, aniž bychom na něj zrovna mysleli a vyhledávali ho. Může to být absolutně cokoliv. Slyšela jsem příběh s "blbým" červeným náprstkem. Kdo z nás kdy viděl nebo vídí běžně červený náprstek? Nikdo. A dotyčká se rozhodla udělat si ten pokus právě s tímto. Myslela několikrát denně na to, že vidí červená náprstek, že ho zvedá ze země, že ho má na dlani atd. atd. A věřte, nevěřte, pár dní nato byla ve škole u jejího dítěte besídka... byl tam kouzelník a tahal věci z klobouku. Ty věci pak rozdával liddem... A jí přenesl červený náprstek :-D A to je přesně ono. Vesmír nám posílá to, naco myslíme - a je jedno, jakou cestu k tomu zvolí. Podstata je to, že každá naše myšlenka je energie. Neexistuje nic než energie. Vše je energie. To tvrdil už Einstein. A pak také další podstatná věc: čas neexistuje. Čas je jen v mysli člověka a částečně i zvířat, díky mozku/paměti. Reálně ale existuje jen přítomný okamžik, nekonečná řada TEĎ, TEĎ, TEĎ. Vše, co bylo, už reálně není. Vše, co teprve má nastat, také reálně není. Takže když někdo z našeho života odešel, tak už fakticky není a existuje jen v našich vzpomínkách. Když ale budeme opravdu celou bytostí chtít být zase s ním, a budeme věřit, že se tak stane, a hlavně, když dokážeme svou mysl přesvědčit o tom, že už s ním zase jsme a v těch vizualizacích si to prožívat se vššmi emocemi jako realitu, pak se k nám vrátí. Přijde nám do života člověk, který bude nachlup stejný jako on, a my přesně budeme cítit, že ta esence té bytosti (ta jeho duše, podstata, to vnitříní já) je v tom člověku = čili že to je zase on. Vím, že je to pro mnohé nepochopitelné. Ale právě rozum je ten, který nuám brání v tvoření si své reality, která se pak může manifestovat v reálném světě. vše je jen o vnitřní víře, jistotě, vyslání svého přání vesmíru a pak se uvolnit a čekat, až nám vesmír naše přání "doručí" - a je jedno, kdy a jak. Ale stane se to. myšlenkami tak jako tak tvoříme všichni. naprostá většina ale nevědomě - právě tím, že věří "realitě" (vnějším okolnostem). 

ok, dejme tomu, že existují paralelní reality; ty vnímám jako ony vnitřní světy, sny, myšlenky, kde se vše může odehrát a může být prožito tak intenzivně jako by to bylo skutečné (nezávisle na vnějším světě), jako by to "byla pravda". potud dobrý. ale pak už se v tom ztrácím - potom si tedy řekneme "už to mám" - a to stejné se nám stane za pár dní ve skutečnosti? tento krok mi právě nedává smysl, resp. nechápu ten proces - představuju si, že prožívám něco hezkýho s člověkem, kterej už zemřel anebo kterej je nějakým způsobem opravdu nedostupnej/nedosažitelnej (pominu teď důvody) - prožiju ve své mysli dejme tomu setkání s ním, je to tak intenzivní, jako by byl živej anebo jako by byl opravdu se mnou, prostě jako by se to stalo ve skutečnosti - procítím to a řeknu si - "už to mám" a potom (dle teze "tak nám to přijde do života") se třeba za pár dní ten člověk vrátí, vstane z mrtvých a tak?

prostě mi to přijde trochu zavádějící, jakože bylo by fajn věřit, že myšlenkou tvoříme realitu, ale nevím, no.

jinak ten příklad s auty je trochu nešikovnej, tady podle mě pracuje podvědomí - není to tak, že bych začala potkávat přesně ta auta, o kterých poslední dny přemýšlím, spíš se na ně podvědomě zaměřuju, vyhledávám je a když si to zvědomím, tak si řeknu - jé, to jsou ta auta, na která jsem myslela, těch ale je, ono to opravdu funguje! - dle mého jde spíš o sebeklam, kterej lze logicky vysvětlit. akorát to prostě nezní tak hezky jako ona "manifestace všeho" anebo "tvoříme svou realitu sami".

Reaakce na K3 a Luzz: Společnost nás utváří do té míry, do jaké se sami necháme ovlivňovat svým okolím. Pokud jsme v souladu sami se sebou, je nám jedno, co si o nás kdo myslí, jestli nás někdo kritizuje, jestli nezapadáme apod. Jsme šťastní tady a teď tak, jak jsme, bez ohledu na to,co se děje "tam venku". Existuje nekonečné množství paralelních realit. Je jich tolik, kolik si jich lidstvo jako celek umí představit. Pokud si tedy umíme představit např. sebe v harmonickém partnerském vztahu a cítíme tu esenci toho vztahu, ty emoce tak, jako by byly skutečné (zatímco "vnější realita" je jiná a neodpovídá tomu), tak nám to přijde do života. Doslova a dopísmene si tvoříme svou realitu sami. Všichni. Většina ale nevědomě, protože naskakuje na to, co nám říkají smysly, a na to, čemu se naučili věřit skrz rozum. Jenže rozum je nástrojem ega... Když to ale obrátíme, a nejprve si prožijeme to, co si přejeme, ve své mysli tak, jako by to byla pravda - a pokud se budeme cítit tak, jako že "UŽ TO MÁM", tak pak to přijde... Může si to vyzkoušet úplně každý. Schválně myslete každou volnou chvilku na nějakou věc, př. na určitý typ a barvu auta... A uvidíte, že po několika dnech tohoto pokusu najednou uvidíte, že PŘESNĚ TA AUTA potkáváte víc a víc ve své realitě. A tak je to se vším. Takhle si lze manifestovat všechno :-)

Jsme tvor společenský s daným ale s nerozvinutým rozumem. Takže nás utváří společnost ve které žijeme, samozřejmě s naším přispěním. A potom je tu všechno ostatní, co nás obklopuje, živé i neživé co náš osud utváří, takže jít za svým snem nestačí. Záleží na podmínkách pro to snění. V okovech třeba můžeš snít, ale je ti to houby platné.

Je to filozofická otázka a dobrý filozof by odpověď možná shrnul do několika vět.

no nevím... pokud to chápu dobře, tak když si budu ve svých myšlenkách a snech intenzivně představovat, že vzkřísím někoho mrtvýho anebo že se vrátí někdo, kdo zmizel z mýho života, a uvěřím tomu všemu, tak se to nakonec stane i ve skutečnosti?

nechtěl spíš autor říct, že někdy je to, co prožíváme v mysli / ve snech, "skutečnější", příp. intenzivnější než v reálu?

Zajímavá úvaha, možná, že něco na tom je :-))), TIP. Když člověk moc po něčem touží, někdy se jeho touha splní.

Ano, Danny, funguje. je to zákon přitažlivosti: Dostáváme to, na co myslíme. Vše je energie, tedy i myšlenky a emoce. čemu věnujeme pozornost, to dostává hybnou sílu a roste. A díky síle myšlenek dokážeme doslova tvořit vlatní realitu. vyzkoušeno mnohokrát v praxi. Vědci tomu říkají kvantová mechanika; oblast osobního rozvoje hovoří o zákonu přitažlivosti či o kvantování, transurfingu apod.

je to krásná myšlenka: opravdu ti to funguje?

Ano, jeden tě okrade, a druhý, ten ti to nenavrátí, ale. Neboť.

některé věci jsou dané, plus nic není náhoda, ale shoda okolností, z kterých je potřeba vybírat (přičemž je volbou i nedělat nic)