A co jako? Čím mladší, tím lepší. Ale musí být zralá

Nějakou to pěknou Bětou bych při tom věčném obětovávání nepohrdl... ale s většinou se míjím tak o dvě dekády! ;-)

Obětovat se je úděl muže. Zvlášť jmenuje-li se Kamamura

Já jsem taky dělával noční, na konci devadesátých let. Od dvanácti do osmi do rána, nebo od jedenácti do sedmi. Když jsem jel ráno domů, tak jsem viděl nasrané, nevyspalé tváře lidí v protisměru na eskalátorech v metru, co trpěli nutností jet do práce. Mě práce nevadila - dělal jsem na helpdesku u ISP, v noci volali sice hlavně šílenci, ale šílenci mě také nevadili, naopak, často budili můj zájem (a mě ze spaní, ale byl jsem za to placen, tak jsem občasné zvonění toleroval).

Po zdravém dopoledním spánku (nerušil mě na chodbě nikdo, protože všichni hákovali v rachotě), jsem se líně zvedl, najedl, a vyrazil za kamarády, něco zagamesil - a večer na koncert, reggae v pražské Roxy, nějaká tancovačka, nebo co zrovna bylo. A když koncert končil (v deset většinou museli, kvůli nočnímu klidu), šel jsem do práce - z Roxy v Dlouhé jsem to měl do Burzovního paláce coby kamenem dohodil.

Veget největší! ;-)

A ještě jsem dostával dvojnásobek (jinak mizerného) platu - z kolegů to nikdo nechtěl dělat, měli doma manželky a mimísky, a já byl svobodný jako vítr, no tak jsem se za ty peníze obětoval!

těžký úděl úderníka noční směnyPaní asi vytírala zvratky 

Taky.

Chápu. Potřebuješ se soustředit, abys dobře uvážil, koho nasrat :)

Ne. Potřebuji naprosté ticho

Chudák bába... To si jeden v Norským království nemůže ani čmuchnout zahlučet zaprudit???