Prvního podzimu

Ve směru větru jde po okně déšť

naslouchám krokům na šedivém sklu

a z hodin tikot jde, že je již šest

postavím na kávu černou jak tmu.

A venku stařena šumperské mlhy

jak jedna z německých válečných vdov

na ranní mši v šátku černém jak stuhy

jde a já postele stelu zas rov.

A píská čajník jen jakoby snad

jako když plaší se za noci strach

nálezů je chvíle a jejich ztrát

všechno se navrací jen do svých drah.

Prvního podzimu právě dnes je

šálek již zahřívá dlaně a rty

a ticho přichází do pokoje

jak kdysi přišla bys za mnou i ty.  

A den je bílý jak z předloňských pěn

jež v dnešek roztají, vzplanou jak sníh  

a já snad do vlasů šeptat jak sen

budu ti pojď, v ptácích letět na jih.