Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 455 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Křižovatka
datum / id25.09.2021 / 524210Vytisknout |
autorPavelK
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno301x
počet tipů12
v oblíbených0x
Prolog

Moje jediná povídka, už je to dodně let co jsem ji napsal. Děj se odehrává v devadesátých letech. Třeba si ji tu někdo přečte.

Křižovatka

  Milan (23), z malého města kdesi v Čechách, které až donedávna živila velká továrna, ve které pracoval jeho děd, otec a pro kterou se vyučil i on.
Slavný podnik socialistické éry, mající kořeny ještě v první republice, však dnes, v podmínkách novodobého rozvíjejícího se kapitalismu skomírá.
      Tři roky po vojně do práce a z práce, každý den stejně, stejně jako jeho otec, stejně jako jeho děd. A poslední tři roky navíc nekonečné, zbytečné, nic neřešící dohady o tom, jestli se bude nebo nebude propouštět, jestli na výplatu bude 100 nebo jen 60 %. Marnost a šeď, prakticky žádný vývoj -to vše umocněno mučivým pocitem osamění, volalo po radikální změně.
       Když dostal nabídku od svého přítele, pracovat jako obchodní zástupce pro Evropský katalog cestovního ruchu, neváhal. Za 10 000 Kč koupil kufřík s ukázkovými propagačními materiály, informacemi o hotelích a restauracích, obchodní strategií a prázdnými smlouvami, něco investoval do oblečení a zbytek úspor plus nějaké vypůjčené peníze padly za auto z autobazaru.
      Pečlivě nastudované instrukce obchodní strategie spojil s maximálním nasazením (jeho kolegové údajně vydělávají 25-80 tisíc měsíčně), a vrhl se s nadšením do práce, po třech dnech usilovného objíždění po hotelech a restauracích na jeho kontě zůstávala nula. Nepodařilo se mu prodat ani tu nejmenší inzertní plochu. Naprosto vyčerpaný zavolal svému příteli, momentálně nadřízenému, který zastupoval Evropský katalog cestovního ruchu na území Česka. Ten ho znovu nabil energií: „Nesmíš se v žádným případě doprošovat. Naopak! Musíš si věřit. Vždyť oni to budou, kdo ztratí, pokud jim my milostivě nedovolíme prezentovat se na stránkách našich katalogů!“
      Toho čtvrtého dne, ráno, před zrcadlem hotelového pokoje, si Milan tváří tvář slíbil, že dnes začne nový život.

      Klára (19), ještě včera Klára a Karel, jinak si to nedovedla představit. Vyhazov z vypůjčené garsonky, ještě nebyl tou nejhorší pohromou. Karlova slova o tom, že za ten rok, co je s ní, se změnil, že potřebuje nějaký čas být sám, že by chtěl cestovat a necítí se ještě zralý pro trvalý vztah, bodala jak dobře mířené šípy, přímo do jejího srdce. Domů, zpátky k rodičům, se jí příliš nechtělo, ale neměla na vybranou, vrátila se pokořená, nějaký čas trpělivě snášela otcovo: „Vidíš, my jsme ti říkali od začátku, že to takhle skončí, jenže ty ...!“
      A pak si jednoho srpnového rána sbalila pár nejnutnějších věcí a zamířila k výpadovce z města. Zprvu chtěla hlavně někam pryč, kamkoli, protože tady již dál nemůže žít, potom se rozhodla, že pojede k sestře, která je vdaná ve Zlíně, která jediná ji vždy rozuměla, tam se pokusí začít znovu, než tam dojede, musí se trochu srovnat, vzpamatovat, dostat z toho nesnesitelně lepkavého smutku.

      Přes ranní slib, že dnes začne nový život, se Milanovi celé dopoledne nevedlo o moc lépe. Vnímal sice, že obchodní jednání vede již o hodně rutinněji, že dokáže vzbudit zájem, nicméně doposud se mu nepodařilo prodat ani tu nejmenší inzertní plochu.
      Opustil město a vydal se směrem na Poděbrady navštívit motorest Formanka. Nedaleko za městem ho zaujala stopující dívka. Zastavil. Klára doběhla k autu, otevřela dveře, zeptala se: „Vezmete mě?“ a sedla si na přední sedadlo. „Kam to bude?“ zeptal se. „To je jedno,“ odpověděla nezaujatě a zabořila hlavu do batohu, který měla na kolenou. Milan cítil, jak se v autě rozhostilo nepříjemné ticho, rád by navázal hovor, nevěděl ale jak, tak pustil rádio a přidal plyn.
      „Před Poděbradama je motorest Formanka, mám tam obchodní jednání, pak pokračuju, jestli budeš chtít na mě chvilku počkat, tak tě vezmu do Hradce,“ řekl Milan po delší odmlce. „Co prodáváš?“ zeptala se Klára. „Nabízím inzerci hotelům a restauracím v Evropském katalogu cestovního ruchu. Jakmile vstoupíme do unie, ti, co nebudou na stránkách katalogu, si neškrtnou. Pochopitelně, podniky se kterými jednám, musí splňovat přísné hygienické normy EU a musí poskytovat standardní služby srovnatelné...“ „Co to hodí?“ skočila mu do řeči Klára. „To záleží na tom, jak moc chceš dělat. Já teď přes léto takhle jezdím tak čtyři dny v týdnu, ale někdy se stane, že se mi prostě nechce, tak to zabalím už třeba v úterý a svých pětadvacet litrů čistejch mám vždycky,“ lhal sebejistě Milan. „Kdybych to chtěla dělat taky, co musím?“ zeptala se Klára. „Poslat životopis na tuhle adresu,“ podal jí z palubky vizitku, „projít školením a mít támhleten kufr,“ ukázal palcem dozadu, „stojí deset tisíc,“ podotkl. „Hm, to je hezký,“ řekla Klára s neskrývanou skepsí. „Do týdne máš ty peníze zpátky,“ dodal Milan, dal blinkr a odbočil na parkoviště motorestu.

      Nechal si jako vždy zavolat majitele podniku, po chvíli, když přišel vyšší černovlasý muž středních let, Milan spustil své naučené představení se stejnou bravurností a jistotou, se kterou před chvílí lhal Kláře. Když skončil, zeptal se jeho posluchač: „Co stojí tady tenhle řádek?“ A ukázal na nejlacinější formu řádkové inzerce. „Tři tisíce“, odpověděl Milan. „Víte, já nejsem majitel, ale docela jste mě zaujal, bylo by vhodné, kdybyste to všechno znovu přesně tak jako mě vysvětlil panu Korbelíčkovi“, řekl muž. Prošli lokálem dozadu na chodbu mezi výčep a kuchyň, kde v rohu u malého stolku, na kterém stálo nedopité pivo a popelník se zapálenou cigaretou, seděl veliký břichatý chlap s orlím nosem a knírem. Na sobě měl flanelovou košili s krátkým rukávem rozepnutou tak, že mu byla vidět hustě porostlá prsa, chlupaté nohy obuté do pantoflů vyčuhovaly z bermud. Milan začal zvolna s výkladem, jeho posluchač, který mu připomínal sicilského bosse, mu vytrhl katalog z ruky a řekl: „Pokračujte.“ Vůně, která se linula z kuchyně, se mísila s cigaretovým kouřem a pachem potu, „mafián“ si prohlížel katalog a zjevně Milana neposlouchal, náhle se zeptal: „Co stojí tahle plocha?“ „Ta je na obálce, bude hodně drahá, pro obálku platí zvláštní ceník, kupříkladu plocha o téhle velikosti by stála osmdesát tisíc…“ „Já ji chci“, řekl mafián, dopil zbytek piva a pokračoval: „A chci tam mít fotografii tohohle motorestu a dvou hotelů, který mám ve městě, ukažte, kde to mám podepsat, zbytek s vámi vyřídí tady kolega.“
      Milan s vedoucím odcházeli. „Ještě něco!“ Zavolal za nimi mafián. „Než to vyjde, chci vidět, jak to bude vypadat.“ „Na korekturu máte pochopitelně nárok“, odpověděl Milan.

      Když se vrátil k autu, Klára ještě pořád seděla na sedačce. Hodil kufr dozadu, nejistě si sedl, třesoucí se rukou nastartoval a zprudka se rozjel, když byl na silnici, náhle oběma rukama za jízdy praštil do volantu, pustil ho, na moment zvedl ruce nad hlavu, od srdce se zasmál a zařval: „Mám vyděláno!“ Dobrá nálada se ihned přenesla na Kláru, takže se dneska poprvé usmála. „Kolik?“ zeptala se. „Dvacet tisíc za půl hodiny, to de, ne?“ křičel Milan. Dneska začínám novej život, proběhlo mu hlavou. „Buď tak hodná, sáhni dozadu pro kufr.“ Klára to udělala. „Teď ho otevři - a řekni mi, kterej hotel nebo restaurace se ti nejvíc líbí?“ Klára si prohlížela přenádherné tabule a pokoje pro VIP hosty na propagačních materiálech, jen občas utrousila „tý jo“ nebo „hm.“ „Nejvíc se mi líbí tohle!“ řekla po chvíli a zabodla prst do fotografie. „Je vidět, že seš romantička,“ řekl Milan a pousmál se, „zvu tě tam na večeři!“ dodal. „Ale to je až v Rožnově pod Radhoštěm!?“ udivila se Klára. „No a co?“ řekl Milan a ještě víc sešlápl plyn. Dneska začínám nový život! Řekl sám sobě ještě jednou v duchu. Nakonec proč ne, chtěla jsem přece do Zlína a ten je taky na Moravě. Řekla si v duchu Klára a zabořila hlavu do sedačky. Míjející krajina jakoby si sama přitáhnula její oči a rozpouštěla splíny uvnitř její duše.

      Smutky poztrácené po cestě si Kláru znovu našly na terase stylového hotýlku Koliba v Rožnově pod Radhoštěm. Co tady dělám? Mluví v duchu sama se sebou. Proti ní Milan cosi líčí, ona ho však vůbec neposlouchá. Kde je Karel? Karel mě nechal. Klára a Karel, to byl celý vesmír, tahle hotelová terasa, ten člověk proti mně, ten kopec za mnou, to je míň než vzduch, vesmír se zhroutil, proč jsem se nezhroutila s ním? Blížící se večer ji přinutil uvažovat racionálně, měla bych se nějak dostat k sestře do Zlína. „Musím dál,“ řekla. „Teď večer, a kam?“ Zeptal se udiveně Milan. „To je fuk!“ řekla Klára. „U pumpy si sednu do auta k nějaký rodině a pojedu na nějakou jinou pumpu a tak pořád dál…“
      Klára před Milanem skrývala své soukromí, nechtěla, aby kdokoli na světě věděl, že je opuštěná. Nebyla z těch, co se zbavují smutku tím, že se z něho vymluví, navenek působila tajemně, vůbec netušila, že ten závoj tajemství ji činí ještě přitažlivější.
      „A kde budeš spát?“ zeptal se Milan. „Já nebudu vůbec spát!“ řekla Klára a rozbrečela se. „Zajistil jsem tady pro nás pro oba nocleh“, řekl Milan. Klára zvedla oči. „Pochopitelně každému zvlášť pokoj,“ dodal ještě. „Proč to pro mě děláš?“ zeptala se Klára. „Udělal jsem skvělej kšeft. Chtěl bych ti poděkovat, že jsi přijala moje pozvání a oslavila to se mnou. Teď můžeš jít nahoru, v klidu se vyspat, ráno odjedeš, a nikdy mě už neuvidíš.“ „Ještě se mi nechce spát“, řekla Klára. Číšník si přišel pro prázdné talíře, Milan u něj objednal ještě jednou pro oba víno.

      Přiopilá Klára šla po schodech nahoru do patra, tam, kde se nalézaly hotelové pokoje. Žal a lítost umocněné alkoholem se přetransformovaly na nenávist vůči Karlovi, který ji včera opustil. Nenávidí ho, hlavou jí běží film, ve kterém se k ní On pokorně vrací, říká promiň, začneme znovu, Ona říká NE! A vítězí! Vrzání dřevem obložených schodů ji připomnělo, že to není pravda, Ona je pokořená! V hlavě se jí začal rodit ďábelský plán, jak se Karlovi pomstí: Dnes večer se bude milovat s Milanem, s tím troubou, který má v hlavě jenom peníze a který jí je zcela lhostejný. Tím Karla, kterého stále ještě miluje, nejvíc poníží.
       Milan stoupal za Klárou a očima hltal její krásu, za chvíli budou nahoře a vyjde najevo, že objednal pro oba jen jeden pokoj, ale teď už je to jedno, Klára vůči němu již není tak odtažitá jako v podvečer. Určitě jsem ji zaujal, řekl si v duchu. Vždyť je to tak jednoduché, jak je možné že jsem na to nepřišel dřív? Chce to jen být za každé situace sebejistý, věřit si, věřit a věřit! A celý svět tu bude jenom pro mne! Dneska začínám nový život.
S Klárou, kterou mi budou všichni závidět!

      Když se Klára probudila, byla v pokoji ještě tma, venku již ale začínalo svítat. Spánkem vystřízlivěla, a najednou pocítila hanbu. Co jsem to jenom provedla, zachovala jsem se jako nějaká hotelová šlapka, musím rychle pryč! Opatrně se vysmýkla z postele. V šeru posbírala své poházené věci a oblékla se. Do ruky vzala svůj batoh a opatrně se plížila ke dveřím. Milan oddechoval ze spánku. Mezi postelí a dveřmi stál kufřík, opatrně ho sebrala, potichu otevřela a pak za sebou zavřela dveře. Po schodech už utíkala. Pryč.
      Když běžela po ulici, napadlo ji, že udělala chybu, když vzala Milanův kufřík, snad jí ve chvíli, když ho brala, proběhlo hlavou, že by tam mohly být peníze, už neví, všechno se seběhlo nějak moc rychle. „Teď jsem ještě ke všemu zlodějka!“ řekla sama sobě. Doběhla k lávce pro pěší přes řeku Bečvu, máchla kufříkem a hodila ho do vody.
      Milan se probudil a okamžitě zaznamenal, že Klára není ani v posteli ani v pokoji, zmizely i její věci, což svědčilo o tom, že odešla, navíc zmizel jeho služební kufr! Rychle se oblékl, seběhl dolů do recepce, kde mu potvrdili, že Klára již odešla, nebyl žádný důvod ji zadržovat, neboť pokoj objednal on.
      V rychlosti zaplatil, doběhl k autu, nastartoval a vydal se po cestě, po které přijeli, kde včera večer začínal a dnes ráno patrně končí jeho skvělý nový život! V rychlosti vyjel z města, náhle měl pocit, že mu svitlo. „Jsem ten největší vůl, kterej kdy šlapal tenhle svět, byla to podvodnice, zlodějka, která mě svedla, aby mě mohla okrást, myslela si, že v kufru je těch osmdesát tisíc, neřekl jsem jí, že platba proběhne fakturačně, nezískala vůbec nic, jen mě připravila o smlouvu a bez ní jsem v háji!“ plísnil nahlas sám sebe. „Teď nemůžu jít ani na policii, určitě by řekla, že jsem ji znásilnil, tyhle v tom uměj chodit.“ Souběžně se silnicí vedly koleje, náhle si všiml malé venkovské železniční stanice. „Proboha, nádraží!“ Zvolal, zabrzdil a prudce se otočil do protisměru.

      Policisté, kteří toho rána zastavili na rozšířené krajnici nedaleko obce Zubří, aby čekali na motoristy, u kterých radar odhalí průjezd nedovolenou rychlostí, nebyli již dávno žádní zelenáči, ale 119 km v hodině, v obci, první měřené auto, to ještě nezažili. Řidiči sdělili, že ho čeká odebrání řidičského průkazu, on však jako by vůbec nevnímal realitu, s vytřeštěnýma očima na ně chrlil, že musí dohonit jednu holku, která je možná ještě na nádraží, nebo mu tam alespoň řeknou, kam jela, že je to strašně důležitý…
      Policisté se na sebe podívali pohledem říkajícím: taky jsme byli mladí a navrhli celou věc vyřešit blokovou pokutou tisíc pět set korun. Milan jim dal svých posledních tři sta dvacet dvě koruny šedesát haléřů, na což se mladší z policistů netvářil přívětivě, starší ale řekl: „Co s tebú? Tož jeď a ať ťa víckrát nevidím.“ Milan nečekal na stvrzenku, skočil do auta a předpisově se rozjel. Chvíli po té, co auto zmizelo z očí policistů, zacukalo naprázdno a naplnilo varování, které dávalo červenou kontrolkou, informující o nedostatečném množství pohonných hmot v nádrži. Milan vystoupil, bouchl pěstí do střechy, nakopl pneumatiku a zakřičel: „DO PRDELE!“ Zahřmělo a spustil se déšť. Rádio Apollo naladěné na autorádiu, hlásilo vytrvalé srážky na celém území severní Moravy.

      Déšť zabubnoval o ocelovou konstrukci chránící vlakové nástupiště, rozhlas na nádraží ve Valašském Meziříčí hlásí: „Rychlík 216 z Ostravy, který dále pokračuje ve směru Vsetín, Staré Město, Otrokovice, Zlín, je připraven k odjezdu.“
      Klára přibouchla okno, dveře kupé, v němž byla doposud sama, se otevřely, dovnitř vstoupila pronikavá vůně slivovice, za ní postarší v obličeji zarudlý muž (ve skutečnosti nebyl tak stár, jen těžký život a nestřídmé pití vepsaly stáří do jeho tváře o několik let dřív). „Zas chčije, co?“ řekl hlasitě a posadil se na protější sedačku u dveří, tak jak si lidé ve vlaku často sedávají, aby měli jak oni, tak i spolucestující kolem sebe dost volného místa. Okamžitě si všiml smutku v Klářiny tváři. O smutku věděl své, pohřbil dvě ženy, s dětmi zůstal sám, a než je vychoval, museli se těžko protloukat.
      Usmál se a řekl: „Cérko, nebuď smutná, šak nebolo takej sloty, co by raz nepřestala.“ Vlak cukl a rozjel se, kapky na okně se spojovaly, tím sílily, pak splynuly do tenkých šikmých pramínků a zmizely Bůh ví kam, stejnou cestou se odplavily i zbytky Klářiných slz.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.10.2021 15:55:04dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Začíná to tak "poznámkovitě" a úvodní věta nastavované stylem "který... který..." čtenáře příliš nevtáhne. Jako vypsání se z pocitů to ovšem (pasáž ...otec..., ďěd...) hned na to působí celkem uvěřitelně a autenticky. Přes všechny počáteční výhrady si asi v polovině uvědomuju, že se mi daří se do toho začíst a že mě to baví. Ke konci to mění náladu a to hned několikrát: Od ideálu úspěchu přes milostný románek, lehké krimi a policejní sci-fi až k jakési "společnské moudrosti" a závěrečné smíření. Tip.

19.10.2021 19:44:52dát kritice tipKytiii

Taky bych hodnotila jako nepřipravené ke zveřejnění - nedomyšlené věty o Kláře, krkolomné souvětí, to vše ruší opravdu zajímavý příběh, který chytne. Čtenář chce vědět, jak to bylo dál, což je pro tvůrce super zpráva... za prvotinu tip

19.10.2021 12:04:03dát kritice tipMajaks

Ten uvod me skoro odradil, abych to cetl dal, zda se mi zbytecne suchoparnej. Pak me to ale zacalo bavit. Misty mi prisly uvahy tech postav vypsany tak jako dost tezkopadnym zpusobem, ale zajimalo me to. Taky ocenuju, ze to konci normalnim prirozenym zpusobem.

17.10.2021 13:41:25dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Nevím, příběh mě zaujal, ale nečetlo se mi to pohodlně. Trochu jsem se zastavovala. Možná by to mohllo mít víc částí, abys mohl víc proniknout do myšlení postav. Příběh ovšem hezky zobrazuje tehdejší dobu.

P.S. tváří V tvář  

03.10.2021 13:19:01dát kritice tipJamardi

Dobře se to čte a je to zajímavé.

Nesedí mně více věcí, které se týkají Kláry. Když se rozhodne vyspat se s Milanem, říká si, že ji Karel opustil včera, ale na začátku se píše, že jela ke svým rodičům a nějaký čas snášela otcovo "......" a pak jednoho srpnového rána se rozhodla....Dále se ráno zděsí, že je šlapka a hned vzápětí ukradne Milanovi kufřík jako šlapka, která chce svou odměnu. Ublíží Milanovi a přitom není žádná zmínka, že by jí na Milanovi něco vadilo, třeba jí připomínal Karla. Akorát si o něm pomyslela ještě před aktem, že je trouba.

02.10.2021 15:52:07dát kritice tipJanina6

Přiznám se, že začátek mě moc nebavil. Hned první souvětí je "poskládané" dost neobratně, heslovitě: Milan odkudsi... a co? přísudek chybí... místo toho se rozvíjí povídání o městě. Vztažné zájmeno který se v jediném souvětí zopakuje třikrát... No, nebudu to protahovat, chci říct, že jazykové korektury by to opravdu chtělo. Ale na druhou stranu je pravda, že když jsem se "donutila" chvíli číst, přišla jsem tvému stylu docela na chuť. Místy trochu připomíná styl publicistický, třeba reportáž. Děj docela zběsile pádí, čtenář se určitě nenudí. Ale přiznám se, že ani jeden z hlavní dvojice mi nebyl sympatický - samá přetvářka, lež a podvod, byla jsem vlastně ráda, když povídka skončila :-) Ale to nic nemění na tom, že píšeš zajímavě a že bych si ráda přečetla další tvoje prózy, pokud tedy napíšeš něco nového. Myslím, že by to stálo za pokus, porotce měl pravdu, máš talent!

29.09.2021 08:31:01dát kritice tipPavelK

Evženie Brambůrková: Díky moc.

28.09.2021 20:05:101 tipů dát kritice tipEvženie Brambůrková

Je to skvěle napsané. Měl bys psát pořád a zas a znova.

27.09.2021 08:18:23dát kritice tipPavelK

Pokud to je otázka na mne, bude pro mne čest i ta nominace.

Díky.

26.09.2021 16:05:301 tipů dát kritice tipPróza_měsíce

Můžeme nominovat tuto povídku do soutěže Próza měsíce? Napiš to sem, díky.

26.09.2021 09:11:19dát kritice tipPavelK

K3: máš pravdu.

Dík.

26.09.2021 09:10:36dát kritice tipPavelK

Gora: Je to úmyslně napsané tak, aby to neústilo do pointy. Aby to byla křižovatka cest dvou lidí. Nevím jestli to byl dobrý záměr. Ale myslím, že jo. Proto příběh působí otevřeně. Možná jsem mohl něco poopravit.

Dík.

26.09.2021 09:05:24dát kritice tipPavelK

blasksabbath: Pro mne je psaní povídek velmi náročné, navíc potřebuji jazykovou korekturu. Kdysi jsem velmi úspěšně přispíval do regionálních novin. Chtěl jsem jít do redakce. Doučoval jsem se češtinu základní školy. Moje pomotaný hemisféry to nedávaj. Dík.

26.09.2021 09:00:341 tipů dát kritice tipPavelK

atkij: Kdysi dávno jsem sedm nocí strávil v komparsu na natáčení historického filmu. Byl to jiný svět. Napsal jsem z toho reportáž pro noviny, kde se prolínala fantazie se skutečností. Jakoby se to (ve mě otevřelo). Pak přišla tato povídka, kterou jsem zaslal do regionální literární soutěže. Nevyhrál jsem nic, ale po vyhodnocení za mnou přišel jden z porotců a řekl mi, že to byl poloprofesionální výkon a že bych si měl uspůsobit život abych mohl psát. Pak přišla změna povolání, psaní jsem si dočasně zakázal, protože při něm žiji víc životy svých postav než ten svůj. To jsem si v té chvíli nemohl dovolit a už se to nikdy neotevřelo. Ještě mám rozepsanou jednu povídku. Už skoro 20 let.

Dík.

26.09.2021 08:47:451 tipů dát kritice tipPavelK

8hanka: je to příběh mladých lidí, kteří hledají svou cestu. I já jsem měl složité mládí, ale příběh nenese žádné autobiografické stopy, je celý smyšlený. Na to jsem pyšný.

Dík

25.09.2021 21:24:562 tipů dát kritice tipK3

Párkrát jsem si všiml špatného ukončení souvětí. Buď předčasně, nebo naopak opžděně. To by se ale dalo odstranit častějším kontrolním čtením textu...

25.09.2021 19:09:262 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Je to tak, jak píše atkij - další pokračování by mě taky zajímalo, Pavle.

Bylo by dobré celý text ještě projít, upravit, aby se například neopakovaly víckrát stejné výrazy, drobné chybky v gramatice, ale za příběh samotný posílám tip.

25.09.2021 19:04:00dát kritice tipblacksabbath

Tož bych, synku, prosila pokračování.....*/**************

25.09.2021 16:45:29dát kritice tipatkij

Přečetla jsem, musím si dát ještě jednou. Ale už teď konstatuji, že je škoda nechat své nadání u jednoho textu. Umíš čtenáře zaujmout a udržet pozornost. Četla bych dál. Neboť ve vlaku příběh nekončí...

25.09.2021 12:25:58dát kritice tip8hanka

depresívny príbeh, aj také nám priniesol kapitalizmus, lákanie na veľké zárobky, skutočnosť bola iná...zarábali len tí hore na dôverčivosti bežných ľudí...zaujímalo by ma, ako MIlan pokračoval, či sa mu podarilo nájsť normálnu pčrácu a pozviechať sa...

 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor