Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 455 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

celý svět v indiánských šatech
datum / id25.09.2021 / 524219Vytisknout |
autorMilky Way
kategorieVolné veršeDalší dílo autora
zobrazeno110x
počet tipů10
v oblíbených1x
celý svět v indiánských šatech

Procházím stíny běžného dne

mezi regály vybírám co jíst

místo pozdravu se otáčíš

právě když tě míjím

 

vidíš po dlouhém čase

vzácnou známost z dětských let

nedokážeš vydržet pohled očí

co tehdy v indiánských šatech

 

bez váhání daly celý svět




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

28.09.2021 09:54:23dát kritice tipPavelK

Báseň moc pěkná.

Není náhodou o mně?

Stalo se mi, že mne oslovila cizí žena, že jsme si prý jako děti hrály na indiány, já ji měl přivazovat ke stromu a ona prý na mě plivala. Nedalo se jí vysvětlit, že to je omyl.

Celý svět je v indiánských šatech.

27.09.2021 19:09:55dát kritice tipatkij

... a v košíku pak divy, které nebyly v plánu...pěkně ztvárněný moment, bilanční povzdech. Krásné vzpomínky za trochu zmatku stojí:)

26.09.2021 13:37:531 tipů dát kritice tipRadovan Jiří Voříšek
redaktor poezie

moje zkušenost, ne stejná, spíš asociace

Pracoval jsem před lety s dívkou - závislosti, bulímie prolínající se s anorexií, sebepoškozování, suicid. pokusy ... po čase z toho vyšla vítězně. Dnes má rodinu, je velmi úspěšná v atraktivním odvětví, bohatá ... když ji potkám a pozdravím, neodpoví, odvrátí se, když mě uvidí z dálky, přejde na protější chodník. A já jsem rád! Je to pro mě znamením, že je v pořádku. Akorát já jsem v jejích očích nepříjemným svědkem, že se před pár lety válela v blátě.

26.09.2021 10:40:421 tipů dát kritice tipK3

Milky Way, to se mi moc líbí.

26.09.2021 06:34:29dát kritice tipKamamura

Ne, obrázek mi to prostě sežralo. Písmák, software z roku raz dva. Tady je aspoň  URL:

https://akirakurosawa.info/images/ofc-red-beard/red-beard-bridge.png

26.09.2021 06:32:371 tipů dát kritice tipKamamura

Jo, tohle znám, tohle znám až moc dobře - pamatuju se, že jsem se v osmnácti letech díval na film "Rudovous" od Akira Kurosawy, a tam je přesně taková scéna, kdy hlavní protagonista potká svojí dávnou lásku na mostě, už nevím, přesně, je to fakt třicet let, co jsem ten film viděl, ale ta scéna mě dostala (šak taky Kurosawa byl mistr nad mistry), moment, třeba to najdu - jo, tady to je:

No a veden jakousi podivnou, nevysvětlitelnou předtuchou jsem si říkal - dobře se dívej, ty troubo, tohle se ti přesně v životě stane! A taky že jo! Neuplynulo ani pár měsíců, jel jsem na šílenou divadelnickou akci "Alter Ego", a potkal jsem tam jednu holku, která nejdřív nic moc, ale pak jsem se tak strašně chorobně, nesmyslně, horčenatě zamiloval, že jsem prostě bez ní nemohl žít. Trvalo to léta, scházeli, jsme se, rozcházeli jsme se, až na konec jsem si myslel, že jsme jí "ulovil" (asi šesti letech, žili jsme spolu skoro rok), ale ona mě samozřejmě opustila s jiným chlapem, když jsem to nejmíň čekal. Bylo to naprosto strašné, týdny, měsíce, myslím, že nejmíň dvě léta depresí, kdy jsem byl sám, hleděl jsem do zdi, a nebyl jsem schopen se k ničemu odhodlat. A pustilo mě to doopravdy až asi tak po dalších osmi letech, kdy jsem si přečetl famózní "Teorii žebříku", pochopil své chyby a svou kolosální tupost co se fungování vztahů týče, a nahlédl, že jsem jí docela dobře mohl mít, ale celé jsem to sám zabil - stačilo se nechovat jako otrok vlastních pudů, a taktizovat - jak napsal vtipně Bernard Shaw - "Muž může být šťasten s jakoukoliv ženou, jen když jí nemiluje!" (Tohle kdyby slyšela moje žena, tak se mnou týden nepromluví, takže je to jen mezi námi - mezi mnou a Internetem, hehe, ale já bych to zase ukecal, žena by nakonec pochopila, že spolu máme víc, než nějakou upatlanou mladickou vášeň, jsme funkční eseróčko na výchovu naší krásné dcery, a to je projekt, za který stojí za to něco obětvat. Na kolegu v rámci pracovního projektu je daleko větší spoleh než na nějakého milence nebo milenku - jde o víc, než o nějaké emoce! ;-)

No, ale to odbíhám, prostě asi pět let poté, co jsem zaslouženě a dlouhodobě upadl na čumák, jsem Ji potkal u Anděla - na refíži tramvaje číslo šestnáct, s věčnou krosnou, kterou obrážela různé semináře, meditační kroužky a sebezpytné spolky - něco hledala, jako všichni, důležité bylo, že tou dobou už měla jasno, že já to nejsem ;-) Vidím to znovu jako dnes - oči medové barvys dlouhými řasami, báječně seprané a vytahané čundrácké hadry, které nedokázaly úplně zakrýt její svéráznou krásu, která na mě působila doslova jako heroin, který jsem ale nikdy neměl ;-) Prostě - čas se zastavil, jako v tom Pitomém Matrixu, lidé ztuhli, okamžik se protáhl v čase jako stará, nechutná žvýkačka, chtěl jsem zvednout ruku, zavolat, zamávat, pozdravit jí, ale místo toho se ve mě probudil nějaký statisíce let starý chlupatý prapředek a místo civilizovaného pozdravu jsem zvedl zaťatou pěst, a vyrazil z hrdla strašný, hrdelní skřek - pamatuju se, jak jsem sám sebe šokoval, jak jsem tam stál, široce rozkročený, s vyplaveným adrenalinem, a kdovíčím ještě, jako člen Osady Havranů na lovu. A ona se otočila jako na obrtlíku, a moje cosi - šíp to nebyl, protože luk je stroj, a vlastně střílí za vás kumulovanou energií, nene, tohle bylo kopí, pořádný kus hrubě opracovaného klacku zakončený pěkným pazourkovým hrotem, který jí (metaforicky) zasáhl přímo do hrudníku a přirazil jí ke stěně přítomného okamžiku, který nás na chvíli propojil přímým a dokonalým komunikačním kanálem, lepším než subprostorové vysílání lodi Enterprise.

A žvunk, najednou bylo kouzlo pryč, lidé se zase dali do pohybu, hluk ulice se vrátil, já jsem se otočil na patě, a předstíraně ledabylým krokem jsem se loudal k tramvaji. Hlavně se neotočit, nezadat si, nedat najevo ten strašný nával zoufalé a marné touhy, jakoby se všechno stalo včera, a ne před lety.

Přijdu domů, a samozřejmě telefonát: "Ahoj, nechceš se vidět, jen tak?" "Jo, proč ne, zrovna nic nemám." "Tak v tom parku, jako vždycky?" "Jo, tak tam, za půl hodiny."

Žíly a vlásečnice mi skučely v adrenalinovém vichru jako roztrhané cáry emblému nějaké zoufalé polární výpravy, jejíž poslední člen právě klesá do milosrdného objetí věčného mrazu. Ale šel jsem, předstíraje nezájem, loudal jsem se schválně, čutal do kamení. Byla tam. 

"Čau, jak se máš?" "Jo, dobře, a co ty?" "Jo, taky dobře." - Pauza - Podíval jsem se na ní jako bankrotář, co dává v pokeru "all-in!" - "Máš někoho?" a ona "Jo, mám." - Bolest - "A ty." "Ne, nikoho", odpovídám po pravdě, jako vždycky, já pitomec. "Tak čau, rád jsem tě viděl." "Počkej, nechoď ještě!" řekla impulzivně a položila mi myslím ruku na rameno. "Proč?" "Ty si nechceš promluvit? Máme přece tolik společných vzpomínek!" Znovu a naposledy jsem se na ní podíval. "Vzpomínky jsou jako podzimní listí. Když se včas neshrabou a neodvezou na kompost, začnou hnít a smrdět!." Odcházím domů, líně, loudavě, předstírám nudu a nezájem. Uvnitř hořím jako proražený fukušimský reaktor, radioaktivní voda z rozbitých palivových článků zaplavuje okolí a zabíjí vše živé. 

Viděl jsem ji v průběhu let ještě několikrát. Naposledy asi před patnácti lety, když si stěžovala, že kamarádky už mají všechny děti, jen ona ne a ne otěhotnět. Dokonce mi tenkrát přála k narozeninám, podruhé v životě. Jenže já už jsem nebyl ten mladý pitomec. Ne, že bych jí pořád nemiloval, to ne, ale už jsem nebyl sám, a navíc jsem ničemu nevěřil. Sobě, jí, její motivaci, svojí motivaci, hloupí víře, že tentokrát to bude jinak, a já zas neskončím na kolenou jako pitomec, s prázdnýma rukama. Tak jsem řekl, že bohužel mám momentálně moc práce. Od té doby jsem o ní neslyšel, jen jsem se dozvěděl za další dva roky, že se vdala a že čeká dítě, a pak další. 

Dnes někde žije, já taky někde žiju. Kdybych jí mohl vidět, odmítl bych. Proč taky?

Ale ta stará rána, ta se nikdy nezahojí. Věřím, že to bude bolet i v den, kdy ze mě infarkt konečně vyrazí duši - a pak už bude naštěstí konečně pokoj. Dcera je v pohodě, nezdědila nic z mých zoufalých kruhů, nemá Aspergera, a nemá (musím to zaklepat) zatím ani deprese.  All in all - a well salvaged defeat!

Ježiš, to jsem se zas rozkecal pod krátkou básničkou. Omlouvám se, Milky Way, omlouvám se, Philogyny, omlouvám se všem. Kdyžtak to smažte - psal jsem to stejně jen kvůli sobě, nekoukaje nalevo napravo. To je právě kouzlo Internetu - jako Cicero, co trénoval rétoriku tím, že se snažel překřičet oceán, i na Internetu můžeš vykřičet svá tajemství, které bys něměl odvahu říct svým blízkým, a je to báječně a dokonale jedno. Nikdo to vlastně neslyší, jsem jen zrnkem prachu mezi jinými zrnky, můj řev je neslyšný šelest a šepot v gigantické superstruktuře Globální Sítě. 

Internet jistě nadělil neexistující Demiurg nám Aspergerům, abychom se úplně nezbláznili, hehe. ;-)

Tak zdar - a mějte se rádi, čím sem starší, tím víc jsem přesvědčen, že laskavost a zvídavost jsou jediné dvě věci, na kterých záleží. Všechno ostatní mizí a rozplývá se jako nepodstatné - jo a ještě hravost. Laskavost, zvídavost a hravost - the trinity of my personal religion.

Jo a smažte to - dyť to je vostuda, na literárním serveru zasvěceném chrámu literatury!

Hehe...

Hahaha....

Čau!

 

26.09.2021 00:19:48dát kritice tipMilky Way

zasáhnout... vybrala jsi přesné slovo, Philogyny, díky 

26.09.2021 00:12:261 tipů dát kritice tipPhilogyny

Minulost umí zasáhnout, někdy přesnou ráží, potažmo šípem. Taky se s tím někdy peru. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor