Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Palpost 4915 - 2. část

01. 10. 2021
0
0
83
Autor
Ikarian

O dva dny dříve.

Alex dál stojí nad stolem a prohlíží si podrobnou mapu, kterou obdržel. Mapu, která je nyní středobodem veškerého jeho soustředění a studia, kdy úplně ignoruje své okolí, včetně Jaromíra, který si potichu nalévá něco k pití. Tu mapu bude mít později u sebe, ale stejně si ji chce dobře memorovat, aby si dokázal všechno představit, jasně zhmotnit před očima, než se tam vydá. Prohlíží si silnice a cesty, která protínají vesnici, stejně jako lesy, které ji obklopují, a které jsou taky zaznačené na mapě. To vše pod světlem stolní lampy, která je zdrojem světla v potemnělé kanceláři.

Prstem projíždí po mapě, a chce si to zapamatovat všemi smysly, což už Jaromíra trochu unavuje. Stále čeká na Alexovo vyjádření, které se příliš nedostavuje. Jaromír ho dál sleduje, občas se projde okolo, občas hlasitě podupuje, aby Alexe vyprovokoval k reakci, k vyjádření názoru, ale nic se nestane. Místo toho muž dál studuje mapu a Jaromír veškeré snahy přivést ho ze studijního transu vzdává. Dojde k oknu a opatrně poodhrne závěsy. Na betonovém plazu vidí cvičit poslední skupinu domobranců předtím, než nastane večerka. U závory a brány se střídají stráže. Další vojáci, většinou ozbrojení ostřelovacími puškami, chodí po betonových zdech, podél celého kasárenského zařízení.

„Bude to větší, nebo menší? Co říkají zpravodajci?“

„Menší. Nejde o ofenzivu. Satelity i Poláci to vylučují. Žádný větší pohyb mechanizovaných, ani jiných jednotek. Spíše jim jde o to získat ten kamenolom a rybník. Už ztráta šimanovského rašeliniště stačila. Po všem tom bordelu, ve kterém se nacházíme, i ta mizerná žula na stavby a kapři budou dostatečným důvodem k tomu, aby se umíralo. Něco tak absurdního bych si před pár lety nedokázal představit,“ postěžuje si Jaromír.

„Před pár lety by si nikdo nedokázal představit celou tuhle anarchii,“ odpovídá Alex a mne si bradu se strništěm. „A co teda od Poláků víme?“

„Jejich odhad situace je, že dojde k útoku z Šimanova na Bílý Kámen a z Větrného Jeníkova na Smrčnou.“

„Proč nezaútočí i z Jeníkova na Bílý Kámen?“

„Nemohou. Ze Smrčné je můžeme ohrozit z boku.“

„Kolik nepřátel tam bude, a kdy zaútočí?“

„Poláci čekají útok do 24 hodin. Ještě nevíme, jak přesně se rozdělí, ale mezi Jeníkovem a Šimanovem napočítali zpravodajci asi čtyři plnostavové roty pěchoty a četa 73. tankového praporu.“

„Mám očekávat tankový útok?“

„Myslíme si, že tanky použijí na Bílý Kámen, ale počítej s nejhorším. Určitě tam budou mít i Pandury a BVP. Poláci nám pošlou aktualizaci za pár hodin.“

„Co tedy bude náš úkol?“

Jaromír dojde k mapě. „Bílý Kámen převzal major Roháčová. Bude bránit Hlávkov s dvěma rotami a tři roty bude mít v Bílém Kameni. Ty se svou rotou zabezpečíš Smrčnou a změníš tu vesnici na palpost.“

„Na palpost?“

„Ano. Palpost číslo 4915. Vysídlení vesnice proběhlo před dvěma dny.“

„Co jste udělali s místními?“

„To co vždycky. Přesunuli jsme je do Jihlavy na práci a obranu. Pokud Smrčná a Bílý Kámen padnou, bude reálně hrozit, že Češi zaútočí na Jihlavu. Nebo minimálně, že budou mít vhodné postavení k útoku.“

„Češi? Nebo Němci?“

„Po tom puči je to prašť, jak uhoď. Asi budeš chtít zbudovat palisádové opevnění.“

„Na to není čas. Ale hodilo by se jako naprosté minimum.“

„Jestli udržíš palpost, můžeš ho pak postavit.“

Alex se opět podívá na mapu a poklepe na jedno místo. Na část obce Smrčná, která je skoro vydělena od centra obce. Podle měřítka mapy je asi půl kilometru od zbytku vesnice. „Umístím své muže sem. Tahle část je mnohem vhodnější pro obranu. Kompaktnější a navíc ve směru na Bílý Kámen a Jihlavu.“

„Co když Češi obsadí hlavní část Smrčné?“ pochybuje Jaromír.

„Tak se nic nestane. Umístění jednotky na tomto místě je dokonale odřízne a omezí jejich manévrovací prostor.“

„Hmm.“

„Máme převahu v lidech, že?“

„Ano. Šest našich rot proti čtyřem nepřátelským a jedné obrněné četě. Problém je, že většina našich mužů je milice. Sice odhodlaní, ale trochu moc rychle vycvičení vojáci, navíc se staršími zbraněmi. Ale dostaneš jedno sovětské protitankové dělo.“

„Sovětské? Padesát let staré?“

„Modernizovaná verze s průraznou municí. Poláci ho ukořistili při osvobození Krymu. Nebylo kompatibilní s jejich výzbrojí, tak nám ho poslali jako dar.“

„A co Němci? Nebudou se sem plést?“

„Němci stále konsolidují své pozice v Praze a dělají všechno proto, aby Čechům nedošlo, že tu opět z toho dělají svůj protektorát.“

„A Poláci dělají protektorát z nás,“ namítne Alex.

„Chtěl bys radši německý protektorát? Poláci jsou obrovské zlo, ale ve srovnání s Němci… po tom, co Němci předvedli s Rusáky. To byla taková prasárna.“

„To mi povídej. Chtělo se mi zvracet, když jsem to tehdy slyšel. Celou dobu si z nás dělají prdel. Dobře. Nejčernější scénář, Němci se k tomu připletou. Co budu moci dělat?“

„Přítomnost německých jednotek je jediná krajní varianta, kdy ti poskytneme vzdušnou podporu. Musíme šetřit palivem.“

„Co protiraketová obrana? Nemají nějaké raketové zbraně?“

„Satelit nezaznamenal přítomnost žádných raketových nosičů, a i kdyby, je to jedno. V Jihlavě máme Cirit-3, laserem a radarem naváděné rakety země-vzduch od Turků. Dostatečná ochrana proti raketovým útokům nepřítele.“

„Výborně. Jsem rád, že nám nic nespadne na hlavu.“

„A ještě jedna věc. Asi nebudeš nadšený, ale ta evakuace neproběhla úplně nejlépe.“

„Zůstali tam civilové?“

„To ne. To by takový problém nebyl. Do Jihlavy to je pár kiláků pěšky. Musíte evakuovat těžební zařízení?“

„Těžební zařízení? Těžba je snad v tom kamenolomu.“

„A v té vesnici zůstalo, několik těžebních rigů,“ při těch slovech se Alex plácne přes obličej.

„Co tam dělají? Co tam těží?“

„Byla tam malá stanice. Nevím, co se tam těžilo. Můžeš se těch lidí zeptat.“

„Myslel jsem, že rigy jsou více v zázemí.“

„Bývají, ale tady to měla parta nadšenců, ještě z předválečných dob.“

„Proč si to neodvezou ti nadšenci?“

„Jeden byl zabit při obraně Habrů, další se dávno odstěhoval do Brna a dva do Jihlavy. Rigy tam dál automaticky těží a posílají odměnu do MKB, takže se na ně v tom chaosu zapomnělo. Teď se k nim, ale donesla zpráva o evakuaci vesnice. Vezmeš ty dva sebou. Pomohou Vám s rozebráním a přesunem rigů.“

„Nejsem z toho moc nadšen,“ řekne Alex.

„Až mi najdeš jinou měnu, za kterou budeme schopni kupovat střelivo, zbraně, lékařský materiál, zásoby, paliva a tisíce dalších věcí denní potřeby, tak fajn. Zlato mají Češi a naše zásoby zlata teprve dáváme dohromady, a moravské koruny nejsou úplná sláva.“

„Co vybavení?“

„Až tam dorazíte, obhlédni místo a sestav si seznam, co budeš potřebovat. Dnes došla dodávka výstroje a výzbroje od Frantíků, takže bych mohl mít nějaké přebytky.“

„Kdy mám vyrazit?“

„Hned. Na datalink dostaneš další podrobnosti. Dělo máš připravené a s ním i pět nákladních vozů u kasáren. Jeden z těch vozů je naložen střelivem a zásobami. Další dostaneš později. Mělo by to stačit k udržení vesnice. Až vesnici udržíte, zůstanete tam. Natrvalo se změní na hraniční pevnost.“

„Rozkaz,“ řekne Alex a zasalutuje. „Kdy myslíš, že ten bordel skončí?“

„Kdy? Válčíme na dvou frontách. Na východě Rusové, na západě Němci. Polské atomovky a Turci v Německu jsou to jediné, co těm zvířatům brání nás roztrhat na kusy. Morava se musí upevnit, posílit a dát dohromady. Existujeme teprve osm měsíců a přežíváme ze dne na den.“

Alex si potřásl rukou s Jaromírem, který se vrátil za stůl ke svému počítači. Venku na chodbě nepotkal téměř nikoho. Jen pár strážných a důstojníků, kteří plní své povinnosti, ale nikdo koho by znal. Odchází tedy ke své jednotce, protože nezbývá mnoho času, což si velice dobře uvědomuje.

Venku už je úplná tma a celý prostor mnoha kasárenských budov, cvičišť, střelnic a skladišť osvětluje jen pár vysokých lamp, byť ty se brzy nejspíše zhasnou. Musí se šetřit energií a nemusí se prozrazovat poloha nepříteli, i když vzdušné a raketové útoky už nejsou tak časté, jak tomu bylo v prvních týdnech války.

Byl by rád, kdyby slunce už nezapadlo, protože není nijak nadšen z představy, že bude budovat palpost přes noc, ale nic jiného mu nezbývá. Cítí navíc nepříjemné mrazení v zádech, jak se tak rozhlíží po tichých kasárnách, kde už je hrobový klid, ze kterého ho nevytrhnou ani různé hlídky na věžích a opevnění kasáren. Navíc je i chlad, když už se blíží konec října. Nepříjemná doba, pomyslí si Alex a začne hledat svou rotu.

Svou rotu nachází nedaleko garáží, u střelnice a kasáren, kde už v tuto dobu, ale skoro nikdo není. Jen on a jeho milice. Prohlíží si muže a ženy, kteří jsou teď potřební úplně jinde, v továrnách, na polích, na tisících jiných místech, ale ne krvácet ve válce. Desítky jich tam stojí a Alex si všimne protitankového děla, které už je připojené k jednomu z náklaďáků. U děla stojí trojice vojáků. Skuteční vojáci, ne obyčejná milice, a jeden z nich dojde k Alexovi a zasalutuje.

„Četař Štěpán Šimek, dělostřelecká podpora, 4. prapor.“

„Pohov,“ řekne Alex. „Vy budete obsluhovat dělo?“ dotaz vzbudí poměrně očividné rozpaky na tváři poddůstojníka.

„Velení chce, aby se milice toho naučila, co nejvíce. Dovezeme Vám tam dělo, připravíme ho a Vy vyberete několik mužů, které máte k dělostřelecké průpravě. Dělo Vám pak zůstane, ale profesionální vojáci nemohou zůstat.“

„Vy dokážete během jednoho dne vycvičit posádku v obsluze?“ rotný neodpovídá a jeho mlčení je nejvýmluvnější odpovědí. „Tak snad nějaké základy zvládnete. A když to přežijeme, vrátíte se a dokončíte výcvik. Ne, že to dělo pak seberete…“

„Nebojte, pane poručíku. Dělo Vám bylo přiřazeno trvale.“

„Dobře. Zatím nasedněte.“

Dělostřelec opět zasalutuje a se svými muži nastoupí do jednoho z náklaďáků, zatímco Alex předstoupí před stovku svých vojáků. Banda hadrářů s vyřazenými polskými uniformami, starou výzbrojí, ale bojovným a odhodlaným výrazem na tvářích. To jediné mu zlepšuje náladu, to, že ví, že tahle banda hadrářů se nerozprchne při prvním výstřelu. Myslivce i závodní střelce odvedli do armády, ale pár nadšenců do zbraní vyfasoval i ke své jednotce, a za každého takového je rád. Po chvilce se podívá na Adélu a pokyne k ní. Poddůstojnice vystoupí z řady a dojde k Alexovi, kterému zasalutuje.

„Ať se rozpočítají do čtyř skupin.“

„Co se děje, pane?“

„Jedeme do Smrčné. Vesnice byla změněna na palpost a hraniční pevnost. Očekáváme, že brzy Čecháčkům nakopeme prdel,“ řekne Alex optimisticky a uvidí na tvářích domobranců úsměvy. Ti se pak rozpočítají, zatímco Alexe vyruší, nějaká dvojice. Starších chlápek ve starých džínech a kožené bundě a mladá holka. „Přejete si?“

„Zdravím. Vy tomuhle velíte?“ zeptá se muž na očividnost.

„Ne, já tady předvádím nejnovější modely spodního prádla. Jo, velím tomu. Kdo jste?“

„Já jsem Vladimír, tohle je moje dcera Anežka. Jsme těžaři ze Smrčné.“

„Ah, Vy jedete s námi. Tak nasednete se mnou do náklaďáku,“ zatímco si vlézají do prvního z náklaďáků, jednotka se rozpočítává a postupně nastupuje do dalších náklaďáků, byť je jasné, že budou muset jet nadvakrát, protože náklaďáků není dost. Alex to zachmuřele a se znepokojením sleduje, ale doufá, že do hodiny bude celý oddíl v Smrčné, a ta dvojice civilů bude, co nejdříve pryč. „Co tam vůbec těžíte?“ zeptá se, aby řeč nestála, zatímco se s Vladimírem a Anežkou mačkají v kabině řidiče.

„Různé měny.“

„To není moc konkrétní.“

„BTC na nákup zlata a stříbra do státních rezerv, ETH zajištění obchodních transakcí, vývoz a dovoz, ET na nákup paliv, zemního plynu, nafty a podobně a XMR je populární pro nákupy zbraní, střeliva a vojenského materiálu. Ale jsme jen malá stanice. Ziskovost je v přepočtu půl gramu zlata denně.“

„Pracujete pro MKB?“

„Ano i ne.“

„Co?“

„Jsme kontraktovaní. Dostávají polovinu naší odměny a oni zajišťují energii a technickou bezpečnost. Včetně toho, že vyjednali Vás pro evakuaci rigů.“

„To jsem si mohl myslet. Co by na to řekli všichni ti vznešení kryptoidealisté.“

„To, že kryptoměny zabil jejich úspěch. V komunitě se jeden člověk ze sta hlásí ke kryptoanarchismu, a skutečný kryptoanarchista může být tak jeden těžař z tisíce. Spíše méně. Ale něco se muselo stát, když měny padají jako mouchy. A to Vám říkám jako bývalý kryptoanarchista.“

Alex se překvapeně podívá na Vladimíra. „Bývalý kryptoanarchista?“

„Jo. Pak ovšem nastala válka a idea narazila na realitu a z idealisty se stal cynik. Tak to obvykle bývá.“

„Co budete potřebovat?“

„Dva nebo tři lidi, kteří nejsou sloni v porcelánu a jsou opatrní, jeden náklaďák a tak dvě hodiny času. Nejméně.“

„Fajn,“ Alex začne startovat náklaďák, když vidí, že už je osazen vojáky a stejně tak další náklaďáky. Ovšem polovina vojáků tam musí zůstat a vyčkat na druhé kolo. Alex toho využije a pokyne na jednoho čekajícího vojáka, který okamžitě přispěchá a salutuje. „Sežeňte mi motorové pily. Je mi jedno, jak a kde, ale chci jednu nebo dvě motorové pily, než se pro Vás vrátíme.“

„Rozkaz, pane!“ a voják zase odchází pryč, aby splnil Alexův příkaz.

Alex úplně ignoruje zvídavé pohledy Vladimíra a Anežky a raději se soustředí na cestu, protože má vést konvoj, a již nastartoval auto, se kterým vyrazil směrem k nedaleké bráně. Kolona pěti nákladních vozů, z nichž jeden má v závěsu zaháknuté protitankové dělo, se zastavuje u brány. Alex se legitimuje a strážný u brány nechává zvednout závoru, aby mohl konvoj projet. Do Smrčné to je jen pár kilometrů, ale Alex tam chce být, co nejdříve.

Kolona opouští kasárenský prostor, který kdysi býval překladištěm a parkovištěm kamionů, ale tlak okolností ho změnil na vojenské zařízení, a vjíždí na širokou dvouproudovou silnici, po které jedou na západ. Ani tady na silnici nikdo není, za což je Alex rád. Nemusí se vyhýbat žádným autům. Lidé jsou raději doma, i protože musí šetřit palivo a peníze, tak se nikam zbytečně nejezdí. Tahle jejich cesta, ale rozhodně není zbytečná, utvrzuje se Alex a mne si strniště na tváři, zatímco jako jediný z náklaďáků svítí. Ani ta kolona nemusí přitahovat pozornost možných zvědů.

Náklaďáky míjejí velký komplex stavebnin a stáčí se na severozápad, kde podjíždí železniční most a vzápětí i přejedou most přes řeku Jihlavu, kde sjíždí z dálnice a míří nyní rovnou na západ. Asi to místním není příjemné, ale kolona musí projet čtvrtí domků a stavení na západním okraji Jihlavy. Alex by rád přidal na rychlosti, aby se dostal, co nejdříve na místo, ale taky nechce někoho srazit, protože už je tma, a kdovíkdo tam může ještě pobíhat, třeba nějaká hloupá děcka, která ráda riskují.

Bez větších problémů absolvují cestu přes vesnici Hybrálec, kde ještě pár lidí venku postává a o něčem se baví. Za vesnicí pak potkávají další skupinu lidí. Rybáři, kteří loví u zdejšího rybníku kapry. Aspoň to vypadá na kapry. Jsou vidět jen přes pár menších svítilen a táborák, který mají rozdělaný kousek od břehu rybníku. Pár z nich odhodí ostych a zamává koloně vozů. Vědí, že je to milice, a že jede někam za ně bojovat. Alex se jim pokusí přes Vladimíra a Anežku taky zamávat, ale není si jist, zda byl vidět. Ovšem dál se jim nevěnuje, protože se opět musí soustředit na jízdu na západ.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru