Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 455 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Na Vysoké skále kříž
datum / id03.10.2021 / 524448Vytisknout |
autorUchoNaKoleji-
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno58x
počet tipů2
v oblíbených0x
Na Vysoké skále kříž

 

 

„Kdepak, já nésu vocáď. Narodila sem se v jiným údolí. Vo jednu řeku na západ. Já pila vodu ze Svratky, kdežto náš vlak se klikatí nad Svitavou. Já pocházím z Tišnova. Z Předklášteří.“

 

„Ano, Porta. Stará brána s figurkama. S benediktýnkami jsem si hrávala. Zde jsem přivdaná.“

„Ale su spokojená. S chlapem i s městem. Dokonce i s řekou a údolím. Se životem a manželstvím.“

„No my sme úplně vobyčejný manželství. Požádal mne o ruku uprostřed Vysoké skály.“

„Kde že Vysoká je? Jsme uprostřed rulový stěny a vás zajímá místopis?“

„Vždyť vidím, že jste turisti, nésu úplně blbá. Jakpak bych vám to? To se z Tišnova vydáte proti proudu.“

„Jo, správně. Svratka tam teče z Vysočiny. A až přijdete do Nedvědice.“

„Ale slyšela!“

„Když povídám, že slyšela, pak mi věřte. Z Nedvědic byli ti houbaři, co je zastřelil Kalivoda. Jakoby nic, cizí lidi. V úplný tramtárii pro Pražáka, a jací byli! Glockem je odpravil. Glock je silná puška.“

„Že je to pistole? Já zbraním nerozumím, jenom můj Pavel byl vášnivej fanda. Pamatuju si, co říkal. Silná zbraň, tenhle glock. Ale tehdy uprostřed skály měli houbaři ještě několik let života. Ještě si plánovali roky po jejich smrti. Nevěděli, že si Kalivoda za peníze vyhraný v televizním kvízu koupil smrtelný nástroj.“

„Ano. Hluboký lesy, a hříbky v nich určitě rostou.“

„Jestli s kosou, nevím. Možná? No, a když jdete dál proti proudu Svratky. Asi ještě jednou tolik, co z Tišnova do Nedvědice. A až bude zbývat ještě jednou tolik k Vírské přehradě.“

„Né, paní, žádnej kemp. Vodárenská nádrž, leda pod hrází je hotel. Jednu noc jsem tam spala s milencem. Řeknu vám, já mám pro strach uděláno, ale tam jsem před spaním na zeď promítala betonovou stěnu a myslela. A přemýšlela. A představovala jsem si. Nemohla sem usnout. Měla sem strach. Ještě že sex byl dlouhej a náročnej. Znáte to, únava je nejlepší ukolébavka.“

„Ale kdepak, už jsem byla několik let vdaná. Povídám, máme vobyčejný manželství.“

„Jak říkám, na dvě délky ze tří zleva? Sama se v tom ztrácím. Půjdeme k Vysoké skále jinak. Dojdete proti proudu až k soutoku Svratky s potokem Hodonínka. Teče jakoby vod Kunštátu.“

„I von se ve zprávách mihnul, paní. Blesková povodeň, silná, jako na poušti. Pod Vysokou skálou nespadla ani kapka, ale voda brala domy i s paní v Hodoníně. Ještě v Krhově, nebo Crhově byla utopená. A to vám musel být hukot. V Olešnici se protrhla olověná deka a za pár minut vyplivla bahno do Svratky. On ten potok má pořádnej sešup. Jako v Krkonoších nebo Alpách. Na mapě dvanáct kilometrů a tři sta padesát výškových metrů. Voda má sílu jako moji osvojený chlapi. Vočesala svahy kolem koryta na skálu. Hladká čistota se klikatila údolím. Živej humus se svlíknul co had. Div nesebrala celej cigánskej lágr. Ale tehdy to byly ještě chatky okolo bazénu. Dneska jsou pamatníkem cigánskejch obětí.“

„Že kdy? No přece za druhý světový.“

„Aha. Počkejte. Myslím, že jsem se dívala na uklizený koryto skrz můj snubák. Takže před svatbou. To jsme jezdili s mým Pavlem po stěnách na Vysočině, Moravským krasu. I na dalekých pískovcích a v Tatrách jsme si zalezli. Pavel byl tenkrát do skal vášnivej fanda. Ale silné ano jsem mu řekla nad Štěpánovem. Tamní skála je věža.“

„Věž je, paní, skalní vrchol, kterej stojí sám. Jestli na něj chcete, musíte na něj vylízt. Jenom po nohách na něj zpravidla nedojdete. A na tý věži jsem řekla ano.“

 

Vlak zastavil ve Skalici nad Svitavou. Všichni v kupé se rozhlíželi po lidech. Přirozeně. Bez zvědavosti. Bez přemýšlení. Bez obav nebo nadšení. Sledovali je, jako nové lidi sleduje člověk po tisíce let. Co kdyby nebezpečí? Co kdyby spolupráce? Co kdyby spojenectví proti neoblíbenému strýci? Co kdyby ze mne udělali krále? Co kdyby ovce? Ještě se neví. Neví se ani pravděpodobné nic. Ale? Co kdyby!

 

„My jsme ovšem úplně běžná rodina, ale tohle bylo fakt romantický. U toho kovanýho kříže.“

„Ano, máte pravdu, i ti sebevrazi byli podle pověsti dva. Prej klasika. Rómeo a Jůlija. Lidi, co tvrděj, že dřív se manželé brali podle majetku. Že jim dohodli životy rodiče a bylo dobře. Ba líp, žádný rozvody. Všichni šťastní… Tak tihle chytráci by měli propadnout v horolezení. Samej Dívčí skok, kříž a jména věží podle nešťastně zamilovanejch. Kdežto já řekla pusinkový ano. Romantický to bylo. Ale my sme úplně vobyčejnej pár. Pavel má občas milenky, já milence. Tuhle jsem s jedním byla i na Vysoké skále. Hnala se bouřka a my se drželi železnýho kříže a smáli se, kdo sleze dřív. S napětím teprve žijete. Víte, že opravdu žijete. Plně. Až vám stojí napětím vlasy. Do Peruna, přírodo, plodím! To jsem zrovna měla pipetou chycený vajíčka. Rozumíte mi?“

„Ne, kdepak. Nezdařilo se. Ani podruhé. No co? Vyplnili jsme s chlapem adoptivní lejstra. My jsme obyčejní manželé, sem tam milenec, ale lhát jsme museli co druhý řádek. Nedalo se. Místo miminka Pavel nám pořídil pár bojových psů. Chovný s rodokmenem. Samej šampión! Studoval odborný knížky. Tenkrát byl do toho dost vášnivej fanda. Jezdili jsme s nima na soutěže. Těch třpytivejch cen, u kterých sem naše miláčky s manželem vyfotila. Jiskrná obytná stěna. Úspěšní jsme byli. Pátý místo, sedmý, šestý, třetí. Dokonce myslím i jedno čtvrtý. Pavel byl na ně hrdej.“

„Ale ano. Dotazníky jsme vyplnili lživě správně, protože jsme dostali kluka. Byl snědej a tmavovlasej, jako su já. Takže by ani nikdo nehádal, že néni můj. Proč taky?“

„Kdepak! Vůbec neplakal. Byl zlatíčko. Prej pomocná režie bere do filmů děcka z kojeňáků. Oni se totiž odnaučili řvát. Je to zbytečný. Hlad, zuby, posraný, nemocný - řvát jim je prd platný. Mně kdyby řvalo děcko, hned letím. Jsem jeho máma. Ale v těch chodbách - jeden z mnoha anonymních harantů. Co by sestra vstávala od čtení a kafe? Utře posraný prdele všem najednou. Plánovaná práce je půlka práce.

Takže byl úplný zlatíčko. -

Jeden milenec mi říkal, že on zase musí řvát hodně a dlouho, aby mu milovaná utřela řiť. Von byl jako batole na několika operacích a děcko na chirurgii je něco jinýho, než v kojeňáku. Tam sestra přiběhne, když bude po operaci v bolestech uplakánek bečet. Ale musí řvát jako tur a dlouho, přes ty chodby a rozečtenou Burdu. A tak zamilovaný volá, jako volával opuštěnej a voperovanej svou matku. Matku, co byla padesát kiláků v jiné ložnici. Nese to řvaní s sebou dál. Teď, coby zamilovanej, řve hlasitě, teatrálně. Pláče z forbíny. Ale milovaný ženy se na něj akorát tak, víte co, že jó? To můj osvojenej chlapeček mlčel. Jenže hned co se postavil, nedal se uhlídat. Mezi prsty se vysmýknul a trhá sáček s rýží. Z hovna dělá na sršně plácačku. Kolem sebe samý žihadla.“

„Naschvál! Naschvál rozkope zeleninu. Á-dé-hádě.“

„Kolik mu bylo, když se vysmeknul? Počkejte. Stalo se až po vrtulníku, nebo před? … Paní, von přistával nám za barákem. Jenže v - V potůčkách moc místa není. Jediný plácek z naplavenýho bahna. Ale ten potůček je opravdu škutina, co ten může za bouřky natáhnout bláta? Co nenabere, to neusazuje. Třikrát se pilot pokusil, že to posadí mezi les a domečky. Na obě strany navíc svah. Helikoptéra znehybněná ve vzduchu. Za kniplem prospektor vyměřoval, ale bál se.“

„Nedivte se! Zavadí listem vo malou větvičku a už všechno líce. Víte, jakou maj konce rotorů rychlost. Můj Pavel byl tehdy do vírníků a vrtulníků úplně udělanej. Sháněl materiály, že si postaví vlastní. Von věděl, vo čem mluví! Pak stačí trefená krbová sirka a list se rozpadne, a v tý rychlosti se odráží střepy od svahu, země. Stroj se naklání, trosky houstnou, čumilům upadne hlava nebo noha a kdo je ošetří, když ošetřovatelé potřebují ošetření? Pokud nejsou mrtví. Šťastný a veselý.“

„Na Vánoce to bylo.“

„Rozpětí? Prej to byl Eurocopter s průměrem rotoru dvanáct metrů. Ale těch dvanáct metrů a čtrnáct na dýlku není všechno. Poryv větru. Kusy ledu, sněhu a harampádí od země. Unese bahno pod ližinama tři tuny? Nerovnosti s potůčkem. Nakonec dali mýmu chlapovi za pravdu a odletěli nad údolíčko. Na pole s hlubokou orbou.“

„Letěli pro pobodanýho kluka.“

„Obyčejná píchačka. Kamarádi ožralí. Mladí, dvacet až dvacet osm. Oběť asi řekla útočníkovi něco, co alkohol a divoká nátura musely pomstít vražedným útokem. Smrtelně zraněnej kluk se nějak osvobodil a vyběhnul z bytovky, aby se před vchodem zhroutil a krvácel. Kolemjdoucí zavolali záchranku. Stát se všechno v noci? A víte, co ještě bylo krom Vánoc na případu nezvyklý? Že zločinec je míšenej a dělá to s holkama i s klukama. Přespávali u něj, ale kdo ví. Dnes má krásnou ženu a rodinu. To víte, mulat a ještě schopný zabít je pro nás ženský přitažlivý dělo.“

„Myslíte? Jen jestli vás neobelhává rozum? Touha s přemýšlením nesouvisí.“

„Chlapec přežil. Ale jen se štěstím.“

„Nemyslím si, že černoši mají v sobě nějakej gen vraždění. Sice v našem městečku znám dva lidi, kteří mají na svědomí smrtelný útok. A znám dva mulaty. To je šest tisíc bělochů na jednoho vraha a dva mulati na jeden smrtelnej útok. Jenže když se kluk narodil, jeho matka do osmýho kolena hledala příbuzný, kteří mohli nést černou krev. Manžel na vytáčky nenaběhnul. A co myslíte, dávala tmavému chlapečkovi lásku? Pokořená, zostuzená. A co rákosníček s kukačkou v hnízdě?“

„Naopak, paní. Táta se ulítal. Nejtučnější červy vybíral. Housenky, čistej protein. Luxusní kvality. On se přece postará, i když ví. Ba naopak, musí víc, aby svý svědomí utišil. A manželka vidí před zobákem vířící křídla manžela. Čím víc kmitá, tím víc zahnívá ve svědomí. Chudák chlapec v materiálním zmatku a láska ostentantivní, nebo jak je to cizí slovo?“

„Jo. Láska předváděná na obdiv, anebo jenom falešná. A děcka ve škole? Prý neviňátka? Leda, že se jim nic moc ještě nestalo. Většině se ublížit ani nemuselo a už jsou brutálně krutí. U nás je všechno bílý a najednou před očima jasně viditelnej cíl. Jasně rozpoznatelnej. Osamělej a snadnej. A spousta fracků zplozených v nevěře, která na nich není vidět, ryjou do paroháče otce a kurvy matky. Nedivím se, že se mu zatmí před očima a naučí se jedinou obranu. Mlátit drzouny bez hranic. Paní, já taky vzala ve třídě židli a hodila ji na kamaráda. To jó. Ale schválně jsem minula. Kdežto on ji vypustí se snahou o zmrzačení. Zabití! Nožem do břicha, až se střeva pářou. ‚Chcípni!!‘ Přitom kluk v bezvědomí v kaluži krve na chodníku, ani nic špatnýho neřekl. Ale mulat se naučil a v alkoholu, v drogách zabíjel.“

„Asi máte pravdu s podmíněným reflexem.“

„Pavlovův, říkáte? Neznám. Můj chlap je Pavel.“

„Vím. To já jen tak. Ze srandy.“

„Pavlov nebo Šavlov, tehdy. Asi týden po vrtulníku. Týden po Vánocích se můj hodnej adoptovanej chlapeček vymknul.“

„Nevím, ale kdo chce, dohledá si.“

„Druhej letovskej vrah je krutej, nemorální hajzl. Nesoucitnej.“

„No dobře. To na zámku pinkloval ušlápnutej alkoholik. Submisivní je myslím to cizí slovo, který povídal soudce při odůvodnění rozsudku. A tenhle stín muže pozval k sobě domů hodnou alkoholičku. Ta když měla peníze, poroučela celé hospodě. A asi stejně hodná byla i na zádech. Moc vzrušení ze sexu se stínem určo neměla. Ale proč by nepotěšila, že jo? Jenže jejich domluvu slyšel i krutej a nesoucitnej duch. Prej půjde s nima a prý bude sranda. Úplně slyším ten jeho pohrdlivě tvrdej smích. Řekněte ne velkýmu, krutýmu chlapovi, když jste hodnou, opilou ženou. Nebo opilým stínem. I prasátko z medvídka Pú se trápí: ‚Je těžké být statečným, když je jeden malým prasátkem.‘ Zpátky k našim třem nesourodým opilcům. Ti při zavíračce vzali na dluh dvě flašky vodky a odešli do bytu, kde dobrák alkoholička vytuhla. A borec bez soucitu začal ponižovat domácí stín. ‚Do té bys vlez? Se na ni podívé. Hnusná, ožralá, frndu strká před čumák kdekomu. Jedině sukovicí na dálku a celej v igelitu. Hele, strčíme do ní flašku od vodky, do kurvy.‘ A kostlivej alkoholik, aby předvedl nějaký mužství, se zasmál a obrovskej chlap do ní láhev vodky nekompromisně vrazil. Jen trochu opile zasténala a byl klid. Unavení prací usnuli. A protože neležela na chodníku před barákem, kde by kolemjdoucí viděli krev a flašku až po dno zabořenou v piči, nebylo, kdo by vrtulník volal. Prostě do rána vykrvácela na vnitřní zranění. To náctiletí kluci z Rozseče na zábavě v boudě vedle hospody vrazili holce do piči flašku vod Coca-Coly. Podnítila je asi stejná příčina. Holka si to ráda rozdávala se všema, a místo aby byli mlíčňáci rádi, narvou do ní flašku.“

„Užší je. Jenže najednou nešla ven. Vlhká a pružná pička obejmula sklo neprodyšně a podtlak je mrcha. Kluky postihla panika a vyrvali Coca-Colu silou. Potrhali jí pajšl. Naštěstí se její rodidla udržely uvnitř. Dneska má dvě holky a vesnice si časem přestala na ni ukazovat. Ostuda odrolila hrany. Kdežto kluci zůstali kabrňáci.“

„Já se taky ráda vyspím s milenci, no co? Rozdám potěšení a potěšení dostanu. Ale vyspím se třeba s manželem ženský, který za prachy hlídám děti. Nehledám v hospodách nebo na čochu. Naštěstí mi žádná flaška nehrozí.“

„Můj chlap, paní, odečítá plynoměry. Nedělám si iluze. Příležitostí má haldu. Jsme prostě úplně normální pár, co si bere od života, kolik dostane v nabídce. Já manžel a dvě ádé-háďata.“

„Rozseč je Rozseč nad Kunštátem z jedné strany. A nad Vysokou skálou z druhé strany. Rozseč je na hraně hřebenu.“

„Jestli se král Jiří narodil v Kunštátě, nevím. Kdo ví, jestli se ví, kde se narodil. Vždyť se pochybuje, kdo byla jeho matka. Z levobočka šlechtice až na trůn. Trůn ze stříbra Kutné hory silný. Kariéra! Jako děcko viděl jatka u Lipan. Přesto král, za kterého se dobře žilo. Za krále Holce za groš byla ovce.“

„Holec je myslím staročesky holobrádek. Tedy za Ladislava Pohrobka. Teda za vlády Jiříka, kterej vládnul místo holobrádka. A bylo levně. Za jeden groš mohl člověk celý měsíc baštit kaši s masem. To Karel Čtvrtej byl okradenej vo matku. Strčili ho do vězení a nějaký čas do ostrýho.“

„Nemyslím si. Karlovo vězení nebylo vězením, které odseděl lobbista Dalík ve znojemským bordelu. Ale arest pravej. Středověkej originál. Šup s chlapečkem do jámy. Několik let nechali malýho caparta bez lásky. V kobce. Roky se strachem, že tatínkovi někdo našeptá o spiknutí a synáčka ze samé rodičovské péče zardousí. A jakej z něj, panečku, vyrostl král! On Jiřík i Karel Čtvrtej byli psychopati. Jiřík asi. Čtvrtej určitě. Válčil v Toskánsku s kdekým. Tajně s dřevci na koních vyhrával turnaje. Tři sta kilo proti tři sta kilům v trysku na koních, a prásk! Víte, psychopati se nebojí. Nejdůležitější vlastností psychopatů je: nemaj strach. Bankovní makléř klidně připraví o střechu nad hlavou miliony lidí. Nebojí se lynče. Nebojí se vo miliony lidí. Intrikuje. Hraje hru se životy i svým životem. Když nemá strach von, proč by se měli klepat jeho poddaní, podřízení, chudí?“

„Víte, co provedl všivák Karel? Dvacet let mrtvý markrabě braniborský zaklepal u biskupa, že svou smrt předstíral a nyní se hlásí vo svoji vládu nad Braniborskem. A páč náš Kája, korunovanej za římskýho krále, neměl v pazourách římskou korunu. Rozumějte, takovej ten věnec z bobkovýho listu, co se proměnil v hroudu zlata, samej drahokam. Tak tenhle šmuk měl v pokladnici novej vládce Braniborska, a že ji Karlovi nevydá. Prý se jedná o jeho hračku, a na jeho hlavu. No a náš otec vlasti uznal z moci krále římského toho hochštaplera, toho vyčuranýho podvodníčka za oživlou mrtvolu Waldemara Askánce, a tedy právoplatnýho vládce Braniborska. A skutečně, hochštapler Meineck se stal Askáncem a Braniborům vládnul v dobách, kdy je náš úžasný Kája dobyl. Samosebou. Říšský bobkový list pojízdná klenotnice Braniborů Kájovi ještě ráda vydala. Karel náhle prozřel a podvodníčka vyhnal z trůnu. Mrtvý Waldemar Askánský stal se zase mrtvým Waldemarem Askánským. Co zlýho uhodilo na hochštaplera Meinecka, se neví. Ale divila bych se, kdyby se vrátil k mlynářskému řemeslu. Spíš hladomorna, ne-li šmiky šmik. Kdepak, paní, charakterní Karel Čtvrtej! I se svým učitelem papežem se rozhádal. No, rozhádal? Zradil ho, aby se zase spojili a zradili. Všichni lidi byli jen prostředkem k maximální moci nad světem. Tečka! Jiřík i Karel byli poznamenaní a psychopati. Jenom někteří vládci nad životy onu uchvácenou moc přeměnili i v něco užitečnýho. Krásnýho.“

„Kdepak já. To můj chlap byl několik roků blázen do historie. Těch výstav a památek. A teď si vemte s sebou dvě ádé-háďata. Víte, jak se hradem rozléhá padající brnění? A jen co rošťáka chytnete, držíte ho na napřaženou ruku od železa, druhou ztěžka zvedáte několik desítek kilo. Snažíte se panáka napřímit dřív, než přiběhne kastelán se všemi průvodci. Vtom vám druhý had proklouzne. Urazí rukavici a mlátí s ní do zdi. My jsme obyčejná rodina, takže chlap je ponořenej ve svým koníčku. Studuje nějaký lejstro na olejomalbě. Studuje, abych pak poslouchala vo nějakým mlynáři Meineckovi, co se prohlásil za markraběte. Přitom mě to vůbec nezajímá. Já jenom chci, aby mí chlapci při nudným výkladu drželi hubu! Chci odpočívat!“

            „Jakápak ostuda?“

            „Možná jsem si zvykla?“

      

„Druhýho kluka jsme dostali. Počkejte? My jsme si ho přivezli ve strašnej den. Cestou domů jsme se zastavili u Pavlova strýce. Ve Zboňku.“

„To je taková vesnice u Letovic. Podívejte se z okna, právě v ní zastavujem. No a klepeme z ulice na vokno a nikdo nejde otevřít. Stíníme si a vidíme, že je puštěná telka. Von bude asi na zahradě. Proto jdeme průchodem mezi domy a otvíráme z druhé strany branku. Voláme, strécu, návštěva přišla. Rozcházíme se na různý dvorky. Starší náš kluk běží na konec zahrady. Na hrách. Najednou výkřik a běží k nám mladší chlapeček. Moje právě vyzvednutý hádě z děcáku a ukazuje prstíčkem. My sme vám na něj úplně zapomněli a von šel sám, zvědavej šmejdil. A najednou je vyděšenej v obličeji a ukazuje na dvorek před kurníkem. V něm našel chlapa, navalenýho na tiše hučící cirkulárku. Strejda. A jak navalenej, panečku. Hlavou!“

            „Kdepak nehoda. Sebevražda. Našel se dopis na rozloučenou.“

            „Pro moje háďátko to bylo daleko horší. Pila projela od temene hlavy až po horní čelist. Nerozčísla ji přímo v půlce, ale krajem. Odlomila mističku po okraj naplněnou mozkem. Zatímco tělo s většinou hlavy zůstalo opřený vo stůl cirkulárky, miska spadla na zem. A slepice všechen mozek vyzobaly. Úplně do čista. Dohladka. Skoro jako umělecký dílo ze slonové kosti. Hororově zářila ta vyzobaná lebka.“

            „Kdepak. Stůl pily není vysoko. Když řežete kládu, musíte dosáhnout daleko. Můj chlapeček druhou část rozříznutýho strýce viděl. Skoro vědeckej řez mozkem až po horní stoličky.“

            „Právě že vyletěly! Blbý slípky hledaly další zobání. Nebo jen ze zvědavosti. Buď jak buď. Slepice jsou na sebevraždu rozhodně hloupý. Jakpak by takové pták tušil nějaký nebezpečí. Když se nad nima mihne stín, to jo. To se můžou zbláznit. Nebo když je po tisícé jdete krmit, jsou z vás stejně strachy potentovaný. Ale roztočené pile se nebojí. A tak slípky chytla a v mžiku je rozsekala, až cucky lítaly. Části slepic visely z kadlátky, třešně, ze střechy kůlny. Na stěnách se kusy masa přilepily. Jedenáct slepic z patnácti na kusy smrdělo všude možně. Dvanáctá měla pařáty utnutý. Jeden pahýl byl amputovanej výš. Na zemi se smutně točila. Chuděra nosnice. Syrovej obraz. Bolestně udivenecj výraz. Slepice!“

            „Asi si říkal, že vědomí člověka pochází z mozku. Jakým způsobem asi nejrychlejc zemřu? Dřív, než naskočí bolest. Dřív, než boj a strach. No, když mozek v mžiku úplně zničím. Tak možná strejc uvažoval. Ale líp by vám to vysvětlil můj chlap. Jeden čas všechno o vědomí hltal. Já su jen blbá ženská. Sem tam nějakej milenec. Občas. A moji osvojení chlapci. Nic, co by někoho zajímalo.“

            „Jasně, že ho poznamenala tahle adopce. Nejen, že nebrečel, ale skoro nemluvil. Mlčel. Pořád mlčel a najednou z ničeho nic dostal psotník. To jsem jednoho milence zkoušela, jestli s ním ještě můžu. Víte co?“

            „Jela jsem s ním a malým do brněnský zoo.“

            „Nemusela jsem se bát. Můj chlapeček byl nemluvnej troubelín. Vůbec ho nenapadlo, že dělám něco chlapovi za zádama. Do jeho jedenácti jsem se před ním mohla s milencema i škádlit. Kdepak by doma Pavlovi něco vyslepičil. A tohohle milence jsem testovala, jestli naše miliskování nezačíná brát moc vážně. Vydrží náš výlet? Šel by se mnou i na hranici zapálení? A ádéhádě se činilo. Tak třeba. Jedeme špinavou šalinou a můj osvojenej chlapeček padne na zem a dupe do podlahy, protože nechtěl bundu. Točil se dokola a křičel. V zoo se musel furt silou držet, jinak utíkal. Lezl ke zvířatům. Kopal, kousal, plival. Celý tři hodiny milenec ve střehu. Vrchol si had schoval až na cestu domů. Jeli jsme v úplně stejným kupéčku. Vytáhnul se za tyhle šprušle a vylezl až nahoru. Prásk! To shodil dolů termosku mladýho páru, co s náma jel. Křuplo v ní. Což ádéhádě jenom povzbudilo. Převrátil se a chodil nohama po stropě. Gumou od boty čmáral po zářivkách. Mladou holku kopnul do oka, když se ho pokoušel milenec sundat. Křičel. Nic neříkal, ale jenom křičel ze vzteku, nebo pro náš vztek. Když jsme odcházeli, zeptal se můj amant zamilovaných, jestli ještě budou chtít děti. A tak jsem věděla, vážně se na mne nedívá. Jé, já už budu vystupovat. Půjdete se mrknout na Letovicko?“

            „Snad jste nedostali strach?“ Zasmála se jako klaun na dětské onkologii.

            „Dál je Chrastová, Březová.“

            „V Chrastové byla ta fabrika z Oskarovýho filmu. Vod Špilberka. Vo těch Židech.“

            „Jasně, Šindlerův seznam. Jenže tam nic není, jen jakási upomínka. Cedule. Textilka zkrachovala. Stává se z ní zřícenina. Ale vám povím, ti Židi, co s něma za války provedli. Pravda, tam je zachránili, ale po nich na ubytovně bydlely chlapovy tety. A ty jeho tety zavraždili.“

            „Ne! Vážně! Však si můžete dohledat. Stodolovi je zabili pro důchod. Snad něco hledali. Jestli tetičky nemaj něco schovaný. I do zdí kopali. A hovco. Jenže ony nemusely vůbec zemřít. Policajti to posrali. Nemůžu být slušná. Stodolovi už měli za sebou několik mordů. Prej sebevraždy! Pavel se tenkrát šíleně nadchnul do kriminalistiky. Sháněl učebnice. Vytvářel rekonstrukce místa činů. Bádal nad nevyřešenými případy. To jsme se, panečku, najezdili po pomníčcích, jak jim policajti říkaj. A chlap byl na kriminalisty tehdy hodně naštvanej. Však on by vám dokázal odborně vylíčit. Kdepak já. Já su vobyčejná ženská. Ale už opravdu musím. To jsem zvědavá, co doma zase bylo. Z našich ádéháďat jsou už pořádní hadi. Omotali se kolem našeho domu a utahujou. Škrtiči. Alespoň, že jsem koupila tu knihu. Pavla znovu chytla kriminalistika. Vezu mu: Jak najít forenzní důkazy.

 

Tak nashle.“

 

Dveře vypustily stlačený vzduch a otevřely se do dusného léta v Letovicích.

           

 

           




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

03.10.2021 15:26:40dát kritice tipJanina6

 

Zajímavý styl, nezvyklý. Jakoby přepis zaznamenaného živého vyprávění… bavilo mě to. Obsahově je to místy dost drastické, jak u tebe bývá zvykem. Koukám, že Letovicko je drsný kraj…



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor