Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 462 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Kulva I. - VIII.
datum / id06.10.2021 / 524548Vytisknout |
autorJindrall
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
zobrazeno297x
počet tipů4
v oblíbených1x
Kulva I. - VIII.

I

 

Moje první slovo bylo kulva. Nejspíš proto mi máma vždycky říkala, že na tu svoji hubu jednou šeredně doplatím. Pletla se ale tak, jak to uměj jen mámy.  

V týhle snově zastřený nonstop putyce, kam lidi choděj sami před sebou skrýt svý tajemství a trápení, nesedím kvůli tomu, co jsem řek, ale kvůli tomu, co jsem neřek a neudělal. 

Na papíře se to tu jmenuje V Kuní Boudě. Neonovej nápis na ulici ale do světa sebevědomě vytrubuje něco docela jinýho. Čtyři prostřední písmena totiž nesvítí. Zdánlivě nešťastnou náhodou tak prozrazujou skutečnej název tohohle svůdně pochybnýho podniku, kde se pod tíhou prastarejch vrstev dýmu krčím na baru.

V Kundě je na první pohled ideální místo pro člověka jako já. Pro člověka se zlomeným srdcem. U stěny mezi dveřma na dámský a pánský záchody totiž stojí jukebox, ze kterýho si právě stárnoucí seladon pouští tklivý pecky o lásce. Jako poslední jukeboxovej Romeo si v kroksech podupává do rytmu a zaťatejma pěstma se bije do prsou. Brouká si přitom texty, co zavazujou k věčný a nehynoucí lásce k holkám, který maj hvězdy v očích a kytky ve vlasech. Každej je známe. Na jaře jako první vyjdou do ulic v šatech, co při pohledu proti slunci zprůsvitní. U piva na zahrádce se pak za nima otáčí každej pobuda a nechává si uslintaně zdát.

Když se unaví, mávne Romeo na barmana a jde se vychcat.

Barman je takovej umaštěnej chlap s kozí bradkou. Tyčí se nade mnou a jeho stín se táhne přes celej bar. Vypadá trochu jako ďábel. Kdyby ďábel byl váš strejda, co hrozně rád nadává na komunisty a vzpomíná, jak na čundrech holky nenosily podprsenky.

Pivo pro Romea postaví vedle mě.

Po návratu se Romeo napije, aniž by se posadil. Pak z krabičky vytáhne cígo, fotrovsky si odchrchle a zapálí si.

„Co čučíš, mladej?“ zeptá se bodře.

Podívám se na něj a marně hledám odpověď, která by nevedla k tomu, že na něj začnu sypat obsah svýho hrudního koše. Nic mě ale nepadá. Z pudu sebezáchovy mu proto típnu to jeho čerstvě napálený cígo do piva. 

Můj nos se v zápětí rozpleští pod tíhou jeho mocný tlapy o bar,  pod kterej se s hřmotným žuchnutím sesunu jako podmáčenej svah na malebnou vesnici v údolí. 

Romeo se posadí. „Práce, dluhy nebo ženská?“ zaburácí na mě a hodí po mě pakl parfumovajech kapesníčků.

„Práci nemám a na dluhy seru,“ odpovím, zatímco se snažím zastavit proud krve řinoucí se z mých nozder stejně jako z rozšklebený rány na nose.

„Tak to máme problém. Dlužíš mi totiž pivo a cígo a mně se dluhy platěj,“ řekne veledůležitě.

„Tobě? Dyť ani nemáš na pořádný boty,“ vysměju se mu.

„Na koho se tu povyšuješ?“ ptá se spíš řečnicky a pak s nešťastnou osudovostí dodá: „Ubožák jako ty.“

Ubožák! 

Já ti ukážu, kdo je ubožák, pomyslím si a zakousnu se mu do achilovky.

Něco takovýho zaručeně nečekal. Není v tom ale sám. Společně se tak ocitáme na prahu zcela nový situace, na území neprobádanejch životních zkušeností.

Jemu se ta výprava ale moc nezamlouvá. Snaží se mě proto setřást.

Marně. 

Držím se ho totiž, jako by byl moje poslední naděje.

Když mu konečně dojde, že se ho jen tak nepustím, sleze, aby měl víc manévrovacího prostoru. Přitom ale ztratí rovnováhu, zapacká o barový židle a skácí se na zem.

Tam mě pak volnou nohou kope do hlavy tak dlouho, dokud neztratím vědomí. Narozdíl od naděje se mu tak podaří uniknout z mýho mocnýho sevření.

 

Třesu se zimou a v hlavě mě tlačí dunivá bolest a všechno včetně vzpomínek je takový zastřený, neproniknutelný. Navíc nemůžu otevřít oči. Ať se snažím sebevíc, víčka se od sebe nechtěj odlepit. Drží je u sebe vrstva nějaký hmoty. 

Poslepu se posadím a prohmatám si obličej. Zdrojem tý záhadný hmoty je rána na mým napuchým nose.

Promnu si oči a oddrolím hlavní krustu zaschlý, nakost zmrzlý krve. Zbytek už rozmrkám a rozhlídnu se.

Jsem ve škarpě.

Vyškrábu se na patník a začnu si balit cígo na cestu domů.

 

Bydlím u jednoho člověka, co je dost privilegovanej na to, aby měl babičku, po který se mu povedlo zdědit na sídlišti byt v prvním patře. Je to takovej ten typ, co si vůbec neuvědomuje svý štěstí. Myslí si, že všechno, co má si zasloužil. A co nemá, je jenom kvůli tomu, že lidi jsou svině. Hlavně ženský. Všechny ženský jsou podle něj rozmazlený po-péru-lačný děvky, který: „Si neuměj správně vážit dobrýho chlapa, protože moc přeceňujou ty svý šklebivý díry.“ ??

Hloubka jeho nevraživosti vůči ženským se ukázala při jednom z jeho četnejch, telenovelově přepjatejch rozchodů s holkou, která sice nebyla žádnej dokonalej ideál krásy, ale pro takový hovado byla pořád až moc hezká. Čím ale naprosto vyčnívala z průměru, byly ty její  rozkošný kukadla. Takový, ze kterejch se na vás s každým mrknutím rozletěj hejna motýlů. 

Jednou jsem si takhle pokuřoval na balkóně, na kterej se chodilo přes jeho ložnici. Vtrhnul tam celej rozčarovanej s tou svojí okatou slečnou a něco po sobě štěkali. Nejspíš jí už zase předhazoval, že není nic víc než malá kurvička. Tuhle zdrobnělinu používal vždycky, když se s ní hádal. Jakoby se v ní snažil udržovat pocit méněcennosti, protože pořádná dospělá kurva by mohla vědět, co chce. To ale on nemoh dopustit. Ona si bohužel to podzimní odpoledne konečně aspoň uvědomila, co nechce. Začala si totiž balit svý věci na přespání. Byl to takovej pelmel obvyklejch krámů jako kosmetika, spodní prádlo, pyžamko se žirafkama a hlavně malej modrej zubní kartáček s přísavkou a krytem ve tvaru žraločí hlavy. Ona ten kartáček vždycky připevnila vzhůru nohama k toaletní skříňce nad umyvadlem, takže vypadal jako nějakej žralotopýr: produkt zakázaný, ale o to skutečnější lásky mezi vášnivou žraločicí a statným netopýrem.  Byl to děsně roztomilej výjev, díky kterýmu jsem se dokázal aspoň jednou denně každý ráno usmát. Zároveň to ale bylo něco, z čeho to naše kolektivní nevědomí čerpá inspiraci pro ty nejhrůzostrašnější noční můry. Prostě— Kdybych už tehdy nebyl tak zamilovanej, dokázal bych si představit, že s ní aspoň chvíli můžu předstírat lásku. Nejspíš by to nebyla láska, kdy na všechno zasněně hledíte jako děcko do výlohy hračkářství. Určitě by to ale mohla být aspoň taková ta solidní láska, co vám pomůže aspoň trochu uvolnit to sevření, kterým vám samota drtí srdce tak, že nemůžete vstát ani z postele.

Jak se tam hádali, ani si mě na tom balkóně nevšimli. Takže jsem skrze okno moh celou tu scénu pohodlně pozorovat jako nějakej naučnej pořad o životě divý zvěře. Největší dojem na mě udělal záběr, ve kterým jí ten domnělej nadsamec vyrval z ruky gaťky od toho jejího žirafovskýho pyžamka a se symbolickou obrazností je jedním mocným trhnutím na úrovni svých prsou rozerval v rozkroku vejpůl. Musela je mít fakt ráda, protože až v tu chvíli jí z těch jejích kukadel vytryskly slzy. A mně to pak už prostě nedalo. Vešel jsem proto plaše dovnitř a doufal, že moje přítomnost situaci nějakým způsobem uklidní. Jeho to ale ještě víc rozzuřilo. Začal ji surově strkat z ložnice do chodby a ven z bytu. Snažil jsem se namítat, že to snad není takhle nutný. Na to mi on ale odpověděl, ať držím hubu, nebo potáhnu taky. Tak jsem ji jako správnej slaboch držel, zatímco ona ho prosila, ať ji aspoň nechá sbalit si ty věci. On byl ale neúprosnej a dál ji před sebou bezcitně hrnul, jako buldozery ve válečnejch zónách hrnou bezvládný těla do masovejch hrobů.

Chtěl jsem něco udělat, ale v boji muže proti tomu zvířeti bych neměl šanci. Říkal jsem si, že bych se před ní nejspíš stejně jen ztrapnil.  

Vyhodil ji až před vchod do paneláku. Když se vrátil zpátky, celým bytem už drnčel domovní zvonek. 

Myslel jsem, že ji tenhle akt pasivního vzdoru po pár minutách přejde. Ta holka ale měla výdrž a odhodlání. Uběhlo totiž patnáct minut a ona se pořád nevzdávala. Začínal jsem k ní mít nečekanou úctu. Když se šlo to hovado vykadit, využil jsem příležitosti a začal jí tajně balit ty její věci. Doufal jsem, že jí je prostě dám a bude klid. Jenže kolohnátovo sraní tentokrát mělo kratší trvání, než u něj bývalo obvykle zvykem, a já si přes to její bezútěšný zvonění nevšimnul, že už spláchnul. 

Najednou stál teda ve futrech do koupelny a tyčil se nade mnou jako nedosranej bůh pomsty.  Chvíli jsme na sebe jen tak „tiše” zírali. Šance, že mě zabije, se limitně blížila jistotě. Zkažený sraní, ale mělo na jeho krvelačnost překvapivě malej vliv. Jenom mi fláknul jako neposlušnýmu frackovi a sebral mi tu igelitku. Pak do ní okamžitě začal zuřivě ládovat zbytek jejích věcí. Což bylo všechno, co v jeho bytě nebylo úplně odporný. Díky tomu porozchodovýmu šílenství si naštěstí aspoň nevšimnul žralotopýra, kterej tam nad umyvadlem nezúčastněně visel a číhal na vhodnou příležitost zaútočit na špatnou náladu stejně jako na váš pocit bezpečí, když se v noci zachumláte pod peřinu. V nestřeženým okamžiku se mi tak povedlo toho mezidruhovýho křížence a postrach těch nejtemnějších vědomejch i nevědomejch hlubin na zemi i na souši nepozorovaně strčit do kapsy. Zbytek jejích věcí byl ale nevyhnutelně odsouzenej k věčný záhubě. 

Když měl pocit, že už sbalil všechno, nacpal kolohnát igelitku do koše a zuřivě ji tam zadupal. Ona zatím dál bláhově zvonila a beznadějně se domáhala svýho majetku.

Kolohnát se usadil ke kuchyňskýmu stolu a začal do sebe lít levnou vodku. V rychlým sledu do sebe hodil několik panáků. Pak přizval mě, ať piju s ním. Prej na zlomený srdce. Mně se do toho ale vůbec nechtělo.  Věděl jsem, že bude říkat věci, se kterejma nebudu souhlasit. Já ale budu moc zbabělej na to mu oponovat a svědomí mi to pak bude vyčítat a já z toho budu celej takovej smutnej. Jako alkoholik jsem navíc neměl ve zvyku pohrdnout chlastem zadarmo, protože darovanýmu chlastu na kolek nehleď. Takže jsem to jeho pozvání přijal a začal pít a ona dál odhodlaně zvonila bez jediný známky únavy. 

Po třičtvrtě hodině mě napadlo, že bych jí moh vrátit, aspoň ty střepy. To aby věděla, že už to nemá smysl. Jenže ten sviňák jí nechtěl dopřát ani to. Chtěl, aby se těch věcí sama vzdala. Chtěl, aby si musela přiznat porážku. Chtěl, aby se cítila bezmocná.

Tak jsme tam teda za neustálýho drnčení domovního zvonku seděli a pili. Většinou mlel něco o tom, jak by jí dal všechno, kdyby si ho aspoň  jenom trochu vážila. Dyť přece maká, má auto i byt (po babičce) a do hospody za kamarádama (který nemá) skoro nechodí. Tak co ta nevděčná kurva ještě chce (svý věci).  Tyhle sebeklamný žvásty se ještě daly jakž takž vydržet. Jako ožrala jsem na ně byl zvyklej. Pak se ale dostal do fáze odpornýho, ale neuvěřitelně promyšlenýho filozofování. Evidentně to bylo něco, čemu věřila celá ta jeho odporně ubohá bytost, protože to vyvěralo přímo z toho jeho šovinistickýho nitra. Muselo to být něco, co tam dlouho rostlo, nabíralo kontury a tvar. A teď byla ta obludnost konečně připravená vydrat se na povrch. Zformovanou a došonenou ji vyvrhnul na světlo boží v celý její ulepený, upatlaný zrůdnosti. 

„Kunda, kamaráde, není nic víc než rozšklebená rána, se kterou se každá ta děvka prostě narodí,“ vypustil to na mě. „Můžeš ji lízat a snažit se to zahojit, ale ona pak stejně pude a ještě ji navíc roztáhne někomu jinýmu!” řek a s chudáčkovskou omluvností k tomu dodal: „Zvlášť když pár dní po sobě přijdeš z práce utahanej.“ V jeho očích jsem v tu chvíli zahlídnul vzpomínky na událost, ze který se nejspíš narodila tahle několikahlavá myšlenková stvůra s tělem posetým vředama ve tvaru malejch čůráčků. Ze štěrbinek na jejich hříbkovitejch hlavičkách slzelo nahnile nažloutlý semeno. Smrdělo jako žluklý máslo a v proudech se proplétalo mezi ochmýřenejma pytlíčkama. Tahle kluzká odpornost se sápala po mý hlavě a strkala mi do uší ty svý ubulený baculatý vředíky ve snaze oplodnit mě tím jejich degenerovaným jedem. 

Skoro jako by to cítil taky, kopnul do sebe dalšího panáka, aby zahnal tu pachuť, a s potlačeným nadavováním pokračoval: „Ony prostě nechtěj, aby se jim ta rána zahojila.  Sami si tam dobrovolně každou chvíli strkaj prsty!  Líbí se jim totiž, když to mokvá a teče z nich ten nakyslej hnis. Podle mě se bojej, že kdyby se jim to někdy jakože zacelilo, rozlije se jim ten jed do těla. Proto je píča jediná rána, kterou čas nikdy nezahojí. Nikdy z ní nebude jizva— Aspoň že tím ty kurvy taky chčijou!“ Začal se řehrat. „Chcanky totiž dezinfukujou, ty vole!“ Zakončil ten svůj umatlaně nenávistnej elaborát uhýkanou kastrátní fistulí impotentního šovinisty. 

Nechápal jsem, jak se ta okatá bohyně sladký průměrnosti mohla kdy zasloužit o zplození něčeho takovýho. Ale ani kdybych se v tom chtěl dál patlat a pátrat po rodokmenu tý duševní zvrácenosti, neměl bych příležitost. Ten vožralej vypatlanec totiž vzápětí vstal, odešel do chodby a holejma prackama zvonek rozmlátil.

Drnčení ustalo a bytem konečně znovu zavládnul klid a mír. Byla to taková idylka, že se díky tomu musel jít okamžitě dovykadit. 

Po chvíli se z hajzlu začalo ozývat těžký odfukování, který se střídalo s dunivým chrapotem. Vyplížil jsem se proto z bytu za tou nezdolnou odbojářkou s tím, že jí vrátím aspoň toho žralotopýra. K mýmu překvapení ale nestála na pokraji vyčerpání u zvonku. Místo toho pohodlně kouřila na patníku. Ta okatá mrška totiž použila ten dětskej trik se zlomenou sirkou zaklíněnou ve škvíře mezi tlačítkem zvonku. Bylo na tom něco tak rozkošně nevinnýho, že nebýt zadanej, vzal bych si ji okamžitě za ženu. 

Omluvně jsem k ní přistoupil a co necitlivěj jí oznámil tu tragickou zprávu, že její věci potkal násilnej konec, kterej si podle mě určitě nezasloužily. Jakoby to ale byla moje vina, vyjela na mě, jestli vím, kolik to všechno stálo?! Jenom řasenka prej byla tak drahá, že by mohla podat trestní oznámení za poškození cizí věci!  

„Ale zachránil jsem aspoň tadydle žralotopýra!” Vítězoslavně jsem se před ní vytasil s jediným přeživším toho masakru a doufal, že ji to aspoň trochu rozveselí. Místo toho ale na mě vykulila oči jako na úplnýho blázna s tím, že žralotopýra si prej můžu tak akorát strčit do prdele. Zvlášť když jsem se jí vůbec nezastal.  Myslím, že ke mně nebyla úplně fér. Neuvědomovala si, že kdybych se do toho zapojil nějak výrazněj, mohlo to skončit daleko větším a možná i smrtelným násilím. Takhle to odneslo jenom pár jejích věcí a zvonek, o jehož osudu jsem tu materialistickou kozu taky pro jistotu informoval. Na to poslala do prdele i mě a sama se tím směrem nasraně vydala. 

Cestou zpátky do bytu mi prolítlo hlavou, že možná nakonec byla tak trochu nevděčná děvka. 

Musel to být zárodek tý šovinistický slizky! Cítil jsem, jak se mi ta vředovitá myšlenka dere na jazyk. Naštěstí se mi z toho udělalo tak špatně, že jsem ten jeho zamindrákovanej jed ze sebe vyvrhnul ještě na chodbě.

 

II

 

Je už skoro ráno, když se konečně dopotácím ke vchodu do toho paneláku. U dveří ale bohužel zjistím, že od tý zatuchlý nory po babičce nemám klíče. 

Paměť se mnou nemluví. 

Nemám proto ani nejmenší tušení, kde by ty klíče mohly být. Jsem si ale jistej, že jsou na nějakým bezpečným místě. Vždycky když mám chlastat víc než obvykle, můj evolučně adaptivní pud sebezáchovy mi totiž přátelsky poradí, ať si je raděj dobře schovám.

Pud sebezáchovy je kámoš. Narozdíl od paměti. Moje paměť totiž umí být pořádně bezohledná svině. Zvlášť když ji člověk zrovna nejvíc potřebuje. Klidně by mě nechala zhebnout pro vlastní zvrácený pobavení. Pouštět se s ní ale do hádky o tom, kdo komu víc ublížil, nemá smysl. A stejně by nejspíš vyhrála. Navzodory mý trestný výpravě, kterou proti ní svým nezřízeným chlastáním vedu, toho na mě pořád ví až moc.

Další věc co taky nemám, je šance dozvonit se na kolohnáta, protože zvonek se asi po tolika měsících nejspíš sám nevzkřísil.

Najednou si ale všimnu, jak kolem mě prochází bezprizorní naděje. Vrtí zadkem a láká mě jako paní na rohu. Okamžitě se jí proto zmocním a pořádně si ji prohlídnu. Je to naděje, že třeba budu mít konečně štěstí a kolohnát zrovna dneska zaspal do práce, do který tak svědomitě ten úctychtivej šovinista chodí.

Obejdu proto barák a přes zábradlí se vyšplhám na balkón. Žaluzie jsou zastřený.  

Dychtivě zaklepu na okno. 

A nic. 

Naděje se začíná cukat. Sobecky kolem sebe kope a zmítá se, jako by šlo o život jí a ne mně.

Zaklepu znovu a silněj. 

Odmítám ji totiž pustit ze svejch spárů bez boje.

Ale zase nic.

Je evidentní, že kolohnát jako poslušnej otrok odešel do práce na čas, aby svým korporátním pánům vydělal třeba právě na nákup podobnejch bytů a domů, který pak můžou dál pronajímat o něco míň šťastnejm otrokům, co jsou ještě víc ochotný za každou cenu vytvářet hodnoty, jenom aby měli jistotu, že nechcípnout hlady nebo mrazem. 

Nic pro mě. 

Hlad a mráz si dávám k snídani. Někdy doslova.

Proplesknu tu svoji naději a vysvětlím jí, že nikam nejde, dokud se tohle nějak nevyřeší. Trochu se uklidní a napadne ji, že kolohnát třeba zapomněl zavřít okno na kliku, když si ráno dával první cigáro.

Není to špatnej nápad. Zatlačím proto na okno, ale zase nic.

To důsledný hovado mě svou svědomitostí v podstatě odsoudilo k smrti.  Jak se ale pozděj ještě tolikrát ukáže, mě je vám vlastně děsně těžký zabít. Ať už jste člověk, objekt nebo událost, pokud se mi pokusíte sáhnout na život, je dost pravděpodobný, že to pro vás neskončí dobře. Skoro jako bych na svý hrudi nosil zrcadlo, co odráží smrt. Pošlete na mě svý paprsky smrti a ony se ode mě odrazí a přinesou zkázu a zmar vám i všemu, co je vám drahý.

Třeba oknu vašeho bytu po babičce.

Aniž bych svý šance probral s ukořistěnou nadějí, napřáhnu pěst a vyšlu ji na zteč s tou ničemnou bariérou, která se ke svý vlastní smůle postavila mezi mě a vyhřátou postel.

Postup mý úderný jednotky ale zastaví obranná linie neproniknutelnejch žaluzií a já se musí dát poníženě na ústup dřív, než mi spřepy z první vrstvy skla posekaj žíly.

Přijímám porážku a celej bezradnej se sesouvám mezi hromadu střepů. 

Chvilku tam jen tak sedím a přemýšlím, co bych z tý nebohý naděje ještě vytřískal. Ona už se ale ani necuká. Povolím proto svý sevření a její tělo se bezvládně skulí na podlahu. Předstírá, že je mrtvá. Čeká totiž, až si smrt přijde pro mě. Najednou je mi to všechno hrozně líto. Je mi líto jí i toho, co jsem jí udělal. Jemně proto do ní cvrnknu. Jedním okem se na mě opatrně podívá. Hned ho ale znovu zavře a doufá, že jsem si toho nevšimnul. Nevěří mi. S hrůzou vyčkává, co zase přijde. Znovu do ní cvrnku a zavrtím hlavou, aby věděla, že jsem s ní skončil. Pořád mi nevěří. Stejně se ale z posledních sil začne plazit pryč. Co nejdál ode mě. Nevyčítám jí to. Doufám, že snad najde někoho, kdo si ji zaslouží víc než já.

Když se odplazí do bezpečný vzdálenosti, zavřu oči a konečně se začnu pomalu smiřovat se smrtí umrznutím. Na smrt hladem mám totiž v sobě ještě pořád až moc piva.

V instinktivní reakci na chlad, kterej mi prostupuje tělo, se mi v hlavě začínaj přehrávat ty nejhřejivější vzpomínky. Vzpomínky na ni. Na naše první setkání.

 

?

 

Seděl jsem tehdy v MHD a za oknem sledoval, jak tam zuří jedna z těch těžkejch letních bouří, když se dovnitř vehnali revizoři. I když jsem na tom tehdy nebyl finančně tak tragicky jako teď, stejně jsem se musel kvůli nim vhrnout do tý burácející smršti povětrnostních běsů.

Bylo to na zastávce kousek od nádraží, což znamená, že ten nejzatuchlejší pajzl nemoh být daleko.

Nádražka byla jeden z těch rozkošně domáckých podniků, kde nikoho nezajímáte, protože vás tam buď znaj a nebo za chvíli beztak odjedete někam do prdele.

Celej durch jsem tam vtrhnul jako živelná zkáza a její brácha beznadějnej zmar. Dvojčata, se kterýma jsem dneska na spirituální úrovni spřízněnej krví našich nepřátel.

Oklepal jsem se a posadil se k prázdnýmu stolu v rohu. Chvíli na to ke mně přivrávorala ona. Servírka s rozkošně hopsavým krokem. Netrhaný a přesto útlý obočí dávalo jejímu obličeji zvláštně upřímnej ráz, jako by dokonalou opravdovost měla vepsanou přímo ve svý dvoušroubovici.

„Něco na zahřátí?“ zeptalo se mě to zjevení s dlouhýma černýma vlasama a mrtvolně bledou pletí, která byla v tom nejostřejším střetu s její živelně bezbřehou živočišností.

„Pivo,“ zabreptal jsem.

„Pro mě taky!“ zachrčel od vedlejšího stolu děda.

„Počasí je dneska pěkná svině, že mladej?“ zadrmolil pod svým očouzeným knírem směrem ke mně.

„Lepší, než kdyby vůbec nebylo,“ přiřítila se se svojí kouzelně vzletnou odpovědí a panákem rumu ta vrávoravá víla. „Tady něco na zahřátí a ty pivka budou hned,“ dodala a s neskutečnou lehkostí zase odvrávorala zpátky za bar. Moment na to se za mnou ozvalo neskutečně hřmotný kýchnutí. Celej vyplašenej jsem s sebou škubnul. Takhle jsem za celej život slyšel kýchat jen jednoho jedinýho člověka. Moji mámu. Když jsem se otočil, ke svojí úlevě jsem ale zjistil, že moje máma ještě nezačala vymetat zaplivaný nádražky v naději, že mě tam najde a přivede domů. Byla to ta servírka. Vždycky se mě pak ptala, proč najednou znervózním pokaždý, co kýchne. Samozřejmě jsem měl strach jí říct pravdu. Přišlo mi totiž, že je na tom něco zvrácenýho. Nakonec jsem jí ale ve slabý chvilce v posteli přiznal, koho mi její kýchání připomíná. Ona se na to jen zasmála. Já ale věděl, že ví, proč jsem jí to nechtěl říct. Když už to ale bylo venku, zeptal jsem se jí teda, proč kýchá tak velkolepě. Proč to, jako všichni, prostě trochu neutlumí, aby neděsila lidi. Odpověděla, že ona se nejenom nesnaží nesnaží mít to kýchání pod kontrolou, ona tomu naopak záměrně pomáhá. Když cítí, že to na ni jde, schválně se do toho ještě pořádně opře. Díky tomu jí pak může popřát zdravíčko mnohem víc lidí. A navíc to prej takovej hrozně příjemnej pocit uspokojení: „Skoro jako když se uděláš nosem.“ 

Po tomhle zjištění jsem začal doufat, že svoji mámu už nikdy kýchat neuvidím.

žeó?!“ Děda s očouzeným knírem vrhnul mým směrem chuchvalec slabik.

„Prosim?“ odpověděl jsem zmateně, pořád ještě vykolenej z jejího mateřsky nepřiměřenýho kýchnutí.

„Nemám. Nic. Nepros. Nedám. Říkám – seš tady novej mladej, žeó?“ zopakoval svoji otázku.

Přikývnul jsem a pokusil se pochopit, kdo to na mě mluví. Měl na sobě oblek a na stole položenej klobouk. Skoro jsem si proto dokázal představit, že kdysi – dávno před tím, než ho věčnost protáhla těma nejhoršíma škarpama a kanálama, kde jsou doma jen krysy, tma a šílenství – to moh být docela úspěšnej ba i váženej chlap.

 „Se tu na ni tlemíš jak děcko v planetáriu. Dobrá hoka je to. Dobrá. Jen ten svět je nějakej takovej zlej! Nedobrej pro holku jako ona. Ona by mohla, a to ona by totiž, si myslím, že by i chtěla – teda dát mu všechno. Kurva!“ třísknul pěstí do stolu, až se celý osazenstvo toho nepříliš rozsáhlýho podniku zaměřilo ostražitě naším směrem. „Místo toho ale tady s náma, co už to máme za pár, zbytečně zhebá.“

„Třeba ji to tu naplňuje,“ reagoval jsem tak tupě, jak to jen šlo.

„Hovno! Existencionalismus je hovno, mladej! A hovno patří do hajzlu nebo do prdele. Takový věci mi tu po stole nerozmatlávej.“ 

Pokýval jsem hlavou, protože jsem ho nechtěl rozohnit ještě víc.

„Ta holka se tady zabije! To ti garantuju. Já to už viděl! Ona nemá za co bojovat. A ona je bojovník! To ti pak ale nemůže ani jinak dopadnout, žeó! Takovej válečník, když nemá, na co by namířil pušku, tak ji pak namíří na sebe – to já už viděl, mladej!“

Jeho očouzenej knír se přestal aspoň na chvíli zmítat, když nám konečně přinesla ty piva. Samozřejmě to všechno slyšela a nejspíš ne poprvý. Beze slova před nás postavila další panáky rumu, tentokrát tři, a přisedla si.

Ten okamžik dneska vnímám jako jednu z nejzásadnějších událostí mýho života. Poprvý jsem si totiž tehdy uvědomil, jak voní. Voněla letně. Myslel jsem, že chlórem. Ta vůně byla úplně stejně svěží jako koupaliště, do kterýho jsem se jako malej harant celej šťastněj nořil každý prázdniny. Pozděj jsem zjistil, že to byl ale jenom opalovací krém a vůbec mi to nevadilo.

V tichosti jsme kopli ty panáky a já měl pocit, že mezi náma v ten moment vzniknul nějakej nevyřčenej pakt. Jen jsem nevěděl, co bylo jeho předmětem. To mi ale v zápětí vysvětlil on.

„Bojuj o ni, jestli můžeš,“ pošeptal mi ten jasnozřivej vágus se slzama v očích po tom, co ona odtančila vyřizovat pohledávky ostatních hostů.

Zamotala se mi hlava. Měl jsem pocit, jako bych měl každou chvíli nevyhnutelně dopadnout děsivou rychlostí na povrch slunce. Přes jeho žár jsem se nemoh nadechnout a zdrcující síla jeho gravitace mi nedovolovala se pohnout. Přísahal bych, že ze mě nemohlo být nic víc, než hrst dýmajícího popela.

Bojuj o ni, jestli můžeš!

?

 

Se zakuckáním se procitnu zpátky na balkóně. Promrzlej ve zvratcích a střepech ale taky s novým odhodláním. Nekonečným odhodláním bojovat. Máme přece pakt! Rumovej pakt! Jak jsem na něj moh zapomenout?! Takovej závazek se neporušuje! Nedá se nic dělat, musím prostě přežít. Smrt je totiž to jediný, co by mi mohlo zabránit v tom o ni dál bojovat.

Posadím se a ubalím si cígo, i když tuším, že můj dávicí reflex mi to dá pořádně vyžrat. Mám ho od mámy. Ona hlavně strašně špatně snáší alkohol. Tvrdej pak úplně nejvíc. Po každým panáku okamžitě zvrací. Někdy si myslím, že mi ten svůj dávicí reflex dala do vínku jenom proto, aby se ujistila, že se jednou neuchlastám. Většinu času je ale můj bezuzdnej alkoholismus prostě silnější než mateřská láska.

Ten dědičně záludnej dávicí reflex mě hned po prvním šluku pošle na všechny čtyři a já se dávím tou nekonečně napěchovanou prázdnotou, cose mi v žaludku nahromadila za těch pár dní, co jenom kouřím a chlastám. 

Pohled na mě musí být vážně děsně politováníhodnej. I moje paměť se totiž nade mnou najednou ustrne a ukáže mi vzpomínku, která všechno mění. Ono to vlastně není tak úplně vzpomínka, ale spíš obraz. Přízračná abstrakce v rozmazaným rámu, kterej mi brání rozhlídnout se a pochopit její kontext. Nejspíš abych si nemyslel, že mi už všechno odpustila.

Každopádně aspoň už vím, kde klíče hledat.

 

III

 

Musím doufat, že ty svině, co mě nechali umrznout ve škarpě, jsou dost blbý na to, aby se zapomněli zbavit předmětu doličnýho. 

Začínám hořet spravedlivým hněvem a s tím se dá dělat jen jediná věc. Pokusit se ho zadusit cigárem. 

Znovu si zapálím a nezvracím. Mám z toho hned lepší náladu. Přelezu zábradlí a skočím do zmrzlý trávy, která pod mýma nohama krásně praská. 

Začíná sněžit. Ale jenom takový hebký chmýří. Slunce se v něm vláčně rozpouští a skoro po celý obloze se tak rozlívá ten nejhřejivější odstín pomerančové. Je to vážně nádherný ráno. Až moc, mrcha. Jakoby se mi vysmívalo. 

Snažím se minimalizovat námahu. Omezil jsem proto jemnou motoriku na nezbytný minimum. Je zajímavý kolik různejch svalů musí člověk použít, jen aby šel prostě rovně a vzpřímeně. Je to luxus, kterej si nemůžu ve svým stavu v žádným případě dovolit. Potácím se proto jako loutka vedená někým po obrně.

Kolem mě se z každýho vchodu valí proudy dětí dychtících po vzdělání. A já si najednou děsně přeju taky být jedním z nich. Chytnu se proto límců svýho kabátu, jako by to byly šráky od aktovky, a pokouším se pochodovat stejným tempem. 

Nachvilku se skoro vážně cítím, že jsem jeden z těch bezstarostnejch husárků. Jenže pak na zledovatělým chodníku ztratím rovnováhu, zapackám a fláknu s sebou o zem.

„Jste v pořádku, pane?“ zeptá se mě nervózně taková holčička a já dělám všechno proto, abych se vyhnul jejímu pohledu, kterej je zaručeně plnej nevinně nechápavýho soucitu.

Když neodpovídám, zopakuje svoji otázku ještě starostlivěj. Holčička jako ona se ale nemá co starat o lidi, jako jsem já. Od toho jsou na světě jiný stvůry. 

Na vyhýbavost mýho pohledu reaguje tak, že opatrně přejde, aby na mě líp viděla. Začínám mít strach. Cítím, jak se mi v hlavě formuluje odpověď na její otázku. Nejsou to ale slova. Je to pohled. Pohled tak ničivej, že musím zavřít oči, abych ji před ním ochránil. Její svět je totiž moc křehkej na to, aby přežil přímej zásah takovým množstvím soustředěný temnoty. 

Už ani nevím, kolikrát jsem od ní slyšel, že v sobě mám konec světa. Každej ho tam prej máme. Většinou je ale dost hluboko na to, abysme se jím nestali.

Holčička tam zatím dál postává a netuší, jaká hrůza se odehrává za mýma víčkama. Svírám je tak urputně, až mi  z toho bolestí tečou slzy. Sevření ale nepovoluju, dokud neslyším, že vrzání sněhu pod jejíma botičkama se konečně začíná vzdalovat.

Pak vstanu a pokračuju. Už se ale nesnažím pochodovat jako jeden z těch malejch bezelstnejch lumpů vstříc budoucnosti, která pro ně pořád ještě má nějaký přísliby.

Dopotácím se až na zastávku MHD. Po svejch už dál prostě nemůžu.

Netrvá to naštěstí vůbec dlouho, než přijede tramvaj. Vystupují z ní většinou chlapi po noční. Teprve pak se do dovnitř začínaj hrnout děti a po nich i jedna žena s kočárkem. Vláčí se s ním nahoru do schůdků sama a já chci, ale netroufám si, nabídnout jí svoji pomoc.

Prostě nastoupím a stydím se.

Ještě než se tramvaj rozjede, hledám, kam bych se posadil. Snažím se být co nejdál od lidí a oni mi ochotně vycházej vstříc. Můžu se posadit v podstatě kamkoliv. Vyberu si místo úplně na konci. V rohu u okýnka.

Tramvaj se vydává na cestu. 

Za oknem sleduju město, do kterýho jsem jednou na jaře přijel. Zatímco si drolím zvratky od vlasů, vzpomínám na to, jak jsem tehdy seděl na předním sedadle autobusu. Když se přehoupnul přes horizont, rozprostřelo se přede mnou údolí a vůbec se nezdálo, že by v něm město někdo postavil. Vypadalo to spíš, jako by z něj budovy vyrůstaly. Netyčily se totiž na svazích obklopený asfaltem a betonem. Naopak. Vlnily a vzdouvaly se společně s trávou a stromama, který byly všude kolem. Tři ze čtyř ročních období je tohle město to nejkrásnější místo na světě.

Ze zahloubání mě vytrhne až pohled tý mámy s kočárkem. Zírá na mě jako němá výčitka a já přesně vím, čemu se právě zapřísahala. Že narozdíl od mý mámy ona nikdy nedovolí, aby z toho jejího drahocennýho sviště někdy vyrostla stvůra podobná mně. Mámy maj totiž vždycky ty nejlepší sny.

K tý putyce je to naštěstí už jen pár zastávek. Kdybych s ní měl být v jedný tramvaji nějakou delší dobu, nejspíš bych se rozbrečel a snažil se jí vysvětlit, že nejsem vina svojí mámy. 

 

IV

 

Do tý nevkusně pojmenovaný putyky vpadnu jako—

Upřímně, já vlastně nemám ani sílu na to vpadnout tam jako něco. Jakkoliv mě to bolí a drásá, musím poctivě přiznat, že mý entré je zcela prostý jakýhokoliv vhodně velkolepýho přirovnání.

„Nazdar,“ povídá barman, když si mě všimne ve dveřích, a vůbec přitom nevypadá ohromenej tím, že vlastně žiju. Prostě dál za barem nalívá kořalu. Mně by přitom úplně stačilo, kdyby si aspoň promnul tu svoji kozí bradku a jenom náznakem tak vyjádřil uznání nad mojí nezdolnou vůlí k životu.

„Nazdar?! Nazdar?!” opakuju nepříčetně, zatímco se potácím směrem k tomu podlouhlýmu oltáři, u kterýho tak marně tolik z nás hledá spásu a odpuštění.

„Máte všichni štěstí, že jsem nechcípnul!“ zachrčím dotčeně. Mý spravedlivý rozhořčení je samozřejmě na místě. V tý době totiž ještě ani já sám neznám hranice svý nadliský nezničitelnosti. „Byli by z vás vrazi!“

„Zase to nedramatizuj, jo!“ snaží se mě umírnit ten kozel a pár místních pobudů zpozorní natolik, že zvednou hlavy od těch svejch kořalek. Nejspíš aby se ujistili, že se neděje nic, co by ohrozilo jejich další přísun.

„Nemoh jsem se dostat domů!“ vyjeknu naléhavě a hlas se mi při slově „domů“ nenápadně zaskřípne.

Barman jde zatím dolít těm pobudům a mě si skoro nevšímá, což mě vytočí ještě víc. Já totiž nesnáším, když mi někdo nevěnuje pozornost. Přijde mi to hrozně nezdvořilý.

„Málem jsem umrznul, vy bezcitný kurvy!“ zaječím v naivním přesvědčení, že můj život je něco, na čem by mělo lidem záležet.

„Támdle Čuňasův brácha umrznul minulej tejden a vidíš ho dělat nějaký scény?“ pokyne hlavou ke vzdálenějšímu konci tý špeluňky.

Neochotně se za Čuňasem ohlídnu. Nezúčastněně čumí do ubrusu a scény vážně nedělá. To ale nic nedokazuje! Třeba se s bráchou neměli rádi. Já sice sourozence nemám, ale dokážu si představit, že mít bráchu, co dokáže umrznout, taky bych s ním asi moc nevycházel. Já totiž nikdy neměl rád lidi, kteří se chovaj způsobem, co vůbec není evolučně adaptivní.

„Jó Vorel! Málokdo dneska umí pořádně prochlastat vejplatu,” pokračuje s obdivem. “Takovej zákazník bude chybět!“ Významě přitom postaví dalšího panáka před pozůstalýho bratra. 

„Upřímnou soustrast.“ I když na jeho chvalozpěvy nejsem vůbec zvědavej, smířlivě uznám jeho pointu, ať se konečně můžeme posunout dál. „Prostě mi dej ty klíče a můžeme na celej ten nešťastnej pokus o vraždu zapomenout,“  přednesu kozlovi svůj velkorysej návrh.

„Ty zapomínáš rád, co?“ opáčí mi, jako by byl důvěrně obeznámenej s intimníma detailama mýho složitýho vztahu s pamětí. S všeříkající nejistou proto jen nonšalantně nakrčím bradu a obočí.

„Tady se lidi na mraze chcípat nenechávaj. Ani takový nevychovaný spratkové jako ty. Chtěli jsme ti volat záchranku. Ty ses nám tu ale dušoval, že seš v pohodě. Že seš nezničitelnej. Že ti v srdci hoří plamen opravdový lásky—“

„To vůbec nezní jako já,“ zalžu.

„— že seš bezprizorní milenec, co musí bojovat jinak skončí svět.“ Vrací se zpátky za bar s prázdnejma půlitrama a štamprlema. „Kde na ty kecy chodíš? To máš jen v delíriu, nebo takhle meleš i za střízliva?”

Mlčím.

„Míla tě chtěl teda aspoň poslat domů tágem. Na vlastní náklady! Cítil se chudák provinile, po tom co ses tu vyv—“

„Chtěli jste mě zabít!“

„Máš nějakou poruchu?! Tady maj některý chlapi poruchu. Jestli máš poruchu, tak to řekni. My to tady cháp—“

„Nemám žádnou poruchu! Nebo— Aspoň dodneška jsem neměl.“ Upřímně? Příčinnou sousledností těch událostí si nemůžu být jistej.

„To máš blbý! Člověk jako ty by to měl s poruchou lepší. Víš určitě, že žádnou nemáš?“

„Ne! Jo! Nemám. Myslím. Nevím. Klíče!“

„Bez poruchy seš teda jenom kokot.“ Rozlívá přitom kořalu s kolkem, co má to nejlepší už za sebou.

„Chtěli jste mě—“

„Říkám! Že Míla tě chtěl odvízt domů. Jenže tobě při slově ‚domů‘ úplně jeblo a hodils mu ty slavný klíče do ksichtu a zdrhnul.“ Tak paměť zřejmě není jen pomstychtivá, ale taky prolhaná svině se záludně divokou fantazií.

„Já chci prostě jenom svý klíče.“ Natáhnu smířlivě dlaň.

„Včera bych ti to ještě vodpustil. Dneska už ti to ale bez placení neprojde.“

„Mám poruchu!“

„Nemáš! Seš prostě kokot,“ vyštěkne na mě ten kozel.

„Dyslektik!“

„Máš ty šušně, nebo nemáš?“ zeptá se chladně na tu nejpalčivější otázku, co už od pradávna sužuje lidstvo.

Šušně! „A kde bych je tak asi vzal, když jsem se nedostal do bytu?“ namítnu, jako by moje schopnost dostat se do bytu nějakým způsobem dokázala vyřešit moji beznadějnou platební neschopnost.

Posadím se na bar a vytáhnu si tabák.

„Co si myslíš, že děláš?“ blekotá ten kozlí ksicht.

„Přemýšlím, kde ti sehnat ty posraný šušně.“

„Tak si pohni.“

„Víš, co by mi pomohlo přemýšlet rychlej?“

„Tobě už tady nikdo nikdy nenalije!“ 

„Hm.“ Zapálím si.

 

„Ať mi to tu nezasviníš.“ Kozel mi najednou podává ubrousek. Přemýšlím totiž tak usilovně, až se mi z toho spustila krev.



„Už vím!“

„Co?“

„Kde seženu šušně!“ Vítězoslavně se zatetelím. „Nejdřív se ale musím dostat domů a dát se trochu do kupy!“

„Neni můj problém,“ ignoruje mě ten kozel, zatímco roztáčí pivo, na který jsem měl najednou hroznou chuť.

„Jak neni?! Když jste mě takhle zřídili?!“ vypíchnu zřejmou skutečnost, že za mý nevábný vzezření je podle mě skoro stejně zodpovědnej jako já.

Na to mi na rameni přistane těžká chlupatá pracka. Když se nervózně otočím, stojí za mnou Čuňas a marně se snaží zaostřit na můj obličej.

„Problém, mrdko?“ spustí na mě a jeho otázka smrdí jako odpadní trubky před deštěm.

„To vůbec.“

„Kdyby tady byl brácha,“ povídá pietně, „už bys ležel.“

„Nech ho, Čuňas. Je neškodnej.“ Přispěchá na pomoc kozel, i když se ho nikdo neprosil a navíc se děsně mýlí.

Čuňas každopádně naštěstí poslechne a odpotácí se snad asi vychcat. Obrátím se proto znovu na toho kozlího vládce barovýho pultu a pokračuju ve vyjednávání: „Tak dáš mi ty klíče?“

„Až budou šušně!“ Nedá se ten starej a všemožnejma zpiťarskejma slibama a výmluvama ošlehanej kozel

„Takhle mě tam ale nevemou!“ kňučím se srdceryvnou naléhavostí.

„Kam, doprdele?!“

„Na plazmu.”

„Plazmu?“

„Darovat plazmu!“ Nikdy jsem ale nepochopil, proč se tomu říká dárcovství. Asi aby se člověk necítil jako děvka, když tam vlastně chodí za sedm stovek prodávat svý tělo. Mně to ale vůbec nevadí. Je to ta nejpoctivější práce, jakou jsem ve svým životě měl. „Je to jako darovat krev, ale slušně za to platí.“

„Pro mě za mě si daruj třeba játra. Hlavně když budou šušně!“ 

„Slibuju, že budou! Skočím se jen převlíknout a vysprchovat, ať nevypadám jak pobuda.“

„Ty klíče prostě nedostaneš, ale—“ Zamyšleně si sáhne na tu svoji kozí bradku a provede rychlou kalkulaci, která vyústí v děsně šlechetnej protinávrh: „Zkulturnit se můžeš u nás na hajzlech.“

Protože vím, že moje vyjednávací pozice bohužel není dost silná na to, abych si vyjednal něco lepšího, vydám se bez dalších keců po stopách Čuňase. Vracej se mi přitom vzpomínky ze včerejška. Díky tomu vím, že ty dveře jsou temná brána za hranice času a známýho prostoru, kde vládne jen věčný utrpení. Zvlášť když je tam Čuňas. 

„Ne tam!“ vytrhne mě z mý posvátný hrůzy kozlův hlas.

Škubnutím se otočím a naznačím, že přece—

On zase naznačí, že mám jít k němu blíž. 

„Běž na dámy,“ povídá mi skoro šeptem a ty blažený slova zní v mých uších jako nebeský písně andělů. „Aby si chlapi nemysleli, že je to tu nějakej SOS útulek,“ sdělí mi důvěrně a já mám najednou pocit, že mezi náma vzniká pakt. Já měl vždycky hrozný sklony k paktům. Zvlášť k těm nevyřčenejm. Nevyřčený patky jsou totiž ty nejdůvěrnější. Takový křehký a delikátní. Zvlášť když si druhá strana paktu neuvědomuje, že vlastně v nějakým paktu je.

 

Na dámách se teda pořádně opláchnu a navlhčeným toaleťákem se pokusím aspoň trochu vydrhnout zaschlý zvratky ze svýho oblečení. Ofinu si stáhnul do čela, aby mi zakrývala okrouhlý otlaky ve tvaru kroksovejch podrážek. Když se pak na sebe podívám do zrcadla v celý svý nezměrný kráse, musím uznat, že moje úsilí nedopadlo úplně marně. Vlastně vypadám docela reprezentativně. Až na ten nos. Na to, abych sám narovanal tu skobu, se až moc bojím bolesti. Jinak mám vlastně skoro pocit, že tohle mý tažení konečně začíná směřovat ke zdárnýmu konci. Pak ale v konečníku ucítím děsný křeče a svět se najednou zastaví jenom proto, aby mým tělem mohla nerušeně proběhnout ta nejneskutečnější bolest. Když se mi povede ji potlačit, rozrazím dveře od kabinky.

Stáhnu si kalhoty a dávám průchod tomu středověkýmu zlu, který se v mých útrobách probudilo.

Pažema se zapírám o stehna, abych vydával jen nezbytný minimum energie na sezení. Při pohledu pod sebe s hrůzou zjišťuju, že to, co doráželo na můj svěrač, není průjem, ale prasklej hemeroid.

Tu pohromu  nejde vůbec zastavit. Od zadku mi nekontrolovatelně prská krev a bombarduje mísu různě velkejma kapičkama. Připomíná mi to takovej ten tradiční puntíkovanej hrníček na čaj. 

Se sklopenou hlavou přečkám to nejhorší. Když je po všem, odroluju plnou hrst toaletního papíru a přiložím si ji k zadku. 

Pak odroluju další hrst a pokusím se jí zatlačit vyhřezlý žíly zpátky. Moc se jim tam ale nechce. 

Nakonec si natáhnul ještě kalhoty a svalím se vyčerpanej na podlahu. Chvíli tam takhle ležím a přemýšlím, jaký by to bylo, kdybych tam prostě chcípnul. Představa, že by tam někdo našel mý bezvládný tělo bez života a podle mísy celý od krve si domyslel, že jsem se usral k smrti, mi ale přijde děsivě nedůstojná. Napnu proto všechny síly, postavím se znovu na nohy a zatáhnu za šňůrku. 

Do mísy se valí voda a důkazy jsou zničený.

Kdyby to bylo jenom o mým životě, nejspíš bych to už prostě vážně vzdal. Jenže já přece musím bojovat. Pakt je totiž pro mě pakt. Hlavně ten rumovej a nevyřčenej.

Než se ale vydám z říše mrtvejch zpátky do světa, odroluju si ještě jednu hrst toaleťáku a nacpu si ji pro jistotu mezi půlky do gatí. 

 

„Už jsem myslel, že ses nám tam spláchnul!” zamečí ten kozel majetnicky.

Nám!? To jako hned někomu patříte jenom proto, že dlužíte pár šušňů?!

„Kolik vlastně dlužím?“ zeptám se toho mamonáře, protože mi došlo, že na to vlastně nikdy nepřišla řeč.

„Já ti to vyúčtuju, až na to budeš mít,“ odpoví tajemně jako nějakej kníže temnot. Hrozný, co s lidma udělá taková kozí bradka.

„Tak to si dám ještě panáka rumu!“ Rozhodnu se pro jistotu uctít bohy rumovýho paktu, kterej mi už dvakrát ve stejnej den zachránil život.

„Už jsem ti řek, že tady ti už nikdy nikdo nic nenalije.“

Ze záchoda se ale právě vynořuje Čuňas a v mý hlavě se v tu chvíli zrodí ten nejlstivější plán.

„Na Vorla!“ zvolám.

„Znals bráchu?!“ přiřítí se ke mě pozůstalej.

„Slyšel jsem, že to byl děsnej kalibr!“ 

„Tak to slyšels dobře! Vorel byl dělo, kamaráde!“

Pak na sebe chvilku prezidentsky pokyvujeme hlavama a je to hrozně napínavý. Nakonec ale přece jen vyřkne ty magický slova: „Co piješ?!“

„Rum!“ odpovím obřadně. 

„Tak dvakrát rum!“ Poručí Čuňas s takovou rozhodností, že ani kozel, kterej samozřejmě tu moji rošťáckou lest prohlídnul, vůbec neprotestuje. Když ale přede mě staví panáka, všimnu si, jak jeho rty uznale říkaj: „Ty kundo.“

 

V

Když teda konečně vyrazím na tu plazmu, chůze je najednou ještě náročnější dobrodružství, než kdy předtím. Je jasný, že tímhle způsobem tam prostě nemůžu nikdy dojít. Chtěnechtě to prostě musím znovu risknout veřejnou.

Cestou je mi ze sebe hrozně smutno. Uvědomím si totiž, že jedinej můj majetek, co má pořád ještě nějakou hodnotu, je moje krev. A i z ní se už v mým těle pomalu stává nedostatkový zboží. 

Dno mýho zoufalství, ale samozřejmě leží v ještě neprozkoumanej hlubinách. Na předposlední zastávce totiž přistoupí revizoři. Když si jich konečně všimnu, je už moc pozdě. 

Vzduch se změní, prořídne a v plicích dělá takový jakoby dusivý vakuum, který svírá hrdlo a brání v dalším nádechu. Světlo se taky změní, jako by se i fotony bez jízdenky snažily vyhnout jejich přítomnosti a vytvářely tak kolem postav revizorů temnou auru. 

Je jen otázka času, než na mě tahle zející absence lidskosti konečně promluví: „Kontrola jízdenek,“ rozvibruje mým směrem zbytky vzduchu ten výřečnější z dvojice démonickejch strážců hromadný dopravy.

Zavrtím hlavou.

„Hotovost na pokutu taky, předpokládám, nemáš,“ zkušeně zhodnotí situaci ta přízračná manifestace všeho, co je na světě zvrácený.

Pokrčím ramenama a doufám, že nejdnoznačnost mý odpovědi je zmate natolik, abych moh v nestřeženej okamžik bez větší námahy zdrhnout. Jakkoliv zlověstně totiž revizoři působí, o jejich duševních schopnostech jsem nikdy neměl vysoký mínění.

„Takže si vystoupíme,“ odpoví s šokující jednoznačností. Přepište učebnice biologie! Chce se mi křičet ze střech do světa, že i takhle nízký formy života maj vyšší rozlišovací schopnosti, než by kdokoliv z nás čekal.

Bohužel ani dosavadním vědeckým poznáním otřásající oběv, ale nedokáže změnit nic na tom, že prostě nemám sílu na to úspěšně provést jakejkoliv fyzicky náročnější plán útěku. Na příští zastávce si proto spořádaně vystoupíme. Skoro jako slušný lidi.

Venku si musím ohrnout límec kabátu. To ranní sněhový popelení totiž zatím stihlo přejít v pořádnou vánici. Ty dva trubci se ale nade mnou věží s propastnou neúčastí, jakoby se jich povětrnostní podmínky ani maličko netýkaly.

„Občanku! Máš, nebo budeme ztotožňovat?“ ptá se zase ten výřečnej.

Bez odpovědi sáhnu do kapsy a vydám svoji identitu na pospas jeho zlověstně maličkejm očím. Zrůdu většinou poznáte podle očí, protože skrz ně se krmí vaším zoufalstvím a beznadějí.

„Práci máš, zabijáku?“ ptá se ten druhej prohřešek proti lidský sounáležitosti a dává přitom zvláštní důraz na každý slovo jako někdo, kdo si zažil peklo, než se konečně na konci střední odnaučil koktat.

„Po tom je vás rozmatlaný hovno,“ odpovím v množným čísle oběma a pak doufám, že si to ten šikanovanej nevyloží jako vykání na projev úcty.

Nemám se ale čeho bát. „Úctu, zmrdečku!” Chytí mě za límec kabátu. „Úctu! Nebo rozmatláme my tebe!“ Marně se domáhá svýma výhružkama nevymahatelnýho. Moje úcta je totiž narozdíl od mý totožnosti něco, co bych jim nikdy nedal.

„Co se na mě saháš, ty píčo?!“ Bráním svoji čest a nezapřu přitom ani svoji pověstně poetickou výmluvnost.

„Po tom je tě tvý hovno,“ odpoví s řečnickou finesou kabinky na veřejnejch hajzlech. Já prostě miluju tyhle lidi, který se tak rádi chytaj každýho slova, co z vás v zápalu dialogu vypadne. Čekat ale něco lepšího od týhle havěti je asi stejně marný jako doufat, že štěnice přejde na rostlinou dietu.

„Tu občanku si necháme do zástavy,“ povídá zase ta výřečnější kreatůra.

„To ale nemůžete,“ namítám s nejistým přesvědčením, že mám snad ještě nějaký práva.

„Můžeme,“ odpoví zlověstně. „Tobě můžeme všechno.” Nechává ta slova viset chvilku ve vzduchu, jako by si myslel, že maj až takovou váhu, že je ani ta běsnící vánice neodnese.

Jsem zmatenej jako kotě. Smysl toho, co se tu odehrává, mi totiž uniká jako nepolapitelná tečka lejzrovýho ukazovátka.

Nikdy dřív jsem se s ničím podobným nesetkal a ani o ničem takovým neslyšel. Revizor přece nemůže jen tak někomu zabavit občanku! To přece nemůže nikdo. On je ale o svejch nadřazenejch pravomocech přesvedčenej s bytostnou děsivostí. Ani se mě totiž nesnaží varovat, že nemám žalovat policajtům. 

„Utři si to,“ povídá zase ten výřečnější, zatímco se marně snažím k sobě znovu nějak zasukovat vlákna zpřetrhanýho přediva reality.

„Cože?“

„Teče ti slina,“ odpoví. „Utři si to, nebo ti zmrzne na bradě a budeš vypadat jak debil.“

„Dyť tak už vypadá,“ řekne ta šikanovaná zrůda a jeho výřečnější protějšek se na mě zase podívá pohledem, kterým mi chce říct, že to taky nemá lehký. Seru mu ale na to a chystám se nastoupit do tramvaje, která právě zastavila.

„Kam se sereš!“ Odstrčí mě ode dveří. „Bez jízdenky nejedeš,” řekne na rozloučenou zase ten výřečnější.

 Pak si to v tandemu nakráčej zpátky do tý bandití pasti na kolejích, co se jen maskuje jako služba pro veřejnost.

 

V závětří zastávky si ještě ubalím cígo a znovu se vydám na cestu. Snažím se přitom nemyslet na to, co se právě stalo. Moc mi to ale nejde. Tváří v tvář jsem se právě setkal se skutečností, která neodpovídá žádný z mých životních zkušeností.  Mám pocit, že stojím na prahu něčeho, kam by bylo asi lepší raděj nevkročit. Je to naprosto nad rámec jakejkoliv mně aspoň vzdáleně povědomejch pravidel a pravd, v jejichž hebkým obětí jsem až do teď žil. Realita se ode mě s třísknutím dvěří odvrátila a můj pocit bezpečí se sesypal. Svět už nefunguje tak, jak jsem si myslel. 

 

Na plazmu dorazím v přízračně vyšinutým rozpoložení.

Vždycky tu se mnou jednaj děsně zdvořile a ke každýmu odběru navíc pokaždý dostanu žeton na horkej nápoj z automatu. Na ten se tentokrát upřímně těším asi nejvíc.

Co mě ale vždycky znérvozňovalo, je ta část odběru, ve který se vracej zpátky krvinky a nějakej výživovej roztok. Ten roztok má totiž pokojovou teplotu. V žilách proto děsně chladí a je to pak, jako by se vám po těle rozlívala smrt. Při každým takovým návratu mám děsnej strach, že se mi do žil dostane bublina vzduchu.

A právě jako ta vražedná bublinka vtrhnu tentokrát dovnitř já a domáhám se odběru. „Přišel jsem darovat,“ zachrčím.

Do tý doby poklidnej ruch na repci najednou dočista ustane. Jako by se ode mě nadsvětelnou rychlostí začala šířit ničivá bublina rozežírající časoprostor. Přísahal bych, že za celou svoji historii nebyl vesmír k fázovýmu přechodu vakua blíž. Možná vážně jsem konec světa, ztělesnění skrytý konstanty v čísle šelmy. Metafyzikální jednotka naprostý nicoty.

„V takovém stavu vás ale v žádném případě nemůžeme přijmout,“ praskne tu bublinu recepční a nevědomky tak zachrání svět. Ale jen na chvíli. Protože já jsem už neodvratnej.

Nikdo se mě nechce ujmout. Začnu si proto sundávat kabát a hrnu si to k odběrový stanici.

„Zavolám na vás ostrahu,“ volá na mě recepční.

Já jsem ale za každou cenu odhodlanej prolít svoji krev. Svalím se proto na nejbližší volný lehátko. 

„Tak bude to? Krev jsou peníze!“ zvolám a rozverně si přitom pleskám na předloktí. Žádná ze sestřiček se ale nemá k činu. Začnu teda hledat hadičku s jehlou, abych se moh obsloužit sám.  Nechci si totiž připustit, že už i moje krev je úplně bezcenná. 

Než si ale stihnu vpálit jehlu do žíly, přiřítí se dva valibuci z ostrahy.

„Aspoň žeton! Na kakao!“ prosím, když mě ti pupkáči vlečou kolem recepce. Nikdo se mnou ale nemá slitování.

„Kurvy! Všichni jste kurvy!“ ječím nepříčetně a přitom vím, že pozděj mi to bude upřímně líto. Nechci, aby si to sestřičky vztáhly na sebe. Vždycky na mě byly děsně hodný. Proto by mě vážně mrzelo, kdyby si myslely, že jsem stejnej šovinista jako můj pan domácí.

K mýmu překvapení nemíříme k východu, ale do kanceláře ostrahy. Ty práskači na mě totiž zavolali policajty.

Za každou cenu se odtamtud musím nějak dostat. Vysmeknu se jim proto jako životní láska na dosah ruky. V momentě, kdy to nejmíň čekáte.

Vítězoslavně se řítím k východu rychlostí, kterou rosolovitá stavba jejich těl nemůže nikdy dosáhnout.

Jenže ta svině na recepci moc dobře věděla, proč mi nedala na kakao. Během pár metrů urputnýho sprintu totiž spálím veškerý zbytky energie, kterou mi dodal panák toho pietního rumu, a v hypoglykemickým šoku s sebou šlehnu na podlahu. 

Setrvačností se po ní ještě kousek kloužu směrem k bráně na svobodu, ale to je už jen sůl do rozšklebený rány.

Cítím navíc, jak mi znovu krvácí zadek.

Když mě zvedaj, rozbrečím se.

„Voni už si s tebou cajti udělaj pořádek, ty feťácká mrdko,“ řehtaj se ty bezcitný bestie, až se jim pupky natřásaj.

Bohužel nemám sílu vysvětlit jim, že jsem jenom obyčejnej alkoholik se zlomeným srdcem. Nejspíš by to stejně nepochopili. Většina lidí totiž vůbec neví, co to znamená mít zlomený srdce. Sám jsem toho empirickým důkazem. Kdyby to totiž lidi věděli, ulice by byly plný stejně běsnících raněnejch zvířat. Protože přesně to z vás udělá opravdu zlomený srdce. Běsnící zvíře, co všude kolem sebe krvácí tu svoji bolest. Většina lidí ale nikdy neměla opravdu zlomený srdce, protože nikdy nepoznali opravdovou lásku. Kdyby poznali,  nemohli by být šťastný s někým jiným. Ale oni jsou. Opravdová láska je totiž jeden z těch nejvzácnějších kryptidů. Takovej, co existuje. Musí. Protože bez ní jsme jen zvířata, co ovládaj výrobní pásy, aby zaplatili nájem za železobetonový jeskyně a v nich plodili jen další bezduchý maso na regál.

 

Když konečně přijedou policajti, nejdřív se chvilku o něčem vybavujou s ostrahou. Pak jeden z nich někam odejde a vrátí se s horkou čokoládou. Třesoucíma se rukama si ji od něj vezmu. Můj pokus přiblížit kelímek ke rtům je ale marnej.  

„To bude dobrý,“ řekne strážník a ochotně mi s kelímkem pomůže. Je to jeden z těch vzácnejch lidí, co i přes bohorovnost svýho povolaní ještě pořád dokážou respektovat lidskou důstojnost i těch nejnižší členů společnosti. Za to si ho moc vážím.

„Nechcete zajít na pivo?“ zahuhlám.

Nechce. Nejspíš protože je ve službě. Místo do putyky proto zamíříme do jejich auta, aby mi dali dýchnout. 

Venku zuří vánice a já jsem skoro rád, že mě sbalili. V žaludku mě hřeje horká čokoláda a na duši pro změnu pocit, že na mě už zase někomu záleží. 

Já jsem najednou tou lidskou dobrotou tak dojatej, že se jim v tom autě znovu rozbrečím. Srdce mi puká štěstím, že se mnou konečně znovu někdo jedná jako s člověkem. Rozpřáhnu proto ruce a obejmu toho krásnýho lidumila na sedadle spolujezdce.

Vteřinu na to mým tělem projede asi 50 000 voltů. 

Vůbec jeho kolegovi nezazlívám, že to do mě našil paralyzérem. Pár tisíc voltů je pořád mnohem lepší než jedna kulka. 

A navíc! Ten elektrickej šok nejspíš dodal mým vyprahlým synapsím nějakou extra šťávu. Zatímco jsem mimo, zdá se mi totiž jeden z těch hrozně symbolickejch snů, co se vždycky dožadujou toho, abyste jim přikládali nějakej hlubší, nebo až prorockej význam.

 

Stojím v centru města a poslouchám. Slyším ale jenom ticho. Takový nepřirozeně úplný ticho. To ticho, kdy nad ránem kromě ptáků utichne i hučení aut. Všimnul jsem si ho už dřív, když jsem se ještě nebál spávat s otevřeným oknem. Žádnej zvuk. Jen ticho, který se rozléhá z vrcholků údolí a s ohlušujícím tlakem doléhá k uším jako kilometry vody na dně oceánů. Je to naprosto nesnesitelný a proto se rozběhnu. Nejdřív utíkám na nádraží. Vím ale, že mě tam nic nečeká. Utíkám proto dál. Přeskakuju koleje, přelézám ploty a přebíhám všechny silnice, co mi stojí v cestě. Žádná z nich už totiž neurčuje směr. Žádná z nich už nevede zpátky k ní. Běžím tak rovně, jak jen to jde. Proběhnu řekou, co sveřepě krájí město na těch nejmíň vhodnejch místech. Ženu se do kopce na sídliště, kde jsme spolu tak krátce žili. Když se blížím k našemu, objeví se přede mnou takovej chlapec. Má děsně kučeravý zlatavý vlásky a něco si brouká. Otáčí se na mě, jako by se ujišťoval, že za ním jdu. Vůbec se nezdá, že by se mě bál. Snažím se ho neztratit. Jak se otáčí, jeho tvář v tom ranním světle budí dojem, že patří dospělýmu člověku. Zneklidňuje mě to. Mám z něj evidentně větší strach, než on ze mě. Sleduju ho až k dětskýmu hřišti, který je tísnivě sevřený okolníma panelákama. Tam vkročí do pískoskoviště. Stojí zády ke mně a nic neříká. V nesečený, po kolena vysoký trávě se zatím něco probouzí. A já vím, že to je něco krvelačnýho. On ale dál stojí nehybně uprostřed pískoviště, jako by mu tam nic nehrozilo. Nevidím mu do tváře, ale stejně tak nějak vím, že se usmívá.  Chce, abych šel za ním. Strach mi to ale nedovolí.

 

VI

 

Vzbudím se v tmavým pokoji. Skrze zamřížovaný okno dovnitř dopadá útulně oranžový světlo pouliční lampy.

Přikrytej jsem jednou z těch plešatejch nemocničních dek, který na sobě nemaj ani choupek, co by jim dodal aspoň trochu domácky hřejivý huňatosti. Aspoň že místnost je vyhřátá na příjemnou teplotu.

V žíle mám navíc kapačku s výživou. Sice to není tříchodový menu. Shovívavě to ale přičítám na seznam kladů a zároveň ho tím končím.

Pravou ruku mám k posteli přivázanou plastovejma poutama a místo kalhot mám nandanou plenu. V hlavě mi začíná pulzovat palčivej pocit zrady a srdce zanícený vztekem mi s každým úderem pumpuje do těla apokalyptický šílenství.

Něco ve mně se mění, jako by uvnitř něco zemřelo. 

Stopy krve mě po chvíli dovedou až k jejímu znetvořenýmu tělu. Ještě nestihlo vychladnout. Poznávám ji. Je to moje víra v lidskou dobrotu. Po ohledání její mrtvoly je jasný, kdo je vrah. Kelímkem horký čokolády si ta policajtská kurva zíkala její důvěru a ta naivní koza mu na to skočila. Myslela, že jsme kámoši a že si rozumíme. Že nám jeden na druhýmu záleží! Za to, co jí udělal, by dostal doživotí, kdyby nebyla jen abstraktní koncept lidský duše.

Lidi jsou kurvy. 

Žádný homo sapies, ale homo meretrix. Člověk Kurva! Do prdele s celým tímhle posraným plemenem. Zničit, vyhubit! Hezky z gruntu, biblicky. Vyhladit tu bezcennou šmíru a začít znovu a líp!

Musím se odtud nějak dostat. Díky revizorům jsem u sebe neměl žádnej průkaz totožnosti. Můžu proto pořád ještě zdrhnout bez placení.

Slezu z postele a došourám se s ní k oknu. 

Ruku si zkušeně zabalím do deky a rozflákám okno.

Ze země rychle seberu střep, co nejvíc připomíná meč. Vlastně je to jenom takovej zárodek meče. Stačí ale na to, abych přeťal, nebo spíš přepižlal, ty svý plastový okovy a osvobodil se, dřív než do pokoje vlítne sestra s bratrem.

Chvíli na sebe zíráme a já přemýšlím, jestli má cenu snažit se jim vysvětlit, že to není tak, jak to vypadá. Nakonec na ně ale prostě namířím mečíka a zeptám se: „Kde mám kalhoty?!“

Hleděj na mě jako na blázna. Já ale nechápu, co je na tom tak šílenýho. Když jsem byl naposled při vědomí, kalhoty ještě byly společensky přípustnej oděv. Sáhnu si proto na bradu. Obyčejný několikadenní strniště! Dobu jsem teda určitě nezaspal. „Tak bude to?!“

„Kalhoty?“ ptá se, jako by nevěděla, co je ta plátěná věc o dvou nohavicích, ve který tam samozřejmě oba stojí.

„Ty jsme vyhodili,“ zakoktá on.

„Vyhodili? Měl jsem v nich tabák!“

„Museli jsme je rozstříhat, abysme—“ Nervózně poukáže na batolecí pokrývku mých intimních partií.

„Abyste co?!“

„Abyste nám neposral postel, došly nám igelitový povlečení,“ přispěchá s vyčerpávajícím vysvětlením sestřička.

„Kalhoty! Okamžitě mi dejte kalhoty!“ chroptím a oháním se mečíkem. Poprvý přitom cítím, jak se mi ten krvelačník zařezává do dlaně.

„Ty jsme—,“ opakuje sestřička, jako by měla poruchu soustředění.

„Vaše! Vaše kalhoty!“ Podívaj se na sebe. „Stačí jedny!“ Její pohled mu jasně říká, že to je na něm.

„To bude dobrý,“ zkouší se z toho vykecat bratr.

„Dobrý?!“ To slovo mi připomene, co se stalo mý víře v lidskou dobrotu, když naposled někomu věřila, že to bude dobrý.

„Prostě to zahoď a bude to—“

Dobrý!? Nic nebude dobrý! Na světě nebude nikdy nic dobrý, dokud budeme věřit kurvám, který vás nejdřív připraví o kalhoty a pak vás chtěj ještě odzbrojit chlácholivejma slovama o tom, že něco bude dobrý, jen když se jim podvolíte. „Kalhoty, nebo život!“ zvolám a namířím mečíka mečíkoviče na sebe. Počítám přitom, že Hippokratova přísaha jim nedovolí riskovat můj život. Zdravotní sestry a bratři ale nic takovýho zřejmě neskládaj. Začnou se totiž ke mně blížit šelmovitým krokem. 

„Tak si tu bezcennou sračku spláchněte do hajzlu,“ zakňučím a bodnu se teatrálně zhruba do srdce.

S hlavou vzpřímenou pak zašilhám dolů. Košile se červení.

Bratr i sestra se dávaj na ústup. S nima se ale vzdaluje i moje naděje na to získat kalhoty. Zaměřím proto svoji pozornost na jinej kus oděvu.

„Kabát! Kde mám kabát?!“

„Ve skříni,“ odpoví sestřička.

Vážně tam je. Možná to nakonec vážně bude— 

Ne! To už tu bylo. 

Sundám kabát z věšáku a dál přitom mířím mečíkánětem střídavě na ně a na sebe. Nejdřív strčím volnou ruku do levýho rukávu a pak si přehodím mečíkorátora do pravý. Jak už to ale kabáty dělávaj, zasekne se mi na ramenou. 

„Sedativa!“ zařve bratr na sestřičku a vrhá se na mě. 

Kabát se mi ještě povede nandat, ale nemám už čas tasit.

Vyrazí mi mečíkovce z ruky a já jen s otevřenou hubou sleduju, jak se tříští o zem a s ním i sny o hladkým průběhu mýho úniku.

Povalí mě na zem a naslepo zaburací: „Mám ho!“

Rozpažený ruce mi drží přibitý k zemi. Já ale nejsem žádnej Ježíš.

Nahmatám vedle sebe nejbližšího příbuznýho padlýho mečoura a pohybem zápěstí ho tím klovnu do dlaně. 

Jeho sevření povolí.

S mečbektem pod bradou už není takovej bivoj.

Tlakem na hrdlo ho odtlačím a přidřepnu si. Pak se rychle postavím, odkopnu ho a peláším.

Ve dveřích se ale srazím se sestřičkou, která se žene s těma sedativama. „Pardon,“ utrousím a uháním dál.

Chodba je úplně prázdná. Možná je veřejný zdravotnictví vážně nadfinancovaný, když už nikdo nemá zapotřebí přesčasy. Nebo podfinancovaný. Na obzoru totiž není ani žádná ostraha. Ať je to, jak chce, lidi v mým duševním rozpoložení by rozhodně neměli být schopný se takhle snadno dostat zpátky na svobodu. Je to hrozně nebezpečný. Co kdybych si chtěl něco udělat?!

Instinktivně se ženu směrem k předpokládanýmu východu. Když ale míjím výtah, všimnu si, že tlačítka mířej nahoru i dolů.

Přivolám si to dolů.

Zatímco čekám, ze vzdálenějšího konce chodby na mě hledí bratr se sestrou. Už zase jako na blázna. Když se výtah otevře, pochopím proč. V zrcadle totiž vidím, jak mi srdce krvácí přes hruď a přes plenu až na holý nohy. V ruce pak svírám mečíka zmáčenýho krví svou i svejch nepřátel. Vypadám skoro jako bitvama ošlehanej válečník. Jediný, co kazí dojem je náplast, co mi věnovali na nos.

Zmáčknu si první podzemní patro.

Výtahovou hudbu nevnímám. Do spánků mi zevnitř buší válečný bubny. Sáhnu si na srdce. Zakrvácenou dlaň si tisknu na tvář, dokud výtah necinkne.

Jako kapitán krvelačnejch fůrií pak vybíhám přes podzemní parkoviště zpátky do světa, kterej už nikdy nebude stejnej. Na moji počest se budou stavět sochy a zpívat písně, který roznesou slávu mýho udatnýho tažení z osady do osady, z města do města, do všech zemí na všech kontinentech, na Měsíc a napříč Sluneční soustavou a jednou i po celý galaxii, za hranice času a kosmologickýho horizontu a jestli je nějaký dál tak i tam. 

Nebo ne. 

Doba je zlá a mýtickým hrdinům tradičního střihu zrovna nepřeje. Každopádně, věčná sláva nesláva, nejřív se konečně musím dostat domů.

 

VII

 

Venku pořád, nebo už zase zuří vánice. Nohy mám zmrzlý jako srdce úřednice, co přiděluje dávky v hmotný nouzi. Načůrám si proto trochu do pleny. To mě zahřeje dost na to, abych doběhnul až před ten neonovej nápis.

V Kundě.

Rozmlátím pár písmen a vlítnu tam. Tentokrát už jako něco. To něco se dá ale přirovnat jenom ke mně. Nic takovýho jako já totiž ještě nikdy dřív neexistovalo. Ne v lidský formě. Jsem ztělesněním všeho, kvůli čemu musíte uprostřed noci převlíkat povlečení.

V—n—ě se ale málem pochčijou smíchy, když  mě viděj.

„Klíče!“ Vytasím na ně mečíka juniora. 

Řehtaj se dál. 

Pobudové, co sedí hned u vchodu, se nepokusí ani maličko odsednout. I jukeboxovej Romeo nerušeně pokračuje ve svým rituálu.

„Klíče!“ Přiložím si toho skleněnýho mečourníka ke krku. Tím ztratím jejich pozornost úplně. Některým lidem prostě na lidech nezáleží.

„Klíče!“ opakuju se nepříčetně.

„Šušně!“ oponuje mi barman.

„Šušně?!“

„Šušně—“

„Šušně! Šušně!“

„Máš, nebo nemáš?“

„Když šušně, tak šušně!“ Přiložím mečenáše na krk nejbližšímu pobudovi a vytáhnu ho ze židle. „Kolik dlužím?!“

„Tak si ty klíče prostě vem, ty magore!“ Lísá se ten kozel najednou a přitom šátrá.

„Kolik dlužím?“

„Nic, prostě si je vem a vypadni!“ Po Čuňasově bráchovi nejspíš nechce ztratit dalšího prospektivního zákazníka.

„Kolik dlužím?!“ Cuknu mečomorem na pobudově krku.

Mrkne na nezaplacený účty. „Čtyř— sta— padesát—“

„Čtyři sta padesát kolik?!“

„Čtyři sta čtyřicet— sedm—“

„Puč mi pěcet,“ řeknu svýmu zajatýmu pobudovi, abych měl i na diškreci.

„N—nemám,“ zakoktá.

„Jak nemáš?!“

„Je— p—před výplatou.“

„Kdo mě chce pozvat?!“ zvolám a rozhlídnu se po putyce. 

Čuňas bohužel dělá na stole supermana. 

„Romeo?!“ Romeo nereaguje. To je ten problém s tím, když všem dáváte nějaký přezdívky, protože vás nezajímá, jak se kdo jmenuje.

„Ty u jukeboxu!“ Romeo tázavě vykulí oči. „Jo, ty! Máš pěcet?“

Souhlasně zakýve do rytmu hrozně uchcaný pecky.

„A pučíš mi?“ 

Znovu zakýve.

„A dvacku máš?“ zeptám se. Romeo ale na mě vrhne další tázavej pohled. „Na přeskočení!“ vysvětlím mu a on zase zakýve.

„Tak tam dej něco válečnýho.“

Hledí na mě tázavě.

„Něco jako pochod valkýr nebo tak něco!“

Romeo něco rychle najde. Nestihne to ale dát přeskočit dřív, než začne hrát nová uchcanost.

Zatímco teda čekáme na něco válečnýho, stojíme tam v naprostým tichu. Znáte to ticho, když vám dá češtinářka u tabule za tři, a když s tím nesouhlasíte, řekne vám, že si můžete jít stěžovat k řediteli, takže jí řeknete, že je píča, a jdete si sednout? Tak přesně v takovýmhle tichu tam čekáme na něco válečnýho.

Šeptem to přeruším až já. „Máš cigára?“ zeptám se svýho pobudy. Dostal jsem totiž hroznou chuť na cigaretu. Jenže mý kalhoty i s tabákem skončily někde ve spalovně. A i kdyby ne, stejně bych teď jen těžko něco ubalil.

Ukáže na stůl. Na máčka bych takovýho pobudu netipoval.

Společně přistoupíme ke stolu. „Opatrně se pro ně natáhni a nic nezkoušej.“

Vezme cigára a já ho zase zatáhnu zpátky ke dveřím. 

„Napal mi to,“ poprosím ho.

„Nemám jak.“ Zapalovač leží na stole. Znovu se proto opatrně přiblížíme.

 „Napal mi to,“ zase poprosím, když jsme zase bezpečně u dveří.

Při prvním šluku se ale zakuckám tak, že mu málem vážně podříznu hrdlo. Zakňučí. Naštěstí se ale nesnaží vysmeknout. Celá putyka se propadne do ještě většího ticha, jako bych na tu češtinářku navíc ještě ukázal holej zadek.

„Tohle nejsou žádný máčka!“ Poznávám tu chuť levnýho tabáku, kterej si nechává po pytlích vozit někde z východu kamioňákama, aby si tím pak doma na baličce napěchoval dutinky. Dělával to tak táta.

„Je před výplatou,“ řekne omluvně a já mu to nemůžu zazlívat. Taky mám před výplatou. Už několik měsíců.

„Ty klíče! Abych nezapomněl.“

Barman je vezme a chce mi je přinést.

„Nic nezkoušej!“ Zastavím ho a napřáhnu ruku s cigaretou. „Hezky je hoď!“ 

Klíče se s cinknutím odrazí od pobudovi buclatý hlavy.

Začíná hrát něco válečnýho.

„Přitáhni si je nohou,“ pošeptám tomu bezejmenýmu chudákovi.

Kro-sun-krokem se dostaneme až ke dveřím. Zahodím cígo a nahmatám za sebou kliku. Jenže klika jde najednou dolů sama. Někdo z venku otevírá dveře.

Plnou vahou se svalím i s pobudou na dveře.

„Otevřete, kurva! Tohle neni vtipný! Mrznou mi tu koule!“ Nějakej ožrala se dobívá do V—n—ě.

Klika mi klape zuřivě nad hlavou a od dveří dostávám jednu herdu do zad za druhou. Mám štěstí, že můj pobuda váží asi třikrát tolik co já. Jen vlastní vahou bych dveře proti těm žíznivejm výpadům neubránil.

„Zbav se ho!“ zasyčím na barmana.

Zagestikuje, že neví jak.

„Uzavřená společnost,“ poradím mu polohlasně.

„U—uzavřená společnost!“

„Nedělejte ze mě kokota! Mám v prdeli, že přelepujete kolky!“ Já to věděl! Bůh ví, co v tom ranním rumu bylo, když jsem po něm byl tak nepříčetnej!

„Přiď za hodinu!“ řekne barman a já pokynutím hlavy ocením jeho proaktivitu.

„Aspoň frťánka! Mně už fakt mrznou koule—“

„Táhni, dokud ňáký máš!“ zaburácím.

Vidím, že někteří pobudové zadržujou smích. Na druhý straně dveří je ale najednou klid. Po pár vteřinách se začneme teda zvedat. Všimnu si přitom, že můj pobuda se taky počůral. Hlavou mi prolítne myšlenka, že možná nejsme až tak rozdílný. Vzápětí ji ale rozdrtím a zničím za tu drzost! On se počůral ze strachu, ne z evolučně adaptivní nutnosti! Takhle si podělat kalhoty! Co já bych za ně dal.

Když se mi povede toho znečištěnýho valibuka postavit zase na nohy, dojde mi, že jsem úplnej habsburg. Klíče jsou totiž pořád na zemi.

Takže zpátky k původnímu plánu.

Opatrně otevřu dveře a rozhlídnu se za sebou. Ulice je prázdná. Krok-sun-krokem se teda konečně oba dostaneme ze dveří. Až na jeho levou nohu. Ta pořád visí visí V—n—ě.

„Co je?!“ Zajímám se.

„Práh.“ Samozřejmě. Protože žádný opravdový tažení nikdy nemůže jít přesně podle plánu!

„Zuj se!“

„Cože?“

„Zuj se!“ přitlačím mu mečíka znovu na tepnu, aby si připomněl, o co mu jde.

„A teď je nohou zvedni!“

Párkrát se mu to nepovede. Má totiž od pohledu hrozně huňatý ponožky. Řeknu mu teda, ať si jednu sundá.

Pravou nohou si přišlápne levou ponožku a zuje si ji. 

„Tak šup, šup, sem s nima!“ Okamžitě ví jak. Jeho hlava si to nejspíš ještě pořád pamatuje z rozcvičky v tělocviku. Pro jeho tělo je to už ale naprosto cizí pohyb. Jeho upocený chodilo se každopádně s vypětím všech sil nejistě zvedá směrem k mý dlani. Klíče se v něm oslnivě třpytí a září. Svírá je, jako vodní víla svírala ten slavnej meč, když se s ním vynořila nad jezerní hladinu.

Mám je na dosah ruky!

Jeho noha se ale třese na pokraji zhroucení.

Rychle se po nich natáhnu.

Cítím, jak mě jejich chladnej, potem zmáčej kov hřeje v dlani.

Mám je! Mám je! Mám je!

Do očí mi vhrknou slzy dojetí. Nikdy v životě jsem neměl větší pocit vítězství. Dokázal jsem to! Konečně se můžu jít pořádně vyspat přikrytej pořádně huňatou dekou na svým krásně měkoučkým gauči.

Odkopnu pobudu dovnitř tý špeluňky a uháním pryč.

 

Když odemykám vchodový dveře paneláku, cítím se jako mýtickej hrdina, co překonal nekonečno nástrah na svý strastiplný cestě za sebepoznáním, jehož cenu jsem těžce zaplatil vlastní krví.

Čidlo rozsvítí chobový světla. 

Jsem uvnitř! 

Po schodech vybíhám do prvního patra. Mezi mnou a tvrdě vydobitým odpočinkem stojí už jen jedny dveře.

Klíče v zámku otáčím děsně opatrně. Nechci vzbudit kolohnáta. Vážně nepotřebuju, aby mě viděl v pleně. Při druhým otočení ale vím, že mi nic nehrozí. Není doma. Chlastá. 

Zavírám dveře a to apokalyptický šílenství nechávám za nima. Musím se přichytit botníku, abych s sebou nefláknul rovnou na zem.

Klečím na kolenou a brečím tak, jak jsem ještě nikdy v životě nebrečel. Pocit štěstí mi naprosto ochromuje tělo. Cítím se, jako bych přežil leteckou katastrofu. Dostal jsem druhou šanci na život. Mám proto hroznou chuť ubalit si jedno vítězný. 

Prohrabu koš a z několika balíčků se mi povede sesypat dost tabákový drti aspoň na tři cigarety. S autistickou přesností pak tabák rozprostírám po papírku. Pořádně ho udusám, ale zase ne moc. Nechám tam tak akorát vzduchu, aby to hezky hořelo. Pak už jen napnutej papírek zkušeně protočím mezi prstama.

Cígo renesančních mistrů! 

Zapálím si to veledílo a zapalovačem významně třísknu o stůl. Zatímco mý plíce se plní obdivem nad jeho nadčasovou krásou a precizností, s drtivou palčivostí na mě začíná doléhat nezbytnost nějaké pozitivní životní změny.

Zítra si najdu práci! A je mi úplně jedno jakou. Cokoliv bude lepší než neschopnost o ni bojovat. Zítra si najdu práci. Třeba mi kolohnát něco dohodí ve fabrice. Je mi to jedno. Prostě si zítra najdu práci. Po tom, co jsem dneska přežil, se určitě dokážu vyhrabat i z tý nejpodřadnější pozice. Vypracuju se na něco slušnýho. Na člena společnosti. Na chlapa, kterej se podílí a dokáže se postarat.

To všechno hned zítra.

Teď je čas odebrat se k tomu tvrdě vydobytýmu odpočinku. Nejdřív ale mrknu do lednice. Kromě těch jeho hroznejch klobás a salámů, je tam ještě mrkvev a mlíko. Není to ideální kombinace, ale pořád lepší, než jít spát na lačno, nebo do sebe nacpat ty falický symboly lidský nadřazenosti. 

Pak ze sebe konečně sundám svý bitvama ošlehaný šatstvo a plenu hodím do koše. Je to takový sladkobolný loučení. Na jednu stranu představuje mý absolutní dno, nadruhou stranu mě zase zahřála, když jsem to nejvíc potřeboval.

Nakonec si dám ještě rychlou sprchu a samozřejmě si taky vyčistím zuby žralotopýrem. Protože nechat si je shnít by byl dentální luxus, kterej si prostě dneska nemůže jen tak někdo dovolit. 

Voňavej a převlečenej se vláčně odvrávorám do obýváku a svůj epickej dramatickej oblouk zakončím zhroucením se na gauč. Poprvý za celou dobu, co tam usínám, mi nevadí, že z něj ještě pořád cítím babiččinu přítomnost.

 

?

 

Do tý zaplivaný nádražky jsem se vracel skoro denně. Většinou jsem jen poslouchal knírovo vyšinutý blábolení a čekal, kdy zase přitančí ta hospodská víla a prohodí se mnou aspoň pár slov, nebo se jen na celou putyku hurónsky zasměje vlastnímu vtipu. Její smysl pro humor nebyl nijak vytříbenej a její pointy nebyly většinou nijak originální. To ji ale v žádným případě nemohlo zastavit v jejím neúprosným tažení za smíchem a dobrou náladou. Když jsem ji na nedostatky jejího komediálního umu upozornil, razantně rozdrtila mý výtky jedním ze svejch neprůstřelnejch životních mouder. Řekla mi totiž: „Kdo se o žádnej vtip nepokusil, nikdy žádnej neřek.“ Tenhle přístup k humoru byl vlastní i jejímu přístupu k lidem a k životu. Pro všechno totiž vždycky existovala nějaká naděje a bylo jí jedno jak malá.

Když do města přišlo opravdový jaro se zelenou trávou a pučícíma květama a vzduchem, co už před sebou nevidíte, a prostě jaro se vším všudy, konala se v centru na náměstí oslava nějaký příležitosti.

Pro mě to ale byla hlavně příležitost vidět tu moji vrávoravou vílu a konečně s ní strávit nějakej čas mimo místo výkonu jejího zaměstnání.

Jel jsem tam tramvají a cestou se přitom snažil kochat tou všeobjímající zelení, ve který se město topilo jako znovuzrozený. Já sice nikdy neměl rád přírodu na tak fanatický úrovni, abych do ní chtěl nějak aktivně chodit. Z dálky mi ale, i před Marií, vždycky přišla děsně fascinující. A protože jsem v tý době měl na jízdenku, moh jsem se nechat bezstarostně unášet tím vzdouvajícím se mořem korun stromů, do kterýho  město vrůstalo. Pohledem jsem se dostal až k jeho posledním výspám na vrcholcích údolí. V tu chvíli jsem si přišel děsně malej. A to se mi vůbec nelíbilo. Já chtěl být najednou totiž hrozně velkej, kyklopskej titán, abych dokázal tu krásu nějakým způsobem pojmout a pochopit v celý její děsivý nezměrnosti.

Na místo, kde jsme se měli sejít, jsem dorazil skoro ve stejnej čas jako ona. To mě překvapilo. Podle toho, jak jsem ji měl v nádražce možnost poznat, nepůsobila na mě úplně dochvilným dojmem. Na směnu chodila většinou pozdě a objednávky doručovala taky tak.

Jakoby nestačilo, že už v tý putyce se musím dělit o její pozornost s dalšíma pobudama, měli se k nám maj přidat i nějaký její kamarádi. Kdykoliv jsem jí byl poblíž, lidi mi překáželi jako nikdy. Každá vteřina s ní byla tak vzácná, že dělit se o ni bylo stejně nadlidský utrpení, jako když děcku řeknete, že se má s někým podělit o balíček brambůrků. Jako malej jsem se těch brambůrků vždycky raděj vzdal. Nedokázal jsem totiž žít s vědomím, že si je vedle mě dopřádává ještě někdo jinej. S lidma a hlavně s láskou to bohužel není tak snadný.

U prvního stánku s alkoholem jsme si každej koupili ten svůj.

„Jinak já jsem Marie,“ řekla a natáhla ke mně svůj kelímek bílýho.

„Já vím.“ Přiťuknul jsem si s ní pivem.

„Já to ale chtěla udělat oficiální, ty blbečku.“ Občas mi říkala blbečku, když si myslela, že se pletu, nebo dělám něco špatně. Nejdřív mi to hrozně vadilo. Nechtěl jsem, aby si myslela, že jsem blbej. Pak jsem si ale všimnul, že tak říká jenom mně.

„Jo ták!“

„Už? No paráda. Takže znova  Já jsem Marie.“

„Těší mě, Marie. Já jsem blbeček.“

Zasmála se tím svým hurónským smíchem a pak jsme celý to představování zopakovali ještě jednou a správně.

Pár minut jsme jen tak bezcílně korzovali, dokud jsme nenarazili na papírovýho draka. Jeho provedení postrádalo jakoukoliv dávku vkusu s takovou bezelstností, jakou se pyšní jenom děti. Na jaře se ale přece draci nepouštěj. Sebrali jsme proto ten podezřelej artefakt a vydali se po stopách jeho původu. 

„Třeba se někomu v podzimní vichřici utrhnul a vzdušný proudy ho vynesly děsně vysoko, takže se až teď dostal na zem,“ zaspekuloval jsem si.

„V Austrálii je teď podzim,“ podotkla vzdělaně.

„Dostal se sem časoprostorovou dírou!“

„Díra je hrozný slovo!“ 

„Díra?“ zopakoval jsem to laškovně.

„Neříkej to!“ praštila mě do ramene.

„Jau!?“

„Prostě to neříkej.“

„Díra—“ Chtěl jsem ji ještě poškádlit. Ona se ale otočila a šla pryč. Chytil jsem ji proto za ruku a ona na moment ztuhla. Já taky. Poprvý v životě jsem cítil její kůži. Dokonce jsem cítil, jak její krev tepe do mý dlaně. 

„Promiň. Já to tak nemyslel.“ Nevěděl jsem, ale co bych moh jak myslet.

„Hele!“ Ukázala najednou směrem k obchodnímu centru. Plakát na dveřích hlásal, že uvnitř probíhá soutěž draků. 

Záhada vyřešena.

V átriu bylo vystavený nepřeberný množství různě ohavnejch draků se startovníma číslama, jako by to byli závodní koně. Ten, co jsme ho našli, se ale hodil možná tak akorát do salámu. Zavěsili jsme ho proto na náměstí do větví lípy a sedli si na nedalekou lavičku, ze který jsme pobaveně sledovali, jak drakem v předzvěsti deště lomcuje vítr. Já se přitom na oko rozhořčoval: „Na jaře?! Koho něco takovýho mohlo napadnout?“ 

„Proč seš tak negativní?“ Ona to totiž považovala za výsostně rozkošnou vzpouru proti zavedenýmu řádu věcí, který vždycky byly tak a proto nikdy nesmí být jinak. „Přece nefouká jenom na podzim, stejně jako slunce nesvítí jen v létě.“ 

Vždycky jsem obdivoval tu její naivně poetickou schopnost brát svět takovej, jakej je a jednat podle toho, ne podle toho, co se čeká. 

Pak už se začal trousit zbytek naší společnosti a taky první kapky deště. Po příchodu posledního jsme se proto vydali do restaurace. Ne do baru, nebo hospody, ale do opravdový restaurace! Tam, kde se vás ptaj, jestli budete jíst, a ne co to bude.

Uvnitř jsme pili a kouřili a blábolili jeden přes druhýho. Jak večer postupoval, čím dál víc mi vadilo, že s ní nemůžu být sám. Bavit se s kýmkoliv z jejích lidí ode mě vyžadovalo nadliskou dávku přemáhání a falešnejch úsměvů s pokyvováním. Vedle ní byli všichni bezcenný.

Instinktivně jsme se oba vrhali po sebemenší šanci, kdy jsme spolu mohli strávit aspoň pár vteřin, který by neznehodnocovala přítomnost nebo blábolení ostatních. Bohužel obsluha restaurace byla až zbytečně pozorná a nedávala nám tak ani nejmenší záminku jít něco objednat na bar, kde bysme se mohli jakože náhodou potkat a společně počkat na naše objednávky. Většinou jsme tak museli vzít zavděk míjením se na cestě na záchod a ze záchodu. Naše měchýře se plnily s až podezřele stejnou pravidelností. Pokaždý, když jeden z nás vycházel, jsme si na chodbě před záchodama vyměňovali plachý  úsměvy a s postupujícím večerem i hluboký pohledy plný provinilosti.

 

Vracel jsem se zrovna ze záchodu a těšil se na další takovou výměnu. Za dveřma mi ale místo toho skočila kolem krku moje milenka.

„Co ty tady?“ Rafla mě laškovně do ucha. 

„Jen tak— s pár lidma.“

„Seš jak můj starej, víš to?“

„Čím to?“

„Taky někde chlastá s lidma.“ Jednou jsem se jí zeptal, proč ho podvádí, jestli by nebylo lepší se s ním prostě rozejít. „Mám ráda, jak mě píchá,“ odpověděla mi a já na to nemoh nic namítat. Sám jsem byl v podobný situaci. Nemiloval jsem sice přímo to, jak mě píchá. Miloval jsem ale to, čím mě píchá. Tělo měla totiž alabastrový jako ty nejbělejší mrtvoly utopenejch albínů. Miloval jsem ho. Jeho půdorys a bokorys ze všech stran a ze všech úhlů. S každým pohledem a každým dotekem jsem si uvědomoval, jak neuvěřitelný je její tělo. Jak návykový jsou její malý palce a dlouhý prsty s oprýskaným lakem. Pravá půlka jejího zadku. Jizvy z bizarních nehod, který se dějou jen těm nejkrásnějším holkám. Levá půlka jejího zadku. Mladický nerozvážnosti na krku a drzá brada, kterou zakláněla tím nejsmyslnějším způsobem, když ležela na zádech. Rybí oči. Celej zadek. Otlačeniny od otravně upnutejch kalhotek. Její divoký nohy, srostený lalůčky a kučeravý vlasy, co neměly žádnej řád. Miloval jsem celý její tělo, protože jsem ho moh mít.

Přes veškerou lásku, kterou jsem k jejímu tělu choval, Ninu jsem ten večer bytostně nenáviděl. Nezvaná totiž vtrhla do toho křehkýho světa, kterej jsme si tam s Marií tak pracně vystavěli. 

Viděl jsem, že Marie to cítí taky tak. Chystala se jít právě na záchod, aby si se mnou vyměnila jeden z těch pohledů. Nina ji ale o tu příležitost okradla. Na mě se ani nepodívala. Místo toho vrhla směrem k Nině pohled, co měl v sobě až nadpřirozeně nenávistnou vervu, jakou jsem nikdy dřív ani potom neviděl.

„Co takhle jít ke mně?“ Zmáčkla mě v rozkroku.

„Dlouho jsme se neviděli—“

„Od úterý,“ přerušila mě.

„—a bylo děsně těžký to naplánovat.“

„Hm!“ Na oko cukla pohoršeně hlavou. „Kdo to je?“

„Kamarádi a tak—“

„Myslím ta buchta, co na mě hledí a předstírá, jak děsně se baví.“ Chtěl jsem s tou courou začít třást a ječet na ni, že Marie není žádná buchta. Místo toho jsem ale odpověděl, že: „Ka—marádka,“ a mý srdce krvácelo při každý slabice toho tak pravdivě bolestivýho slova.

Nina tu zjevnou lež přešla smíchem. 

„Od minule jsem se kvůli tobě neholila.“ V úterý jsem si totiž dělal srandu, že se s ní cítím nepatřičně, protože je hladká jak děcko.

Musel jsem se zhluboka nadechnout. Část mě opravdu chtěla vzít zavděk tou alabastrovou nymfičkou. Mý srdce ale chtělo bojovat. „Za tu chvíli ti tam vyrostlo tak akorát houby.“ A protože plísně jsou taky houby využil jsem tu představu k boji. 

„Teču.“ Nina ale moji obranu okamžitě rozmetala. „Chci ti sedět na ksichtě a honit ti péro, dokud mi nepostříkáš záda,“ naléhala na mě s neodbytností podomního prodejce energií, jako bych byl nějaká babička, co nedokáže odolat její tak zaručeně výhodný nabídce bez skrytejch závazků a podmínek.

„Já—“ Bojuj o ni, jestli můžeš! „Já už dneska honil.“

„Tak aspoň dýl vydržíš.“ Nevzdávala se.

„Ale— neohodím ti ty záda.“ Bojuju.

„Chci mrdat!“ Prosebně na mě hledí tím tupě nadrženým pohledem, co maj jen holky, který chtěj vážně mrdat. 

„Já ale nemůžu.“

Znovu mi stiskne penis a dlaní přejede po celý jeho průměrný délce. „Můžeš!“

Nervózně se podívám k našemu stolu. Doufám, že to Marie neviděla. Už tam ale nesedí. Loučí se a odchází.

Odstrčím Ninu a spěchám k Marii.

„Ty už jdeš?“ zeptám se jí u východu.

„Neměl by ses věnovat svojí slečně?“ odsekne mi.

„To— Ona neni moje slečna,“ bráním se omluvným hlasem a přitom si nalhávám, že nemám proč. 

„Neni? Vypadá, že by chtěla.“

„Tak to fakt ne! Ona už někoho—“ Moje obhajoba ale nemá očekávanej účinek. Marie totiž vystřelí z restaurace jako pružinka, když se snažíte dát znovu dohromady rozebranou propisku.

Rychle si seberu kabát a bez placení utíkám za ní.

„Stalo se něco?“ Pro její vlastní dobro předstírám, že nevím, proč je najednou tak rozrušená. 

„Ne.“

„Můžu tě aspoň doprovodit domů?“

„Ne.“

„Tak aspoň na zastávku?“

„Nejdu na zastávku. Nejdu domů.“

„A kam teda?“

„To tě nemusí zajímat. Nejlepší bude, když pudeš zpátky za tou svojí dírou.“

„Neříkej díra!“ osopím se a vidím, že jí maličko cuká koutek. Pokračuju proto jakoby jejím hlasem: „Proč?“

„Protože to je hrozný slovo!“ Zachichotá se a pokračuje: „Proč mi tohle děláš?“

„Co?“

Mlčky na mě zírá a v očích má stejně tupej pohled jako měla Nina pár minut před ní. „Kupme si víno.“

Ve večerce jsme si koupili flašku rumu a vydali se do kopce na místo, kde se nad městem snad už od pradávna tyčil takovej malinkatej polorozpadlej železobetonovej amfiteátrek.

Rum jsme načali už cestou nahoru.

Srdce mi bušilo. Najednou jsem s ní byl konečně sám a nevěděl, co s tím dělat. Když jsme konečně vystoupali k tomu amfiteátru,  sedli jsme si a mlčky pokračovali v pití. 

Padala na mě taková úzkost, že jsem si přál, aby se na nás ten amfiteátr zřítil. Představoval jsem si, jak jdou lidi ráno do práce a vůbec si nevšímaj kusů železobetonu rozkutálenejch po cestě pod kopcem. Město je vezme na vědomí až ve chvíli, kdy do nich nabourá některej z ospalejch řidičů na cestě do práce. Teprve pak začne někdo zkoumat, odkud ta suť pochází, a v těch starobylejch rozvalinách konečně objeví naše mrtvý objímající se těla.

To by ale bylo až moc romantický. Místo toho se mě začala vyptávat na Ninu. Jak jsme se potkali. Co dělá. Jestli je to vážný. Jak často to děláme. Jestli je tak dobrá, jak vypadá. Jestli ji miluju.

Byla už docela ožralá. Já ostaně taky. Ve svých odpovědích jsem se ale stejně snažil být co nejvyhýbavější.

„Mě to můžeš říct. Myslela jsem, že jsme kámoši.“ 

Musel jsem si dát pořádnýho hlta rumu, abych zahnal odpornou pachuť toho slova. 

„Měli byste kudrnatý děti,“ pokračovala a já se málem pozvracel. Viděl jsem ale, že ta představa se jí nejspíš příčí ještě mnohem víc než mně.

Chvilku jsme pak zírali na město pod náma, než jsem konečně sebral dostatek odvahy. Takhle už to dál nešlo. Někdo musel něco říct, nebo něco udělat. „Myslím, že bude lepší, když pudu,“ řek jsem teda nakonec a ona mě začala líbat. Neustále se přitom ujišťovala, jestli vím, že už někoho má. Chtěl jsem věřit, že to říká jen tak, aby nevypadala jako úplná kurva. Dneska už ale vím, že mě prosila, abych ji zastavil.

S šancí na vysvobození se nakonec přihnal až déšť.

Sbalili jsme rum a hnali se s kopce na zastávku MHD.

Bojoval jsem sám se sebou, abych se ve strmým běhu ubránil a nepodíval se na to, co kalup a déšť dělá s jejím tyrkysovým tílkem. Ta představa byla ale až moc přitažlivá. Otočil jsem proto hlavu. Jenže gravitace byla ještě přitažlivější a já s sebou cápnul o zem.

Naštěstí to neviděla, protože se setrvačností hnala dál. Vyváznul jsem tak jen s odřenou dlaní a ušpiněnejma kalhotama.  

Rychle jsem se zvednul a utíkal za ní.

Na zastávku jsme doběhli oba durch.

Smála se a sotva popadala dech. Deštěm zmáčený vlasy měla přilepený na obličeji a pod tyrkysovým tílkem se jí rýsoval reliéf krajkový podprsenky a bradavky, který se nad tím panoramatem tyčily jako nějaký vysílací věže.

Čekali jsme každej na svoji tramvaj a o tom, co se nahoře stalo, jsme nemluvili. Nabídnul jsem jí svůj zmáčenej kabát a ona ho shovívavě odmítla. Po chvíli si ale všimla mý zkrvavený dlaně. „Co se ti stalo?“

„Jsem—  zakopnul.“

„Zakopnul?“

„Na nějaký nerovnosti.“

„Nerovnosti—“

„O dlaždičku, nebo tak něco.“

„Tě nikdo nenaučil, že se máš dívat, kam běžíš?“

„Díval jsem se—“

„—mně na kozy leda.“

Strnul jsem jako přistiženej. „Tys to—?“

„Mám snad oči.“ Ty nejoříškovější, chtěl jsem jí říct. Naštěstí už se blížila její tramvaj. „Tak— zase někdy.“

„Hlavně si to vyčisti!“ řekla starostlivě.

„To je dobrý.“ Dělal jsem hrdinu.

„Máš doma vůbec peroxid?“ Nečekala ale na moji odpověď. Najednou mě chytla za ruku a táhla mě do tramvaje. „Jasně že nemáš!“

„To ale není moje tramvaj,“ protestoval jsem na oko.

„Chceš dostat otravu krve, blbečku?“ Byla starostlivější než moje vlastní máma. Jako malej jsem byl celej dodřenej a o peroxidu slyšel tak maximálně, když se na pískovišti mámy bavily o přelivu. Stejně jsem ale zavrtěl hlavou, že otravu krve dostat nechci. „Tak si nastup.“

 

„Nebude to divný?“ Zašeptal jsem před bytem. 

„Já mu to nějak vysvětlím.“ Ruce se jí třásly, když hledala klíč. Na jejím chování bylo něco sebedestruktivního. Taky v sobě měla konec světa. Konec světa je totiž tak pohlavně přenosná nemoc, že spolu nemusíte ani spát, abyste někoho nakazili.

Klíče jí ze zámku vypadly.

„Marie?“ Ozvalo se zpoza dveří. „Seš zase nachcaná?“

Klíče nechala na rohožce a poplašeně mě zatáhla do výtahu. Chtěl jsem něco říct, ale zakryla mi pusu a zmáčkla to do sklepa.

„Blbeček! Fakt takovej blbeček.“ Dívala se do zrcadla. Sáhnul jsem jí proto na tvář. Nechtěl jsem, aby se obviňovala. Vyměnili jsme si teda další z těch provinilejch pohledů a začali se už zase líbat.

Ve sklepě mě zatáhla do prádelny. Bylo tam všude plno polystyrenu, protože panelák se právě zvenku zateploval.

Nahatý jsme se tam chvilku vestoje líbali a přitom jeden druhýmu ochmatávali genitálie. Měla takový ty nádherně stydlivý pysky, který skoro vůbec nevyčuhujou. 

Pak se se zaskřípáním položila na polystyrem a já ji začal lízat. Zarývala si přitom nehty do stehen. Nejspíš aby sama sebe přesvědčila, že si to užívá. Nedokázal jsem si ale představit, že by si užívala něco špatnýho. A tohle bylo tak špatný, že horší už to mohlo být jedině, kdyby tam ten její přítel přišel něco sušit.

„Udělej mi to.“ Přitáhla si mě za hlavu k sobě. 

Byla ale v takový křeči, že snaha do ní proniknout byla stejně marná jako cpát dítěti brokolici. Navzdory jejímu naléhání jsem to teda vzdal a lehnul si vedle ní. Ona mi ale najednou začala honit tak zuřivě, až mě to skoro bolelo. Pokoušel jsem se ji zastavit. Ona se ale nedala. Vrhla se na mě a začala mi kouřit a na zuby se vůbec neohlížela. Chytil jsem ji za hlavu, abych ji brzdil. Ona ale dál brousila nahoru a dolů. Bál jsem se, že jí tu hlavu utrhnu, pokud vyvinu ještě větší tlak. Nakonec ale sama povolila. Chvatem mi rozhodila ruce, rozkročila se nade mnou a nemilosrdně se nabodla.

Ojížděla mě tak zuřivě, že i mně bylo jasný, že se snaží ujet jen sama před sebou. Pokaždý, co jsem při ty zběsilý jízdě vyklouznul, dala si facku a znovu rychle nasedla. 

Byl jsem tak zmatenej, že jsem se hrozně dlouho nemoh udělat.

Když se právě vší silou nezapírala do mýho chatrnýho hrudníku, drtila si mezi prstama bradavky. 

Polystyren byl od potu čím dál tím víc kluzkej a víc a víc vrzal.

Když se zdálo, že jí dochází dech, pokusil jsem se ji povalit na záda. Na to jsem ale dostal facku i já. Bylo to ten nejničivější zážitek, co jsem až do tý doby v životě zažil.

Udělal jsem se do ní. Ona po mě ale dál jezdila, dokud jsem nebyl úplně měkkej. I když jsme oba měli rozkroky usviněný semenem, na tom násilí bylo něco očistnýho. Nikdy jsem ji totiž nemiloval víc. Než usnula, řekla, že ona miluje mě. A nikdy to nemyslela upřímněj než tehdy.

Spala s hlavou na mých prsou a prsama přitisknutýma na mý kůži a já nikdy v životě nebyl šťastnější a věděl, že šťastnější už nikdy ani nebudu.

 

 

VIII

 

„Dělej, hovado! Zvedej se, ty svině! Slyšíš mě, ty jedna zkurvená píčo!?“ vřeští na mě jak vykastrovanej šimpanz a to prostě ani přes veškerou moji urputnou snahu přeslechnout nejde. Komu by se ale chtělo vstávat, když je tak pohodlně zachumlanej v tak hebce naducaný temnotě těch nejbezesnějších hlubin nevědomí, ve který nic nebolí.

Skoro nic. „To tys mi rozmlátil okno?“ Bohužel ani sebenaducanější hebká temnota těch nejbezesnějších hlubin nevědomí nedokáže utlumit bolest, kterou vám působí opakovaný kopance do břicha. 

„Já ti to zaplatím.“ Posadím se a ten jeho babičkovskej koberec ohodím natrávenou mrkví s mlíkem. “Okno i koberec,“ dodám a sám sebe překvapím, že si pořád ještě pamatuju svý včerejší předsevzetí o zodpovědnějším přístupu k životu.

„Ty?! A jak asi?!“ vyjekne na mě, jako když v zápalu vášně někomu bez varovaní strčíte prst do zadku. 

Tupě zírám na konfiguraci zvratků pod sebou a marně se snažím z tý žaludeční sedliny vyčíst svou budoucnost.

„Dívej se na mě, když s tebou mluvím!“

Zvednu hlavu. „Něco si najdu—“

„Hovno!“

„Vážně! Změnil jsem se. Všechno zaplatím i nájem— i zpětně a s úrokama!“ oroduju za jeho smilování.

„Ty?! Taková pijavice a troska? Takovej ubožák?!“

„Proč si mě tady teda vydržuješ?” vyjedu na něj. „Když jsem takovej ubožák?!“ Chvilku přemýšlí, protože je moc blbej na to, aby poznal řečnickou otázku. „Protože se díky mě cítíš jako menší ubožák! Ve skutečnosti seš ale ještě větší!“

„S kým si myslíš, že mluvíš?! Co si myslíš, že seš?!“ vřeští na mě tak, že mu od huby lítaj sliny, jako když se otřepe mokrej pes. Jeho otázka ale vůbec není od věci.

Po včerejšku určitě nejsem to, co dřív. Sám to ale vědomě nedokážu vystihnout. Zadívám se mu proto upřímně do očí a odpověď přenechám svýmu podvědomí: „Konec světa! Kapitán krvelačnej fůrií, co ve tmě číhaj na příležitost! Nekonečně zvrácená řada iracionálních běsů za desetinnou čárkou v čísle šelmy. Prostě všechno, co si nepamatuješ, když se uprostřed noci vzbudíš pochcanej děsem!“ Vychrlí se to ze mě a po nádechu ještě, už sám za sebe, dodám: „Nebo tak něco.“

„Táhni mi z baráku, ty vypatlaná fetko!“ zaburácí kolohnát. Některý lidi prostě neuměj ocenit upřímnou odpověď. 

Než mě začne vláčet ven z bytu, stihnu ještě rychle čapnout kabát přehozenej přes gauč. 

V chodbě se kolohnát zastaví a přirazí mě ke zdi. „Klíče!“

„Klíče ne!“ zakňučím.

„Dělej!“ Lomcuje se mnou.

„Já už se tady nekážu!“ Slíbil bych mu cokoliv, jen abych se nemusel vzdát první věci, co jsem ve svým životě opravdu vybojoval.

„Naval!“ Dá mi pěstí do břicha a já mu ohodím celej ksicht zbytkama mrkve a mlíka.

Povalí mě na zem. Dá mi další ránu a začne mi šacovat kabát. Když najde klíče, otevře dveře a za kabát mě vyhodí. Než ale za mnou práskne dveřma, stihne mě ještě kopnout do zadku. Zařvu proto na něj, co si prozměnu myslím já o něm: „A víš co ty seš? Nic! Seš jenom šovinistickej habsburg s bytem po babičce! Tak si ho sežer! Stejně v něm straší!“ Já měl v tom bytě vážně každý ráno v puse takovou zláštní pachuť jakoby po ektoplazmě.

 

Posadím se na schody a snažím se ubalit cígo. Děsně se mi ale třesou ruce, jako by se po mně znovu sápalo to apokalyptický šílenství. Každou chvíli proto rozškubnu papírek nebo rozsypu ty cenný zbytky tabáku. 

Zlostí je mi už zase do breku. 

Všechno se zdálo tak dobrý. Přežil jsem a získal odhodlání se sebou něco udělat. Teď ale najednou nemám, kde bydlet a navíc to vypadá, že si snad ani nezakouřím!

Mý marný pokusy ubalit si aspoň jedno posraný cígo, přeruší otevření dveří od sousedního bytu. 

Stojí v nich starší ženská – takovej ten úřednickej typ s krátkejma vlasama a melírem. Vsadil bych se, že je i študovaná bakalářka. Dveře má přichycený takovým tím bezpečnostním řetízkem. Můj ezo-výlev nejspíš přilákal její pozornost.

„Když vám dám cigarety, seberete se a okamžitě vypadnete?“ zeptá se mě s autoritativní intonací bohorovnýho byrokrata.

„A nebudou vám chybět?“ zeptám se s předstíranou péčí.

„Ty jsou— manželovi,“ odpoví s pauzou plnou drásavý nostalgie.

„Aha.”

„Umřel na rakovinu,“ pokračuje a vedle mě v tu chvíli přistane nedokouřená krabka cigaret.

„Tak děkuju, toho si fakt vážím. Jestli chcete—“ Už zase cítím příležitost. 

„Hlavně už běžte.“ Práskne dveřma. Já se ale nevzdávám. Jestli mě včerejšek něco naučil, tak je to nevzdávat se. 

Zaklepu na její dveře. Vím, že číhá za kukátkem. Proto mě překvapí, jak dlouho trvá, než znovu otevře. „Pardon, já se chtěl zeptat, jestli si třeba o manželovi nechcete popovídat, když vám tak chybí—“

Než mi ty dveře definitivně zabouchne před ksichtem, vysměje se mi: „Já už mladýho nabíječe mám.“

Nevím, jestli jsem z jejího nevyžádanýho odmítnutí víc uraženej, zmatenej, nebo zdrcenej. 

Znovu zaklepu. „Řeknete mi aspoň, kolik je hodin?“

„Půl druhý,“ ozve se zpoza dveří.

„Děkuju.“ Seberu si ty cíga a vypadnu. Jsem si jistej, že zpoza kukátka zaručeně dohlíží na to, abych dodržel svoji část úmluvy.

Vypadnu ale jenom z chodby, ne z baráku. Nemám přece kam jít. Zalezu si proto do sklepa, abych tam přečkal noc a konečně si zapálil. Jsou to opravdový máčka! Já ale nemůžu najít zapalovač. Já blbec ho totiž nechal ležet v kuchyni na stole.

Říkám si ale, že to do rána vydržím. Moje vůle zocelená žárem bitev je totiž pevná a neoblomná. 

 

„Pardon,“ klepu o pár minut pozděj na tu přísnou paní.

„Jestli okamžitě nevypadnete, zavolám policii,“ řekne skrz dveře.

„Já chci— poprosit vás jenom o zapalovač.“

„Už volám!“ 

Několikrát zuřivě praštím pěstí do těch jejích dveří a doufám, že i tentokrát měla oko na kukátku. Pak se vrátím do sklepa smířenej s tím, že prostě budu usínat bez cíga.

Naštěstí mám aspoň do rána čas vymyslet, co se sebou zítra udělám. Ptát se kolohnáta na práci ve fabrice už naštěstí nepřipadá v úvahu. Jedno léto, ještě když jsem chodil do školy, mi totiž máma zařídila ve fabrice brigádu. Abych poznal hodnotu práce. Vřískání drábů s výučním listem se tam tříštilo o hlukovej monolit strojovýho hučení těch jejich řádně promazanejch slizkejch bestií. Já se tam normálně začal dusit! Tíseň celý dělnický třídy mi totiž sevřela hrdlo. Mistr si to ale vysvětlil tak, že jsem jen choulostivej chcípáček, co prostě neudýchá naprosto obyčejnej vzduch prosycenej mazacíma olejema, který udržujou v chodu ty jejich masivní oltáře kapitalismu, na který tam lidi chodí obětovat svý těla a duše. S opovržením mi proto vrazil respirátor a poslal mě k lince. Za celej den otročení jsem si tam sotva dokázal vydělat na deset piv a krabičku cigaret. Jediný, co mě tak tvrdá práce naučila je to, že za to nestojí. Což je nejspíš taky důvod, proč jsem švorc jako korporace na daňovým přiznání.

 

„Musí být někde tady!“ Poznávám její hlas. Ta bréca na mě vážně zavolala policajty.

Proběhnu na druhou stranu sklepa. Právě když beru za kliku, rozsvítí se v chodbě světla. 

Bolí mě z toho oči.

„Je to on?“ Na odpověď už nečekaj a rozbíhaj se po mně. 

Kopu do dveří. Ony se ale ne a ne otevřít.

„Může být ozbrojený!“ ječí ta omelírovaná žalobnice z druhý strany sklepa a schovává se přitom za dveřma.

„Stůj!“ vyzývaj mě policajti.

Mám ale ještě čas aspoň na jeden zoufalej pokus prorazit si cestu na svobodu. Ramenem se proto vrhnu vpřed a dám do toho všechnu svou zvířeckou zuřivost. Se hřmotným třesknutím, který otřese celým panelákem tak silně, že to musí vzbudit i bílý koně v jeho základech, do těch dveří vrazím a bez nejmenší známky škody na majetku se zase odrazím zpátky.

Sbírám se na nohy a proti světlu mžouravě hledím, jak se ke mně ty stvůry blíží. 

S rukama nad hlavou se odevzdaně opřu o stěnu.

Jenže! Cvak a tma. Ha!

Vidím, jak se zmateně rozhlížej. Jejich oči ještě nejsou k mýmu překvapení na temnotu zvyklý. Musej být u sboru jen chvilku.

Prosmýknu se mezi nima a sveřepě se ženu k tý nepřející vdově. Ona ale přede mnou zlovolně zabouchne dveře. 

Celej rozvzteklenej do nich v plným běhu vrazím s býčí průrazností. Vdova odlítne až k zábradlí, dveře prásknou o stěnu a rozcinkaj klíče.

Ta bestie se mě tam snažila zamčít s těma tmoplachejma nástrojema veřejně prospěšnýho útisku, který jsou mi zatím už zase v patách. Dveře proto rychle zabouchnu, zamknu a klíč zalomím.

Cha! Na polapení kapitána krvelačnejch furií jsou potřeba prohnanější pasti!

Zapraskání dveří mi ale připomene, že na vítězný tanečky bude lepší počkat, až na mě někdo napíše ty oslavný písně. Raděj teda dál uháním za svobodou, která už na mě před barákem čeká. Vlasy jí ve vichru nespoutaně vlajou a vzdouvaj se jako rozbouřený moře, za který by se mě neodvážil pronásledovat ani ten nejzapřísáhlejší z mých štváčů. Jenže já s sebou najednou fláknu o schody. Ta uvědomělá občanka mi totiž podrazila nohy.

Co si myslela, že tím získá kromě toho, že bych si moh vyrazit zuby?! Na přednášku o nebezpečnosti jejího chování ale není čas. Dveře totiž znovu zapraskaj. Je mi jasný, že už dlouho nevydrží. Stejně se k nim ale rychle vrhnu a ze země seberu klíče.

Když znovu utíkám po schodech, dávám si už pozor na nenechavý pracky tý babice.

Vyběhnu do přízemí a dveře se zatím pod náporem policejního násilí už konečně vzdaj. 

Svoboda mi vrtivým pohybem skrčenýho ukazováčku pod levým okem naznačí, že ji to hrozně mrzí. Než se ale stihne otočit a zklamaně odejít, ukážu jí, ať obejde panelák a počká mě na druhý straně.

V běhu pak rychle najdu klíč, kterej vypadá stejně, jako klíč od kolohnátova bytu.

Rychle si odemknu a vlítnu dovnitř.

Zabouchnu za sebou a pro jistotu ještě připevním bezpečnostní řetěz. Pak se dál ženu za tou svojí milovanou svobodou. Věřím totiž, že aspoň ona by můj tak hlubokej cit nikdy nezradila. Co ale vidím v chodbě, mně svojí nelidskou hrůzou paralyzuje. Zároveň to ale vysvětluje, proč mi ta babice s tak bezcitnou záludností podrazila na schodech nohy.

Na  stěnách visí zarámovaný plakáty, který v nejrůznějších stádiích zvrácený abstrakce vyobrazujou s hraničně úchylnou posedlostí  jednu z nejintimnějších částí lidskýho těla. Jsou tam celky i detaily a všechny jejich další myslitelný i nemyslitelný kombinace a kompozice v úhlech tak nepříčetnejch, že se jim marně vzpírá i mý tak pevný duševní zdraví. 

Ta babice je zubařka!

Jen láska ke svobodě mi pomáhá překonat šok a žene mě hlouběj do nově zrekonstruovanejch útrob tý perverzní svatyně zaslíbený oslavě vítězství mamonu nad péčí, co by měla být plně hrazená z veřejnýho zdravotního pojištění, protože stejně jako zdraví, vlastní zuby máte taky jenom jedny, a když o ně přijdete, nikdo vám je už nevrátí.

Přes obývák se proženu do ložnice a na balkón, ze kterýho vyskočím přímo do náruče svobody, co je i navzdory praštivýmu mrazu tak přívětivě vřelá.

Ruku v ruce pak pelášíme pryč. Proplétáme se uličkama sídliště, až se nakonec vymotáme na zastávce, před kterou snad dílem prozřetelnosti právě přistává noční autobus. Chci uhánět za ním. Sídlištěm se ale najednou rozezní policejní sirény a svoboda se zarazí. Říkám jí, že musíme chytit ten autobus. Ona prý zase chápe, že jsem z toho věčnýho utíkání už unavenej, ale do autobusu městský hromadný dopravy se mnou prostě nemůže.

Musím uznat, že má pravdu.

Je ze mě psanec a ti dostavníkem nejezdí.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

10.10.2021 00:11:34dát kritice tipJindrall

Samozřejmě mě mrzí, že ti obsah brání číst dál. Ale úplně ti rozumím. Sámotného mě psaní některých částí vyčerpává nebo kazí náladu a není pro mě snadné na nich někdy pracovat. Odpornost a potřeba šokovat ale určitě není důvod, proč to píšu. Zároveň mám z tvojí kritiky vlastně radost. Asi kvůli tomu, že na tom i přes ten hnus bylo něco, kvůli čemus tomu chtěla dát šanci a za to ti moc děkuju.

09.10.2021 17:45:321 tipů dát kritice tipJanina6

Nějakou dobu mě čtení bavilo. Máš "vypsanou ruku" a umíš se šikovně vyjadřovat. Kdyby se mi z popisovaného obsahu nedělalo zle od žaludku, určitě bych tvoje povídky vyhledávala. Přečetla jsem asi třetinu textu, zbytek jsem už jen lehce prolétla, abych se ujistila, že to pokračuje stále ve stejném duchu a ničeho jiného než nechutností se už tady nedočkám. Přemýšlím, proč asi píšeš právě tohle. Je to pro mě zvláštní situace, dostat se k textu evidentně hodně dobrého autora a nemoci ho číst, ale je to tak :-) Určitě se tady ale nadšených čtenářů dočkáš.

07.10.2021 20:42:511 tipů dát kritice tipJindrall

Citovat sám sebe je divný, ale „ Tři ze čtyř ročních období je tohle město to nejkrásnější místo na světě.“ je přímo o Zlíně :D Původně to ještě pokračovalo: „Z zimě se tu pak ale chcete zabít.“ Nebo tak něco :D Zlín je děsně zelenej a když to na zimu všechno opadá, přijde mi to o to víc mrtvější než úplně vydlážděný město. Takže bych doporučoval počkat do jara, pokud je Hradec už jistej :D Sice jsem tam už dlouho nebyl, ale pohled na Jižní Svahy z Jednadvacítky je podle mě pořád stejnej.

A za přiklad vhledů znovu děkuju. Myslím, že rozumím a zároveň docela souhlasím. Není potřeba všechno dávat čtenáři takhle po lopatě, protože čtenář si umí domyslet.

07.10.2021 20:25:38dát kritice tipfuska

Trolejbusy! Vida.

:) Minulý týden jsem plánovala, kam pojedu na nějaký volný víkend v rámci poznávání měst a uvažovala jsem aj nad Zlínem. Pořád mě touha jet tam nepustila, ale při hledání ,,turistických lákadel" v pavučině internetu jsem narazila na video Náš krásný Zlín (Adam Pavlica) - pojedu teda do Hradce (asi).  Zlín si nechám na zimu. 

Ty vhledy? Těžko se to popisuje, ale třeba - když přišel o klíče od bytu. ,,Já se mu snažím vysvětlit, že jsem se změnil! Chci mu dokonce splatit všechny svý dluhy i s úrokama! A on na mě takhle! To všechno, včetně toho kopance, bych mu byl ale asi schopnej odpustit. s těma klíčema to ale přehnal."

Ono to vlastně ale ani nevadí. A děkuju já, fakt jsi mě potěšil (na celý dopoledne).

07.10.2021 19:48:28dát kritice tipJindrall

Moc děkuju a taky si vážím tvojí odvahy pročíst se aspoň do půlky :D fuska taky říkala, že to je na zdejší poměry moc dlouhé. Jako redaktora bych se tě proto rád zeptal, jestli bude v pořádku, když vložím i "čtenářskou verzi" na několik částí, aniž bych tohle musel mazat.

07.10.2021 19:40:20dát kritice tipJindrall

Opravdu je to taková fikční verze Zlína. Nechtěl jsem to ale přímo říct přesně z těch důvodů, které jsi vyjmenovala. Navíc tam nejezdí tramvaje ale trolejbusy :D

Za překlepy se omlouvám. Budu to ještě dál průběžně čistit, když si budu potřebovat odpočinout od psaní pokračování.

Kdybys mi mohla dát nějaký příklad vledhů do niter, který se odráží v činech, podívám se, co se s tím dá dělat (i do budoucna).

Ještě jednou moc děkuju za zpětnou vazbu a sílu a odhodlání to dočíst :D

07.10.2021 18:47:39dát kritice tipfuska

Takhle - líbí se mi, jak si hraješ s pojmenováním objektů (žralotopýr, mečík mečíkovič) - nenudilo mne neustálý opakování slov. Analepse. Nenucenost.

Přemýšlela jsem, co je to za město, ve kterym se to všechno děje. A že to nezmiňuješ - propůjčuje čtenáři možnost si děj zasadit do jakýhokoliv města (ve kterym jsou tramvaje, paneláky, sklepy a amfiteátry) - a tím si z postav udělat možný sousedy, což je dobrý ke ztotožnění se. (Je to Zlín?)

Rozervanost a komedie.

Máš tam pár překlepů - ale ty snadno vymažeš.

Sem tam na mě bylo v textu až příliš vhledů do niter - který se odrážely v činech, to je ale jen otázka preferencí.

Jo. A jak to tu znám, málo lidí se tu přinutí číst delší text (když tenhle vytiskneš - má 50 stran). 

Možná by to bylo pro lidi čitelnější po kratších částech.  

07.10.2021 18:44:191 tipů dát kritice tipatkij

Přečetla jsem cca něco přes půlku. Už za ni tedy tip a třeba ještě...

Dobře se mi čteš. Po úvodní dějové části, kdy zůstaneš venku bez klíčů, se mi líbí Tvé promluvy k personifikované např.  paměti ... naději...

Ještě se vrátím k dočtení. Na zdejší poměry docela dlouhé...

 

07.10.2021 16:27:25dát kritice tipJindrall

Taky moc děkuju za přečtení a že se líbilo :D

Jestli je ale něco, co se ti nelíbilo, hrozně by mi pomohlo při psaní pokračování vědět co.

07.10.2021 15:00:58dát kritice tipfuska

Parádní čtení.

Jsou tam fakt skvělý místa.

Děkuju Ti, bude víc?



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor