Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jednosměrka

08. 10. 2021
3
13
428

I.

Den na hovno. Spousta porad, kde se musí vypovídat hlavně nuly a nemakačenka, pro který je to jediný pracovní vzepětí za celej tejden. Myslej si, že mě nakrmí pohádkovým perníčkem. To ať si strčej do řitě. Nestávám denně v půl pátý, abych poslouchal hovna. Musím tyhle neandrtálce řídit, hlídat je, aby se nekopali do prdele. Stojí mě to nervy, musím si brát prášky, ale zajímá to někoho? Řek bych, že ani náhodou.

Musím opíchat Andělu. Dobře, nemusím, ale chci. Ale je v tom nějakej rozdíl? Neřek bych.

Vjíždím do jednosměrky. A co se nestane? Zkurvenej cyklista to tam střihne přede mnou. Sice má na sobě profi helmu, puntíkatej dres a všecky ty kokotiny, ale pro mě je to jenom další kokot, co mi zkřížil cestu.

„Dělej, uhni debile!“ zařvu na něj, a protože mě neslyší, přimáčknu klakson k volantu. Nic se neděje. Šlape si dál. Dupnu na plyn, že ho předjedu. Místo pravýho zrcátka mám jeho zpocenou prdel. Když ho míjím, štrejchnu mu o kolo. Chvíli tam šaškuje, jak se snaží nabrat balanc. Pak konečně přeletí přes řídítka a rozplácne se o zaparkovaný auta.

Dobře mu tak. Neměl se mi tam nasrat. Zebra taky uhne lvovi.

Podle všeho bych měl zastavit. Zeptat se, jestli ho něco nebolí. Poklábosit o tom, jestli má kolo jako životní styl, držet ho za ruku, zavolat mu rychlou. Ani omylem. Nejradši bych mu vystavil fakturu za poškrábanej lak na audině, ale je psaná na firmu, tak na to seru.

Ještě dvě ulice a budu parkovat. Už mi začíná tvrdnout.

 

II.

Asi jsem si zlomil zápěstí. Musel jsem z něj dokonce sundat hodinky, protože se to už nedalo vydržet.

A to jsem si myslel, že už jsem v bezpečí domova. Pomalu jsem vypouštěl z hlavy všechny nepříjemnosti, co se dneska staly. Hlavně poradu, na níž nám Petr nadával do sviní a vyhrožoval, že nás vykope z firmy. Nasával jsem čerstvý vzduch do plic. Představoval jsem si, že jsem nepopsaný kus papíru. Fungovalo to.

Pocity štěstí vytrhl z kořenů držkopád. Na závod jsem mohl zapomenout. K čemu byly všechny tréninky, při kterých jsem potil krev? K čemu ta dřina? Všechno je v čudu.

Pomalu jsem se sbíral z chodníku. Kolem mě projížděla auta, nikdo mi nezastavil. Asi jsem měl smůlu, narážel jsem už od rána na samý hajzly. Musel jsem se oprášit sám. Vydal jsem se domů, rozhrkané kolo jsem vezl vedle sebe. Připadal jsem si jako rytíř vracející se z křížové výpravy, který svedl nerovný boj s hliníkovým drakem.   

O to víc mě překvapilo, když jsem na audinu narazil znovu. Stála před barákem. Měla logo naší firmy, což mě posadilo na zadek. Musel to být někdo z ředitelů. Normální smrtelník by neřídil takovej koráb.

Dobelhal jsem se do výtahu. Vyjel jsem s kolem do šestého patra. Než jsem strčil klíč do zámku, napočítal jsem do dvaceti. Určitě dostanu céres. Andělka nikdy neumí věci přejít jen tak.

Jak jsem se mýlil. Jestli měl někdo řvát, tak já! Andělka ležela pod chlápkem a funěla. Tím chlápkem nebyl nikdo jinej než můj ředitel.

 

III.

Oba samci se poměřují očima. Luděk zírá na Petra jako na zjevení. Pak jeden ze samců sklopí oči. Kupodivu je to ten můj trouba.

Co se mu asi honí v kebuli?

„Nechceš se k nám přidat?“ zeptám se rozverně. Jsem jediná, kdo se směje. Prostě kráva jako vyšitá, co si užívá s manželovým šéfem. Jenže už jsem toho měla taky dost. Věčně jsem dřepěla doma a čekala, až se pán tvorstva vrátí z kola, říká tomu tréninky, mrskne špinavý prádlo za koš, otevře si pivo a začne se litovat.

Dneska se mu ale fakt něco stalo. Kulhá víc než obvykle.

„Ty jsi spadnul z kola?“

„Spíš do mě někdo najel autem.“

„Měl jsi uhnout. Ne se tam nasrat,“ zpraží ho Petr.

Tady se děje něco zajímavého. Skoro bych si udělala popkorn, jenže máme rozbitou mikrovlnku.

„Uvědom si, že jsi u mě doma!“ zakřičí Luděk.

„Nevypadá to tak.“

Načechrám si polštář, abych líp viděla: „Dáte si do huby ručně nebo mám sehnat zbraně?“

Oba samci mě sjedou pohledem. Proti ženský se vždycky spojíte, co? Ženská je pro vás největší nepřítel, největší prudič. Nakonec ale stejně přilezete a chcete podrbat za ušima.

„Nebudeme z toho dělat divadlo.“ Petr si pomalu natáhne kalhoty. „Když si to necháš pro sebe, udělám z tebe vedoucího.“

 „Děláš si srandu? To, cos mi provedl, je na kriminál.“

„Koupím ti nový kolo. Můžeš si ho sám vybrat.“

„Dáš od Andělky ruce pryč,“ přeruší ho Luděk, „taky mi dáš volno navíc. Zaplatíš nám dovolenou v exotickým ráji. Třeba na Maledivách, to je jedno.“

„Jako by se stalo,“ mávne rukou Petr.

Milenec odešel, manžel zůstal. Nedokážu se na něj ani podívat. Zas jsem to posrala. Chtěla jsem, aby se změnil, ale vzala jsem to za špatnej konec. Toužila jsem po tom, aby mi přinesl kytku, pohladil mě po ruce, vyslechl si moje trápení a pomiloval mě. Nic víc jsem nepotřebovala. Petr byl sice náfuka, boreček, co mě ani pořádně neposlouchal, ale byl tady pro mě.

Luděk mi podává krabici s kapesníky. Vážně jsem se rozbrečela?


13 názorů

Tak tak... 

Japonsko je nyní velice zprofanované, a doby, kdy to bylo třeba nové i v literatuře - např. David Mitchell, Kazuo Ishiguro, jsou dávno pryč. Teď všichni jedí suši, pijou čaje, dívají na nejrůznější videa japonské výroby apod. 

Takže jestli je tvůj zájem dlouhodobý a upřímný, tak je to zájem opravdový. :-)

 

Kamamura
11. 10. 2021
Dát tip blacksabbath

blacksabbath - aha, ano, měl jsem takovou hypotézu, ale nechtěl jsem věřit, že by vysvětlení mohlo být takhle jednoduché. ;-) To je asi moje největší slabina - často se nechám zaskočit něčím jednoduchým!


Kamamura
11. 10. 2021
Dát tip

Biskup - Japonsko bohužel zprofanované opravdu je - vždyť i moje dcera se ve volném čase pořád jen dívá na "mangáče". Ale mě Japonsko fascinovalo už od dětství, a tenkrát bylo zprofanované jen mezi nerdy, kteří chtěli být všichni buď ninjové, nebo moudří staříci s vlajícím šedivým vousem - jsem v tom tedy nevinně, protože jsem si své Japonsko zprofanoval celá desetiletí před tím, než k němu dorazil mainstreamový zájem! ;-)


Dík za hvězdičku a tak...

Moje zkušenost to naštěstí není, jen takový teoretický koncept. ;-)


Dík. Japonsko je určitě dobrá inspirace, ale v současnosti bohužel asi trošku zprofanovaná...


Možná. Nebo jsem je možná spíš nevykreslil věrohodně. ..

Měj se


nojono....tak jo...Kamo...je to místo "tip"....počet hvězdiček je tak dlouhý ...jak se mi to líbí :-)))kapišto?


Kamamura
10. 10. 2021
Dát tip

Iví, když já bych taky chěl vědět, jak. Dokonce i prodavači Herbalajfu, dokud byl ještě v módě, mívali na klopě placku s nápisem: "Chceš zhubnout? Zeptej se mě jak!"... a jejich slovenští kolegové: "Chceš schudnúť? Zpýtaj sa ma ako!" Nicméně "ako" ti prozradil "hocikerý" z nich! Tak nedělej drahoty a povídej! ;-)


Kamo....to je moje Know-how :-))))))))))))))))))))))


Kamamura
08. 10. 2021
Dát tip

Co znamená prosím že tenhle váš hvězdičkový systém? Hádám, ale nevím - čím víc hvězdiček, tím větší rating, nebo tak něco?


Možná fantazie, možná zkušenost....doufám, že ne tvoje......mně se líbíla už první věta......vystihla to přesně......*/******************************


Kamamura
08. 10. 2021
Dát tip

Možná zkušenosti, možná fantazie. Nenadělil nám Pámbů všem spravedlivě... proč? To nevím, protože na něj nevěřím. Autor by se ale mohl ze známosti poptat, když je ten biskup. 

Osobně si myslím, že většina lidí je v jádru přesně takových, jak píše tadyhle Ctihodný Otec, jen si to buď nechtějí z rozličných důvodů přiznat, nebo jim něco chybí - jak už jsem řekl, fantazie, zkušenosti, kontakt se svými niternými přáními, atd. Proto také stále roste počet duševních poruch a různých neuróz - primitivní instinkty zděděné po předcích houpajících se ve větvích jsou ve stále ostřejším konfliktu se stále složitějším sociálním protokolem. 

Podívej se třeba na takové Japonsko - extrémní počet lidí nahňácaných na extrémně malém prostoru s opravdu skromnou zásobou surovin, a výsledkem je kultura latentních i akutních šílenců, kde lidský život má mizivou hodnotu (protože lidé jsou to jediné, čeho je přebytek). Proto je také japonská kultura (ta autentická) jedna z nejzajímavějších a nejbizarnějších na světě a nepřestává mě fascinovat. 

Za mě body za autentičnost a pochvala - jen tak dál, Velebný otče!


Jamardi
08. 10. 2021
Dát tip

Petra si umím představit, ale ty dva ne. Možná mně chybí zkušenosti.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru