Mickiewicz. Polský básník třel cestou po Evropě bídu s nouzí!

Je 23. října 1823. Žalobce, soudce i kat v jedné osobě, ruský senátor Nowosilcow, si spokojeně mne ruce. Právě se mu podařilo zatknout polského revolučního básníka Adama ­Mickiewicze. Po půlročním vězení zní verdikt soudu jasně – vyhnanství v Rusku! Mladý básník ještě netuší, že už nikdy nespatří svou rodnou vlast.

Zachmuřený Adam Mickiewicz (1798–1855) přijíždí 8. listopadu 1824 do Petrohradu – tehdejšího hlavního města ruského impéria. Přestože den předtím metropoli spláchla povodeň, krása mramorových paláců nebo pomník Petra Velikého na něj udělají dojem. Carští špehové ale mají oči všude a mladý vyhnanec zatím hledá útočiště. „Kam se teď vydat?“ ptá se sám sebe, když se rozkoukává v obrovském městě. Naštěstí netrvá dlouho a seznamuje se s místními Poláky – s malířem Orlowským nebo mystikem Oleszkiewiczem. Plné zuby carského Ruska mají i ruští děkabristé, vesměs armádní důstojníci, kteří plánují svrhnout cara a nastolit konstituční monarchii, nebo dokonce republiku. S mladým polským básníkem si tak padnou do oka a ten se okamžitě spřátelí s vůdcem spiknutí – redaktorem časopisu Polární hvězda a básníkem ­Rylejevem. Další zapálený děkabrista, básník Bestužev, si poznamená do deníku: „Poznal jsem Mickiewicze!“

Bezstarostný život plesů a zábavy
Polský básník je stále pod bedlivým dohledem carských úřadů. V lednu 1825 na jejich podnět musí opustit město Petra Velikého. „Ještě že se mohu spolehnout na své přátele,“ myslí si Mickiewicz, když směřuje do Oděsy, bohatého přístavu u Černého moře. V náprsní kapse má doporučující dokumenty od básníka Bestuževa. Mickiewicz ale nepospíchá, během cesty vyřizuje různé vzkazy, které se týkají především revolučních příprav děkabristů. Na skok se objevuje na obilných trzích v Kyjevě, kde se setkává šlechta z celé Ukrajiny. Teprve v únoru 1825 přijíždí do Oděsy. Polská i ruská společnost ho vítá s otevřenou náručí. „Zastavte se u nás někdy. Rádi si poslechneme vaše básně,“ zvou ho do svých salonů a domů aristokraté i bohatí obchodníci. Mickiewicz si užívá bezstarostný život plný plesů a zábavy. Když svou básní Dumání v den odjezdu dělá tečku za oděským pobytem, píše o „zástupech krásných žen, které denně potkával“.

Adam Mickiewicz není jen skvělý básník, ale i originální pedagog, který nenudí suchopárným výkladem a dokáže své posluchače nadchnout. Od prosince 1840 přednáší na katedře slovanských literatur slavné pařížské Collège de France, kterou se tehdy rozhodla otevřít francouzská vláda. Na jeho přednášky chodí třeba vynikající hudební skladatel polského původu Frédéric Chopin (1810–1849), známý romantický básník a dramatik Juliusz Słowacki (1809–1849) nebo francouzská spisovatelka George Sandová (1804–1876) i literární kritik Charles Sainte–Beuve (1804–1869).

Básníkovi se nechce veršovat
V zimě 1825 přijíždí Mickiewicz do zasněžené Moskvy. Všude se mluví o krvavém potlačení děkabristického povstání v Petrohradě, které skončilo popravou jeho vůdců. Romantický básník se nakonec rozhodne v tomto městě usadit a ruská společnost ho přijímá za svého. Potkává zde celou řadu básníků od Puškina, Vjazenského až po Dělvigina. Nejbližší přítel, redaktor časopisu Moskevský telegraf, ho uvádí do literárních salonů. „Byl to veselý a upřímný muž,“ vzpomínají později na Mickiewicze moskevští literáti. Realita je ale jiná. Mickiewicz stále častěji propadá depresím a smutku a zamyšleně sedává v saloně polské šlechtičny Záleské, slavné pianistky Szymanowské nebo ruské kněžny Volkonské.

„Adame, dlouho jsme neslyšeli vaše básně. Chtěla bych vás opět doprovázet na piano,“ vyzývá ho slavná hudebnice. „Jste hodná, ale nemám inspiraci, ani chuť. Musím přemýšlet,“ odbývá ji zasmušilý básník a zapaluje si další dýmku. Nepřestává myslet na revolucionáře, kteří přišli o život během děkabristického povstání. „Jak to napsal Machiavelli?“ přemítá, „… během války je třeba být liška i lev zároveň!“ V hlavě se mu rodí nová velká báseň o osamělém hrdinovi Konrádu Wallenrodovi, která vychází v Petrohradě v roce 1828.

Římská romance
I když Moskva polského vyhnance miluje, on sám cítí horkou půdu pod nohama. Snaživý senátor Nowosilcow totiž stále bedlivě sleduje polského vyhnance a posílá carovi hlášení, že Konrád Wallenrod je „nemorální“ a že ušel petrohradské cenzuře. „Adame, musíš co nejdříve odjet! Brzo ti bude v patách carská policie,“ varují básníka přátelé Puškin s Žukovským a snaží se mu zařídit povolení k odjezdu z Ruska. Mickiewicz předstírá, že je vážně nemocný a že potřebuje navštívit západoevropské lázně, aby se uzdravil. Jakmile získává pas, vydává se do Říma, jehož kulturu tak obdivuje. Ve „věčném městě“ také prožívá milostný románek s půvabnou Polkou Evou Ankwiczovou, do které se hned zamiluje a požádá ji o ruku. Bohužel jejich vztah dlouho netrvá, protože do něj zasáhne hrdý hrabě Ankwicz. „Nepřeji si, aby ses stýkala s tím polským rebelem. Mysli na to, že pocházíš ze vznešeného rodu!“ kárá dívku rozčílený otec.

Pochybnosti o šanci na úspěch
Vlna červencové revoluce, která vypukla ve Francii, se v té době valí celou Evropou – i do Polska. V prosinci 1830 v italském hlavním městě zastihne Mickiewicze zpráva, že vypuklo polské povstání. Na varšavské radnici do tmy září jako bojové heslo závěrečné verše jeho Ódy na mladost: „Vítej, jitřenko svobody, brzy nám slunce zasvitne!“ Mladým šlechticům z kadetní školy, kteří svým nadšením strhli větší část šlechty, dodává odvahu právě Mickiewiczova poezie. Bojovně naladěný básník teď ale váhá s cestou na pomoc ohrožené vlasti. Proč? Má vážné finanční potíže a zřejmě také pochybuje o tom, že povstání v Polsku má šanci na úspěch. Teprve 16. dubna 1831 Mickiewicz vyráží na místa bojů, ale v Poznaňsku ho místní nižší šlechta zastaví. Nadšená příjezdem velkého básníka ho zdržuje na hostinách na svých dvorech. V září 1831 už povstání pomalu končí…

Válka pokračuje perem
Koncem roku 1831 a v první polovině roku 1832 žije Adam Mickiewicz v Drážďanech. Tady se setkává se spoustou polských emigrantů, kteří míří na západ do Francie. „Proč ses nezapojil do povstání?“ ptají se ho někteří s výčitkou v hlase. „Je mi to líto, ale byl jsem v tíživé situaci,“ odpovídá básník, který cítí vinu, že nesplnil svoji národní povinnost. Sám si uvědomuje, že nebojoval se zbraní v ruce za ideály, kterými přetéká jeho poezie. V dopise příteli, polskému historikovi Joachimu Lelewelovi, se vyznává: „Bůh mi nedovolil být jakýmkoli účastníkem v tak velkém a pro budoucnost plodném díle. Žiju jen nadějí, že nesložím nečinně ruce na prsou v rakvi.“ Mickiewicz se pouští do několika vlasteneckých básní, ve kterých oslavuje hrdinství vojáků i obyčejných lidí během povstání. V dubnu 1832 dopíše jedno ze svých největších děl – Dziady. Jakmile udělá tečku za poslední větou, posílá dopis příteli Lelewelovi: „… to dílko považuji za pokračování války, kterou nyní, když jsou schovány meče, je třeba vést perem!“

S rodinou jsou jen starosti
Do Paříže, kde stráví téměř celý zbytek svého života, Mickiewicz přijíždí v létě 1832. V hlučné francouzské metropoli ale na něj doléhá smutek a cítí se unavený a sám. „Ožením se. Svatba mi vyžene splín z hlavy,“ rozhoduje se nakonec básník. Koncem července 1834 si bere za ženu nádhernou dceru slavné pianistky Celinu Szymanovskou, kterou poznal už jako malé děvčátko v Rusku. Bohužel, s narozením dětí přicházejí pro básníka starosti, jak uživit rodinu. Třebaže mu je připsána penze z fondu pro podporu literátů, stále nemá dostatek peněz. Často zastavuje své hodinky, když chce dítěti koupit jen lék. Navíc jeho manželku trápí duševní choroba. Existenčních starostí ho nakonec zbaví nabídka univerzity ve švýcarském Lausanne, aby tam přednášel římskou literaturu. „Je to dar z nebe,“ děkuje nadšený básník a na podzim roku 1839 odjíždí i s rodinou do poklidného Švýcarska.

Plány na návrat
Konec života polského velikána ovšem není tak romantický jako jeho básně. V letech 1853–1856 probíhá krymská válka, ve které bojuje Francie, Anglie a Turecko na jedné straně proti carskému Rusku na straně druhé. Polská emigrace opět cítí svou šanci na návrat do vlasti. „Vytvoříme polskou legii v přímém svazku s anglickou armádou,“ plánuje polský kníže A. J. Czartoryski, ale většina emigrantů v Paříži je proti. Nakonec vysílají odhodlaného Mickiewicze do Istanbulu, aby tam podporoval zvláštní polské oddíly, takzvané osmanské kozáky. Kvůli zdejším hrozným životním podmínkám však básník onemocní cholerou. 26. listopadu 1855 Mickiewicz v Istanbulu v 57 letech umírá. Jen o několik měsíců přežívá duševně nemocnou manželku.

V důsledku dělení Polska opustila rodnou zem na počátku 19. století velká část politických elit, intelektuálů a umělců. Pro tuto vlnu uprchlíků se v historii vžívá označení Velká emigrace. Nejmasovější odchod ze země přitom nastává po potlačeném povstání v letech 1830–1831. Významní Poláci směřují zejména do Francie, jejich kroky ale vedou i do Itálie, Německa nebo do tak vzdálených zemí, jako je Argentina a Uruguay. Nikdy se vak nevzdávají naděje na svůj návrat do vlasti a stále se snaží ovlivňovat dění v Polsku. Ne všechny polské emigranty ale ze země žene politika. Někteří se vydávají do ciziny za vlastní kariérou – tak jako například budoucí slavná vědkyně Marie Skłodowská (1867–1934).