Čistič - Kapitola I. (celá)

         KAPITOLA I.

         Rok 2012

         Nejbližší páteční večer po výplatním termínu vždycky trávil v barech rozesetých po centru města. Byl tak zvyklý v podstatě odjakživa. Už si ani nevzpomínal, kdy takto vyrazil poprvé. Rozhodně to však muselo stát za to, protože od té doby jedinkrát nevynechal. Každý druhý pátek v měsíci končil až pozdě v noci, případně brzy nad sobotním ránem. Kamil Nižňanský poctivě pracoval, a tudíž si na sebe již pátým rokem vydělával. Hned poté, co dostudoval střední průmyslovou školu, nastoupil do velké firmy zabývající se vývojem a výrobou složitých zařízení a jejich součástek využívaných ve strojírenství nejen u nás, ale i daleko za hranicemi naší malé kotliny. Z řadového dělníka u pásu se postupem času vypracoval až na vedoucího kontrolora kvality. Na nic nečekal a po první výplatě využil nadcházejícího volného víkendu, aby zabrousil do některého z podniků hojně navštěvovaných jeho novými kolegy. Uvolněná atmosféra, skvělá nálada a spousta dobrého pití mu rychle přirostly k srdci natolik, že si pak začátek víkendu nedokázal představit jinak.

         První půlrok se nesl ve znamení opatrného rozkoukávání a střídání podniků. V jednom se cítil doslova jako ryba ve vodě, jinde si připadal krajně nesvůj. Během necelých sedmi měsíců si vytvořil vlastní pomyslnou mapku, podle níž pak osvědčené bary systematicky navštěvoval. Společnost mu obvykle dělal jeho kolega a kamarád Ivan Bojan, se kterým si i po celém pracovním týdnu stráveném po boku toho druhého stále měli co říct. A slova jim nedocházela ani po odbití půlnoci. To se paradoxně rozpovídali – a občas i rozezpívali – ještě víc než předtím.

         Aniž by v dohledné době očekával setkání s novou známostí, která mohla velice rychle přerůst v nespoutanou lásku plnou vášně a touhy, stalo se tak. Jak tomu obvykle bývá, v tu nejméně očekávanou chvíli. Kamil zrovna vycházel z toalety, kde dlouho křečovitě objímal keramickou mísu, do níž za lvího řevu chrlil všechno, co jeho žaludek předtím dokázal pojmout. Vyzvracený z podoby do ní nechtěně strčil otevíranými dveřmi. Prvně nerozuměl tomu, proč jde mladá žena na toaletu s drinkem v ruce – nejspíš asi nějaké preventivní opatření před cizákovým pokusem o nasypání prášku do pití – a jímž se vzápětí celá polila, ale o pouhé dvě hodiny později pochopil, že udělala to nejlepší, co udělat mohla.

         Kamarádovi se omluvil, že tentokrát výjimečně pojede domů sám. Kamil zůstal v baru a dělal jí společnost až do rozbřesku, což bylo díky nadcházejícímu jaru ještě hodně dlouho. Vydrželi si povídat až ke dveřím domu, kde žila. Nepozvala ho nahoru a on byl neskutečně rád, že není jako většina návštěvnic podobných podniků, o nichž se běžně tradovalo, že sem chodí na lov. Ulovit, vysát, odvrhnout. Ona ne. Ona taková nebyla. A za to si jí nesmírně vážil.

         Miloval, když mohl ženu dobývat. Nesnášel, když se mu po prvním rande dobrovolně vystavila na stříbrný podnos, odhodila podprsenku a roztáhla nohy. Ne. Takhle to nechtěl. Nikdy. Chtěl a potřeboval odhalovat kousek po kousku, krůček po krůčku. Pomalu, opatrně, něžně, láskyplně. Proto za svůj dosavadní život prožil pouze čtyři plnohodnotné vztahy. Nikdy se neúčastnil vychloubačných debat na téma, kdo jich stihnul za uplynulý víkend ohnout víc a jak moc divoké to bylo. Než mít známost na jednu noc, to raději zůstat sám. Mezi prvním a druhým vztahem žil poustevnickým životem téměř tři roky. Úctyhodná doba. Ke konci už ho bolela nejen pravá, ale i levá ruka, jak je nestačil prostřídávat.

         A pak přišla ona. Mladá, štíhlá, vysoká, přirozeně krásná Afrodita. Ve skutečnosti se jmenovala Zlata, ale on si ji tak pro sebe pojmenoval a vždy ji tak oslovoval. A jí to nevadilo. Naopak. Při jejím intelektu se nebylo čemu divit, že jí přezdívka lichotila. Jiná by se na něj dívala jako na exota z jiné galaxie. Ale Zlata ho pokaždé obdařila dlouhým, vřelým, obdivným pohledem překypujícím energií a touhou po životě. A hlavně tím nejdůležitějším: opětovanou láskou.

         Navzdory poměrně nízkému věku prožívali totální nirvánu. Ona činila šťastným jej, on zas činil šťastnou ji. Přestože spolu chodili krátce, neměli sebemenší problém plánovat společnou budoucnost. Následující týdny, měsíce a roky si vzájemně malovali v těch nejživějších barvách. Láska hory přenáší, říká se. V jejich případě však přenášela celá pohoří. Od nejnižšího úpatí po poslední úbočí. A kdyby to bylo možné, určitě by se nezastavila ani před údolími, z nichž by vytvořila pohoří nová.

         Kamarád a kolega Ivan na něj nikdy nezanevřel. Sice se už nestýkali tak často, potažmo tak intenzivně jako předtím, nicméně svůj vybudovaný vztah nadále udržovali. Alespoň v rámci možností. Páteční večery v baru si nenechali vzít ani poté, co se osmělil, poklekl před Zlatu a nastavil jí kouzelnou krabičku ukrývající nádherný prsten osazený oslnivě lesklým drahým kamenem. Kouzelné zaříkávadlo o třech slovech zaznělo v podstatě z jakési rituální obřadnosti. Bez této konkrétní otázky by žádost o ruku jednoduše nemohla být akceptovatelná. Snad ani nepostřehl, když uprostřed dojetí špitla nesmělé „ano“, které se jí skrz extrémně stažené hrdlo málem neprodralo ven. Její souhlas definitivně stvrdily až pevné objetí a dlouhý polibek.

         Přípravy na svatbu pomalu ale jistě vrcholily. Za svědka mu nemohl jít nikdo jiný než Ivan. Za ta léta společně strávená u pásu i mimo něj si připadali jako bratři. Jeden o druhém věděli úplně, ale úplně všechno. Do nejmenšího detailu. Důvěra, na níž se jejich vztah zakládal, byla pevnější než skála. Kdyby bylo nedejbože nejhůř, vzájemná transplantace životně důležitého orgánu by byla naprostou samozřejmostí.

         Soukromý život běžel jako na drátkách. I v práci jeden úspěch střídal druhý. Povýšení klepalo na dveře. Kamil byl připraven je přijmout, ovšem pod jednou podmínkou. Kamarád půjde s ním. Pokud ne, nabídku nepřijme a zůstane tam, kde je. Nadřízení se chvíli cukali, ale nakonec museli uznat, že i Ivan je velice schopný a možná by stálo za zkoušku nabídnout mu lepší místo. Vděk, úcta a pokora nebyly ani jednomu cizí. Spíše naopak. Byly to nedílné součásti jejich povah a vnímání okolního světa. V této divoké době, kdy každý řeší pouze mamon a nějaká lidskost či ohleduplnost jdou nemilosrdně stranou, veliká vzácnost.

         Všechno se jevilo tak skvělé, dokonalé, úžasné... až do oné osudné chvíle. Navečer se vracela z volejbalu, který s kamarádkami hrávaly dvakrát týdně – v úterý a pátek, právě když šli chlapi na pivo. Nebývalo u ní zvykem, že by se jen tak zničehonic zdržela, aniž by o tom někoho zpravila. Kamil už na ni dávno čekal doma. Na prostřeném stole naaranžované okvětní lístky, zapálené svíčky, pestrá večeře, láhev vychlazeného vína, naleštěné skleničky...

         Ale Zlata stále nikde.

         Když se jí popáté snažil neúspěšně dovolat, pocítil závrať. Následně bodnutí u srdce. Nedokázal se ubránit vtíravé myšlence, že se jí něco přihodilo. Nezbývalo mu, než se sebrat a vyrazit po její obvyklé trase, kterou absolvovala jak cestou na volejbal, tak při návratu z něj. Už z dálky viděl modré záblesky nesoucí se černočernou večerní tmou. Na vlastní uši slyšel svůj zrychlený dech. Po setmění se ochladilo, kouřilo se mu od úst. Rozeběhl se přímo k místu neštěstí. Opodál spatřil rozmlácené sportovní auto, snad starší model Audi TT. Z té změti trosek to nedokázal pořádně rozpoznat. Větší strach měl o svou Afroditu. Záchranáři prováděli srdeční masáž, ale neviděl komu. Až když se přiblížil a poznal oblečení, utvrdil se v neblahé domněnce.

         Protože ale stále nebyl rodinným příslušníkem, neměl nárok na bližší informace ohledně jejího zdravotního stavu. Sanitka ji v kritickém stavu odvezla do nemocnice, což bylo všechno, co věděl. Musel se obrnit notnou dávkou trpělivosti. Celou noc nezamhouřil oka. Až v sobotu ráno mu zavolala její maminka. Zlatuška žije, ale stále zůstává v kritickém stavu napojená na umělou plicní ventilaci.

         V kómatu ležela bezmála rok. Lékaři jí nedávali téměř žádnou šanci na přežití. Pokud však nějakým zázrakem přijde k sobě, neobejde se to bez následků. Reálně hrozilo, že už nikdy nebude mluvit, do smrti zůstane ležet a bude jen minimálně pohyblivá. Než aby rodiče riskovali, že se jim místo jejich kdysi krásné, zdravé dcery jednoho dne probudí imobilní němý mrzák, s velmi těžkým srdcem rozhodli, že ji raději nechají odpojit od přístrojů. Rozhodovali se dlouho. Mnohokrát se kvůli tomu pohádali. Mnohokrát svou dceru oplakali. Raději se ale přiklonili k jejímu vysvobození, než aby ji případně vystavovali utrpení, které si v žádném případě nezasloužila.

         Celý nádherně vymalovaný život se mu prakticky lusknutím prstu zhroutil jako domeček z karet. O první opravdovou lásku ho připravila nehoda, k níž vůbec nemuselo dojít. Sportovní auto, které dalece předčilo schopnosti člověka, jenž seděl za volantem, neprošlo poslední technickou prohlídkou. Majitel si z toho nedělal těžkou hlavu a klidně si v autě jezdil dál. A co hůř – téměř rok trápil obyvatele západní poloviny města nenadálým túrováním, driftováním a dalšími rádoby frajerskými kousky. Pokaždé se mu podařilo ujet ještě před příjezdem policejních hlídek. Policisté na něj byli krátcí.

         Až do chvíle, než mu do jízdní dráhy vstoupila ona. Bohyně. Afrodité. Všiml si jí. Viděl její božské tělo a nádhernou bohatou hřívu. Vzhledem ke kombinaci požitého alkoholu a pervitinu nestihl včas nebo alespoň adekvátně zareagovat. Brzdit začal, ale pozdě. Ze stopadesátikilometrové rychlosti zvládnul zpomalit „jen“ na stovku. Řízení nestrhl hned, pokračoval v tomtéž směru. Po nevyhnutelné srážce letěla vzduchem několik metrů. Jeho sporťák dostal smyk a rozstřelil se o nedaleký sloup. Zatímco on utrpěl těžká zranění, z nichž se léčil čtvrt roku, ji v podstatě popravil.

         Za toto všechno dostal vskutku směšný trest. Osm let odnětí svobody. Soudní proces se vlekl. Verdikt městského soudu zneplatnilo odvolání, tudíž se celé líčení posunulo vyšší instanci. A pak znova. Konečný verdikt padl až po dvou letech. Jako naprostý výsměch slušným lidem jim pak připadala skutečnost, že ty dva roky, které díky svému cílenému odvolávání strávil ve vazbě, započítali do celkové výše trestu, takže po vynesení konečného rozsudku strávil ve vězení pouhých šest let...

         Tato tragická zkušenost se ho pokusila položit na lopatky. Dlouho bojoval. Nevzdával se. Pokaždé, když dostal ránu, oklepal se a zase vstal. Toto trvalo přes půl roku. Čas všechny rány zhojí, říká se. Jenže občas přijde rána, která je nezhojitelná. Ať chceme nebo ne, pořád a pořád se bude obnovovat. V horším případě začne hnisat. V ještě horším případě ji napadne infekce. Po více než půlroce trápení si připadal silně infikovaný.

         Nevyléčitelně.

         V této malé zemičce Kamil přestal věřit v jakoukoli spravedlnost. Vždyť copak je to za spravedlnost, odsoudit na osm let člověka, který vědomě a bez nucení usedne pod vlivem alkoholu a drog za volant silného auta, kvůli svojí zběsilé jízdě srazí a usmrtí mladou nevinnou ženu, a ještě mu navíc v kufru najdou několik zapínacích sáčků s krystalickou látkou, expertizami později potvrzenou jako pervitin? Nezaměstnaný uživatel a distributor tvrdých drog v silném autě psaném přímo na sebe? Opravdu? Jak je toto možné? Když on, vzdělaný a slušný občan, od pondělí do pátku absolvoval osmihodinové směny následované bezpočtem přesčasů a mohl si dovolit akorát starou felicii, poté co uhradil všechny ty nutné životní výdaje...

         Toto všechno byla nějaká spravedlnost?

         Leda hovno!