Čistič - Kapitola II. (první část)

         KAPITOLA II.

         Rok 2020

         V obsazení vedení krajského ředitelství policie došlo k dílčím změnám. Původní krajský ředitel, brigádní generál magistr Tadeáš Rzyman, byl zbaven funkce. Dlouhé šetření, jež zahájily příslušné orgány, započalo ještě před uzavřením případu vraždy řidiče tramvaje na konečné zastávce linky číslo jedenáct. Nakonec prokázalo ředitelovu několikanásobnou korupci. Všechno odstartovala reportáž, s níž popravdě nikdo moc nepočítal, neboť vyšla s téměř týdenním zpožděním.

         Hlavním spouštěčem byla mimořádná tisková konference svolaná při příležitosti rychlého objasnění vraždy tramvajáka. Některým novinářům se průběh nebo závěr tiskovky tak nelíbil, že se rozhodli pustit do světa nashromážděné zajímavé kompromitující informace. Samozřejmě k nim neopomněli připojit i pikantní fotografie, které se podařilo pořídit neznámému autorovi. Zachycovaly konflikt mezi poručíkem Miloslavem Rekšákem a tehdejším stážistou Danem Kohoutkem, k němuž došlo před budovou ředitelství dopravního podniku. Novináři chtěli vědět, jak aktéři dopadli a zda vedení vyvodilo důsledky. Anonymní zdroj blízký kolektivu oddělení násilné kriminality prozradil, že stážista se do týmu nedostal úplně obvyklou cestou. Netrvalo dlouho a pravda vyplula na povrch. Někteří novináři se jednoduše nezastaví před ničím. A když vědí, na co se koho ptát, kýžený výsledek je rázem na světě.

         Ředitele – muže nahradila žena. Alice Balarinová dlouhá léta pracovala jako náměstkyně pro vnější službu na jiném krajském ředitelství, a ačkoliv jí slibovali, že by v dohledné době mohla obsadit místo tamního krajského ředitele, opak se stal pravdou. Slibovanou funkci dostal její kolega, náměstek odboru obecné kriminality. Jako satisfakci Alici tedy nabídli uvolněné místo krajského ředitele zde. Aby jim jen tak pro nic za nic nevytrhla trn z paty, chvíli naoko váhala. Přestože byla od samého začátku rozhodnuta nabídku přijmout. Členové všech elitních týmů na tomto ředitelství dosahovali skvělých, občas až perfektních výsledků. Mělo jí být ctí stát se jejich hlavní nadřízenou.

         Spolu s krajským ředitelem opustil svoje místečko i náměstek pro službu kriminální policie a vyšetřování, plukovník Radovan Bilan. Neodešel z vlastní vůle a už vůbec ne dobrovolně. V podstatě doplatil na tak zvaný zákon padajícího hovna. Když řediteli Rzymanovi prokázali celkem čtyři případy korupce, nezbývalo mu než se ke všemu doznat. Od první chvíle ale věděl, že pokud něco z toho praskne, nepůjde ke dnu jenom on. Stáhne s sebou ještě někoho. Černého Petra si nevědomky vytáhl právě náměstek Bilan. Přestože v korupčních kauzách jmenovitě nikdy nefiguroval, ředitel moc dobře věděl, na čem plukovníka utopí. Což se mu nakonec kupodivu podařilo.

         Striktně maskulinní zastoupení vedení krajského ředitelství nově narušila přítomnost ženského elementu. Ženského ve všech ohledech a s velkým „ž“. Na svůj věk velmi udržovaná, pevná postava. Evidentně vydřená ve fitku. Výstavní přírodní poprsí bez jediného zásahu plastických chirurgů. Navzdory sedavému zaměstnání i solidně tvarovaná sedínka, taktéž přírodní. Křivky ladné, přiměřeně výrazné. Nohy rovné jako manhattanské mrakodrapy Světového obchodního centra. Ani do „O“, ani do „X“. Líčení decentní, žádná šílenost á la Marfuša. Velké modrozelené oči zvýrazněné dlouhými řasami obměkčily kdekoho. To vše obklopeno kadeřavými nazrzlými vlasy po ramena. V kombinaci se stylovou pokrývkou hlavy zvanou lodička vskutku neuvěřitelná podívaná. Nadpoloviční většina mužského osazenstva budovy krajského ředitelství slintala hned při prvním pohledu. Valná část této většiny nepřestala pouštět sliny ani po skončení pracovní doby. Jedině nepracovní víkend nebo dovolená přiznávaly možnost přivést se na jiné myšlenky.

         Začátek roku se tedy nesl ve znamení dílčích, avšak zásadních změn. Na ostatních postech zůstalo vše při starém. Pomyslné základy kolektivu přečkaly zemětřesení bez vážnější újmy, obvodové zdivo taktéž, jen půdu a střechu bylo třeba vyměnit, aby přestalo zatékat.

         Výměna ředitele ale byla v podstatě nic ve srovnání s tím, co se do země přiřítilo jako vlna tsunami. Z východu se k nám dostal nedávno objevený, údajně uměle vytvořený virus Sars-CoV-2, zjednodušeně označovaný jako Covid-19. Tisíce kilometrů vzdálená hrozba najednou zakotvila i v této malé zemičce. Netrvalo dlouho a z jindy plných, životem pulzujících ulic zmizelo téměř všechno obyvatelstvo. První tvrdý lockdown nikdo nepodceňoval. Silnice zely prázdnotou, obchody taktéž, jen základní služby nadále fungovaly. Drtivá většina lidí však v obavách zůstávala doma a nevystrkovala nos. Řada zaměstnanců, pokud jim to pracovní podmínky umožňovaly, přešla na tak zvaný home-office, tedy práci z domu. Tím nejméně populárním řešením pak bylo nucené propouštění nadbytečných zaměstnanců. Doposud prosperující firmy náhle narazily na nezájem či oslabenou kupní sílu. Produkce klesala, vytížení zaměstnanců jakbysmet. Nová forma ekonomické krize některé srazila na kolena, jiné položila na lopatky.

         První čtvrtletí probíhalo srovnatelně s předchozími obdobími. Vybraní občané nadále vesele kradli, napadali, zabíjeli, vyhrožovali... prostě páchali všemožné lumpárny. V dubnu ale přišla zásadní změna, když přijatá vládní opatření prakticky paralyzovala veškerý běžný život obyvatel země. Na krajské kriminálce se však ani přesto nenudili. Pokračovalo řešení živých případů, což nepředstavovalo nic jednoduchého, neboť k některým skutkům došlo před mnoha lety. Nejvíce se teď trápili snahou objasnit nevyřešené znásilnění mladé dívky zakončené brutální vraždou. Dosud neznámý pachatel ji jen tak pohodil u silnice jako škodnou zvěř a zmizel. Jednu chvíli se zdálo, že už ho konečně mají, nicméně důkazní nouze byla tak velká, že neuspěli ani u vyšetřovatele a podezřelého museli propustit na svobodu.

         „Ty vole, že by byl chvilku konečně klid?“ zadoufal kapitán Radim Kopřiva, když schovaný za monitorem počítače pročítal nejnovější zprávy související s pandemií koronaviru.

         „Nebuď naivní,“ utrousil čerstvě rozvedený nadporučík Čeněk Štábl, zatímco spokojeně přežvykoval právě rozjedenou, již druhou bagetu. Od doby, co žil sám, klesla jeho už tak nezdravá životospráva ještě hlouběji.

         „Měl bys myslet na svůj cholesterol,“ vstoupil do debaty poručík Miloslav Rekšák, který se začátkem roku vrátil na oddělení po dvouměsíční nucené absenci. Tehdejší neprofesionální přístup vůči neposlušnému protekčnímu stážistovi Danu Kohoutkovi odskákal čtvrtletním krácením platu a zbavením všech odměn. „Už ti dávno není dvacet a padesát kilo jsi naposledy vážil na základce...“

         „No, no, no!“ ohradil se Čeněk vůči Slávkovým narážkám.

         „Myslíš, že si nedají pokoj ani teď?“ navázal Radim na Čeňkovu úvahu, čímž zároveň hodlal zavčasu uhasit doutnající spor ohledně věku, hmotnosti a cholesterolu.

         Čeněk nejprve zpracoval velké sousto, striktně dbaje pravidla o mluvení s plnou pusou. Namáhavě polknul, až se málem zakuckal.

         „Hele, to, že teď nějakou dobu nebudou běhat venku, přece neznamená, že nebudou pokračovat. Jenom se stáhnou do ústraní,“ věštil blízkou budoucnost. S plným žaludkem se Čeňkovi vždycky přemýšlelo lépe.

         Kdyby jenom pánové z kanceláře číslo dvě stě třicet devět tušili, jak je jejich zkušený starší kolega prozíravý...