Čistič - kapitola II. (druhá část)

         Filip Fuksa pracoval v prodejně s výpočetní technikou. Doba covidová úplně odstavila prodejny nejen tohoto typu. Snad dočasně. Kvůli pandemii musel zůstat doma s příjmem zkrouhnutým na šedesát procent průměrné výše platu. Žádná sláva, ale pořád lepší než drátem do oka. Ze všeho nejvíc doufal, že se bude moci co nejdříve vrátit zpět do práce, neboť zodpovědně živit a opečovávat tři stafordy nebylo nic levného. Ani jednoduchého.

         Filipova dlouholetá partnerka Aneta pracovala jako prodavačka v prodejně se smíšeným zbožím, na které se zákaz nevztahoval, neboť lidé potřebovali mít co jíst a pít stejně jako prostředky pro úklid domácnosti či osobní hygienu. Pracovala v režimu tři ranní, tři odpolední a den volna, jenž připadal na neděli. Jediný den, který mohla trávit od rána do večera se svým milým a jeho třemi čtyřnohými miláčky. Žili společně v pronajatém třípokojovém bytě. Filip na Anetě nejvíc oceňoval její klidnou, vyrovnanou povahu a nezměrnou toleranci k jeho lásce ke psům, které si společně pořídili. Sama se aktivně podílela na jejich výchově i výcviku, ale zdaleka nedosahovala tak skvělých výsledků, jako její Filip.

         Výchova tří mladých, aktivních a temperamentních stafordů dávala Filipovi hlavně zpočátku celkem zabrat. Přesto ho ale bavila a svého rozhodnutí nikdy ani na minutu nelitoval. Rád jim věnoval veškerý svůj volný čas. Bylo to sice náročné, ale stafordí duše umí být neuvěřitelně vděčná a vše, co do ní lidský parťák vloží, mu později tisíckrát vrátí. Mrzel ho snad jen negativní obraz médii vrhaný na toto a podobná plemena. Bytostně nesnášel, když se někdo rozplýval nad roztomilým kukučem a vzápětí šišlal poznámku ve stylu: „Jé, ty ši ale kuášnej bojováček!“ To pak měl sto chutí vzít dotyčnou osobu tlustým pleteným vodítkem po hlavě, aby se vzpamatovala. Odjakživa však platilo, že nejlepšími nástroji k ovládání lidí jsou strach a média. Když v televizi řekli, že jde o bojové plemeno, musí jít o bojové plemeno. V televizi by nám přece nelhali! Nehledě na fakt, že stokrát opakovaná lež se nakonec stává pravdou...

         Vylidněnou ulicí došli ke křižovatce, na jejímž rohu sídlila prodejna smíšeného zboží. Filip, po jeho levém boku Aneta, před nimi na vodítkách trojice vzorně pochodujících statných stafordů, kteří šli jako jeden muž. Nebo pes. Záleželo na úhlu pohledu. Nezpochybnitelně byli vycvičení a poslušní jako málokterý pes v širokém okolí. Dvounohému parťákovi se nepletli pod nohama, nepřecházeli ze strany na stranu, striktně drželi obvyklý směr. V dobách, kdy tudy kdykoliv během dne procházely spousty lidí, každý bez výjimky udělal velký oblouk. Nikdo si netroufal přiblížit ke třem osrstěným svalovcům. Obličeje plné strachu či respektu Filipa pokaždé náramně bavily. Vůbec nejlepší byli ti, kteří v obavách o vlastní zdraví neváhali přejít frekventovanou silnicí protnutou tramvajovou tratí na protější chodník.

         Noční temnotu dávno vystřídalo jarní ranní šero. Slunce teprve nesměle nakukovalo přes horizont, ale od první chvíle sbíralo síly k pozdějšímu rozedrání nízké oblačnosti rozprostřené nad městem jako zašedlý závoj. Pouliční lampy stále neúnavně svítily. Nažloutlé světelné kužely z nich dopadaly na vozovku, chodníky, zaparkovaná auta a nevyvezené popelnice. Filip Anetu rutinně políbil na její zimou rozechvělé úzké rty, popřál jí klidnou službu a zamířil do nedalekého parku přiléhajícího k vysoké hřbitovní zdi. Poněkud morbidní kombinace, ale asi si zatím nikdo nestěžoval natolik, aby jedno nebo druhé přemístilo vedení městského obvodu jinam.

         Ještě hodinu, možná dvě, a konečně bude moci odložit bundu. Nesnášel bundy. Když se ale výrazně ochladilo, chtě nechtě si bundu obléct musel. Kvůli Anetě a psům to vždycky nějak přetrpěl. Od jara do podzimu chodil ven, jen když nutně musel. Jinak ne. Nejvíce si užíval léto. Jenom nazout boty, sandály či crocsy a jít. Za horkých slunných dní vydržel pobíhat po venku od rána do večera. To mu nikdy nevadilo. Dokonce i v dešti si v rámci možností lebedil. Všechno tohle bylo lepší než zima. Chlad vtíravě zalézající pod nohavice a rukávy. Rozbolavělé ušní boltce. Pára od úst a nosu. Věčné opary. Ne, chladné období jednoduše neměl rád.

         Filip se psy prošel okolo hlavní hřbitovní brány a zamířil za roh mohutné zdi. Liduprázdného parku hodlal využít k vypuštění psů, aby se trochu proběhli. Místní strážníci za tu dobu Filipa i jeho smečku znali a věděli, že je má pod kontrolou a nikomu nic nehrozí. Každému psovi odepnul z obojku karabinu vodítka. Cvaknutí kovu o kov pašákům vždy spolehlivě signalizovalo, že jsou zase volní. Rozutekli se do všech stran, natěšení a otevření novým zážitkům či poznáním. Filip z nich nespouštěl oči. Posadil se na lavičku a užíval si klid a idylickou podívanou. Hrobové ticho rozléhající se parkem a jeho přilehlým okolím výjimečně protnulo projíždějící auto, autobus nebo tramvaj, která při rozjezdu navíc zacinkala.

         Středem parku protékala stružka. Než stružka spíše jakási různě se klikatící osekaná verze potůčku, který sem stavbaři uměle odklonili z původního koryta obtékajícího severní okraj upraveného prostranství. Zpočátku si psi tohoto malinkatého vodního toku překonávaného dvěma dřevěnými můstky nevšímali. Měli dost práce s očicháním a průzkumem travnatého terénu. Sem-tam zmizeli někde ve křoví, ale vzápětí zase vyběhli. Filip věděl, že nevezmou do tlamy nic, co jim osobně nedovolí. Z otravy tedy neměl obavy.

         Jeden ze psů čenichal, čenichal, až... najednou zbystřil. Nastražil špičaté uši, černá očka nasměroval ke vzdálenější lávce. Zaštěkal, s vypláznutým jazykem se ohlédl za sebe směrem k lávce, na níž seděl Filip a vyběhl.

         „Rocky!“ zavolal za ním Filip, protože toto chování u psa nebylo běžné. „Rocky!“ zopakoval, ale když postřehl, jak staford nabírá na rychlosti a nehodlá měnit směr, vyskočil z lavičky a rozeběhl se za ním.

         Této změny si všimli i zbylí dva psi a rozeběhli se za Filipem následujícím Rockyho.

         „Rocky! Co je to?! Zůstaň!“ křičel za čtyřnohým kamarádem, ale marně.

         Zastavil se u mostku, předníma nohama zůstal stát na nástupní plošině. Štěkal a zároveň kňučel. Občas jako by zapištěl. Střídavě pohlížel na mostek a na Filipa. Když ho páníček doběhl a lapal po dechu, protože běhání na vlhkém chladném vzduchu mu nikdy nedělalo dobře, málem se vyvrátil.

         „Do prdele,“ hlesnul s vytřeštěnýma očima, jako by odmítal uvěřit tomu, co právě vidí. Z lavičky bylo sem na vzdálenější mostek vidět celkem bídně, obzvlášť když se teprve rozednívalo, a asi bylo dobře, že si toho Rocky všiml. Filipovi se zazdálo, jako by ten chudák ještě pohnul hlavou. Ani navzdory téměř třímetrovému rozestupu nemohl přehlédnout zakrvácený obličej. Z krku mu trčelo něco, co z dálky vypadalo jako injekční stříkačka.

        „Halo?“ opatrně zkusil oslovit zakrváceného mladíka v ošuntělém oblečení. „Je vám něco?“ Poněkud zbytečná otázka. Lepší ho v tu chvíli nenapadla.

         „Ticho!“ okřikl Rockyho, který ne a ne přestat vyvádět. Vykročil na můstek. V poslední chvíli se zarazil. Neublížil mu někdo? napadlo ho. Natáhl ruku a konečky prstů zkontroloval aktivitu krční tepny. Ledový krk naznačoval, že tady už asi nebude komu pomáhat. Modrofialové rty v kombinaci s rudou krví po celém obličeji svědčily o Filipově pozdním příchodu. Ruku rychle stáhl zpátky, mladíka si víc neprohlížel. Namísto toho popadl mobil a přivolal policii.

         Ale tou hlavou fakt ještě pohnul, ujišťoval sám sebe.