Ježibaba s koulí

 

Zde je báseň namluvena: http://www.muamarek.cz/files/mp3/jezibaba-s-kouli.mp3.

 

 

 Jednou vracela se v dešti

stará ježibaba

s tím, že hlava přímo třeští,

kýchá – a je slabá.

Bylo jí to ale jedno

ve chvíli, kdy poulí

oči, které věkem šednou,

na velikou kouli.

 

 „Ukážu ti“, zlobně sykla,

„ty náš hrozný králi.

Na vyhnanství nejsem zvyklá.

Dřív mě k dvoru brali.

Teď se těšíš značné přízni,

počkej na má kouzla.

Ať tvé tělo supi trýzní.“

Vtom jí noha sklouzla.

 

 Jak dosedla na kopřivy,

strašně sprostě klela.

„Mé čáry tvá slova zkřiví,

duši vyrvou z těla.

Všichni ti, jimž ukradená

je tvá existence,

budou svorně křičet: Změna,

a chystat ti věnce.

 

 Očaruji jejich smysly,

mysl, city, vjemy.

Ať jen, co já chci, si myslí.

A ty? Budeš němý.

Proměním tě bez prodlení

v odporného švába.

Že jsi moudrý? Lid však není.

Tvá šance je chabá.

 

 Za pravdu tě nazvou lhářem,

za hrdinství sketou.

Označí tě za hrobaře:

Plivnou. Takto je to.“

Baba vzteky sotva dýchá,

vztekem zalyká se.

Ať je vidět její pýcha

v celé zrůdné kráse.

  

 Nechlubí se tím, že slouží

u černokněžníka:

Žije jako žabák v louži,

co má říct, jí říká.

Ta se opakovat snaží

vše, co jí kdo zadá.

Těm, kdo mluví o blamáži,

ukazuje záda.

 

 V jednom babizna se mýlí:

Lid za králem stojí,

Neboť král je na něj milý

a hájí ho v boji.

Baba do své koule civí,

co je krásně lesklá.

Křišťálová umí divy,

ta její je ze skla.

 

 Prahla vidět to, jak strádá,

kouli rukou hladí.

Většina má krále ráda,

v menšině jsou hadi.

Ježibaba do skla ale

zírá, jak se bojí,

že na místo tváře krále,

spatří v něm tu svoji…

 

---