Nevěsta

Šaty bílé jako sníh,

jiní v černých oblecích.

Žena krásná jako šperk,

pro každého živý lék.

Na cestičce růže leží,

nevěsta k oltáři jde stěží.

Ženich ji o ruku požádal,

její otec na nic nečekal.

Bohatý statkář z vesnice,

touží po mladé dívence.

Slečna ho sotva jménem zná,

nechce se brát, jiného má.

Na jazyku němý hlas,

řekni ano, slyší zas a zas.

Třese se nevěsta u oltáře,

kapka slzy padá z tváře.

Stéká jedna, druhá, třetí,

nechce být s ním, mít s ním děti.

Za rohem už otec tlačí.

Co mám dělat? Pravda stačí.

Třese se dívenka, strach se v ní vaří,

matička na nebi smutně se tváří.

Nevěsta dívá se, zhrouceně poví:

,,Všichni jste stejní, tak zlí, ledoví:”

Fouká vítr, šaty se trhají,

větvičky ze stromů s sebou tahají.

Utíká nevěsta z venkova pryč,

tam, kde nechala do srdce klíč.

Uběhl rok, následuje druhý,

nevěsta znovu u oltáře stojí.

Bez otce, bez matky, má jen své druhy,
,,Nechť se vaše pouto v manželské spojí.”