Obyčejný příběh

Obyčejný příběh

 

„Je tam“, vypískla „a zase se dívá“, dodala se smíchem a trochu hýbla se záclonou. „Vždycky chodí tudy a dívá se do mých oken“, mluvila nahlas, aby jí babička slyšela.

„Tak vidíš, že zase přišel“, odpovídal jí babiččin hlas. „Je ze sousedství, od Malinů, přijel zase na prázdniny. Kluk sílí, ještě loni to bylo takové vyžle a podívejme na něj letos!“

„No tak, na co čekáš, zamávej mu“.

„Ale babičko, to se nehodí!“ odmítla to. „Ať se dívá, nic neuvidí, zatáhnu závěsy a zmizím mu jako pára nad hrncem. Vypařím se jako rosa po ránu, když se na ní podívá slunce, on mě neuvidí!“

„Ty moje hloupá“, pomyslela si babička a nechala to být.

 

A on opravdu chodil kolem každý den, zastavil se, a díval se do jejích oken. Opřel se o letitou jabloň, švihácky si posunul čapku a stál. Černé, uhlové vlasy, ohnivé oči, samá ruka, samá noha, hubený chlapec. Utrhl stéblo trávy a jako zkušený honák tím stéblem posouval v ústech sem a tam. A čekal. Ostatní kluci na něj volali, ať už toho nechá, že ONA je divná a dole u řeky je zábava, koupání, chytání ryb pod břehem do rukou, to že je dobrodružství, ale tohle postávání pro nic, to je nuda. Vždycky mávnul rukou, zavolal na ně, že rozumí akorát tak sousedovic kočce, ale tomuhle, že nemůžou rozumět, ostatní pískli, jako že to je fakt zajímavý, on po nich hodil kamínek, nebo spadlé jablko, ale ne zle, tak radostně a bezstarostně, pak zamával směrem k zataženým záclonám a rozběhl se za ostatníma k řece.

Celé odpoledne, celý večer se koupal, chytal ryby, házel žabky, vyřezával luky a šípy, vyráběl nože a meče, běhal, skrýval se a pošťuchoval, aby pak, když se slunce dotklo země a neslyšní netopýři opustili své úkryty, odešel domů unaven spát.

 Kouzlo prázdnin u babičky.

 Vždycky máš pocit, že strašně rychle letí, pár dní, pár večerů a přijde ten večer poslední, kdy se ti zatáhne hrdlo a smích tvých kamarádů je trochu jiný a pak jen podání ruky a prosté „tak ahoj“, vlak tě posouvá tam do těch míst, které jsou tvým pravým domovem. Chvíli se ti stýská, ale pak rychle zapomeneš a jen někdy ve snech uvidíš tu jabloň, to okno a tu tvář za záclonou, která v tobě, jenom Bůh ví proč, vzbuzuje takový zvláštní pocit napětí.

 Zatím ještě nemá vůbec pocit, že se svět sune šílenou rychlostí, ale i tak, přijde další léto a dunění vlaku ho posouvá vstříc k prázdninovému dobrodružství. Prochází tou malou vesnicí, o které tak často snil a ani nemůže tušit, kolikrát se za ten rok poodhrnuly záclony a její oči se podívaly „jestli se dívá!“

A on ani neví proč, ale jeho první cesta ho dovede k té letité jabloni a on se o ni opře a zadívá se do toho okna s květovanou záclonou.

Záclona se poodhrne a její ruka mu zamává.

 ONA není divná, to až teď přišel ten pravý čas na pozdrav. Zesílil, černé, uhlové vlasy, ohnivé oči, jeho ruce už ztrácí dětské tvary, a když se na ni zadívá, hřeje to u srdce.

„Ty moje hloupá“ pomyslí si babička a nechá to být.

Celé prázdniny jsou spolu, tolik dobrodružství, koupání, chytání ryb, společné procházky kolem řeky, večerní klábosení, hry na schovávanou, první malá pusa, potom velký smích, tisíce příběhů, první strach o druhého a smutek z krátkých odloučení, klučičí tajemství, holčičí taky, plány, společné plány na to co bude zítra a pozítří a pak…. Vlastně jako vždy na konci léta směsice smutku z dlouhého odloučení. Mysl je prázdná, plány se rozplynuly jako pára nad hrncem a poodhrnuté záclony směřují k opuštěné letité jabloni, ze které padá listí na podzimní zem.

Vždy, když už se zdá, že není naděje, když už je i příroda vyčerpaná, tak se jednoho dne probudíš a s tím dnem přijde jaro.

A úplně stejně se jednoho dne probudíš a tvé dětství zůstane někde za tebou ležet jako spadané listí z tvého stromu života.

A přesto se těšíš. Ten pocit ti zůstává.

Přišlo léto, poslední prázdniny a jeho kroky míří k letité jabloni s výhledem na to okno s květinovými záclonami.

Zesílil, černé, uhlové vlasy, ohnivé oči, jeho ruce už jsou mužné a silné, a když se na ni zadívá, probouzí to oheň i v jejím těle.

Poodhrne záclonu a zamává mu.

„Ty moje hloupá“, pomyslí si babička a usměje se, když si vzpomene na své mládí.

A oni?.

Celé prázdniny jsou spolu, tolik dobrodružství, koupání, chytání ryb, společné procházky kolem řeky, večerní klábosení, hry na schovávanou, vášnivé polibky, váhavé doteky a pak vášnivé chtění dopracovat se společně k tomu poznání, k té metě dospělosti, vzrušené vzdechy, strach i lítost, ale hlavně milování se.

Těšení se na každé další ráno, na každý další večer kdy mohou být spolu. Je jim tak krásně, tak nově při dotýkání se jeden druhého, snad jsou po celou tu dobu jedinou bytostí v celém vesmíru, ostatní se jim za to smějí, ale co je mládí po tom, co ostatní dělají. Jsou zde jeden pro druhého a nikdy to už nemůže být jinak. Tolik slibů, které zazní během toho léta, tolik ujišťování a tolik plánů, to by dalo na celý jeden, ne jeden, ale tisíce životů. Jsou svoji, cítí to tak a není v celém širém světě síla, která by to dokázala zpřetrhat, zahrabat, pohřbít.

„Není? Opravdu není?“

Ale je, tou silou je čas. Ten ubírá, ten uchlácholí, ten podemele a sebere touhy okamžiku, ten vytřídí, zahýbá a posune každým zrnkem oné velké skládačky nazvané slib.

A tak jako i před tím, skončily prázdniny a monotónní zvuk kol vlaku mění snění v realitu všech všedních dnů, které následují.

První týden psaní, první měsíc telefonování, další měsíc pocitu smutku a pak zapadán nánosem prachu zůstal daný slib jako vzpomínka zapadlá v nejhlubší části psacího stolu, spolu s dopisy vůně květinových záclon.

„Přiznejte se, kdo z Vás to nezná?!“

Čas si jde svou cestou, je nevyzpytatelný a proto tak vzácný a kola osudu nám vhazují do našeho osudí další bláznivé losovací míčky.

Osud ho zavál po jeho stopách na místo jeho dětských letních dobrodružství.  Nic neočekával, a přesto jeho první kroky mířily ke staré, letité jabloni. Opřel se o ni, zhluboka se nadechl a čekal. Čekal na letmý pohyb květinové záclony, na zamávání, na její tvář ukrytou za ní.

Čekal na její smích, na její bláznivé nápady na její vyprávění, které bylo tak veselé, čekal opět na své dětství.

Ale ten letmý pohyb nepřišel. Květinové záclony byly pokryty prachem a v tom domě už nebyl nikdo, kdy by zamával.

„Ty moje hloupá“, již neměl kdo říct.

Tohle nebylo zklamání, co cítil. Bylo mu jasné, že takhle to muselo být, že nekonečno není tam, kde je konečno, že sliby dětství jsou jako pampeliškové chmýří, unášené větrem do jiných zahrad, na jiná místa, kde vzklíčí a kde pak pampelišky rozkvetou a začnou žít svůj nový, vlastní svět.

Odešla do velkého města a žila svůj život.

Lidé jsou zvláštní stvoření! Je v nich tolik různých tužeb, je v nich tolik tužeb různorodých a protichůdných a čím jsou jejich vlasy šedivější, tím jsou jejich tužby naléhavější.

Lidé jsou zvláštní stvoření sestavené z pocitů, které jimi hýbou a které je nutí stále tahat ony další bláznivé losovací míčky z osudí svého života. Vždyť proč by jinak opět stál u letité jabloně a díval se do okna s květinovými záclonami.

Stál tam. Černé, uhlové vlasy zpopelavěly, ohnivé oči zmatněly, mužská ruka ztratila svou sílu. Utrhl stéblo trávy a jako zkušený honák tím stéblem posouval v ústech sem a tam. A čekal.

Na okamžik se zdálo být vše stejné. Ta letitá jabloň snad ani nepoznala, že uteklo tolik času, vždyť dala jen párkrát svou úrodu tomu, kdy ji sklidil. Už kvůli tomu pocitu tam trpělivě čekal. Najednou mu bylo patnáct let a ona mu mávala, nejednou mu bylo dvanáct let a ona se usmívala, najednou byl malý a viděl ten rozesmátý obličej ukrytý za záclonou. Proto tam přišel, aby to ještě jednou, tentokrát opravdově prožil. Ten pocit byl úžasný, ten pocit dokázal vrátit svět o tolik let….

„Ale vždyť já vím, já vím, že jsem ti slíbil příběh, a tohle jsou jen pocity a tužby, takže, pojďme dál!“

Ta krásná, květinová záclona se hýbla. Lehce ji nadzdvihla něčí ruka. A ta ruka pak, trochu váhavě, zamávala.  Usmál se a zamával nazpět.

„Ty moje hloupá“, zdálo se mu, že slyší babiččin hlas.

Vyšla ven. Bylo to zvláštní po tolika dlouhých letech společné samoty. Pohladila ho po tváři, usmála se a začala vyprávět. Začala vyprávět o všem, co se za tu dobu jejich nesplněných slibů přihodilo, a smála se, a pak i plakala, odvedla ho k řece a on ponořil své ruce pod břeh a chytil tu největší rybu, která široko daleko byla, a rozdělal oheň, odřízl vrbové proutí, tu rybu upekl na tom nejvoňavějším ohni, který kdy v životě cítila, na tom nejvoňavějším ohni jejich společného mládí. Na nejvoňavějším ohni jejich společných příběhů.

„Co myslíš? Mohlo to tak nějak být? A přeji ti, abys jednou ze svého osudí vylosovala také ten BÁJEČNÝ POCIT takového obyčejného příběhu….“

---