Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 458 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Život ve strachu
datum / id20.10.2021 / 525027Vytisknout |
autorVHouskova
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno366x
počet tipů18
v oblíbených1x
Prolog

Text byl psán do soutěže na téma: Příběh že života.  

Život ve strachu

Život ve strachu

Klečím na pohovce a koukám na zavřené oči svého dítěte. Dívám se, jak klidně a spokojeně dýchá. V duchu si říkám, že udělám vše pro to, aby měl krásné dětství, plné radosti, tak jako jsem ho měla já. 

Začínám vzpomínat na krásné procházky v přírodě, hraní na hřišti, dovádění s rodiči a dělání bunkrů se sestrou. Pak se ale z ničeho nic objeví i to, co zase tak hezké nebylo. Třeba jako jeden den. Byla jsem nemocná, a místo toho abych šla do školky jsem zůstala doma. Většinou se o mě starala babička, ale tenhle den musela do práce. Byla jsem zvyklá být doma sama. A užívala jsem si to, mohla jsem se koukat na pohádky, dát si k snídani vajíčka i mimo neděli a tak. Ale tenhle den byl jiný a do smrti na něj nezapomenu. 

Když jsem se vzbudila, byl v bytě se mnou jen pes. Vstala jsem a s radostí jsem si udělala míchaná vejce. Když jsem je jedla, zazvonil zvonek u dveří. Pes začal hned štěkat. Na dveřích jsme měli zevnitř velkou mříž, po které se dalo vyšplhat ke kukátku. Potichoučku jsem vylezla, abych se koukla, kdo je na druhé straně. Byl tam muž, kterého jsem v životě neviděla. Aspoň jsem si to tedy myslela. Zase jsem slezla dolů a dělala, že nikdo není doma. Přeci nebudu otevírat někomu cizímu a ani mu nebudu říkat, že jsem doma sama přeci. Zvonek se znovu rozezněl. Náhle se ozval i hlas, který mě oslovil jménem. Úplně jsem ztuhla a začala jsem mít strach. Říkal, že ho posílá táta, že něco potřebuje do práce. Věděl, jak se jmenuji já i táta. Věděl, že jsem nemocná a sama. Říkala jsem si: jak by to všechno mohl vědět, kdyby to nebyla pravda? Stála jsem u dveří a nevěděla, co mám dělat. V hlavě mi zněla věta „nikomu cizímu nikdy neotevírej“. A znovu ten hlas za dveřmi, že mu musím otevřít, že se táta bude zlobit, že tu věc potřebuje a tak dál, pořád dokola. Zmocnila se mě panika. Co mám dělat? Otevřít? To mám zakázané. Ale když neotevřu táta bude mít problém v práci a bude se zlobit. Stála jsem před těmi velkými dveřmi a klepala se. Po nějaké době se ozvalo bouchnutí domovních dveří a kroky šourající se po schodech nahoru. A na to se ten chlap otočil a odešel. Vylezla jsem zase na mříž a koukala, jak zatáčí ke schodům a mizí. Přemýšlela jsem, jestli mám otevřít a zkusit zazvonit na souseda, který byl něco jako strejda. Ale bála jsem se - co když tam ten chlap stále je? A tak jsem tam visela a koukala kukátkem do dlouhé šedé chodby. Už jsem se začala trochu uklidňovat a v tu chvíli se znovu objevil. Vynořil se zpoza rohu a šel chodbou přímo ke mně. Znovu jsem se roztřásla a ztuhla tak, že jsem nebyla ani schopná slézt dolů. Už zase stál u dveří a začal na ně bušit. Znovu mě oslovoval jménem a vyhrožoval, jak moc se táta bude zlobit. Pak se koukl přímo do kukátka a já jsem se mu dívala rovnou do očí. Nebyla jsem schopná vydat ani hlásku, ale aspoň se mi podařilo slézt dolů. Začala jsem strachy brečet, a jediné, na co jsem se zmohla bylo utéct do obýváku a schovat se pod křeslo i se psem. Třásla jsem se hrůzou, a nevím, jestli jsem se více bála toho muže anebo toho, že přijde táta a bude na mě naštvaný, že má kvůli mně problém v práci. Jak sem se klepala a brečela pod křeslem, tak jsem nakonec usnula vyčerpáním. Vzbudil mě až zvuk klíče v zámku. Hned jsem vylezla ven a běžela ke dveřím, a uviděla jsem babičku. Byla jsem šťastná a všechno ze mě opadlo. Nemělo smysl babičce něco říkat, v té době ještě nebylo běžné mít mobilní telefony, tak by se s tátou stejně nespojila. Když už přicházel večer, znovu se mě zmocnil strach. Co bude, až přijde táta? Bude naštvaný, že jsem neotevřela, a tím jsem mu udělala problém v práci? Vynadá mi? Nebo to byla třeba jen zkouška? Hlavou se mi honila spousta myšlenek, které mě vůbec neuklidňovaly. 

Už je to tady. Táta přišel domů. Pomalu jsem k němu přišla a čekala. A ono nic. Táta mě s láskou přivítal jako obvykle. Vůbec žádná zmínka o někom, koho by poslal. A já jsem pochopila že ten chlap lhal, a táta o něm vůbec nevěděl. 

Nepověděla jsem mu o něm, řekla jsem si, že není důvod, jen by se bál. 

Když jsem mu to už jako dospělá vyprávěla, bylo na něm vidět to zděšení a jak mu hlavou projelo vše, co se mohlo stát. Nechápal, proč jsem mu to neřekla. A mě to utvrdilo v tom, že jsem udělala dobře, že jsem o tom tehdy mlčela. Stejně by s tím nemohl nic udělat, a jen by se strachoval, tak jako já pokaždé když jsem byla doma sama. 

Teď koukám na své dítě a doufám, že v životě nezažije nic podobného, a že bude respektovat typické otravné věty jako „nikomu neotevírej“, „s cizími lidmi nemluv“ a podobně. 

 

Říkala jsem si, že takový strach jako tehdy mě snad už nepotká. Jak moc jsem se mýlila, protože tenhle strach už budu mít do konce života. A to o své dítě.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

22.11.2021 11:50:29dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Ze začátku (první odstavec) mě ruší nadbytek podstatných jmen slovesných, ale po chvíli buďto jejich nápor ustal nebo na mě zapůsobilo napětí toho zdánlivě tuctového, ale zároveň strhujícího a stále aktuálního příběhu, jak je zdůrazněno v závěru, vracejímu se "kruhem" k onomu pdstatně-slovesnému úvodu. Tip.

18.11.2021 09:22:43dát kritice tipJamardi

U nás v širší rodině byl takový případ: Na holčičku asi v první nebo  druhé třídě si počkal chlap a požádal ji, ať mu koupí známku, nalepí na dopis a hodí do schránky. Jí to asi udělalo radost, protože měla staršího bratra a asi nebyla nějakým vyřizováním pověřována. A pak si na ni zase počkal a ptal se jestli to udělala a že pro ni má čokoládu a ať si pro ni jde k němu nahoru, že ho bolí nohy (kvůli tomu  nešel s tím  dopisem). A pak ji zatáhl na záchod, ale nevím jestli u něho v bytě (to by bylo divné) nebo na společný záchod v patře a chtěl jí nacpat papír do pusy. Ale někdo začal zvonit  nebo bouchat na dveře a on se lekl, nechal toho a pohrozil jí, že jestli něco řekne, tak si ji najde. Oba ty případy mi připadají divné nebo nepromyšlené, ale o tom záchodě a papíru je to prý pravda. Ona doma rodičům nic  neřekla, až potom další den nebo za několik dní bratrovi a ten to pak řekl rodičům.

13.11.2021 12:10:46dát kritice tiplastgasp

Citlivě psaný příběh dítěte, které se zachovalo racionálně a eticky. Pokud její strach a reakci na situaci hodnotíme věkem v očích současných dospělých, přiznejme, že dnešní předškolní děti, pokud vyrůstají ve správné a movité rodině, mají rozvinutější smysl pro bezpečí a jsou rozumově vyspělejší. Je pravdou, jak jsem z hodnocení četl, že příběhu chybí šťáva (asi ta nástavba). Přesto dávám tip. 

11.11.2021 09:33:26dát kritice tipMajaks

Kdyztak posilej aviza, VHouskova.

Prijde mi, ze sis tu moji (a Janiny6) poznamku spatne vysvetlila: nejde o to, jak se ta mala divka (nerikej mi, prosim, ze jsi to ty) zachovala, ale o to, jak to vysvetluje.

Co jsem myslel nastavbou... tenhle text je pouhe prevypraveni jakehosi pribehu, jako soucast nejakeho delsiho textu - super, samo o sobe mi to pripada jen jako takove cviceni. Nema to zapletku, moment prekvapeni, zadnou myslenku, podnety k zamysleni, nevede to k zadnemu ponauceni ani vzbuzeni zvedavosti pro nejakou novou vec, jako ctenar odchazim nepoznamenam.

Posilam avizo Janine6, aby neprisla o tvuj komentar.

10.11.2021 07:59:33dát kritice tipVHouskova

Janina6, Majaks – Asi chápu že to někomu připadá divné. Ale lidem, který mě znají od mala by přišlo divně kdybych se tehdy zachovala jinak. Ne všichni jsou „tabulkové“ a vymykají se předpokládanému chovaní.

Třeba ne všechny děti se smějí, když mají radost, nebrečí, když je něco bolí, nebo nemají dokonce nemají rádi pohádky, nebo brečí, když slyší hudbu. A některé jsou už od mala moc analytické a racionální. A hlavně dětí nejsou vůbec hloupé, naivní možná, ale ne hloupé.

Majaks – Mohla bych poprosit co přesně je myšleno tou „nástavbou“ abych věděla co do budoucna vylepšit? Děkuji.

09.11.2021 08:40:15dát kritice tipMajaks

Vidim, ze jsem mel stejny dojem jako Janina6: uvaha, ze babicce nemelo smysl nic rikat, pusobi jako dodatecne zduvodneni, ne jako autenticka myslenka mlade holky, uplne to tam nesedi. Celkove je to fajn a napinave vypraveni, ovsem ponekud mi chybi nejaka "nastavba".

08.11.2021 19:19:36dát kritice tipJanina6

Taky se musím přidat s pochvalou, je to hezký a napínavý příběh a hlavně je šikovně vyprávěný. Četlo se mi skvěle. Přiznám se jen, že v závěru mi úvahy té holčičky (která podle zmínky v textu chodila teprve do školky) připadaly snad až příliš "dospělé". Nějak nemůžu věřit, že po takovém děsivém zážitku by všechno hned s úlevou nepovyprávěla babičce, a už vůbec nechápu, že nic neřekla ani svému (evidentně milujícímu) tátovi. Úvahy ve stylu "nemělo smysl babičce něco říkat" a "není důvod, jen by se bál" mi k vyděšenému malému dítěti fakt nepasují. Ale i tak je to moc pěkná povídka.

03.11.2021 20:17:51dát kritice tipvesuvanka

Pěkně a poutavě napsané, četla jsem jedním dechem, zamrazilo, TIP

01.11.2021 22:35:37dát kritice tipKytiii
redaktor prózy

Připojuji se k ovacím. Velmi čtivé a napínavé. Sama jsem žila v paneláku jako dítě a podobných příhod jsem se bála. Když jsem byla sama doma (třeba nemocná), neměl mě kdo hlídat. Od takových 7 let se mnou nikdo nezůstával. Ležela jsem se strachem sevřenými útrobami v horečkách a pod polštářem vždy tu nejdelší kudlu, co jsem doma našla. Několikrát denně jsem pak kudlu zabodla do všech temných koutů v bytě (protože, co kdyby se tam někdo schovával). A ne, bujná fantazie není dobrá deviza do života. Tip jak Brno

28.10.2021 21:11:05dát kritice tipbixley
redaktor prózy

OK

28.10.2021 16:32:45dát kritice tipblacksabbath

Krásná povídka a já mám husí kůži!....*/****************************

28.10.2021 13:31:34dát kritice tipPróza_měsíce

Díky. avi

28.10.2021 12:04:18dát kritice tipVHouskova

Ano, děkuji.Je to pro mě pocta.   

27.10.2021 15:35:20dát kritice tipPróza_měsíce

Ahoj, můžeme povídku nominovat do soutěže Próza měsíce?

27.10.2021 14:54:21dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Napsáno napínavě, navíc je to možné, takové případy se dály. Vím, že se mluvilo o nějaké ženě, která loudila od dětí klíče od bytu s tím, že ji posílá maminka a pak ty byty vykrádala. Ale tady ta situace byla mnohem nebezpečnější. 

23.10.2021 20:28:08dát kritice tipVHouskova

Moc děkuji za čas který jste si našli na přečtení textu a jsem ráda že se líbil. Původně jsem to chtěla dát do kategorie povídky, ale bohužel se mi při vkládaní textu ztratila a nebyla jsem schopna jí najít. Teď už jsem jí našla a pokusím se dávat budoucí texty do správných kategorii.

23.10.2021 09:15:54dát kritice tipF.M.R.C.

Tak to je brilantně napsané,vyprávěné tak,že si to představuji.Smekám.

21.10.2021 08:25:47dát kritice tipKočkodan

 

Kdybych napsal, že se mi to nelíbilo, tak bych lhal jako tenkrát ten chlap. ;-)

20.10.2021 22:23:29dát kritice tipJamardi

Je velice těžké v tomto obstát jako malé dítě. Velice statečná dívenka. 

20.10.2021 21:53:36dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Připojuji se ke kolegům nade mnou, opravdu napínavá příhoda a možnými důsledky i velmi nebezpečná. Napsalas to solidně a já se těším na další tvorbu. Do začátku posílám tip.

Jen bych také změnila kategorii na miniaturu prozaickou.

20.10.2021 21:13:55dát kritice tipK3

Přes všechny problémy co tě doprovází, jsi to napsala výborně. Umíš moc hezky vyprávět a píšeš kultivovaným jazykem. Spíš se to ale hodí do miniatury prozaické nebo do povídky, než do úvahy.

20.10.2021 15:20:42dát kritice tiplencza

Teda, tohle je v uvaze vnorena poradne napinava povidka. Precetla jsem jednim dechem.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor