Nedotknutelná láska

„Po po po po po po...“ Pan H. stál před svým akváriem a povídal si již hodinu se svými rybičkami. Po dni práce se posadil na židli a soustředěně pohlížel na plovoucí život. „Po po po po po po po... Ty jsi ale vyrostla!“ Pozoroval zrovna droboučkou neonku. Rybičky chaoticky připlouvaly ke stěně akvária a otevíraly na něj pusinky. Tak stejně on na ně.

„Po po po po po poop popopo pop. Ale! Co ty, stydlíne... Zase se schováváš?“ díval se jedním okem do domečku, ze kterého koukal černý chvost. Patřil malému sumečkovi. „No vylez, Oldo! Pojď se nám ukázat. Po po po po po po pop.“ Chloupky zastříhaly a z průrvy keramického obydlí, velice pomalu, vykouklo pravé sumečkovo oko. Díval se skrze vodní hladinu až na pana H. Jako by - slyšel, věřil, důvěřoval. Však jen na chvíli. Ještě kousek vystrčil tlamičku, zažmoulal a téměř neznatelně zaplul zpátky do svého soukromí. Z temnoty opět koukaly jen drobné chloupky.

„Po po po po po po pop, tak dobrou noc, mé milé rybičky.“ Pan H. zhasl skleněnou vodní lázeň, v nepatrném gestu pohladil sklo a zalezl pod deku. Ještě jednou pohlédl na skříň, kde tušil černé obrysy své lásky, a zavřel oči. Zdálo se mu, že je rybou. Snad jako Olda. Schovává se v kamenném hradu na dně křišťálového království.