Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

TD - Z Emina života

23. 10. 2021
11
31
490
Autor
Jamardi

Vím, že mnohým budou chybět přesnější a úplnější informace, ale je to tak, že mně nejsou známy. Mohu si domýšlet a čtenáři se mnou. Nemám odvahu podrobně popisovat složitý život, s kterým nemám osobní zkušenosti a jehož hlavní aktéry jsem nikdy nepoznala.

Domov je místo, kde žijeme. Místo, kde žijeme, se stane naším domovem. Obrazy z našeho domova si s sebou neseme dál.

 

„Babičko, jací byli tvoji rodiče?“ ptá se vnučka
„Do deseti let jsem byla s nimi a potom jsem sloužila na statku.“
Jinou odpověď nikdy nedostala.

                                                                           * * *

Ema pracovala na zahradě, na poli, krmila zvířata a uklízela. Musela si zasloužit stravu a to, co dostávala. Kdyby mohla Ema vyslovit přání, přála by si pokrývku nebo více pokrývek. Často jí byla zima. Selka ale nechtěla zbytečně utrácet. Však se čeládka nakonec vždycky dokázala nějak zahřát. Ema se to taky naučí.

Uběhlo pár let. Z Emy vyrostla pěkná a šikovná dívka. A splnil se jí její sen. Podařilo se jí dostat pryč ze statku, vdala se. Vzala si hrnčíře Gustava. Čekala dítě.

Polepšila si? Gustav byl pracovitý a dokázal vydělat. Ale rád se napil a potom byl hrubý. Mohlo to být tak, že mu kdosi řekl, že jeho první dítě nemusí být jeho a on už si pak nikdy nebyl jistý. Nebo tak, že Ema nechtěla mít další děti a plánovala, že odejde, pokud bude mít možnost. Jiní by řekli, že měl hrubost v povaze a proto byl takový, vždycky by si našel záminku.

Emě bylo třicet a jejím dětem třináct, dvanáct a jedenáct, když se seznámila s Janem, moravským statkářem. Byl to muž středního věku, který ovdověl. Jak se ti dva setkali? Možná někde na trhu nebo na slavnosti. Možná Jan patřil mezi turistické nadšence. Ale to není pravděpodobné, statkáři moc necestují, nemají kdy. Možná to byla výjimka. A možná jim v tom někdo nebo někteří pomohli.

Padli si do oka. Ema byla ještě pořád hezká a rozuměla práci na statku. Jan byl slušný a šlechetný, nabídl domov jí i jejím dětem. Ema se rozhodla.

Nakonec odjela bez dětí. Nechtěly odejít, protože prý byly doma zvyklé. Tak jako tak, mohly kdykoli přijet. Rakousko nebylo daleko.

Ema se úspěšně ujala práce selky a Janovi porodila dvě děti - Markétu a Josefa. Moc nemluvila, žili si s Janem a dětmi sami pro sebe. Všichni věděli, že je šikovná a práci rozumí, ale proč si Jan vybral právě ji? Vždyť neuměla ani pořádně německy, pořád do řeči pletla to svoje rakouské nářečí, natož česky. Janovi to nevadilo. Vadilo to hlavně těm, které by si rády vzaly Jana za manžela, ale nic nezmohly.

Čas běžel dál. Emina dcera Markéta vyrostla, vdala se a narodily se jí děti. Ema se přestěhovala na výměnek. Všichni žili v míru a vzájemné shodě.

Někdy přijely na návštěvu dvě dcery z Emina prvního manželství Marcelina a Anna. Třetí potomek se nikdy neukázal.

Přijela Marcelina. Měla kavárnu ve Vídni, žila si dobře. Nabídla neteři práci:
„Slyšela jsem, že tě láká cestování, že by jsi se chtěla podívat tam, kde jsi ještě nebyla. Mohla by jsi mně pomáhat v kavárně.“
Její matka, Marcelinina nevlastní sestra Markéta, ale nesouhlasila. Nevěřila Marcelině. Když byla s dcerou sama, řekla jí:
„Teď vypadá mile, ale není jisté, jak se zachová později. Nepřipadá mi upřímná.“
Děvče se nakonec rozhodlo využít jinou nabídku na Slovensku a tak se nikdy nedozvědělo, jestli měla jeho matka pravdu. Ema se nikdy nedozvěděla, co Markéta řekla dceři.

                                                                           * * *

V domě bydlí sezónní pracovníci. Dvě dívky teď spí s babičkou na výměnku.
„Babičko, vezmu si tu peřinu s vyšívaným povlečením, co tady leží. Je mně chladno.“
„Ne, to je moje peřina! Více se oblékni.“

                                                                           * * *

Je brzo ráno, teprve se šeří, bude půl páté. Babička budí vnučku:
„Vstávej, pomůžeš mi okopávat okurky. V tuhle dobu to mají nejraději. Když se naučíš správně pracovat, zelenina se ti odmění.“


31 názorů

Jamardi
08. 11. 2021
Dát tip

Zeanddrichu E., taky si to myslím. 


Nejpravděpodobnější v té době asi bylo, že někdo třetí dohodil info :)

(náhodě se prostě někdy musí pomoci, to ..u nás, na jihu Moravy, ..i dnes na venkově  spousta dobrých žen staršího věku dobrým náhodám pomáhá :) (nebo se alespoň snaží pomáhat, a to mnohdy i bez vědomí dalších aktérů:) ) )

 

((...)).


Jamardi
28. 10. 2021
Dát tip

Zeanddrichu E, děkuju :)


Jamardi
25. 10. 2021
Dát tip

annnie, ano smutných skutečností je tam dost, ale jsou tam i jiné, které mě těší. Děkuju.


Jamardi
25. 10. 2021
Dát tip

Karle, děkuju.


annnie
24. 10. 2021
Dát tip

Smutné, smutné... Dobře napsané. Tip a.


K3
24. 10. 2021
Dát tip Gora

Mně se to zdá zručně napsané.


Jamardi
24. 10. 2021
Dát tip

Renato, ano, když víš, co bylo dříve ceněno a co pomohlo, je to vlastně dědictví.

Děkuju.


bixley
24. 10. 2021
Dát tip Zeanddrich E.

hezký příběh. Je dobré připomínat si život svých prarodičů a jejich vztah k domovu.


Jamardi
24. 10. 2021
Dát tip

StyNe, ten konec rezonuje s tím začátkem. A ty si můžeš něco domyslet nebo nemusíš, jestli se ti nechce. Je to jako v poezii. Ten příběh ber jako reálnou situaci v životě, kdy znáš část příběhu a část neznáš, protože se o tom nemluvilo a už vůbec nemáš žádné důkazy co jak bylo. Psala jsem o tom v předmluvě a věděla jsem, že se to některým nebude líbit.


Jamardi
23. 10. 2021
Dát tip

Alegno, díky :)


Alegna
23. 10. 2021
Dát tip

složitý příběh, složitý život, ráda jsem četla


Jamardi
23. 10. 2021
Dát tip

Omlouvám se, to "jeho" jsem vůbec neviděla. Původně bylo v předchozí větě slovo děvče a když jsem tu větu četla, měla jsem v hlavě jakože tam pořád je. Ano, "její matka".


StvN
23. 10. 2021
Dát tip

Já jsem asi nepochopil smysl. Přijde mi to trochu jako článek z novin. Je to napsáno strojově a chladně. Možná proto mi ten smysl uniká.


Jamardi
23. 10. 2021
Dát tip

8hanko, děkuju.


Jamardi
23. 10. 2021
Dát tip

Kočkodane, článek o bílém mučení jsem četla zrovna včera na Seznamu.cz. Mám ale pocit, že pro dost lidí je nejhorší představa, že nezískají chtěného partnera. Ani zmínka, že jiný měl štěstí je nepotěší, protože oni ve svoje štěstí nevěří.


vesuvanka
23. 10. 2021
Dát tip blacksabbath

Jarmilo, díky za vysvětlení. Stejně jako Luboš se podivuji nad tím, co někdo dokáže vymyslet, aby trápil jiného člověka - bílé mučení... je to hrůza.


Kočkodan
23. 10. 2021
Dát tip

Jarmilo, tvoje dílko jsem si poslechl se zájmem.

Jen se pořád divím (i když bych už asi neměl), co všechno jsou někteří lidé schopni vymyslet, aby jiného člověka trápili... (viz bílé mučení)


Jamardi
23. 10. 2021
Dát tip

vesuvanko, děkuju :)

Bílé mučení - mučený je v místnosti, kde je všechno bílé. I hřebíky. Okna zatažená bílými žaluziemi nebo závěsy, i lidé co mu chodí dávat jídlo jsou oblečeni celí do bílého a mají i bílou masku. Neustále svítí bílá zářivka. Používá se to ve vojenství a tak ....


vesuvanka
23. 10. 2021
Dát tip

Jarmilo, příběh mě zaujal, TIP.

Mám trochu hloupou otázku ke tvému komentáři, v němž píšeš:  Proto třeba lidi šílí při bílém mučení - není tam žádný záchytný bod.... Co to je to bílé mučení? Nikdy jsem tento výraz neslyšela ani nečetla.


Jamardi
23. 10. 2021
Dát tip

Evženie, dopíšu tedy Marcelinina nevlastní sestra Markéta, aby to bylo jasnější. Ale předtím jsem psala, že z druhého manželství byla jen Markéta a Josef, takže žádná další nevlastní sestra nebyla.

Jsem ráda, že se příběh líbil.


Jamardi
23. 10. 2021
Dát tip

dievča, děkuju :)


Je to dobrý příběh, ale udělej kontrolu u těch vztahů. Pokud to byla Marcelinina neteř, pak tam musí být ,,její matka" Markéta. Taky mě to zarazilo.


dievča z lesa
23. 10. 2021
Dát tip blacksabbath, Alegna

veru tak ... domov je tam, kde sme ... nikdy nevieme, kam nás to zaveje ... tam, kde je teplá perina a pekné slovo, to je priam vysnívaný domov*


Jamardi
23. 10. 2021
Dát tip

Ivi, děkuju. :)


Jamardi
23. 10. 2021
Dát tip

Janino, fakt se dá zjistit, kdo je kdo. :) Co se týče domova, myslím si, že když člověk někde žije, musí si najít něco, aby tam vydržel. I když se mu tam  nelíbí. Proto třeba lidi šílí při bílém mučení - není tam žádný záchytný bod.


Jarmilo....to je moc hezky napsaný příběh domova ze života.......zajímavé vztahy propojené okolnostmi jeho tvoření..........*/******************************************


Janina6
23. 10. 2021
Dát tip

Taky to čtu poněkolikáté a mám zmatek v tom, kdo byl kdo, kdo byla čí dcera a podobně... :-) Ale to bude asi moje chyba. Každopádně si myslím, že domov není místo, kde bydlíš, nemusí to být dům ani byt. Cítím ho jako místo, kde tě mají rádi...


Jamardi
23. 10. 2021
Dát tip

Ireno, jsem ráda, že tě to zaujalo. Děkuju.


Gora
23. 10. 2021
Dát tip

Jarmilo, velice zajímavý příběh!

Ještě se k němu později vrátím, vztahy jsou na první čtení složitější, ale líbí se mi to.

Pěkný příspěvek k TD.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru