Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Řetěz moci Irián 22. díl

26. 10. 2021
0
0
136
Autor
katt-chan

Momentálně budu mimo. Musím na operaci žlučníku, takže další díl bosse nebo Iriánu snad za týden. Na blogu dnes výjde nový Irián díl 34.  https://povidkyodkat.blogspot.com/

 

Řetěz moci Irián 22.díl

Helen:

Musím to zkusit ještě jednou. Celá rozklepaná jsem otevřela chatrná dvířka a snažila se čelit několika broukům. Schválně jsem na práh dveří položila drobky jídla, abych je nalákala blíž. Snažím se postavit svému strachu co nejčastěji, abych se odsud mohla dostat. Většinou skončím vyděšená a vyčerpaná. Tentokrát jich bylo mnohem víc a mě se zatočila hlava. Upadla jsem na studenou drolivou podlahu. Nohou jsem stihla zašátrat a zakopnout dveře, než se dostali dovnitř. „Já to nikdy nedokážu.“ Chtělo se mi brečet, když se ozval dunivý zvuk z temné chodby. Je tady. Určitě je to on. Rychle vstanu zhasnu svíčku a otevřu dvířka. Proud světla z větrací šachty dopadal přesně k prahu. Venku muselo být ještě světlo, které brzo zmizí. Ulevilo se mi, když tam žádný brouk nebyl. Seberu kousek jídla, který nestihli sníst. Drel se blížil. Stačila jsem potichu zavřít dveře a opatrně dojít k posteli. Lehla jsem si a předstírala spánek. Jediné co mě mohlo prozradit byl rychlí tlukot srdce a trhané nádechy prosycené strachem, než sem se dokázala uklidnit. Tentokrát se nebojím o Rena, ale o sebe. Možná je to dnes naposled. Slyším jak rozrazil dveře a škrtnul sirkou. Došel ke mě. Chvíli stál a o nic se nepokusil. Cítila jsem jak si mě prohlíží. Na rukou mi naskočila husí kůže. „Hej ženská. Vstávej!“ Jeho hlas byl ještě drsnější, než minule. Zřejmě Drela někdo rozhodil a teď si to vybije tady. Chytil mě za ruku, až to bolelo. „Vím, že nespíš. Ty nedokážeš lhát.“  

„Jak?“ Jeho oči podlité krví pořád sledovaly každý pohyb. „Na.“ Hodil mi nějaké roztrhané oblečení. „Okamžitě se převleč!“ Přikázal, ale ani se nepohnul. „Mohl by jste na moment odejít?“ Zůstal stát. „Otočte se.“ Přešla jsem k němu a otočila ho. „Stejně umřeš, tak proč bych se nemohl dívat?“ Prosím. Nevydám ani hlásku. Dívám se hluboko do jeho očí a něco v něm se uvolnilo. „Dobře, ale ať to netrvá dlouho.“ Zůstal otočený a já se rychle převlékla. Šaty spadly na zem a obalily se prachem. „Hotovo.“ Okamžitě se otočil a popadl šaty. „Ještě boty a náušnice.“ Přikázal a já se vyzula a sundala mé milované náušnice. Byl to jediný dárek od Kreana, který mi zbyl a Drel ho sebral. Všechno nacpal do pytle. „Jídlo přinesu příště.“ To mohlo znamenat jediné. Zatím nemá v plánu se mě zbavit. Jakmile zmizel uvědomila jsem si jednu důležitou věc. Po jeho odchodu se stále třesu. Stach z brouků a malé havěti byl pryč. Strach z něj přebil strach z čehokoliv jiného.

Představuji si jak se mnou jednal. Jak mě hodil na zem. Pořád tu vzpomínku držím v živé paměti. Zapálím jednu svíčku od druhé. Otevřu dvířka a udělám první krok. Po něm další. Čím dál se dostávám tím víc se snažím udržet jasnou představu, abych se dostala, až na konec. Nevím kolik jsem toho ušla, ale stále věřím, že to nakonec dokážu. Tohle může být jediná šance, jak se dostat z jejich vlivu a moci. Jenom Drel ví, že jsem na živu. Nepřemýšlím co bude potom. Soustředím se na přítomnost, když se vzpomínka stává mlhavější a pomalu zaniká. V tu chvíli si uvědomím, kde jsem. Brouci, pavouci, chodbicí a létající můry točící e okolo jediného zdroje světla. Bylo jich tolik. Obrovské pavučiny nad hlavou povlávající v průvanu. Nemůžu být daleko. Nesmím se otočit a vrátit jako zbabělec. Přesvědčuji se ke každému dalšímu malému kroku. Průvan sfouknul svíčku. Nacházím se v šeru chodby a ztrácím svoje odhodlání. Měla bych se vrátit našeptává mi jeden hlas, ale v zápětí se přihlásí druhý. Nezdávej to. Jsi skoro venku. Tvář jsem si dala do dlaní a přikrčila se na zemi. Schoulila se do klubíčka a vybavovala si krutost posledních dní, která na mě doléhala ze všech stran. Oklepala jsem se a opřená o zeď se pomalu sunula nahoru. Noh se mi stále třásly, ale dokázala jsem se postavit.

„Mocný Iriáne. Prosím pomoz mi.“ Šeptám si ty slova a věřím, že se stanu silnější. Najednou jsem ucítila takový klid. Něco překrylo moje oči a chytilo ruku. Mohl to být sám Irián? Neodvažuju se sundat závoj, abych se podívala. Budu mu věřit, ať je to kdokoliv. Slepě následuji svého průvodce a věřím, že mě dostane ven.

Závoj spadl na zem.       


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru