Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 462 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Neobyčejně obyčejný příběh
datum / id27.10.2021 / 525307Vytisknout |
autorSade
kategoriePovídkyDalší dílo autora
sbírkaPomněnkové příběhy,
zobrazeno125x
počet tipů6
v oblíbených0x
Neobyčejně obyčejný příběh

Neobyčejně obyčejný příběh

      „Dědo, dědo,“ křičel udýchaně už z dálky. „Dala mi pusu! Vylezl jsem na největší strom v lese výš než ostatní a ona na mě volala, že se bojí, ať slezu, ale já se jí smál a říkal jsem jí, ať si zavře oči a nebojí se, že tak vysoko vylezu jen já, protože jsem jako veverka! Šplhal jsem a šplhal, až nebylo kam. Ostatní kluci byli za mnou a nikdo z nich to nedokázal!“ chlubil se uříceně. „A potom jsem slezl dolů a ona otevřela oči a dala mi pusu, dědo!“ Já myslel, že bude hubovat, ale ona mi dala pusu! Není to divné?“ zeptal se.

      Děda stál na zápraží toho venkovského stavení s lucernou v ruce a usmíval se. „To se v ní probouzí život,“ řekl jako odpověď na tu zvláštní otázku.

      „Ale dědo, co to říkáš?“ zasmál se mu. „Vždyť dýchá, takže žije!!“ pokračoval. „Tohle přece ví každé malé dítě, tak jak to, že to nevíš ty?!“ podivil se.

      Děda chvíli zápasil se smíchem, ale pak už to nevydržel a rozesmál se na celé kolo. „Ty rozumbrado, jednou to pochopíš!“ řekl mu, plácl ho do zad a posunul do stavení s vůní sušeného heřmánku.

      Je to zvláštní, sledovat děj lidských osudů, vidět cizíma očima to, co viděl jeho děda v tom roce konce první Velké války, kdy ze zmaru a z bahna zákopů, kdy z milionů smutných a nedovyprávěných příběhů vyrůstá jako pomněnkový kvítek další generace, generace mladých lidí, kterou jako obilné pole sklidí příští pomatení lidských smyslů.    

      Je to zvláštní prožívat s nimi dětství a dospívání a nebát se o ně. Jenže kdo    z nich to věděl? Vždyť v tom je ta dobrota. Nikdo z nich to nevěděl a tak „ON“ mohl jako ta nejhbitější veverka zdolávat nejvyšší místa v lese, jako nejmazanější liška hledat bezpečná útočiště a jako nejstatečnější vlk bojovat se svými soky.

      A „ONA“, i když se stále bála a přivírala oči, přivykla tomu životu s ním, tomu neustálému pohybu a těšilo ji s ním být.

      Teď se v příběhu zastavím a potvrdím pravdu, kterou již tehdy řekl jeho děda. To „ONA“ si ho vybrala, když se „v ní probouzel život“, a dala mu tu první dětskou pusu, nad kterou „ON“ zůstal v úžasu stát, o které tak překotně vyprávěl svému dědovi. Dědovi, který toho tolik viděl a prožil, dědovi, který ve svém životě pochoval dva své syny a který možná právě proto, měl toho malého kluka, tu nejhbitější veverku, nejmazanější lišku a nejstatečnějšího vlka, tak moc rád.

      Lidský život je jako splašený kůň. Na podzim zasazené stromy sotva začínají dávat úrodu, bříza u potoka je stále stejná, stráň u lesa ještě neprorostla po poslední vichřici a párkrát přišlo jaro. Vždyť co je to pro stromy čtvrt století!

      Na zápraží venkovského stavení s lucernou v ruce stál „ON“. Byl tichý a pozorně naslouchal. Teď nevnímal hovor uvnitř místnosti, kde „ONA“ uspávala pohádkou pomněnkový kvítek vzešlý z jejich osudového příběhu. Naslouchal tomu dunění v dálce.

      „Fronta se blíží“, pomyslel si, odplivl slinu vzteku a vešel do světnice s vůní sušeného heřmánku. Podívala se na něj. Když se bála, vždycky přivřela oči. Usmál se na ni. „Neboj se,“ řekl přesvědčivě a „ONA“ mu uvěřila jako tenkrát, když vylezl na ten největší strom v lese.

      Usnula. Měla podivný sen. Bylo to ustrašené hemžení. Ženy se vždy tak moc strachují. Možná proto, že poznaly bolest zrození, si víc váží života, možná proto jsou smířlivější. Možná proto!! Ale kdo ví…

      Lehce jí zatřásl rameny. „Probuď se, rychle!“ řekl. „Musíme jít! Vesnice je obklíčena. Prý jsou tu někde partyzáni!“

      „ONA“ se neptala na nic. Všechno měla sbalené. „ON“ s tím počítal. Ta chytrá liška to věděla. „ONA“ zdvihla z postýlky pomněnkový kvítek, pevně jej stiskla ve svém náručí a vyběhla za ním do tmavého úvozu. Kolem na podzim zasazených stromů, za kterými se schovala, podél břízy u potoka, o kterou se opřela, po stráni, která ještě neprorostla po poslední vichřici, utíkala do kopců za vesnicí. Tu cestu „ON“ dávno předtím připravil. Měla přivřené oči, jak se bála, ale „ON“ tu byl s ní.

      Od stájí venkovského stavení se odlepil stín. Něčí oči, proč jen byly modré, je zahlédly a kroky muže v uniformě se vydaly za nimi.

      Popadal dech, jak s ní stoupal po svahu. Minul zeď hřbitova, kde pochoval svého dědu. „Neboj, dědo,“ řekl potichu. „Jsem ta nejhbitější veverka v lese, nejmazanější liška a nejstatečnější vlk,“ usmál se tomu a dodal si tak odvahu.

      Mířil k připravenému srubu uprostřed pustého lesa. Mířil do míst, která nikdo neznal a která „ON“ tak přísně střežil.

      A „ONA“? Nevěděla, kam jde. Jen se ho držela. Cítila tu důvěrnou vůni jeho těla, když ji podpíral, a to jí dodávalo odvahu. A tuto odvahu předávala jejich pomněnkovému kvítku, který se jí držel a o který „ON“ se tak hrozně bál. Zvláštní symbióza lidských bytostí…

      Nejhbitější veverka v lese vylezla k vrcholu hory. Výš už to nešlo - tak jako tenkrát, když šplhal do koruny stromů výš než ostatní kluci. A „ONA“ byla u toho. Měla přivřené oči. „Bojím se,“ řekla prostě. Tentokrát jí dal pusu „ON“.

      Nejmazanější liška v lese se zaposlouchala. Ano, slyšela ten tichý pohyb za nimi, slyšela ty plíživé kroky jednoho, ne, několika mužů, které je následovaly.

      Pohladil ji po vlasech. Zadíval se jí do vystrašené tváře a řekl tiše:

„Teď zavři oči jako tenkrát pod tím stromem a neboj se. Tak vysoko vylezu jen já, protože jsem jako veverka. Věř mi,“ usmál se na ni.

      Vyšel rázně proti těm krokům. Dělal schválně hluk, aby je odvedl dál od toho skrytého místa, kde „ONA“ tiskla v náručí pomněnkový kvítek vzešlý z jejich osudového příběhu. Byl jako ptáček, který zmate lovící kočku tím, že ji svým křikem odláká od plného hnízda, který kulhá a předstírá polámaná křídla, aby lovec nabyl dojmu, že je oběť již ztracena. Tak je odlákal dál k vrcholu hory, k nejvyššímu bodu, kam kdo dokáže vyšplhat.

      „ONA“ měla zavřené oči a ani nedýchala. Tak strašně se bála.

      Dál už nebylo kam jít. Zastavil se a sedl si na bobek. Zhluboka oddechoval. Poslouchal a po tváři mu přeběhl úsměv. Vzpomněl si na dědu:

„Už vím, kdy se probouzí život! Už vím, co jsi mi tím tenkrát chtěl říct. Už to všechno vím a děkuji ti. Měl jsi pravdu.“

      Nejhbitější veverka dosáhla vrcholu. Nejmazanější liška odvedla kroky lovců daleko od hnízda.

      Nejstatečnější vlk zavětřil.

 Zapřel pažbu kulovnice o rameno a neslyšně položil hlaveň na vyčnívající kámen.

Čekal... Trpělivě čekal na ten okamžik, kdy se z lovců stane lovná…




Názory čtenářů (Skrýt smazané)

28.10.2021 18:12:40dát kritice tipJanina6

Hodně, hodně silné... a smutné.

28.10.2021 13:34:39dát kritice tipblacksabbath

Sade......rádu čtu tvé povídky......ano - obyčejně-neobyčejně....prolínání času.....a moc hezky napsané!!!!!................*/***********************

27.10.2021 20:57:24dát kritice tipEvženie Brambůrková

Krásný příběh.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor