Prvá bitka

Přesně. Prostě se učíme chybama. Už jen pár tisíc reinkarnací nás dělí od dokonalosti :) :) :)

Měj veselej den, co nemá chybu! Pá a.

annnie, ja som nekričla, neporovnávala s inými deťmi, iba vysvetľovala, dohovárala...sklamala si ma, som používala v nádeji, že si to zapamätajú, poučia sa, že takto nie...že som tým ubližovala psychicky, som si vtedy neuvedomovala...učíme sa, nerobila som chyby mojej mamy, robila som iné, moje dcéry sa vyvarujú mojich chýb, ale celkom bez chýb to iste nebude

Vidím, že mi unikla zajímavá debata.

Já to znám z tý druhý strany. Dlouho, dlouho do dospělosti jsem to svý mámě v srdci vyčítala. Pochopení a odpuštění byl proces mnoha desítek let... 

Mám to téma prošťouraný všema směry. Můj závěr: Snad je v určitých situacích u určitých dětí někdy plesknutí potřebné či užitečnější než sáhodlouhé výklady. Ale plesknutí a výprask jsou absolutně odlišné věci. Je však taky dobré si uvědomit, že slovní násilí (křik, výhrůžky, výčitky) bolí úplně stejně jako to fyzické.

Holt - nikdo jsme na rodiče nestudovali a všichni se snažíme to dělat nejlíp, jak to umíme. A vždycky děláme chyby; a vždycky je možnost se zlepšit. Naše děti jsou učitelé našich duší, a platěj za to... Takže jim náleží veškerá možná láska a respekt, kterejch jsme schopný...

...žertuji samozřejmě:-)Nemusím mít ani kačku a vždycky budu bohatý.Jak je to možné?Dostal jsem dar od Boha,dvě krásná dítka.A ty jsi to popsala hezky čtivě, tvůj styl mi přijde příjemně srozumitelný,takže se dá číst víckrát.Neomrzí.Tak se drž dál.

vzhľadom na tvoj vek, nie si v pozícii starčeka, ktorého bijú dospelé deti, s tým sa dá niečo robiť, teda ak nežartuješ, ale to by bol smajlík veselý, nie smutný

Já děti nebiju...

...děti bijou mě:-(

áno, bixley, moja dcéra to popisuje ako citové vydieranie, trpela tým, keď som jej povedala, že ma sklamala, druhá zasa ako dospelá uznala, že toto malo väčší efekt...radšej by dostala vtedy facku, z tej by sa otriasla, ale nebránila by jej v tom, aby znova nedodržala slovo, neprišla domov neskoro a pod.

kamamura - veľký tip odo mňa

fmrc - vďaka

Jednou to zkrátka přijde.No ale napsáno je to skvěle.

Nevím, děti nemám, nemohu soudit,ale jako malá jsem se často rozbrečela, když mi maminka domlouvala, často mi dávala za vzor jiné děti, psychicky mě to bolelo víc než to plácnutí.

vďaka za názory, milo ste ma prekvapili, obávala som sa, že tu bude viac "bitkárov"

Takové třepnutí po zadečku je spíše symbolické, ale dobře se pamatuje. Je to spíše leknutí z toho poskočení. Může nastoupit jen v krajní situaci. Horší je pro ty moje, když mluvím hodně potichu.

Nás táta mlátil, protože si nevěděl rady. Dříve to prostě bylo jinak.

Souhlasím s gabi a hankou... násilí není cesta. Nic dobrého z něj nepovstane.

neviem ako sa mi podarilo nikdy nedostať bitku od rodičov...sestra i brat dostali viac ráz, brali to ako nespravodlivosť, naši tvrdili, že ma nemali dôvod udrieť...

synov som neudrela nikdy, keď ma nahnevali, neodvážila som sa ich dotknúť,  aby som  v hneve neublížila a vôbec, čo sa dosiahne bitkou? Chlapci podobne ako Monka s Ivou hovorili - mala si nám radšej vlepiť ako na nás zvyšovať hlas... ten som mala fakt silný...stále si myslím, že udrieť dieťa je zlyhanie rodiča, ono je slabšie, zraniteľnejšie, má cítiť lásku a nie strach...

vďaka, black! zaujímajú ma vaše názory, predpokladám, že budú viacerí, ktorí so mnou nebudú súhlasiť

no Gabika....od teraz si bude pametat.....(P.S. vím, že se mnou nebudeš souhlasit....a respektuji tě jako bojovničku proti fyzickým trestů....ale někdy třepnout není na škodu....:-)))) sorry:-)))) )

vtipálek Kočkodan...keby si nebol taký mierumilovný človek a ja bojovníčka proti fyzickým trestom, napísala by som - zato teba bili málo :)

Já jsem na svoje dítě ruku nikdy nevztáhl. Bylo to asi hlavně tím, že žádné nemám. ;-)