podzim mě nemá v lásce

někdy

někdy přistihneš sám sebe v bodě, kdy se cítíš prostě jen moc vyčerpanej

moc vyčerpanej, abys přesvědčoval vlastní hlavu, že seš přeci šťastnej

pocit dušnosti tvých vlastních citů se vrací v nepravidelných intervalech

(který se s každým příchodem jeví víc koncentrovaný a nevyhnutelný)

občas se to zdá neúnosný

stejní lidé, stejná trápení, rána, zklamání, zlomená srdce

ty stejné mužské ruce na nesouměrných bocích

stejné přeřeky

náznaky

a nepochopení

alkohol zvětrá

láska zvětrá

cigaretový polibky, co tě pálí v očích 

a v hlavě každý večer před spaním ten stejný scénář

proškrtanej scénickou poznámkou na tisíc slov

ty stejné textury vlastní kůže

jeden všemi rádii ohranej šlágr pořád dokola

a zas a znovu otevíráš tu samou knihu závislý na hledání vyššího principu 

který si nenašel válet se v prachu pod postelí ani v tvých osobních věcech 

tak přišly na řadu nebe a hospody

rána

prázdné pokoje

a ještě prázdnější dívčí klíny 

a hlava ti hoří, zatímco se modlíš, aby tahle noc netrvala příliš dlouho 

zítřek se o sebe postará