Juliáne,

díky za típek a jsem ráda, že se líbilo.

supr

Marcelo,

díky za kritiku. Pro mě bývá většinou ironie až na prvním místě.

Rem,

zobecňující soudy tady předvádějí například "suveréni" typu "Literárního kritika". Jen si přečti jeho kritiku mého Přívěsku.

vesuvanko,

jsem ráda, že se ti to líbilo a díky za hvězdičky.

Janino,

moc děkuji za tvůj příspěvek. Mohla bych ho podepsat celý, ale nejvíc mě zaujal jeho závěr. Ano - současní literáti, třeba porotci na soutěžích vůbec nechtějí diskutovat o literatuře. Vždyť oni přece všechno vědí. Své názory vyslovují v oznamovacích větách jako verdikty: tak to prostě je a spadla klec.

Několik let jsem se tady pokoušela o mezibublinový dialog a když jsem jendouprávě vrstvila své argumenty, jistá místní vševědoucí modernistka mi napsala: o co se to tady pořád snažíš? Tos ještě nepochopila, že my tady diskutujeme jen mezi sebou, ale ne stebou?  Od těch dob respektuji, že tady mnozí patří jen a jen do své bubliny. Problém je ale v tom, že jistá bublina tu má své literární teroristy, kteří bez ustání obracejí lidi "na tu správnou víru".

Květoni,

dělám totéž a pokud se už o kritice a "kriticích" na tomto místě bavím, pak jenom proto, abych uchránila nevinné před řáděním místních literárních teroristů. S teroristy se nevyjednává.

Uličný,

měli bychom si ale ujasnit jednu zásadní věc. Každou kritiku píše konkrétní člověk, který má jistý světový názor a ztotožňuje se s jistou, zpravidla módní literární doktrínou. Kritiky bývají psány z hlediska velmi omezené dobové doktríny, nějakého toho přihloupého "ismu", co právě frčí a při tom se tváří, že jsou objektivní. S tímhletím zároveň groteskním a zároveň velmi agresivním pojetím "kritiky" se tu setkávám dnes a denně a už mě to za ty dlouhé roky unavuje. Proto "názory" pánů jako Kamamura nebo Literární kritik už rovnou mažu, aniž bych je četla. Takovéto kritiky jsou totiž vlastně jen náborovými žvásty doktrinářů, kteří nemají žádný misionářský talent.

Prostě píšu to, co bych si sám rád přečetl.

Bez ohledu na to, co mi zlomyslně radí kritici.

Květoni,

myslím si, že skutečný kritik by měl myslet pozitivně. Celý život jsem se věnovala sportu, v mládí i závodně, později jsem byla trenérkou mládeže. Dovolím si tedy říct, že skutečný kritik by se měl podobat spíše dobrému trenérovi. Mělo by mu jít o to, aby se jeho svěřenci, například básníci, zlepšovali a neměl by jim jen strkat hlavu pod okap a dlouho ji tam držet.

Přesně tak pane Květoni. Psát báseň a krásně snít, že se bude líbit. Psát kritiku, znamená přijmout fakt, že se líbit nebude. 

Aleno, aniž bych se chtěl srovnávat s mistrem bonmotů G. B. Shawem, mám také svoji teorii, totiž že leckterý umělec, kdyby uměl řádně kritizovat, měl schopnost analýzy, sarkasmu a disponoval zdravou dávkou nevraživosti, praštil by s trapným povídkařením, básněním nebo čím se to zanáší a šel by kritizovat. Jenže kumštýř je coby kritik neschopný břídil a tak mu nezbude než se lopotit s uměním.

Květoni,

moc ti děkuji za tvou kritiku, i když vím, že nebyla určena mně. Reakce různých lidí na tuto básničku jasně ukazují, kdo je schopný brát život s humorem a kdo je jen samolibý narcistický autoritář opájející se svou "důležitostí".

A co se týče samozvaného "Literárního kritika", který se právě objevil na Písmáku, dovolila jsem si poněkud upravit bonmot G.B. Shawa o učitelích:

Kdo umí psát, ten píše. Kdo neumí nic, je literárním kritikem.

 Ladislava Zedníka jsem se svobodně rozhodl nečíst a neposlouchat. 

Ne, tak jasně, že ho znám Alenko, zase takový buran nejsem. Uznávám, že se dokázal prosadit, snad měl být dokonce i přeložen do fr. jazyka? Ovšem není to můj šálek ohledně obsahu básní. To chápe každý, kdo zná moje básně, zejména mou křesťanskou poezii. 

U tebe Aleno jsou dva problémy.

Za prvé často předpokládáš, že tě obklopují nedovzdělaní burani, rozhodně to tak z tvých výroků zní.

Za druhé jseš ve stejném bludném kruhu jako většina současných básníků, včetně toho tvého Zedníka. Posloucháte se jen navzájem, čtete se jen navzájem a hádáte se jen mezi sebou v úzkém kruhu. Vyjádřil jsem ti to básní, kterou si zjevně ani nečetla.

Básník musí vystoupit do prostoru, přestat se uvnitř hádat s  básníky a jít se hádat do světa s lidmi. Jinak svět básníky sám neobjeví. 

Rem, měla jsem na mysli takové soudy, které tu píše Alenakar: "Fakta jsou ovšem taková, že ve skutečnosti tady literatura zajímá jen místní literární vědce jako jsou Silene, Safián nebo Dajakbol."

Tu převahu "autorů" nad "čtenáři" nemůžu doložit žádnými konkrétními čísly, to ne, ale když tu pár let sleduješ cvrkot, tak vidíš, že těch, kteří POUZE čtou a komentují a přitom sami nic neuveřejňují, tu je menšina. Ale myslím, že je to celkem přirozené.

Kdo píše, je většinou i emotivní. Z toho se pak může odvíjet ta schopnost "hádat se". On se vlastně ani hádat nechce, jen většinou obhajuje svůj postoj, názor. No a časem buď zmoudří, nebo zblbne ;-)

Svázané to máš dobře, a ironie je v tom dost.

Já myslím, že takové zobecňující soudy tu nikdo neprováděl ;) mám tato prostředí ráda. ale že sem nechodí v první řadě čtenáři, kteří by hledali kvalitní čtení, tak s tím tedy nesouhlasim

Pěkně a vtipně napsané :-))) ***

Já znám na Písmáku docela pěknou řádku lidí, kteří se zajímají o literaturu. Myslím si ale, že je při takových zobecňujících soudech (jako že tady nikdo zájem o literaturu nemá atd.) potřeba brát v úvahu, proč sem lidi vlastně chodí. Literární server je skvělý v tom, že můžeš okamžitě něco uveřejnit a téměř okamžitě taky dostáváš zpětnou vazbu od čtenářů. Proto sem chodí v první řadě autoři, kteří chtějí sami něco publikovat, ne čtenáři, kteří by hledali kvalitní literaturu. Takový půjde spíš do knihovny, přečte si knížku nebo časopis. Sem přijde ten, kdo píše, aby si ověřil, jak jeho text přijme čtenář. A samozřejmě, pokud chce nějaké čtenáře získat, musí sám taky trochu číst a komentovat, bez toho by to těžko fungovalo. Takže zdejší „hry na vzájemné čtení a tipování“ jsou celkem přirozené a neviděla bych na nich nic špatného. Důležité aspoň pro mě je, že tu potkám lidi, kteří mi dokážou poradit, inspirovat mě, prozradit mi, co se jim honí hlavou, když čtou moje řádky, zvednout mi náladu tím, že si se mnou zahrají nějakou „literární hru“ a podobně. Tohle mi tištěná knížka nedá. Hledejme tady to, co je reálné, že tu potkáme. Nevidím smysl v tom, dělat tu na sebe navzájem ramena, kolik dokážeme vyjmenovat současných básníků. Mimochodem, před pár lety jsem se trochu aktivněji účastnila různých literárních soutěží a můžu říct, že většina porotců (což byli obvykle zkušení literáti) vůbec neměla zájem o nějaké diskutování o literatuře. Přijeli si tam udělat reklamu, najíst se, popít a pokecat o věcech, o kterých se obvykle kecá v hospodě. A tak si říkám, že posuzovat, jestli nějaký člověk něco ví o literatuře, podle toho, jak se navenek projevuje třeba v diskusích, je vlastně dost ošidné… Nehledě na to, že aspoň z mojí zkušenosti ti, co něco opravdu umí, jsou většinou skromní a nemají potřebu se předvádět.

Kamamuro, nejen že se nehádáme mezi sebou; my se nehádáme ani s kritiky, jazykozpytci a gramatickými narcisty, nebo jak se jmenují.

Fejetonista je obdařen kaleidoskopickým viděním světa, proto se nenechá rozházet tím, že ať napíše cokoli jakkoli, dřív nebo později se objeví mudrlant, který ví daleko lépe, co měl psát, jak to měl psát a začne o tom opovážlivě vynášet soudy s očekáváním prudké konfrontace. Se soucitným úsměvem dá tomuto pseudointelektuálskému frustrátovi zapravdu a dál si píše svoje.

Co se výše uvedené básně týče, líbí se mi. Má pravidelný rytmus, zvučné rýmy a rozumím jí i já, prostý člověk chatrného vzdělání. Navíc se potměšile domnívám, že pranýřuje řevnivost tvůrců tak zvaných volných veršů, předkládajících čtenářům něco, co by si mohli napsat sami, pokud by se jim zachtělo a měli na to čas. Básník, který bezostyšně páše poezii tohoto druhu, se jistě neštítí ani žádného jiného zločinu a nezaslouží si soucit. Ostatně autorské čtení často odhalí, že básníci, kteří neumějí psát, neumí ani číst; pouze do omrzení vedou řeči zdánlivě vysoké intelektuální úrovně a své soky neurvale zesměšňují, čímž vyvolávají pře.Kdybych byl zákeřným pomstychtivcem, stanu se obávaným a nelítostným básníkem a zahltím server gigabajty svých veršů. Ale nejsem. Zůstanu pouhým fejetonistou.

Kdo se pohybuje na lit. serverech ho znát může, ale běžná populace? Myslíš, že kdybys zastavila dělníka na ulici a zeptala se na pět současných básníků, znal by aspoň jednoho?    Před čtyřiceti lety by ti nejspíš vyjmenoval třeba Hrubína, Seiferta, Floriana, Sýse nebo Skarlanta, jehož manželka byla televizní hlasatelkou.   ...Poezie jaksi žila v obecném povědomí. Dnes poezie pro drtivou většinu lidí přestala existovat a hlavně: celospolečensky nemá dnes pozie už žádný význam. Větší význam měla i za Máchy.

Ja bych to tu úplně nepodceňovala ;) myslím, že Zedníka musí každý, kdo se po lit.serverech trochu pohybuje, znát ;)

Květoni,

já se přiznám bez mučení: dříve jsem se hádala docela dost. Ale k čemu to bylo? Já jsem si pořád myslela to své a ti na druhé straně barikády si taky mysleli to své. Já jsem nepřesvědčila je a oni zase mne. Jen jsme se zbytečně rozčilovali a pár lidí tu patrně kvůli mně smazalo svůj nick. To mě mrzí. Mlčeti zlato.

My fejetonisté se nehádáme. 

Rem,

ve své naivitě jsem předpokládala, že tady, na literárním webu bude zúčastněné zajímat literatura. Fakta jsou ovšem taková, že ve skutečnosti tady literatura zajímá jen místní literární vědce jako jsou Silene, Safián nebo Dajakbol. ....Máš ale pravdu, že Seiferta dnes třeba gymnazisté asi znají, protože obdržel nobelovku. Ale zeptej se někoho na ulici, kdo je to Ladislav Zedník.   Ostatně - kdo je Ladislav Zedník neví ani polovina čtenářů tady na Písmáku.

Já ti nevím... Tak to oni Seiferta určitě znali... dnes ho podle mě taky každý zná... a Žáčka... a tak... ale málokdo to četl :)) a ti nároční čtenáři zas často takovými autory pohrdají... je to vlastně zábavná věc... dobré téma jsi otevřela. A závěr tvého komentáře mě pobavil... máš pravdu... určitě je víc autorů, než čtenářů... ale abych si sáhla do svědomí, sma jsem čtení poezie objevila až potom, co jsem začala (mizerně) psát... domnívala jsem se totiž, ve své pýše, že psaní básní je hrozně jednoduchý.

Poezie rozhodně nebyla vždy menšinový koníček. Vždyť ještě nedávno, ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech byla jistá vrstva básníků známa v celém národě. Nebyli sice tak populární jako Matuška nebo Vondráčková, ale takového Hrubína nebo Seiferta znal prakticky každý, snad i dlaždič nebo kanálkop. To až dnes se poezie ocitla v ghettu a absolutně nikoho nezajímá.

Na druhé straně jsme tu ale my, internetoví bardi a internetových básníků je dnes možná dokonce víc než čtenářů poezie.

Prestiž? Tos mě překvapila :) já měla tohle za tak menšinovej koníček, že jsem to vždycky před každým tajila a trochu se za to i styděla, ale možná máš pravdu, že je to tím, že to v sobě nese nějakej pinc ušlechtilosti :D ještě mě napadlo... na básnění je člověk sám... malování, focený a jiný umělecký aktivity většinou nevylučujou přítomnost někoho dalšího... prostě je podle mě možný malovat a s někym si povídat... u psaní tohle nejde... je to prostě lehce asociální činnost... tak i básníci jsou možná lehce asociální :) 

Rem,

ve vikingském pekle pod kořeny posvátného jasanu Yggdrasil mají básníci své vlastní oddělení, protože to jsou prý ty nejješitnější a nejhádavější bytosti na světě. ...Ale konec konců, z historického hlediska nebylo divu. Básně skaldů, oslavující hrdinské skutky dávných reků se platily zlatem. 

Dnes si za básničku básník musí zaplatit sám, aby mu ji vůbec někdo vytiskl ale povahy básníků se nezměnily, třebaže už dávno nejde o zlato ale jen o nicotnou "prestiž". 

To je zvláštní. Nikdy by mě nenapadlo, že jsou básníci nějak hádavější, ale asi nemám moc srovnání. Budu o tom přemýšlet :) 

Jinak si myslím, že máš lehkou ruku a jsi schopná vazačka. 

Alenakar - nesouhlasím s výrokem o počtu let, naopak, mnoho nesmírně talentovaných lidí umřelo ve velmi mladém věku naprosto bez vlastního přičinění. Souhlasím s výrokem z 10:13:54. Kdy konečně budeš chtít pochopit sama sebe natolik silně, aby sis dovolila skutečně se pochopit? Já se na ten den těším, tak mi nezapomeň poslat avízo!

Dík,Danny,

myslela jsem, že to pochopí hlavně jistí lidé. Ti to ale buď nepochopili, nebo to pochopit nechtějí.

vtipně napsáno. tip.

En,

pokud člověk bere život s nadhledem, dožije se přirozeného počtu let. Neraní ho mozková mrtvice a nedostane žaludeční vředy.

...Jsem ale taky dost nervní a tak se učím s "autoritami" se nehádat. Ony většinou "vypění", což časem následně "vyšumí".

Dík za koment a za zastavení.

Abakusko,

paličkující babky v kroji i "diskutující" křiklouni v hospůdce - to obojí je svéráz a folklór. Obojímu se dá přijít na chuť, když se člověk dívá jen zpovzdálí, když jde "jen tak náhodou kolem". Zaplést se s literáty, to by mohlo být i životu nebezpečné, poslouchat pamětnice při paličkování, to by mohlo být naopak i literárně inspirativní.

Moc děkuji za kritiky a tipy pro má haiku. Uvědomila jsem si, že haiku asi pro mne nebude to pravé ořechové. Zůstanu konzervativní klasičkou.

Evženie,

ty jsi velká optimistka a to se mi moc líbí. Ano, někdo si může vzít z hádky i něco pozitivního. Pokud je ale schopen si přiznat, že jeho protivník měl v něčem pravdu. Mám dojem, že dnes se to moc často nestává. Každý si najde na internetu kamarády, kteří mají stejné názory jako on a s těmi se (obrazně řečeno) poplácává po zádech.

Čudlo,

někteří manželé se hádají rádi a hádky si moc užívají. U jiných to končívá rozvodem, když ne dokonce vraždou. A s literáty je to stejně. Někdo se umí hádat decentně a vtipně, jiný by toho druhého slovy nejraději zabil.

netWoore,

většinou jsem romantická, ale tenhle kousek je tak nějak ze života v hospodě.

Diano,

s básníky jsem ale komunikovala hlavně přes internet. Osobně jsem se stýkala jen s regionálními básníky a to je trošku něco jiného. Většinou to byli učitelé buď středoškolštní nebo vysokoškolští. Ale i básníci ze současného mainstreamu jsou často bývalí učitelé(google většinou nelže) a snad proto každého rádi vytrvale poučují.

Takový prodloužený epigram, jakoby. Mohlo by být fajn brát takto s nadhledem život, včetně vlastního. Život je tragédie pro toho, kdo cítí, a komedie pro toho, kdo myslí. Řekl prý Swift.

Abakus - ty znám, říkám jim Sesterstvo Štrikujících Mudlů (SŚM). Jejich nejstrašnější síla je v tom, že je jich hodně a chodí všude spolu. 

ešte horšia môže byť partia prestárlych paličkujúcich babičiek v kroji.

Potešilo.

Musím tedy říci, milé dámy, že pro mé múzy byla ta vaše rozkošná dámská jízda vítanou inspirací!

S každým kouskem přibude chytrosti. Pak se pohádají o čemkoli.

No užívám dne jak to jde. /*

Alenakar - tak to máš jediné štěstí, že jsi nezabrousila mezi šachisty. 

supr verše

To je strašně zajímavé, co se dovídám. Do takových společností se nedostávám. Tak díky! :-))) 

Diano, díky.

Neznám nikoho hádavějšího, než jsou básníci. Strávila jsem život mezi sportovci (ti se hádají jen málokdy, většinou tvrdě makají), mezi kaktusáři (ti se občas hádají, co je dobrý druh a co je varieta a to tak zuřivě, že by se i zabili), mezi výtvarníky ( ti se hádají spíš o to, kdo měl dostaat jakou zakázku, jde tam hodně o prachy) a mezi básníky. - Ti, co se zuřivosti hádek nemají konkurenci. Lepší je dívat se z povzdálí, aby člověk nepřišel k úrazu.

Velice povedené :-))))