Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 456 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Mořská víla
datum / id30.10.2021 / 525393Vytisknout |
autorSade
kategoriePovídkyDalší dílo autora
sbírkaPomněnkové příběhy,
zobrazeno338x
počet tipů14
v oblíbených1x
Mořská víla

Mořská víla

     Slunce se dotklo hladiny moře a nechalo ji samotnou uprostřed velké prázdné pláže. Obchodníci už zavřeli své obchůdky, slunečníky strnuly jako květy slunečnic v nočním tichu a turisté, líní a hluční jako města, ve kterých žijí, uzavřeli svůj den v komfortních hotelových pokojích.

    Vítr se proháněl opuštěnou pláží, hrál si s jemným pískem, tříštil vlny o strmá skaliska, vlétl jí do vlasů, nadzdvihl je jako chlapec dívčí sukýnku, zvědavě a nedočkavě, rozfoukl je a uspokojen letěl dál.

    Seděla blízko břehu a stavěla si písečný hrad. Obehnala ho velkým vodním příkopem tak širokým, aby k němu moře nemohlo a nájezdníci ztroskotali, postavila hradby plné zarputilých obránců tak vysoké, aby je nepřítel nemohl přehlédnout. Potom vybudovala věže s lidmi uvnitř, okna, stáje pro koně, tu místo pro dobytek, tady studnu s vodou tak potřebnou v době obléhání. Nezapomněla ani na pokoj pro zámeckou paní, místnost pro zbrojnoše a čeledíny, samostatné pokojíky pro děvečky a pomocnice zámecké paní a vše ostatní…

    Soustředěně a pečlivě vdechovala hradu život, než byla úplně spokojená. Pak pomalu vstala a prohlédla si svoje dílo.

              Na opuštěné pláži, pláži rozfoukané divokým větrem, stál opravdový dětský pískový hrad. Ještě upravila vstupní bránu, aby zbrojnoši a zvědové mohli včas dát zprávu o nepřátelském vojsku, a pak, unavená celým tím dlouhým dnem, utíkala domů spát.

             Slunce se už dávno utopilo na mořském dně, když přišel příliv. První vlnka zdolala hradní příkop a potom přišla další a další, moře ohmatalo pískový val, zalilo příkop, nakouklo do hlavní brány, vstoupilo tiše, ne nepřátelsky, takže ošálilo stráže ospalé po horkém dni. Pohoupalo zarputilé obránce, zalilo studnu i pokoj zámecké paní, uspalo čeledíny, děvečky a pomocnice zámecké paní a za chvíli, posíleno tímto úspěchem, sebralo si všechno sebou. V celém tom hradu nebyl nikdo, kdo by zatroubil na poplach a vedl ozbrojence do boje…

            Noc obestřela písečnou pláž tmou a nekonečný příval vln ji jemně hladil jako matka čelo svého nemocného dítěte. V dálce vyhrávala hudba, hýřila světla. Rozesmáté hlasy, milenci a samota, milenci a lidé, kteří byli zároveň všude a nikde v té teplé letní noci.

           A pak příliv slábl, měsíc v úplňku zapadal a z dálky přicházelo svítání. Hudba už zmlkla, světla potemněla, lidé usnuli, milenci osaměli a vyčerpáni usnuli také.

           Tři hodiny z rána. Kdo by vyšel v tuto dobu?!!

            A přeci! Dvě drobounké dětské šlápoty mířící jedním směrem. Dvě šlápoty otisknuté v přílivem uhlazeném písku, tak samotné, jak jen dítě v noci umí být, mířily k moři. A na pláži hladké jako sklo vedle nich zůstal opravdový dětský pískový hrad.

           Toho dne ji svítání prapodivně probudilo. Posedávala nedočkavě u připravené snídaně a oči jí těkaly směrem k pláži. Maminka byla celá nesvá z jejího chvatného hltání jídla a rychlého srkání horkého čaje. Jen co dojedla, vyběhla z kuchyně a utíkala přímo na pláž.

          Bylo teplé tiché ráno. Tak jako bývají tichá rána. Bez lidí.

Rackové kroužili po obloze, křičeli na svět, moře šumělo svým monotónním rytmem, vítr přeskakoval vlny a pomáhal jim dosáhnout jejich dlouhé nekonečné poutě, proháněl zrnka písku po holých plážích a zvědavě okukoval první ranní hosty.

          Na celé písečné pláži byly jen dvě drobounké šlápoty mířící neomylně do moře a …… a ona!

          Prohlížela si pozorně ten hrad. Jak podobný a nepodobný tomu jejímu. Vodní příkop, věže a věžičky, okna a to ostatní. Nevěděla, co to znamená. Byla překvapena a okouzlena. Ten hrad ji okouzlil. „Tak podobný a nepodobný.“ Čarovná moc. Nerozuměla jí.

          Podívala se dlouze na moře a zdálo se jí, že se na ni usmívá. Přiložila svou nohu do malé šlápoty směřující jedním směrem a vydala se po ní. Moře šumělo, vítr byl teplý, ráno tiché… A ona? Byla okouzlena tou nádherou!

          „Moře si chce hrát,“ napadlo ji. Doběhla k vodě, sedla si do vln a nechala se jimi houpat. „Sem, tam, sem, tam, sem, tam.“

          Zavýskala při každém zhoupnutí. A moře se usmívalo. Běhala ve vlnách, stříkala na všechny strany, utíkala, vracela se… A to všechno znovu a znovu. Vlny ji honily, schovávaly se, chytaly ji za nohy a ona uhýbala, plavala s vlnami i proti vlnám, potápěla své zlaté vlasy do klidné hladiny rybářské zátoky. Hrála si s mořem a moře si hrálo s ní.

 

          Severní stranu zátoky náhle pokryl zlověstný stín. Rackové poplašeně křičeli a rybáři hnali své chatrné loďky do bezpečí přístavních hrází. Okenice, ti zvěstovatelé krásného počasí, byly pevně přibouchnuté a okna vypadala jako slepí starci s vrásčitou kůží. Kostelní zvony, dosud tak tiché, začaly bít na poplach, siréna majáku na strmé skále nad zátokou vřeštěla do šednoucího rána jako trubka burcující vojsko k obraně.

          Ženy se modlily, muži plivali sliny plné vzteku, krámkaři zamykali dveře svých obchůdků a přibíjeli je dlouhými surovými prkny. Znělo to, jako když truhláři stloukají rakve. Ten zvuk byl monotónní a plačtivý.

          Děti se schovaly ve sklepech a ustrašeně se držely za ruce ve světle kmitajících knotů svíček. Turisté stáli jako přikováni na terasách svých hotelů a s očima plnýma strachu sledovali náhlou změnu celého rybářského městečka.

     Moře, doposud zcela klidné, změnilo barvu a potemnělo. Sluncem prosvícená obloha byla náhle pokryta děsivou šedou clonou plnou písku, vody a kamení. Bylo vidět rybářské loďky, jak se marně pokoušejí doplout do bezpečí přístavu, jak se rybáři snaží uhnout z cesty té obrovské příšeře, která si usmyslela, že bude ničit, jak jsou lapeni tím obřím drakem a vzneseni vzhůru k jeho chřtánu.   

            Bylo slyšet, jak drak sílí, jak kvílí posílen stovkami vyděšených hlasů polapených námořníků, jak je hnán svou neskonalou touhou pokořit všechno živé i mrtvé, vše, co mu bude stát v cestě.

         „Tropická smršť. Zákeřná vražedná tropická smršť.“

          Náhle si uvědomila, jak daleko je od břehu. Otočila se a viděla, jak daleko je pláž. Zkusila se vrátit, vlny ji oslepily a slaná voda ji bodala do tváří silou tisíce jehel. Pevné mořské dno jí bez varování ustoupilo pod nohama a první velká vlna ji celou zalila. Zakryla si rukama tvář a její nohy se snažily dotknout dna. Nebylo tam.   

     Vzchopila se a snažila se plavat ke břehu, ale další vlna s ní hodila a protiproud ji vrhl zpět do hloubky zátoky. Byla rybářské dítě, ale proti celému moři byla slabá. Zápasila o každý metr, který ji vzdaloval od břehu. Další zpěněné vlny ji zalévaly a slaná voda jí brala dech. Topila se.

          Na břehu potemnělého moře uvazovali rybáři své bárky na dlouhá lana. V bezpečí vysokých hrází sledovali blížící se tlamu obrovského draka. Několik ustrašených tváří s přitisknutými dalekohledy k očím sledovalo to řádění, které se nesmlouvavě blížilo k ústí jindy klidné domovské zátoky. S kříži na prsou rybáři sledovali marný boj těch, kteří zůstali na širém moři a byli hubeni jako malí pracovití mravenci pod nohama obutého těžkooděnce.     

         Staré ženy spěchaly do kostela, zapalovaly svíčky, až z nich vznikly dlouhé řady ohnutých námořníků kolébajících se na svých lodích. Některé svíčky zhasly a ženy bědovaly, protože to znamení bylo jasné. Jejich synové tam na moři byli sami a jejich těla klesala ke dnu v grimasách plných strachu a v strnulých křečích zápasu o poslední hlt dechu, jako by moři patřili.

          Farář přiběhl odkudsi z městečka a vyděšeně sledoval to strhující představení, jeho sluch byl ohlušen poplašným zvoněním kostelních zvonů a kvílivým pláčem starých žen. Padl před oltář a monotónním hlasem začal předříkávat otčenáš, jednou, dvakrát… A znovu začal zapalovat zhaslé svíčky, aby utišil ten pláč, a pak klidným tónem řekl: „Toto je vůle boží a té se člověk musí podřídit!“

           Jeho slova zklidnila hlasité steny starých žen a měnila je v usedavý tichý pláč. V životě znaly jen strach o své blízké, kteří byli denně na širých mořích a podstupovali zkoušky osudu.

Tropická smršť dosáhla ústí zátoky.

          Osamělý dětský hrad na pláži byl dostižen vlnami. První vlna se přelila přes vodní příkop a dotkla se ochranných valů. Nepřišla potichu, ale s burácivým hlomozem a povalila vstupní bránu. Zbrojnoši byli bdělí a volali na poplach. S napřaženými bodci odolávali vodní přesile. Trubač troubil „Nasedat!“ a rytíři sedlali koně k boji proti nájezdníkům.

          Byl to velký a statečný hrad, jak odolával nájezdu cizího vojska, nájezdu vojska s drakem v erbu. Brány teď již byly zavřené a všechny hradby plné obránců. Zámecká paní dodávala všem odvahu, vždyť byla s bojovníky na hradbách a pomáhala raněným, kteří byli zasaženi šípy létajícími z nepřátelské strany. Co z toho, že nepřítel dobyl hradní příkop, když zůstal utopen v jeho bezedné hloubce! „Odtud se jim útok nezdaří!“ volali zbrojnoši a zasypávali šípy linie nepřátel. Čeledíni přišli místo zbrojnošů, kteří padli nebo byli raněni, a z jejich ustaraných tváří, jež neznaly boj, zářily odhodlané oči. Bez brnění, kryti jen svou vírou nezklamat, vrhali na nájezdníky kameny a tloukli je holemi.

          To všechno viděla, když se obracela ve vysokých rozbouřených vlnách zátoky. To všechno viděla, když se snažila popadnout dech a když její nohy hledaly pevnou oporu dna.

         „Ta zámecká paní, ano, ta!“ blesklo jí hlavou. „Vypadá jako mořská víla!“

        „To ona postavila ten hrad!“

        „Mořská vílo, kmotřičko všech námořníků, nevzdávej se!“ křičela do vln.

            Vojsko draka bylo překvapeno. Nečekalo tak urputný boj. Nečekalo takovou kuráž obránců. Nečekalo, že se mu někdo postaví na odpor. Zaváhalo a pak...

           První z vojska se otočil a dal se na útěk. Někdy jeden strhne lavinu. Utíkali všichni od toho písečného hradu. Vojsko divokého draka mířilo jinam, mířilo nad širý oceán.

          Náhle se nad zátokou rozhostilo ticho. Hlas kostelních zvonů i siréna majáku na skále zněly nepřirozeně hlučně. Modrá obloha a hřejivý vítr čechraly hladinu zátoky. Přivázané bárky na dlouhých lanech se pohupovaly jako chycení koně v ohradách, nebylo proč je krotit, nebylo proč je poutat.

          Farářova monotónní řeč ustala a staré ženy se pokřižovaly. Rybáři němě zírali a pak se začali smát a poplácávat se, byli jako opilí blázni, jak se do sebe zavěšovali a tančili. Plná mola tančících rybářů!

           Okenice na domech se otevřely jako oči novorozeněte a domy se začaly usmívat. Ustarané ženy vyklonily hlavy, jejich hlasy zpívaly tu rytmickou píseň řeči a nepřestávaly povídat a povídat.

           Městečko ožilo. Kramáři strhali závory a hřebíky od nich odletovaly jako hejna ryb od tlamy mořského dravce. Krčmáři vystavěli stolky na přístavní hráze a plnili džbány jižním vínem, kterým rybáři splachovali z hrdla strach a úzkost.

         Její tělo se pohupovalo na hladině zátoky. Měla zavřené oči a zdálo se jí o mořské víle. Seděla na břehu a stavěla hrad. Nebyla daleko od ní, a tak mohla slyšet, jak krásně zpívá. Byla to mořská píseň o velkých hloubkách a širých mořích, o rybách, které měly všechny možné tvary a hýřily všemi možnými barvami, o mořském koníkovi, který neosedlán proplul všechny oceány a poznal i úhoře, toho sladkovodního bratra, kterého ani mořská víla nepoznala.    

            Zdálo se jí, že se na ni ta víla usmála.

           Její tělo se dotklo břehu. Poslední vlna přílivu ji pohladila a pak ji osamocenou nechala uprostřed písčité pláže. Chvíli trvalo, než se jí přestala točit hlava a ona se posadila. Mokrá a vyčerpaná u hradeb statečného hradu.

          Byl to stařec, který donesl do městečka tu novinu. On první si všiml té záhadné věci. On první zpíval o tom krásném tajuplném pískovém hradu v zapomenutém zákoutí rybářské osady, o tom tajuplném hradu, který příliv nepohltí a odliv neodnese. Hradu, ke kterému přijdou mořské vlny, nahlédnou do něho jenom tak potichoučku, aby nevzbudily zbrojnoše, kteří tu odpočívají, aby nevzbudily čeledíny a zámeckou paní, pak zase pokorně ustoupí a zanechají ho klidně spát…

         Dodnes mu nikdo nevěří!!

         Jen ráno, když je modré nebe a vítr se jen tak polehoučku převaluje přes ospalou hladinu rybářské zátoky, přiběhne k písečnému hradu dívka a zaboří své nohy do stop mířících jen jedním směrem.

         Sedne si do vln a nechá se jimi houpat.

        „Sem, tam, sem, tam, sem, tam.“




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

22.11.2021 20:38:11dát kritice tipSade

Bixley, Lakrove, Květoni, vřelé díky za Vaše zastavení. a za ta slova. Je milé Vás takto poznat...

22.11.2021 14:06:52dát kritice tipKvětoň Zahájský

Taková miloučká pohádka. Hezky se to četlo.

22.11.2021 11:50:31dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

 Zpočátku si nemohu zvyknout na zvláštní styl, "jazyk", jímž je to napsané; snad mi vadí i to poměrně velké písmo, ale po jedné či dvou stránkách naopak zjišťuji, že se mi to dobře čte, oceňuji poetické, tak trochu archaické slovní obraty a nechám se houpat, až se v tom textu pomalu topím. a pak se bojím strachem, jenž do něj byl vepsán a neodvažuji se domyslet, kam až by byl ochoten autor ten příběh dovést... takže mě moc těší, že to dobře dopadlo a za ůchvatný text dávám velký TIP.

15.11.2021 09:56:17dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Krásný píběh. Pořád jsem se o ni bála...

14.11.2021 11:25:45dát kritice tipSade

Gora i Lastgasp, děkuji za zastavení a konstruktivní kritiku. Vážím si Vašeho názoru...

 

13.11.2021 15:07:44dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Povídka svědčí o vypravěčském talentu autorky. Dovede vykreslit pohodové i dramatické situace, k nim adekvátní popisy prostředí, postav, pěkný příběh s dobrou pointou.

Pozor na přílišné opakování určitých slov /jak, jako - snažit se budovat metafory bez nich, jinými prostředky/, ale o tom se již psalo i pod jinými tvými povídkami. Příběh bohatý na emoce i fantazii by podle mého obstál, více dějově rozepsaný, například do novely.

Jak píše K3 a další hodnotící, určitě by povídce prospěla korektura. Určitá bezradnost, časté opakování ve druhé jeho části jsou ke škodě...

13.11.2021 12:24:19dát kritice tiplastgasp

Příběh mě zaujal svou snivostí a stylem. Místy bych krátil, zejména v situaci bouře.

12.11.2021 11:10:16dát kritice tipSade

Majaks i K3, děkuji za zastavení i za konstruktivní kritiku.

09.11.2021 18:51:54dát kritice tipK3

Mě to zpočátku připomělo některé povídky od Bradburyho, ale jen krátce. Chvílemi to bylo nepřehledné, která je víla a která dívka. Brzy se mi, to co se mi nejvíc líbilo, začalo trochu zajídat. Najednou toho bylo na mě nějak moc. Proto si myslím, že by to pořád ještě chtělo proškrtávat, zestručnit a ubrat z té snivosti. Jinak je to hezký příběh.

09.11.2021 08:51:57dát kritice tipMajaks

No, asi to vypovida spis o mne nez o dile: nejdriv me to bavilo, ale pak uz me ta snivost, poeticnost a zaplava prirovnani zacaly ubijet.

08.11.2021 20:32:29dát kritice tipSade

Janina6, moc si vážím tvých slov. Jsou jako pohazení a já ti za ně děkuji. Budu si je pamatovat....

08.11.2021 19:27:50dát kritice tipJanina6

To je ale krásná pohádka... vlastně to asi pohádka není, ale jak si nevzpomenout na Andersenovu Malou mořskou vílu...! Připomněl jsi mi ji ne snad příběhem, který je úplně jiný, ale možná tou poetickou řečí a fantazií, která ti dovolila namalovat tolik barvitých obrazů... Byl to opravdu zážitek a já ti za něj moc děkuju.

06.11.2021 14:26:57dát kritice tipSade

Mile mě překvapila Vaše slova..... Blacksabbath děkuji za komentáře. Mám z nich radost. Evženii také, je to od Vás milé ..... Všem ostatním děkuji...

02.11.2021 16:50:301 tipů dát kritice tipKytiii
redaktor prózy

Něco tak optimostického, výborně napsaného jsem už dlouho nečetla. Napínavé a ještě s dobrým koncem. Za mě tip

02.11.2021 15:59:021 tipů dát kritice tipJamardi

To je veliká pravda - příklad, víra a opak lhostejnosti mají obrovskou sílu. 

Krásné pohoupání.

01.11.2021 18:42:49dát kritice tipSade

Děkuji za Váši zprávu. Prosím změňte, uvidíme, co se stane.

01.11.2021 14:35:27dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Ano, ale autor/ka by musel/a rozhodnout mezi Mořskou vílou a Dole - ta již je v Nominacích vypsaná. Tak pokud chceš, autore/rko, vyměnit Dole za tuto povídku, napiš to prosím sem, díky.

01.11.2021 14:29:12dát kritice tipMajaks

Muzu nominovat do prozy mesice?

30.10.2021 20:46:07dát kritice tipEvženie Brambůrková

Něco tak krásného jsem dlouho nečetla.

30.10.2021 20:29:24dát kritice tipAru

hodně povedené

30.10.2021 19:05:131 tipů dát kritice tipblacksabbath

úplně mě to pohltilo..ukládám si a.....ještě se vrátím



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor