V kostele řekli, co Bůh spojí,
Má člověk nechat na pokoji.
Půjdete spolu ruku v ruce,
Pevně, jako dvě kolejnice.

My dívali se do dáli,
Tiše si spolu šeptali:
Tam na konci se náš cíl protne,
Tvůj svět se toho mého dotkne.

Stačí jen dojít k obzoru,
Přestát výměny názorů,
Povezem spolu žití vlak,
Stále dál, možná do oblak.

Já mám svůj svět a ty máš druhý,
Stejně jsou na tom letokruhy,
Občas se k sobě přiblíží.
Nikdy se ale nezkříží.

Vlna za jinou vlnou běží,
Kruhy však vzdálenosti měří,
Když hodíš kámen do vody.
Je marné hledat důvody.

Víme, že je to pošetilé, 
Už ujeli jsme dlouhé míle.
Kdo by se na příčiny ptal?
Jen táhnem svoji káru dál.

To co nás pojí, to nás dělí.
Od pondělí až po neděli.
Vykřiknout se mi často zachce,
Proč mezi nás vrazili pražce?!

Vždyť my, železné kolejnice,
K obzoru blíž toužíme více.
Přitom jsme asi důvod našli:
Je pozdě, dávno jsme střet přešli.