Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

SPONZORSKÝ DAR NADACE VEČERNICE

02. 11. 2021
0
1
138
Autor
Statistik1

 

Povídka inspirovaná konferencí COP26.

„Vítejte na konferenci IPCC, Mezinárodního panelu pro klimatickou krizi, který dnes konečně zveřejní svou zprávu,“ vychrlil ze sebe klopotně zpocený moderátor. “Tady v Edinburghu je nyní, 6. května 2067 v deset hodin ráno, pěkných 33 stupňů Celsia a modré nebe… a již se připojují první přednášející… Ano, paní předsedající Navatisutra bude mít úvodní slovo“.

„Vážení, jistě netrpělivě očekáváte výsledky, které týmy složené ze stovek našich spolupracovníků dávaly dohromady za poslední rok. Bohužel to nejsou dobré zprávy. Naše planeta se znovu otepluje a to stále rychleji. Všechny detaily jsou v tuto chvíli již dostupné na informačních sítích. Řeknu jen shrnutí: Obnovený trend růstu teplot a zhoršující se projevy extrémního počasí se nedaří zastavit ani s vynaložením obrovského, celosvětového úsilí, kterého jsme svědky. Třebaže globální ekonomika opustila na 99 % spalování fosilních paliv již v roce 2046, přešla v padesátých letech kompletně na bezuhlíkové technologie, a k dnešnímu dni jsou lidské emise zcela zanedbatelné, koncentrace skleníkových plynů v atmosféře se opět zvyšují a to ve stále rychlejší míře. Skladování oxidu uhličitého do podzemí naopak probíhá ve stále větším objemu… ale přírůstky skleníkových plynů rostou rychleji. Navíc ani neznáme příčinu tohoto urychlování,“ dodala zoufale, a divákům se chvíli zdálo, že v tmavých očích zahlédli slzy.

„Dám raději slovo profesoru Manteorovi,“ dodala tiše a odpojila kameru. Obraz se přepnul na muže s podlouhlým vousatým obličejem a lysou hlavou. Za oknem v pozadí se zároveň objevila polopouštní krajina lemovaná věncem Pálavských vrchů, nad kterými se tetelil horký vzduch.

„Děkuji,“ pozdravil rozpačitě. „Příčina rychlého růstu koncentrací je vskutku záhadou. Naše poslední evropská měření ukazují, že jde především o emise metanu, který je mnohonásobně horším skleníkovým plynem než CO2, a který se nakonec stejně na tento plyn rozpadá. Jenže - zdroj metanu je nám naprosto neznámý. Všechny staré, zakonzervované ropné vrty jsou pečlivě monitorovány. Samozřejmě lze vyloučit i původ z tlejících stromů, nebo z dobytka, vždyť stavy skotu se vytrvale snižují. Zároveň složení radionuklidů ukazuje, že metan je mladého biologického původu, což by vyvracelo hypotézu, že se uvolňuje nějaký prehistorický metan ze zbylých antarktických ledovců, které ještě neroztály. Anebo z jakýchsi neprozkoumaných zásob na dnech oceánů. V tomto provádí nyní přesná měření tým docentky Šabacké, a výsledky jsou nezpochybnitelné,“ zavrtěl hlavou a rychle se napil vody.

Do obrazu náhle skočila postava mladé pihovaté ženy, která na rozdíl od všech předchozích byla oblečena v teplé bundě a čepici. Za ní čněly jasně zelené kopce se špičatými vrcholky v mracích: „Zde v Antarktidě žádný metan neuniká, to bych poznala, jako malá jsem vyrůstala na Sibiři, než nás evakuovali sem, a viděla, jak se otevírají bubliny v permafrostu, a propadá se země.“

Kamera přeskočila na moderátora, který zablekotal něco jako „promiňte“, a pak zas na ženu v bundě, která se snažila překřičet vítr. „Jak je možné, že neumíte lokalizovat zdroj, profesore?“

“Zkouším to,“ promluvil hlas profesora Manteora s mírným zpožděním za obrazem. „Propojil jsem do jednoho stochastického modelu měření koncentrací z družic a model větrného proudění… to, co používáme běžně pro předpovědi počasí a výstrahy před hurikány… jenže ty výsledky nedávaly smysl, nasměrovalo nás to východní Číny. Tam, kde je poušť Takla makan, nejméně příhodné místo pro biologický život na Zemi. Tam žádný zdroj metanu prostě být nemůže!“ rozhodil rukama rozpačitě. „Musím ten model zlepšit, to je evidentní.“

V obraze se opět objevil moderátor, nyní již upravenější a koncentrovaný. „Hlásí se s otázkou paní Helmsdottir z Grónska, paní předsedkyně, můžu?“ Aniž bylo slyšet odpověď, obraz se přepnul na dlouhovlasou ženu s pergamenovou pokožkou a modrýma očima.

„Nesmíme ztrácet naději, přátelé,“ řekla tiše. „Prošli jsme si děsivým obdobím, kdy bouřící moře zaplavovalo neodvratně naše města a ostrovy, kdy stamiliony lidí umíraly ve vlnách spalujícího vedra, v nesmírných požárech, které nám vzaly lesy, tropické pralesy, povodně spláchly pole, naše domovy, zvířata i blízké. Přežili jsme pandemie zmutovaných archeovirů a bakterií, které se probudily po tisících let z ledu. Lidstvo se ztenčilo na šestinu, ale civilizace přežila. Zvládneme nějak i tuto krizi.“

„S takovým defétismem nemohu souhlasit,“ vskočil jí zuřivě do řeči rudovlasý muž s býčím krkem. „Vedení IPCC by mělo okamžitě rezignovat, projevilo naprostou neschopnost… naprostou!“ Po rozpačité chvilce se objevila na obrazovce opět pihovatá žena z Antarktidy.

„Máte už aspoň model, jak se budou teploty nadále vyvíjet?“ zeptala se lapidárně.

Předsedkyně Navatisutra zvedla papíry, které ležely před ní na stole. „Je tam vysoká míra nepřesnosti, ale…“ chvíli zaváhala, a její hlas byl unavený a zastřený: “při současných rostoucích koncentracích se bude stoupání globální teploty vymykat i extrémnímu modelu používanému v posledním půlstoletí. Dojde tak na Lovelockovu teorii „hot state Earth“, tedy k takovému přehřátí a změně chemického prostředí, že neumožní další přežití biologického života na planetě… a to vše možná již do konce tohoto století.“

Kamera na dlouhou dobu zhasla, a když se znovu objevil obraz, byl němý a na něm moderátor, který zuřivě gestikuloval a křičel na někoho, kdo stál mimo záběr. Pak se moderátor otočil zpět k objektivu, chvíli nepřítomně zíral na ovládací panel, než mu došlo, že je vidět. Zapnul mikrofon a řekl úlevně: „Paní Helmsdottir.“

„Pokud to chápu správně, a obávám se, že ano… je teď naší jedinou nadějí, že pan kolega Manteor a jeho Evropská agentura výzkumu atmosféry objeví ten tajemný zdroj metanu?“ ozval se tichý hlas z Grónska.

Profesor Manteor rozhodil rukama a trhavě kývl hlavou. „Udělám, co budu moci.“ Vypnul kameru a svezl se v křesle. Chvíli jen tak koukal bezmyšlenkovitě před sebe, pak se zvedl a došel si do kuchyňky přes chodbu pro sklenici vody. Zatímco pomalu upíjel, v duchu si znovu opakoval to, co před chvílí říkal. Vtom vešla kolegyně.

„Chtěli by s tebou mluvit dva pánové, jsou z nějaké nadace a mluví o sponzorském daru pro Agenturu,“ vyhrkla bleskově a usmála se.

„Tak ať mi zavolají,“ kývl Manteor.

„Ne, oni jsou tady, čekají,“ ukázala za sebe.

„Aha, pošli je dovnitř“, profesor se zvedl a začal se upravovat. Nebylo v posledních letech příliš ve zvyku chodit na osobní návštěvy, a tak skoro zapomněl, jak se to dělá.

První vešel dovnitř rozložitý, opálený muž se širokými rameny i úsměvem, za ním naopak velmi bledý, hubený a trochu nemocně vypadající chlapík s velkým kufříkem, který měl za tmavými brýlemi neproniknutelný výraz. Oba měli obleky podle poslední módy, naleštěné boty bez poskvrnky a na zápěstí drahé hodinky z 20. století. Manteora napadlo, co nese bledý host v takovém velkém kufříku, ale neměl čas o tom přemýšlet. Silák mu již drtil ruku ve své obří horké pracce a halasně bučel: „Moc rádi vás osobně poznáváme, profesore. K vaší práci chováme nejvyšší úctu.“

„To mě přivádíte do rozpaků,“ špitl rozpačitě profesor, a uchopil ruku druhého muže. I ta byla velice horká, ještě více než prvního. Venku musí být už pořádné vedro, pomyslel si. Hubený muž mu místo pozdravu podal kartičku. „Evening Star Foundation“ přečetl si na ní profesor a jméno už nestihl, neboť kynul hostům do křesel.

„Máme velký zájem na vašem bádání po zdroji metanu,“ vysvětloval bez otázky první muž, sotva dosedl. „A nabízíme spolufinancování této studie.“

„Vy už to …?“ pozdvihl překvapeně hlavu profesor.

„Ano, ano, poslouchali jsme konferenci“, nenechal ho ani domluvit silák. „Jaké prostředky pro měření koncentrací v atmosféře máte k dispozici?“

„No, nevím, jestli to mohu takhle…“ začal profesor.

„Pět milionů eur,“ zazářila silákova tvář a poklepal bůhvíproč na kapsu.

„Tedy,“ nadskočil málem v křesle Manteor. „EUMETSATu zbývá sedm družic, které je nutné spojit do konstelací, aby mohli triangulovat vrstvy atmosféry od povrchu Země do stratosféry. Čím více družic, tím přesnější měření… rozumíte, o čem hovořím?“

„Jistě, pokračujte“, pokýval blaženě ten první, zatímco druhý seděl zcela nehnutě. Profesora matně napadlo, zda vůbec rozumí anglicky.

„Kolik strojového času vám dají?“ usmál se silák. Profesor z otázek viděl, že tento rozumí velmi dobře.

„Družice jsou většinu času nevyužité a naše měření jsou vhodný vedlejší produkt předpovídání počasí, takže tam problém není,“ dal se do vysvětlování. „Úzkým hrdlem je zpracování dat. To musím provádět na superpočítačích, jeden je naštěstí v Praze a nyní, předpokládám, budu mít prioritu, když…“

„Samozřejmě budete,“ culil se silák. „Máte rámcovou představu, jak dlouho vám může trvat to odhalení zdroje metanu?…při dostatku zdrojů,“ doplnil suše.

„To se těžko odhaduje, když… jak víte, první pokus vyšel tak nějak špatně… může to být i v řádu měsíců.“

Oba muži na sebe pohlédli. Jejich pohledy byly neproniknutelné.

„Přijde vám to dlouho?“ zeptal se profesor.

„Vůbec ne, naopak!“ zdůraznil silák. „To je neuvěřitelné.“

Chvíli bylo ticho. Pak to již profesor nevydržel: “Vidím, že se velmi dobře orientujete ve vědecké problematice, co jste prosím studoval?“

Rozložitý muž se doširoka usmál. „No ano, toho trochu a tamtoho víc, kde se dalo…“

„Vy jste také uprchlíci, že?“ neudržel se Manteor.

Muži se na sebe studeně podívali.

„Promiňte, nechtěl jsem vás urazit,“ omlouval se rychle profesor. „Myslím tím, že jste museli odejít z místa, kde jste se narodili a původně žili.“

„Ano, to je velmi výstižně řečeno,“ souhlasil nyní silák a dokonce i ten hubený, který doteď neřekl slovo, pokýval smutně hlavou, takže Manteor pochopil, že skutečně rozumí anglicky.

„Já jsem se narodil v Malaze, na jihu Španělska. Nyní už je to jen holá poušť nad zatopeným přístavem,“ začal vypravovat profesor. „Evakuovali mě v roce 2041.“

Silák uznale kývl hlavou. „No, my vyrostli ještě o značný kus dál. Je to smutné, být na takhle vzdáleném místě a vědět, že se už nikdy nevrátíte domů. Ale takový je náš úkol.“

Manteor si pomyslel něco o Jižní Americe či Africe, ale bylo mu žinantní se víc vyptávat. Ostatně oba muži se již oklepali a napřímili v křeslech a silák se zeptal: „Co budete dělat, až ten zdroj odhalíte?“

Profesora otázka poněkud zaskočila. „Tak to je jasné, ne? Myslíte jako, kdo do toho bude dále zapojen?“

„Předpokládáte, že jde čistě o přírodní jev, ne?“ vypálil další zvláštní otázku muž před Manteorem.

„A co bych si mohl myslet jiného?“ podivil se profesor.

„To ponechám vaší fantazii,“ usmál se silák a udělal pokojné gesto.

Manteor se zvrátil do křesla. „No, když jsme u toho, někdy mě napadají různé věci.“ Začal pomalu, ale když viděl, jak mu oba hosté visí na rtech, pokračoval: „Někdy mě dokonce napadne, že by v tom snad mohl být úmysl! Vždyť si vezměte tu historii. O skleníkových plynech se všeobecně vědělo už od 70. let minulého století, ohřívání atmosféry planety bylo identifikováno krátce po tom. Ty informace byly! Nebyla tu neznalost! A přesto politici nedělali vůbec nic. Fosilní zásoby se pálily dál. Nikdo se tomu nesnažil zabránit. Kdyby si nesedla jedna malá holka jménem Greta Thunberg na schody s nápisem „Školní stávka za klima“, a nespustila tím lavinu protestů, trvalo by to snad dodnes!“

Oba muži mlčky sledovali tok jeho myšlenek a nijak neprotestovali. Ostatně Manteor cítil, že má pravdu. Pokračoval silnějším a rozhodnějším hlasem: „Nechci upadat do nějakých konspiračních teorií, ale tohle jsou fakta. Nebýt těch mladých lidí, už dnes bychom se zde vařili v nepředstavitelném žáru. Vyhlazení lidstva by bylo na dosah. A teď ještě ten tajemný zdroj metanu! Jak je možné, že lidstvo ztratilo pud sebezáchovy?!“ vykřikl nahlas na konec.

„Ano, lidský pud sebezáchovy,“ opakoval po něm tiše silák se zvláštním výrazem.

„No řekněte, kdo může mít zájem, aby lidstvo vyhynulo, aby… co lidstvo, aby celý život na Zemi skončil, aby se z planety stala rozžhavená koule?!“ zaburácel Manteorův hlas pracovnou.

„Ano, kdo?“ vzhlédly k němu dva páry očí. Hubenému muži se svezly brýle z nosu a profesorovi se zdálo, jako by zahlédl přelud – dvě oranžové, planoucí jámy místo očí. Otřepal se a obrátil zpět k silákovi, který na něj upřeně hleděl.

„Kdo?! No snad jedině nějací kolonizátoři z jiné planety, z Venuše, kde je 460 stupňů Celsia…kteří se snaží přeměnit Zemi na své klima.“ Ukončil projev a pohled rozčileně z okna.

Když se otočil, zjistil, že hosté se zvedli. Možná jsem je znechutil, odejdou a budeme bez sponzorského daru, pomyslel si hořce.

Silák mu vykročil v ústrety: „Vaše myšlenky jsou úžasné, profesore! Už jste o tom mluvil s někým jiným? Mají k tomu někde nějaká data?“

„Promiňte, nechal jsem se…Ale kdepak. Všechna moje zkoumání jsou jen zde, a o tomhle se s nikým nebavím,“ zachmuřil se Manteor.

Náhle promluvil ten hubený, který ještě neřekl za celou dobu vůbec nic: „Profesore Manteore, bohužel se potvrdilo, že jste neobyčejně inteligentní a vnímavý. I tam u nás byste byl vědeckou hvězdou,“ řekl podivně mechanickým hlesem a otočil se k druhému. Ten pokývl, a již se vůbec neusmíval. „Nemůžeme dopustit pokračování vašeho projektu, ani to, aby se vaše myšlenky dostaly k jiným pozemšťanům.“

„Cože?“ vyjekl profesor, ale v tu chvíli ho již obemknuly ocelové ruce siláka jako obruče, nemohl ani popadnout dech, a tak jen bezmocně sledoval, jak ten hubený otevírá kufřík.

Skleněnou budovou na kraji města projel rudý plamen a pak se ozval dunivý výbuch. Když se kouř rozptýlil a lidé z okolí se seběhli, uviděli, že na místě sídla Evropské agentury výzkumu atmosféry zůstala jen tmavá jáma.


1 názor

Foros
07. 11. 2021
Dát tip

Povídka na z mého pohledu  neotřelé téma, asi nejvíc  mě bavil popis rozpáleného světa  a klimatická konference. Rozhovor s návštěvníky se taky četl dobře. Závěr mi ve srovnání se zbytkem povídky přišel trochu prudký, možná ani ne tak dějově, jako spíš co do rozsahu popisu.

Držím palce v další tvorbě.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru