Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Oranžové brýle

03. 11. 2021
4
8
253
Autor
VHouskova

Myšlenkové pochody během jednoho podzimního dne.

Dívám se z okna na kapky vody, které dopadají na krásně podzimem zbarvené listy stromů. Při tom pohledu mě pohlcuje nádherný kolíbavý pocit klidu a až dětinské radosti. Nutí mě to se usmívat, a mám pocit jako kdybych byla opět malá holka, která si beztrestně tancovala v dešti a skákala do kaluží.

 

Jako dítě si pamatuji, že svět byl plný barev, byl sytý, přátelský a s nekonečnými možnostmi.

Pak slyším zvuk tříštícího se skla. Skla imaginárních tónovacích brýlí, které nám idealizují svět. Které se rozbíjí pokaždé když někdo řekne „na to už jsi velký“, „na tohle nemáš talent“, „tohle raději nedělej“, „tohle se nepovedlo“, „to lidi nepochopí“... U každé této věty člověku spadnou jedny růžové brýle.

A mě mrzí, že si lidé nechají ničit idylickou představu života. Do jisté míry je to potřeba, ale jakmile člověk přijde o úplně všechny tyto brýle, tak jak může mít chuť do života, chuť tvořit, chuť být šťastný… A v tu chvíli si začne nasazovat nové brýle, nejprve šedé, pochmurné, lehce melancholické. Pak už je jen krůček k černým sklům. A pokud si jich člověk nasadí moc, stane se slepým. Slepým vůči světu, přátelům, rodině a bohužel i k sobě.

Vždy když jsem šla kolem obchodu se slunečními brýlemi, znovu jsem si zkoušela nasadit ty růžové. Ale obraz, který jsem skrz ně viděla se mi vůbec nelíbil. Bohužel to byl můj šálek kávy (bytostně nemám ráda kávu). Vše bylo tak nějak umělé, přeslazené a až deformované. Byla jsem zklamaná, že už neuvidím ten idylický svět. Pak jsem si jednou zkusila brýle s oranžovými skly, a bylo to ono. Viděla jsem zase svět plný barev, zaplavila mě radost ze života a nutilo mě to se usmívat.

Zarazilo mě, jak mne to změnilo; nebála jsem se zase fotit to, co mě se líbí, nebála jsem se jen tak si něco nakreslit a nebála jsem se psát. Ale i ostatní jsem najednou viděla jinak. Méně se smáli, byli uzavření do sebe, byli neustále v křeči, aby se chovali tak, jak si žádá okolí a společnost, báli se vyčnívat.

Pak pohlédnu na louži, ve které se odráží teplé sluneční paprsky a uvědomuji si, že stále tančím a hraji si v dešti. I když na mě lidé koukají jako na blázna, mě je to jedno, já mám své oranžové brýle a užívám si života.


8 názorů

VHouskova
08. 11. 2021
Dát tip

F.M.R.C. – Jsem potěšená, že text tě dokázal na chvilku vrátit do dětství a že se líbil.

Vesuvanka – Jsem ráda, že se úvaha líbila.

Aru – Přesně, vždy ráda vidím lidi, který se toho nebojí a jsou prostě samy sebou.

Jamardi – Je možně že to je nějaký trend, který se drží už pár desítek let. A jsem jeden z těch lidí, který mají rádi věci připravenější, právě tak jak je to v přírodě, protože ta je barev plná. Ale v tom betonovém světě mi ta barva opravdu trochu chybí a doplňuji si jí ráda třeba právě brýlemi.  

K3 – Omlouvám se, ale připomnělo mi to větu „Autor tak vlastně zastává stanovisko, které zároveň vyvrací.“ Ale myslím si že kdyby se všichni zbavili brýlí, tak bychom možná přišli i o většinu umělců který nám v dílech ukazují jak vidí oni svět. Ať už v malbě, v textech anebo třeba v sochách.  


K3
04. 11. 2021
Dát tip

Vím asi jak to myslíš. Leč přesto to vidím trochu odlišně. Myslím si že v tomhle směru nejsou žádné brýle potřeba. Ani růžové, ani oranžové. Naopak je třeba se všech těch brýlí zbavit, neboť všechný zkreslují náš pohled, jako hezký ale falešný úsměv. I bez brýlí každý zjistí, že to barevné a hezké existuje. Je jenom před našima očima ukryté a je potřeba ho hledat. Kousek po kousku. Vidím ale, že ve skutečnosti to vlastně myslíme oba stejně.


Jamardi
04. 11. 2021
Dát tip

Pořád nějaké brýle! Ale je to tak, je to trend. Je to jako droga. Barvy přírodního listí  nestačí, hodně lidí to  má rádo  přibarvené. Přitom  když se dívám na moderně zařízené interiéry, tak je to hodně strohé.


Aru
03. 11. 2021
Dát tip

trefná úvaha. to je smyslem doby, nebát se přirozenosti a být prostě sami sebou, lidi zapoměli sami na sebe


vesuvanka
03. 11. 2021
Dát tip

Pěkná a zajímavá úvaha, moc se mně líbí závěr :-))),  TIP


Lili.
03. 11. 2021
Dát tip

...mimochodem,ten svět mi tak v mém dětství přišel...plný barev...sytý...dnes jsem se v myšlenkách vrátil do těch dob...


Lili.
03. 11. 2021
Dát tip

Já sice kávu rád mám a hodně,nicméně nasazuji brýle čiré abych viděl na příkaz:dát tip.Už je tam.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru