Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 457 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Návrat
datum / id04.11.2021 / 525600Vytisknout |
autorlastgasp
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
zobrazeno86x
počet tipů9
v oblíbených0x
Prolog

Úvodní část třetí knihy o malostranské pivní partě.

Návrat

Návrat

     Jak jsme tehdy skončili?

     Zšeřelým podloubím se pomalým krokem po dvojicích vydal průvod podloubníků a na utichajícím Malostranském náměstí se ozvala temná árie: „Jen dál, jen dál, jen dál, jen dál, v tichu hlubokém, krokem za krokem. . .“

     Jak by si jen tenkrát na něco podobného mohli pomyslet Bedřich Smetana s Eliškou Krásnohorskou, že jejich árii podloudníků budou zpívat podloubníci. Asi by se odcházející podloubnické partě filozofujících pivařů zasmáli. Jen čas, který následoval, jakékoliv myšlenky úsměvům a vtipkování nepřál. Takto nějak skončily příběhy z Obrázků z podloubí. Nikdo nečekal, že přijde doba středověkého omezení, kdy nebude možné vycházet z domu a lidé si nepodají ani ruce, o polibku vůbec nemluvě.

     Teprve za poměrně dlouhou dobu se omezení začala zvolňovat a život se přizpůsoboval normálním zvyklostem. Třeba sejít se večer v hospůdce na pivo s přáteli. Muselo dojít i ke smutným zjištěním. Ne všichni přátelé se po té době zase sešli. Někteří již přijít nemohli.

     V hospůdce v podloubí skončil skromný prodej přes okénko a konečně přišel den, kdy mohlo být otevřeno, a u stolu mohli sedět více než čtyři hosté. Z personálu zůstali jen někteří, většina si odešla hledat jiné uplatnění. Život se pomalu vracel k normálnímu provozu a pozůstalí počítali ztráty a škody.

     Radostně se uvítal velký Zdeněk s inženýrem Doubkem, který jako první neodolal a do své oblíbené hospůdky zašel. Dloubli o sebe ze zvyku loktem, což byl nově zavedený pozdrav, nahrazující stisk rukou. Úsměvy již nezakrývaly roušky, a v očích byla vidět radost a spokojenost ze shledání.

     „Tak vás vítám pane inženýre. To jsem rád, že vás vidím. Bylo mi po vás a vašem klubu smutno. To to s náma zamávalo viďte. A co ostatní, doufám, že přijdou také?“

    „No, měli by přijít,“ řekl vážným hlasem Doubek, „ale všichni tu nebudou. Někteří dokonce už nepřijdou nikdy.“

     Ještě, než se stačili přátelsky pozdravit a popovídat, objevili se u vchodu doktor Kárný s redaktorem Koldou, který držel v ruce velkou kytici. Zdeněk je také hned s radostí uvítal a pozval dál do šenkovny k jejich stolu.

     „Buďte zdrávi podloubníci,“ vesele je oslovil, „velmi rád vás zase vidím ochmelkové!“

     „Dobrý podvečer a zdar plzničce,“ společně odpověděli příchozí, „jak vidíme šéfa, jsme hned spokojenější. Zdeňku, hned to roztoč, máme z tý virózy dlouhou žízeň.“

     Zdeněk byl v jednom kole. Venku v podloubí sedělo několik nedočkavých hostů, kteří byli také dost žízniví a Zdeňka vyhlíželi. Zatím točil a roznášel sám. Velmi se těšil až se vrátí Vašek Švejda, který po dobu omezení provozu odešel pracovat do skladu v Hostivicích. Měla se také vrátit Alenka do kuchyně. Rozbíhá se vše pomalu, ale je znát, že se opět lidé vrací a provoz oživl.

     Mezitím se s radostnou tváří a rozpaženýma rukama objevil inspektor Hanák a drogista Bouček.

     „Pánové, ani nevíte, jak jsem se na naše setkání těšil,“ zvučně vstoupil Hanák do lokálu, „celou cestu jsem přijímal Kahudovi mentiony, že už je plznička na stole a žádostivě na mě čeká.“

     „Přiznám se, že jsem se už opravdu nemohl dočkat,“ dodal drogista Bouček, „krám jsem měl skoro celou dobu zavřenej a nebylo co na práci. Aspoň jsem vymaloval. Pivo sem, kde je Zdeněk? A kde jsou ostatní? Čtvrtník s vlajkama, Dolanský, Knotek, Bouda?“

     „Buďte vítáni podloubníci,“ povstal Doubek a stiskl jim nezvykle dlouho ruku, „musím vám oznámit neveselou zprávu.“

     „Pan Bouda se rozvedl a odstěhoval se k bratrovi do Ostravy. Ostatní tři bohužel postihl covid a odešli do podloubnického nebe. Jeden za druhým, během týdne. Věnujme jim tichou vzpomínku.“

     Všichni zvážněli, protože to přišlo tak nečekaně a smutně. Zdeněk zrovna přinesl tác s jedenácti plzničkami. Situace byla tísnivá. Stáli s půllitry v ruce i se Zdeňkem, dívali se jeden na druhého a nechtělo se jim věřit, že se s nimi už nikdy nesetkají. Ticho narušoval jen hovor v podloubí a projíždějící auta.

     „Ať je jim česká země lehká,“ polohlasně řekl po minutě Doubek do zvuku cinkajících sklenic.

     „Ať odpočívají v pokoji,“ dodal smutně pan Váša.

     „Tak nás tedy zůstalo jen sedm,“ smutně řekl inženýr Doubek.

     „Jako kulí v Sarajevu,“ snažil se tísnivou situaci trochu žertovně a vesele pozvednout doktor Kárný.

      Poopravil to redaktor Kolda: „To řekl jeden host, zatčený v souvislosti s atentátem za to, že v kavárně při mariáši, když zabíjel žaludského krále kulovou trumfovou sedmou, řekl: ‚Sedum kulí jako v Sarajevu.‘ jenže to je velký omyl. Ty kulky byly jen dvě. Alžbětě do břicha a Ferdinandovi do krku.“

     „Tak mi to připadá, že po příští pandemii se tu sejdem už jenom dva,“ rezignovaně se ozval Chudoba, „no, alespoň se spolu vyfotíme.“

      „Proboha nestrašte s takovou zvěstí, ještě řekněte, že pak na ně spadne i to podloubí a bude konec vyprávění,“ završil ty pohřební řeči pan Váša, „pak už to jen Zdeněk zapíše na náměstí u kašny před Mikulášem do kroniky.“

     Do posmutnělého zasedání přišel Zdeněk s pěti talíři guláše a za ním paní Alžběta se dvěma talíři a ošatkou křupavých slaných loupáků. Paní Alžbětu srdečně pozdravili a redaktor Kolda jí předal hezkou barevnou kytici. Kolem stolu zavoněl guláš svou typickou vůní a ozvalo se cinkání příborů. Jedli mlčky. Jejich myšlenky se stejně obíraly jen vzpomínkami na staré kamarády.

     Doktor Kárný si pečlivě utřel pusu, dopil svůj půllitr a zahleděl se na kraj stolu, kde stály čtyři plné půllitry, patřící pánům Čtvrtníkovi, Dolanskému, Knotkovi a hlídači Mirečka Boudovi.

     „Pánové, co s tím pitím uděláme?“

    „Navrhuju je vypít na jejich památku,“ pohotově připomněl Kolda, „rozlijeme to do našich sklenic a zazpíváme k tomu podloudnickou árii.“

      „Měli bychom mít u toho naši vlajku na půl žerdi,“ vzpomněl si pan Váša, „kde ty praporky vlastně Čtvrtník nechal?“

     Zdeněk zaslechl zmínku o vlajkách a hned přispěchal s odpovědí: „Vlajky nechal u mě, obě, evropskou i tu podloubnickou, s jedenácti napěněnými půllitry. Opatroval jsem je dobře, protože jsem pevně věřil, že jednou ten tanec s vakcínami, rouškami a zákazy přejde a budeme žít zase normálně.“

     „Sem s nimi,“ řekl Doubek, „to je dobře, že se zachovaly. Měnit počet půllitrů nebudeme, ať to zůstane jako na začátku.“

     „Samozřejmě,“ rozhodně řekl Kolda, „Evropská unie má taky vlajku s dvanácti hvězdami, i když už je nás dvacet sedm, nebo osm.

     „Tak to si zazpívám s váma,“ přihlásila se paní Alžběta, která přinesla velký tác s jednopodloubkami, což byl její originální alžbětinský recept. Všichni se jen nedočkavě zahleděli na servírovanou novinku, vonící česnekem a uzeným.

     Inženýr Doubek upravil vlaječky na půl žerdi, pan Váša s Chudobou rozlili zbývající pivo ze čtyř půllitrů ostatním. Všichni povstali, zvedli půllitry a na odpočítání inspektora Hanáka ‚van, tú, frí‘ spustili sborově známou árii podloudníků ze Smetanovy Hubičky.

     „Jen dál! Jen dál! Jen dál! Jen dál! V tichu hlubokém, kročej za krokem, pozor největší, jsme-li v bezpečí …“

     Jak polohlasně dojatě dozpívali, napili se plzničky, utřeli rty a pomalu se usadili. Byla to taková dojemná chvíle, která však v nich probudila jakousi novou jiskru, seslanou snad z výšin mezi ně. Jako kdyby ta árie nešla z lesa hlubokého, ale ze stěn a stropu nad jejich stolem.

     „No, žádná Smetanova Litomyšl to nebyla, ale myslím, že ti tři to tam nahoře slyšeli a Bouda, pokud měl Kahuda pravdu, přes ty mentiony to vnímal taky.“

     „Chtěl jsem se pochlubit,“ rozpovídal se fotograf Chudoba, „když bylo nejhůř, podařilo se mi po třech protekčních Pfizerech projít se od Pohořelce, Nerudovkou, přes malostraňák, Mosteckou na Kampu a zpátky kolem Prádla, Karmelitskou do Josefský. To jsou unikáty.“

     Rozdal po stole štos velkých černobílých fotografií, které působily jako některé černošedé grafické listy Václava Hollara ze sedmnáctého století. Byl to naprosto neobvyklý pohled. Mostecká ulice vypadala jako model. Neskutečné, mrtvé, pusté.

     „Ježíš, to je nějak nafilmovaný, nebo jste to vyretušoval,“ zapochyboval redaktor Kolda, „nikde ani živáčka, jen na Kampě nějakej vlčák.“

     „Právě, dodal Chudoba, „v tom je ta originalita a unikát. Nikde lidi, vůbec nikdo. Na takový snímky by nikdo nedošáhnul. Když k tomu dám správný tón a hustotu rozlišení, bude z toho publikace jedno víno.“

     „Dejte pokoj,“ ozval se pan Váša, „vždyť je to jako když za války zahoukaly sirény, na ulici nikdo, jen Luftschutz s helmou a maskou. S tím bych se nechlubil.“

     „Dnes už je těžký takový čistý snímky udělat,“ dotvrzoval originalitu Chudoba, „připomíná to obrázky Prahy z roku 1900, třeba publikace Zmizelá Praha od Bečkové, nebo Mahela. Pánové, jednou to bude vzácná vzpomínka.“

     „No, jako památka a vzpomínka na pandemickou situaci se to bude hodit. Dnes bych si to připomínat nemusel. Pojďme raději na další rundu.“

     Zdeněk se činil a nosil na stůl další půllitry, jejichž obsah mizel až závratně rychle. Připadalo mu to správné. Ta dlouhá žízeň po plzničce a přátelích měla co dohánět. Jen chvílemi jejich tváře vyjadřovaly jakousi nostalgii, starost a smutek. Takovou odevzdanost. Najednou si vždycky uvědomili, že se mohlo stát něco jiného, že Čtvrtník, Dolanský a Knotek tu mohli sedět a někdo jiný z nich tu být nemusel. Ani Bouda se nemusel odstěhovat, a jeho Mirečkovi se po něm určitě stýská.

     „Jistě, je to jako ruleta, jsme jen lidi,“ zamyslel se pan Váša, „můžeme být rádi, že nás to minulo. Zaplať Pánbůh za ty dary. Kdoví co nás ještě může potkat.“

     Seděli, popíjeli, hodovali na jednopodloubkách, ale tradiční veselost a lehké vtipkování se rozvinout nedařilo. Takové nečekané rozloučení s kamarády si nepředstavovali. Když jim inženýr Doubek připomněl ztrátu auta taxikáře Dolanského, zvedli všichni hlavy a ozval se povzdech. Takový nadějný, nikoliv žalostný. Drogista Bouček se dokonce rozesmál nahlas.

     „No jó,“ ozval se Bouček, „jak mu s tou škodovkou odjeli a unesli i Martu.“

     „Jako dnes ho vidím,“ pokračoval Hanák, „jak vpadl do lokálu a zařval zděšeně ‚chlapi, auto mám fuč!‘. To byla legrace. Kunčoft Marty si to s ní rozdal a pak odjel až na Zbraslav. Dolanský jí půjčoval auto na kšeft a nechal klíčky v autě. Druhý den si ho na výzvu policie jel na Zbraslav vyzvednout.“

     „Jó, to byla fest příhoda,“ připomněl pan Váša, „ale nějak mi stejně není do smíchu, svět je někdy bezcitnej, zvlášť, když jde o život. Kolik smutku, a zapomenout se nedá. Radši volám – Na zdraví!“

     Pozvedl sklenici a důkladně se napil, dlouze upíjel, snad aby spláchnul ten nepříjemný pocit beznaděje, nebo zármutku, tísně. Snad se nakonec nedostal až k úvaze, jestli se vůbec hodí u stolu věnovat při vzpomínkách na přátele, lehkému humoru a nějaké legraci. Nálada kolem tiše poklesla. Podařilo se jí pozvednout fotografovi Chudobovi, který si trochu zafilozofoval.

     „Pánové, černej smutek mezi nás nepatří. Víme dobře všichni, že se svému konci nevyhneme. Taky jsme jediní živočichové, kteří to vědí. Myslíte, že třeba žirafa přemýšlí o tom, jestli ji sežere lvice, nebo jestli zajde stářím? Vůbec ne. Tak to berme s humorem. Nic s tím nedokážeme dělat. Podívejte se na to tak, že humor se může uplatnit i na hřbitově. Jak jedna paní pláče u hrobu a sousedka jí říká – Máňo, pláčeš hezky, opravdu, ale na cizím hrobě!“

     „Já myslím, že jim určitě každý věnujeme milou vzpomínku,“ ozval se do ztichlé nálady inženýr Doubek, „ale v tom to je. Vzpomínejme na ně s humorem. Vždyť nám s nimi bylo dobře a určitě by bylo, i kdyby tu byli s námi dnes.“

     „Kdyby se měl člověk babrat ve všech neštěstích světa, museli bychom se z toho zbláznit,“ přece jen se pragmaticky ozval doposud mlčky sedící redaktor Kolda, „humor je lék a řešení. Uvolňuje dech a svěží pocit. Myšlenky se smějí a člověk se napřimuje. Neříkejte, že byste se nezasmáli dobrému vtipu, který by vás povznesl nad lepivý smutek. Taky raději zavolám – Na zdraví, šavle hore!“

     Zvedl sklenici k ústům a pil hlubokými doušky, bez dechu, s přivřenýma očima, až do dna. Otřel pusu hřbetem ruky a postavil sklenici na stůl. Chtěl něco říct, ale předešel ho Zdeněk, který zrovna přinesl další plzničky.

     „Pánové, pro dnešek poslední runda, blíží se pozdní poledne, měli byste ještě někdo nějaké přání? Paní Alžběta by vám mohla nějakou dobrotu ještě připravit.“

     „Pro zvednutí nálady by určitě padly ďábelské koule podle Rynholce,“ navrhnul provokativně dietář doktor Kárný, „o tom by mohl vyprávět Bouček. Proč jste tenkrát tak tajně zmizel?“

    „No jó,“ přidal se Chudoba, „my jsme ani nevěděli, kdy jste se ztratil.“

     „Pánové, to mi ani nepřipomínejte. Vrchní kuchař Rynholec to musel mít někde patentovaný, nebo vyzkoušený. Zatracenej kapsaicin. Heleďte, když to někdo používá na bolest v kříži, na bolavá záda v náplasti, tomu rozumím, ale že to někdo namixuje do nivy s máslem, pepřem a česnekem, udělá z toho kuličku a nabízí to jako pikantní občerstvení při únavě, to je sabotáž, to je vražda!“

      „Že jste se ani neozval?“ připomněl pan Váša.

     „Jak jsem se moh ozvat prosím vás,“ dotčeně odpověděl Bouček, „jednak jsem nemoh popadnout dech, potil jsem se jako sazeč u pece, a pak jsem týden jenom sípal a s manželkou jsem používal znakovou řeč. Jenže ona mně nerozuměla, tak jsem jí to kreslil. Barevně. Červená znamenala rychle, až okamžitě.“

      „Ten Rynholec to musel narafičit schválně,“ zhodnotil situaci Kárný, „ještě že jsem si to také nedal. Při mé dietě by to byla má smrt.“

     „A bylo by nás tady jen šest,“ dal tomu korunu Kolda. „Pánové, buďme rádi, že jsme tu pandemii vydrželi. Zvedám sklenici a připíjím na naše šťastné shledání. Příště si určitě zavzpomínáme. Jen dál!“

      Na to mu všichni sborově odpověděli: „Jen dál!“ Ozvalo se ještě několikeré cinknutí sklenic a přišel Zdeněk s kasírtaškou.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

05.11.2021 20:43:38dát kritice tiplastgasp

Jano, doufám, že ta parta tě ještě potěší. Díky.

05.11.2021 20:28:00dát kritice tipvesuvanka

Přemku, děkuji za další pěkné vyprávění, TIP

05.11.2021 20:27:29dát kritice tiplastgasp

Jano díky za tip a za to, že podloubníkům fandíš.

05.11.2021 20:25:32dát kritice tiplastgasp

Ivi - díky za zastavení a hodnocení. Dost dlouho jsem nevěděl, jak s tou partou pokračovat. Jsem rád, že jsem ti splnil očekávání. Doufám, že nás podloubníci zase pobaví a bude klid od roušek a testů.

05.11.2021 20:21:25dát kritice tiplastgasp

Alegna - díky za přečtení a hodnocení. Jsem rád, že jsem mohl pobavit se znovu pokračujícími přáteli dobrého plzeňského moku.

05.11.2021 20:18:37dát kritice tiplastgasp

Jendo, díky ti za tip a zastavení. Je to zatím bez korektury, ale chtěl jsem alespoň virtuálně předběhnout dobu a doufám, že než to dopíšu, bude po všem tom elentu. Přijde ti pozdrav poštou.

05.11.2021 20:15:04dát kritice tiplastgasp

dievča z lesa, díky za přečtení a hodnocení. Jsem rád, že pobavilo a vydržela si do konce.

05.11.2021 17:48:30dát kritice tipblacksabbath

Přemku...už bylo načase....přiznávám, že mi ti podloubníci chyběli:-))))))))))

05.11.2021 15:07:54dát kritice tipAlegna

pěkně se mi četlo

05.11.2021 14:57:20dát kritice tipzeleda

Přemku, opět krásné dialogy, trochu nostalgické, škoda, že nejsou realitou. Taková společnost mi chybí!

05.11.2021 14:33:54dát kritice tipdievča z lesa

krásne si to rozliali ... ***

05.11.2021 10:44:50dát kritice tiplastgasp

8hanka, díky za tip, potěšilo!

05.11.2021 10:40:19dát kritice tiplastgasp

Kočko, díky za zastavení a vtipné hodnocení. Na pocit hladu snadná pomoc, šup do podloubí, na Alžbětínský gulášek a plzničku.

05.11.2021 10:32:12dát kritice tiplastgasp

Václave, díky za hodnocení, potěšilo. Jen by snad bylo lepší sedm z jedenácti (s ohledem na text).

05.11.2021 10:31:19dát kritice tipKočkodan

 

Literárně jsem se ukojil, ale zmínka o guláši mi vybudila pocit hladu. (lehce šilhající smajlík)

05.11.2021 10:29:341 tipů dát kritice tiplastgasp

Irenko, díky za povzbuzující hodnocení. Koštuj a zpívej si 'Jen dál...'

05.11.2021 10:27:49dát kritice tiplastgasp

Evženie máš pravdu, buďme rádi, že jsme ti, co mohou vzpomínat. Takový je život :-)

05.11.2021 10:25:54dát kritice tiplastgasp

Jaroslave, díky za přání a přípitek. Hrnek kafe, to je pohoda u čtení i psaní.

05.11.2021 09:26:17dát kritice tipPonocnej Venca

Není to špatné, Přemku. Dávám šest půllitrů z deseti. 

05.11.2021 09:25:15dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Přemku, i já jsem ráda okoštovala ze tvé nové knihy, která také u nás doma našla své čtenáře. Setkání s tvými postavičkami z podloubí je velmi osvěžující a trochu voní nostalgií po starých dobrých časech:-)

05.11.2021 09:22:23dát kritice tipEvženie Brambůrková

Vzpomeňme těch, co to nepřežili a připijme si na zdraví. Takový je život :-)

05.11.2021 08:01:04dát kritice tiprevírník

Jsem rád, Přemku, že ti to píše stále stejně zábavně i po té delší odmlce. Která vlastně odmlkou ani nebyla, mám toho pěkný důkaz tady u sebe, v pevné vazbě. Tož, jen tak dál, připíjím ti hrnkem kávy.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor