Noc přízraků

Spolu s měsícem v úplňku 

zahaleným mraky plujícími 

dne rozpaky zahalili stíny,  

když chlapec stébla pelyňku 

dívce schoval do vlasů

s kaštanovým odstínem

vonící podzimem  

vlasů sahajících ji k pasu 

A zatímco vítr razil si cestu svou, 

sbíral s sebou, co zbylo ze dne 

že s láskou milenců ani nehne, 

věděl a tak pokračoval tmou 

Šestou odbíjel zvon kostela, 

až chlapec v sobě ucítil bití 

myslel si, že dívku ještě chytí 

ona už tam ale nebyla 

Do zlata slunce stromy obarvilo 

ticho přerušil zpěv ptáků 

světlem ukončena noc přízraků 

jen kvítí na kameni zbylo 

Věděl, že dívce vlasy už neprohrábne,

bylo na čase obrátit se k východu, 

nechtěl se však vracet bez ní k životu 

klečel, plakal před jejím hrobem v trávě