Dívka a moře - Smlouva II.

Smlouva

(listopad 2002)

II.

Dívka pomalu natáhla tyč k hadovi, který soustředil pozornost na houpající se smyčku. Zaútočil, když bylo oko asi dvacet centimetrů před ním. Cukla tyčí vpřed a trhla za tkaloun. Smyčka polapila plaza deset centimetrů za hlavou. Nastalo divoké zmítání během něhož se had obtočil kolem konce klacku.

„Vidíš pitomečku, stojí ti to za to?“ zamumlala pro muže cizí řečí.

„Cože?“ zeptal se vousáč.

„Co kdybyste mi místo koukání pomoh, ať ho nevláčím po zemi!“

Starší muž přiskočil, aby pomohl hada odnést.

„Juj, není žádné peříčko,“ vyjekl, když společnými silami zvedli tyč, „viděla jste ho v plný délce?“

„Něco přes dva metry,“ uspokojila jeho zvědavost.

V doprovodu ostatních donesli plaza do podrostu za chatou, kde opatrně položili břemeno na zem.

„To nebyl první odchyt, že ne?“ odhadl vousáč.

„Ne,“ usmála se, „mockrát jsem mu domlouvala, ale nedá si říct. Jakmile zapomenu zavřít okno nebo dveře, mám ho v posteli.“

„Nebezpečnej společník,“ usoudil muž, který vše natáčel.

Pokrčila rameny: „Ani ne, už jsme si na sebe zvykli a vyhnal všechny myši. Většinou ho nechám na posteli, dokud nejdu spát.“

Po návratu do chaty došlo na představení, na které zatím nebyl čas. Slova se ujal vousáč.

„Jsem kapitán Alain Bescond, kolegové mi říkaj šéfe. Tohle,“ ukázal na staršího muže, „je Pierre Lemoine ichtyolog a zároveň lodní lékař. Díky lásce k rybičkám si vysloužil přezdívku Ichtyl. No a mladej kdysi snad měl jméno Jean-Claude Simon, ale teď slyší jen na Čočka. Je blázen do freedivingu, rozumí elektronice a dobře vaří.“

„Někdy,“ doplnil šéfa Ichtyl a postavil na stůl piknikový koš, „ještě jsme nejedli a Čočka připravil studenou večeři. Doufám, že vás můžem pozvat, jen kafe bude na vás.“

Byli veselí, dělali si legraci sami ze sebe a neutekli před taipanem. Možná proto se po počáteční nedůvěře začínali dívce líbit.

„Kafe dostanete,“ slíbila, když dojedli, „teď řekněte, co chcete.“

„Na správě parku nám dali mapu útesu, ale potřebujem do ní zahrnout vaše poznatky,“ vysvětlil šéf.

Z ruličky, kterou rozbalila na stole, se vyklubala plachta plná poznámek, číslíček a značek.

„Tak to nepůjde, netušili jsme, jak jste pilná,“ vykulil oči Ichtyl, „když nám mapu půjčíte, necháme ji zejtra v Lockhartu zkopírovat. Teď bych potřeboval vysvětlit legendu.“

Vytáhl z kapsy zápisník a začal klást otázky, ukazujíc přitom na jednotlivé značky. Jelikož mnohé z nich odkazovaly na filmové záběry nebo fotografie, zapnula dívka počítač, aby byly informace úplné. Po dvou hodinách probrali nejdůležitější body a ichtyolog ukázal na dvě kresbičky lebek.

„To je co?“ zajímalo ho.

„Místa, kterejm je dobrý se vyhnout,“ vysvětlila a ukázala na první symbol, „tady jsem našla Čtyřhranky Fleckerovi, celý hejno. Nevím, proč se držej právě na tomhle místě, ale jsou tam pořád.“

„Fuj! Tyhle potvory nesnáším,“ oklepal se Čočka při představě největšího zabijáka podmořské říše, proti němuž je taipan neškodným společníkem pro děti. Pětadvaceticentimetrová medúza má ve třímetrových chapadlech dost jedu na usmrcení desítek lidí.

„Uvidíme,“ řekl Ichtyl a ukázal na druhou kresbičku, „a tady?“

„Jeskyně úhořů. Dva metry a aspoň padesát kilo. Určitě víc než já. Hezky útočný potvůrky,“ dívka vstala a ze skříně vyndala cosi, co bývalo světlometem pod vodu, „tohle mi udělaly, když jsem do jeskyně posvítila. Nemít lampu, jsem asi bez obličeje. Bráněj si svoje území a pronásledujou všechno živý, co se v blízkosti objeví.“

„To jste měla štěstí,“ souhlasil vědec, „úhoř jde vždycky po hlavě a je to jeden z mála mořskejch tvorů, co útočej bez příčiny. Ještě bych chtěl poprosit, jestli nám poskytnete i fotodokumentaci? Samozřejmě máte právo požadovat úplatu, ale máme něco, co by vás mohlo zajímat víc než peníze.“ Podal dívce disk.

„Co to je?“ zajímalo jí.

„Já bych to nazval třeba Jak se šťouchá klackem do murény,“ zasmál se Čočka, „všiml jsem si, že jste nestihla žádnej obrázek, když vyjela z pukliny, ale my jsme to natočili. Tak, na památku.“

Dopili kávu, a jelikož otázky ohledně útesu byly zodpovězeny, položil Ichtyl dívce několik osobních. O zemi odkud pochází, proč přijela do Austrálie a podobně. Zatímco nad mapou odpovídala ochotně, teď se stáhla. Bylo zřejmé, že jí jsou dotazy nepříjemné. Šéf po dobu debaty o útesu mlčel a jen poslouchal. Nyní kolegy přerušil.

„Máme od správy parku povolení k potápění na pouhé dva tejdny, což je vzhledem k bohatosti zdejší fauny málo. Slečno, byla byste ochotná nám trochu pomoc?“

„Jak?“ zeptala se opatrně.

„Pochopil jsem, že toho o zdejším životě víte hodně. Rozdělíme podle vašich informací mapu na sektory, který nás budou nejvíc zajímat. Zejtra bysme to s vámi znovu probrali, a pak vás požádám o čtrnáct dní vašeho času. Nám to ušetří zkoumání nezajímavých míst a vy poznáte práci námezdních potápěčů. Peníze nabídnout nemůžu, ale pokud přání vyhovíte, tak alespoň pohostinství na lodi určitě.“

„Hmm,“ zamručela dívka, „rozmyslím si to.“

„Ještě něco,“ ozval se Ichtyl a ukázal z okna, „podle mapy leží za tím výběžkem úžina, kde jste studovala žraloky šedé. Pokud přijmete šéfovu nabídku, navrhuju začít zítra ráno tam.“

Krátce před devátou sledovala ze své pozorovatelny na vrcholu výběžku člun obsazený třemi muži v neoprénech mířící do zátoky. Neobtěžovala se jim jít naproti, ale počkala, až vyšplhají nahoru.

„Dobré ráno,“ pozdravil za ostatní dva Ichtyl, který sotva popadal dech, „taky jste mohla vybrat místo trochu níž. Radši se potápím, kde mě nahoru vynese voda, než abych šplhal po kopcích.“

Dívka odpověděla na pozdrav pouze kývnutím a ukázala do úžiny: „Odtud jsou nejlíp vidět.“

„Héézky!“ vydechl Čočka, který byl druhým z potápěčů. „Tolik kousků pohromadě jsem dlouho neviděl.“

„Jsem O’Hara, potápěč a strojník,“ představil se poslední z trojice.

„Jakej O’Hara? Toho nikdo na lodi nezná. Zrzoun je to,“ ukázal s úšklebkem Čočka na dlouhánovu hlavu s vlasy jako oheň, aby nebylo pochyb, kde k přezdívce přišel.

„Trhni si,“ zamračil se Zrzoun.

„Ticho,“ okřikl je Ichtyl a otočil se k dívce, „jak jste se rozhodla?“

„Kde je mapa?“ zeptala se místo odpovědi.

„Během dopoledne ji přiveze šéf. Můžeme s váma počítat?“

„Jo, a co je tohle?“ vstala a ukázala na rameno Zrzouna, kde visela vzduchová harpuna.

„K těm potvorám nepolezu jen tak?“ zamračil se potápěč.

„V tom případě si tam běžte sami,“ odsekla.

„Slečno …“ pokusil se Zrzoun něco říct, ale nedostal šanci.

„Tohle,“ dívka zvedla metrovou rouru a šermovala s ní dlouhánovi před obličejem, „mě stačilo celou dobu, co se k nim potápím a jsem pořád celá. Vystřelíte, nějakýho trefíte a nikdo z vody nevyleze!!!“ Křičela, že to muselo být slyšet až dvanáct mil v Lockhartu.

„Uklidněte se,“ omlouval kolegu Ichtyl, „Zrzoun je s námi pár měsíců a se žraloky nemá zkušenosti. Harpuna mu dává pocit bezpečí, ale slibuju, že ji nechá na břehu.“

„Tady ji nechá! A jestli má strach, může tu zůstat taky!“

„Co zmůžete s tím klackem, když po vás vyjede?“ nedal se Zrzoun.

„Všechno!“ odsekla.

„Jdeme,“ rozhodl Čočka, „a harpunu necháš tady.“

- pokračování -

(v dílně)