Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 457 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Poslední týden
datum / id12.11.2021 / 525860Vytisknout |
autorNartaya
kategorieOstatní nezařaditelnéDalší dílo autora
témaKaždodenní
zobrazeno32x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog

Jsou věci mezi nebem a zemí.

Poslední týden

Ve dveřích ji zarazil typický zápach. K jeho zdroji našlapovala pomalu a modlila se, aby se mýlila. Jenže si byla na sto procent jistá, že tam je. Teď jenom, jak tam je. Ujít těch pár kroků jí zabralo mnoho času, ačkoli ve skutečnosti šlo o vteřiny. Krok, druhý, třetí, nakoukla za roh a … bylo tam! Na zemi a tak různě po prkénku.

 

Se znechucením vyběhla z pánské toalety jako střela. „Ty vole, co to je?“ prolétlo jí hlavou a v této chvíli ji napadlo jediné. Pozamykala kanceláře a běžela domů, kde popadla chytrý telefon, aby si mohla defekaci vyfotit a poslat ji zástupci ředitele. Dle jejího názoru by zástupce, a vůbec vedení školy, měli vědět, že uklízet prostory školy není práce jenom namáhavá, ale také nechutná. Možná by neuškodilo trochu toho uznání.

 

Nafotila to důkladně z několika úhlů, aby nebylo pochyb. Kdyby přece jenom někdo stále pochyboval, napsala k obrázkům znechucený a pořád ještě rozčilený dopis. Pravda, slovo „hovno“ se v textu párkrát objevilo – a dokonce také slovo „nasráno“. Předpokládala, že mladý zástupce, jež se vydává za tvrdého rockera, nemůže být zaskočen či dokonce zahanben těmito malinko tvrdšími výrazy.

 

Važený pane K,

 

myslím si, že toto už je moc!! Vytírat hovna po nekultivovaných primitivech fakt nebudu. Toto by po sobě kultivovaný člověk prostě nenechal! Nebo jde o obohacení z Afriky? Nebo nějakou zkoušku, co vydržím? Co to jako je? Myslím, že se snažím dost. Přehlížím, že je v přízemí často namočeno mimo mísu, ale tohle je nad rámec. Nekomentuji, že ženy používají zásobníky na sáčky na použité vložky jako odpadkové koše a vhazují tam nezabalené použité vložky, ale aby někdo nasral mimo záchod... Zvlášť, když má k dispozici toaleťák, vodu... Fakt se snažím, bývám tu každou celou sobotu, devět hodin není výjimkou... večer odcházím od dětí, abych odvedla práci v klidu... Avšak toto? Jdu pokračovat v běžné práci a u tohoto bych hledala toho, kdo tak pěkně umělecky vykonal, aby si své dílo uklidil. 

 

S pozdravem, L

 

Věděla, že nejde o ukázkovou slohovou práci, ale psala to ve chvíli šoku, též ve stresu, co s tím a jestli vůbec něco, má dělat.

 

 

- - -

 

Komu ležela v žaludku? Komu nebo čemu vadila?

 

- - -

 

Byl podzimní večer. Smrklo se velmi časně, těžká mlha umocnila tajemnou náladu. Barbora zatím v tanečním sále připravila žíněnky, kolem kterých pravidelně rozložila drahé kameny a svíce. Za pár chvil se měla uskutečnit léčivá sešlost. Ještě přehodila háčkovaný přehoz přes žíněnky, aby navodila domácí pohodu. Dala do jeho výroby mnoho pozitivní energie. Každé očko neslo celou škálu léčivých manter.

 

- - -

 

Stál v otevřeném okně v desátém patře. Nohy se mu chvěly, ale rozhodl se, napsal rozlučný dopis, nešlo udělat krok zpět. Jenže se mu začalo vše zdát směšné. Jeho životní prohry se z pohledu sebevraha zdály náhle tak nepatřičné. Začínal si uvědomovat, že ho do stavu zoufalství dostalo pouze jeho ego, které nedokázalo prohrávat. Vzal si do hlavy, že musí být nejlepší, ale osud mu žádný úspěch nedal zadarmo. Těžce trpěl z každé prohry. A teď tu stojí, v otevřeném okně, dívá se dolů a… ochromila ho závrať. Nemohl se hnout a začal panikařit. Nemohl popadnout dech, chtěl zpátky, měl pocit, že se dusí, potřebuje vzduch… I v té šílené chvíli se usmál, vždyť přece stojí v otevřeném okně, kolik ještě vzduchu by chtěl? Má maximum kyslíku, víc dostat nelze… Jak se má vrátit, nohy odmítaly poslušnost… Cítil, že omdlí, chtěl se dostat dovnitř. Ještě v poslední chvíli, kdy byl při vědomí, doufal, že upadne do bytu…

 

- - -

 

„Ježíš, Báro, ten přehoz je úchvatný,“ přeháněla Milka. Stále se přehozu dotýkala, prohlížela si pěknou ruční práci, obdivovala materiál a zajímala se o částku za přízi. „Můžu se na něj chvilku natáhnout?“ žadonila, ale znělo to spíše jako patolízalství než upřímný obdiv. „Jen si posluš, než dorazí všichni,“ pokračovala Bára ve výzdobě tanečního sálu. Na každé okno postavila tři čajové svíčky, proložila je křišťály, ametysty a růženíny. Vzala mezi prsty vonnou tyčinku a přivoněla k ní… „Hmmm, santal…“ ujížděla na pocitu důležitosti a božské síly. Uvěřila tomu, že je vyvolená a že díky jejím seancím se lidé uzdravují. Měla mnoho certifikátů, které potvrzovaly, že je skutečně vyjímečná. Vzdělávala se v tomto směru ustavičně a s každým dalším kurzem rostlo její ego a přesvědčení, že dokáže zázraky, že si ji Bůh zvolil, aby jejím prostřednictvím mohl činit zázraky.

 

- - -

 

Najednou zahlédl letící tělo směrem na chodník. Ten tupý zvuk a takové blemc. V tu ránu byl u těla toho nešťastníka a i přes to neskutečné zdevastování obličeje poznal jeho majitele. Díval se na sebe a nechápal, jak je to možné. Tělo chroptělo a kolem hlavy se rozšiřovala kaluž krve. Posadil se na bobek a chtěl se dotknout torza svého a přitom cizího těla. Těsně před dotykem samotným se zarazil. Něco ho táhlo pryč. Kolem zbědovaného se začali scházet lidé. Chtěl jim vysvětlit, že si to rozmyslel, ale že se ho zradilo vědomí, které upadlo do bezvědomí a… Nikdo si ho nevšímal, zatímco paradoxně byl jejich hlavním zájmem. A v tom ta síla, která ho táhla někam…

 

- - -

 

Barbora seděla v tureckém sedu, ruce položené na kolenou a oči v sloup. Drmolila nějaké modlitby a svolávala duchy světla. Svíčky prskaly, tyčinky voněly a na žíněnce se válela Štěpánka, kterou již řadu měsíců bolela záda tak, že nemohla spát. Doktoři byli bezmocní, jimi napsané léky působily pouze chvilku, než se objevily nežádoucí účinky a Štěpána je musela přestat brát. Rehabilitace, masáže, medikamenty, koňské i konopné mastičky, vše vtíráno, polykáno a přijímano v nejlepší víře v lepší zítřek, avšak nic nepomohlo. Byla zoufalá a tak svolila k této seanci, kde byla hlavním aktérem ona a Barbora. Báru poznala právě zde a právě nyní. Přivedla ji sem Bářina známá Hedvika, která si prošla Bářinou seancí a tvrdí, že od té doby je z ní nový člověk, což Bára kvituje s přivřenými víčky v naprosté spokojenosti sama se sebou. Ano, má zázračnou moc… Kolem žíněnky dřepěli další lidé. Bára drmolila dál svá naučená slova, vybíraná spíše na efekt, než k nějakému užitku, natáhla ruce do stran a ti, kteří seděli nejblíže z obou stran, je čapli a natáhli zbylé ruce k dalším okolo žíněnky sedícím… Vznikl magický kruh, Bára se začala svíjet v jakési křeči, Štěpánka valila oči, protože se bála tak moc, že nemohla udržet oči zavřené, jak původně měla… Bára syčela, svíčky prskaly, plamínky se komíhaly, vonné tyčinky voněly čím dál intenzivněji. Ze zrcadel tanečního sálu vyšel stín. Zmatený stín, který netušil, kde je, proč tam je a co je jeho úkolem, ale něco jej táhlo k Báře, které tekly z pusy sliny a zdálo se, že je v nějakém tranzu. Hedvika se pustila Bářiny ruky a vyděšeně zírala na svoji známou a začala se sunout dál. Ostatní rovněž přerušili kruh a sledovali se strachem tu divnou podívanou.

 

- - -

 

„Co po mně chceš?“ zeptal se rozčileně.

„Co tady děláš? Vypadni!“ syčela Bára.

„Ty mě voláš a nechceš mě pustit!“ bránil se té síle, která ho k Báře tak přitahovala.

„Vypadni!! Léčím! Jdi pryč! Kdo jsi?“

„Přestaň s tím! Přestaň mě tu držet! Nech mě jít!“

 

- - -

 

Hned další den jí přišla odpověď od zástupce školy. Žádal ji o schůzku, na níž by měli vzniklou situaci probrat. Netušila, proč by měli vzniklou situaci probírat v jeho kanceláři, když to hovno, v jehož duchu se pak nesl celý týden, i přes varování, že takové svinstvo uklízet nebude, zlikvidovala. Tedy, z pozice uklízečky, rozhodla se předvolání ignorovat.

 

Jenže vedení školy nemohlo připustit, aby si uklízečka dovolovala psát tak nehorázné dopisy! Je jedno, že exkrement, jak tomu mezi sebou vznešeně říkali, uklidila. Ten dopis! Ten text! Ty hrozné vulgarismy! Svému nadřízenému. NADŘÍZENÉMU!!

 

Měla takové neblahé tušení, že to bude mít následky, přesto však odváděla práci, jak nejlépe mohla. Našla si dokonalý systém, kdy jí šla práce od ruky. A kdykoli se blížila k osudné toaletě, byla napětím bez sebe, co ji tam čeká. Od té poslední nehody, která způsobila takové rozhořčení z její strany, byla místnost relativně čistá. Nebo aspoň tak běžným používáním znečištěná.

 

Během dalšího dne dostala strohou textovou zprávu z čísla samotného šéfa, ředitele školy. Kroutila nad tím hlavou, co po ní mohou chtít, že tak naléhají na to, aby se dostavila?! „Snad nebudou chtít řešit zase to hovno?! Vo co jim jde? Uklidila jsem ho, tak co!“ drmolila si pod fousy, když sáhodlouze odepisovala řediteli školy, že netuší, bude-li mít v uvedenou hodinu čas, jelikož je dost zaneprázdněna. Též se ho přátelsky zeptala, zda nehodlají řešit „to hovno“, které přece uklidila, ale narovinu napsala, že pochybuje, že by se příště při podobném nálezu, chovala jinak – a též připustila, že se nezdráhá myšlenky, že je znovu vyfotí a pošle.

 

Celý týden byl provoněný hovnem a zlým tušením. Jenže ona byla snílek a tak si namlouvala, že třeba si ji vedení žádá, aby byla oceněna za odvedenou práci. Nebo alespoň, aby jí vedení mohlo udělit pochvalu, uznání, nebo… poděkování. Začala se vznášet v iluzích, aby potlačila tíhu intuice. Jen si nasadila růžové brýle a když den předposlední dostala od nejvyššího a jeho přímého podřízeného ve stejný čas žádost, aby si to laskavě nějak zařídila, protože nejvyšší s ní chce prostě mluvit, a zástupce posílá dokonce prosbu, aby se dostavila… rozhodla se postavit se pravdě tváří v tvář a následující den se vypravila na společnou schůzku. Takovou seanci…

 

Ještě před tím ale stačila napsat zástupci:

 

Dobrý den, pane K.

Co se stalo? Je to pořád kvůli tomu hovnu? Já tedy zítra přijdu, ale vůbec nevím, co budeme řešit. Pokud je to kvůli tomu znečištění toalety, tak nakonec mám pocit, že za to snad můžu já. Jste udiveni, že mne to zarazilo na půdě ZUŠ? Že jsem nečekala, že budu v budově, kam chodí většinou kulturní lidé, řešit tohle? No, nečekala. Byl to pro mne tak ukrutný šok, že jsem v první chvíli nevěděla, co si s tím počít. A pak jsem se dozvěděla, že toto nebyl první případ? Že se to již v minulosti několikrát (ne jednou) řešilo? Nejlépe asi bude pořídit fotopasti - žert. Nebo dát na dveře motivační básně: "Když máš nehodu, ukliď ji do záchodu... Bude ti to trvat chvilku, nezaskočíš tím pak Lenku...." Ono je něco jiného uklízet exkrementy po vlastních dětech, než po cizích, navíc nevíme, zda šlo vůbec o dítě!! Mně se obrátí žaludek i při pohledu na rýmu cizího dítěte, zatímco nudle vlastního mi vůbec nevadí.

Zítra přijdu, ale vůbec nevím, co čekat. A nemyslete si, že jakmile uvidím podobné znečištění příště, že po něm radostně skočím a budu je s láskou a vděkem uklízet. Budu zase vytočená úplně stejně, jako jsem byla u toho prvního kousku. A neříkám, že jej zase nevyfotím. A bude mi úplně stejně na zvracení, bude se mi žaludek obracet a budu muset hodně dlouho rozdýchávat jeho podráždění. Z očí mi potečou slzy. Protože v budově Základní umělecké školy, kde je k dispozici stále dostatek toaletního papíru, kde je po ruce tekoucí teplá i studená voda, se těžko mohu smířit s tím, že někdo po sobě nechá takový svinčík. Tipuji, že dotyčný se nechtěl posadit na prkénko a těžko věřit, že tak uvědomělé je dítě. Proto bych za to nic nedala, že to udělal dospělý jedinec - a pokud se již něco podobného v ZUŠ řešilo, pak mne napadá... ani domyslet nemohu.

Doufám tedy, že zítra nezapomenu, protože v té době máme výuku, a na schůzku dorazím. Pomalu mne napadá, zda si s sebou nemám vzít nějakého právního zástupce. Nečekala bych, že mé rozhořčení vyvolá takovou reakci, že kvůli ní budu muset běžet na kobereček. Nebo jsem snad něco provedla? Vůbec si nejsem ničeho vědoma. Zanedbala jsem něco? Všude zamykám, všechno doplňuji, utírám, vytírám, dolívám, vysávám - a navíc s písničkou na rtu, pokud tedy zrovna ve třetím patře na pánském záchodě na mne nečeká dílo hodné vyfocení.

Mějte se zatím moc krásně.

Zdraví, L

 

 

- - -

 

Štěpánka vstala ze žíněnky a vrazila Báře pořádnou facku. V tu chvíli se Bára svalila na zem a byl klid. Hedvika a ostatní se nevěřícně dívali na Báru a čekali, co se bude dít. Milka k ní přiskočila a snažila se ji probrat, což se po delší chvilce podařilo. Barbora byla úplně dezorientovaná a nějakou dobu trvalo, než si uvědomila, kde je a proč tam je. Plamínky svíček se zklidnily, vonné tyčinky dodoutnaly a Štěpánka si třela bolavá záda. Zdálo se jí, že bolí ještě o trochu více, než když na podivnou sešlost dorazila. Vzala si kabát a požádala Milku, aby ji pustila ven. Potřebovala se nadýchat čerstvého vzduchu.

 

Když vyšla před školu, všimla si, že u věžáku blikají modrá světla ambulance a policajtů. Neměla chuť zjišťovat, co se tam stalo. Bolela ji záda tak moc a stále se snažila pochopit, co se ve škole událo. Stále měla před očima ten stín, který při Bářině blábolení vylezl ze zrcadla a šel přímo k Báře, aby v ní zmizel. Doufala, že šlo pouze o optický klam způsobený tančícími plamínky svíček.

 

- - -

 

Vyhozen z dalšího těla, díval se na podivné dění v jakési místnosti s uhozeně oblečenými lidmi. Zrcadlo, kterým vešel, se zavřelo a nemohl se vrátit „tam“. Kam vlastně? Uvězněn v budově s myšlenkou, že vlastně stejně nemá kam jít a nemá pro co bojovat, se zabydlel.

Své vězení pojal jako své hájemství a začal si je bránit před nežádoucími. Nežádoucí byl vlastně každý, kdo se v budově zdržel či objevil po „zavírací“ době. Byl tolerantní. Během provozu se naučil radovat z každého tónu, zvuku, hlasu, radosti i úsilí. Občas z pošetilosti kazil žákům jejich práci tím, že schválně zahrál jiný tón, než ten, který byl v notách. Při vystoupeních zatemňoval žákům paměť, tudíž se stávalo běžným jevem, že nejméně dva žáci se při představení přehmátli či zazpívali jinou tóninu.

 

- - -

 

Ředitel ji přivítal nevlídným obličejem. Pozdravil ji jako tu nejposlednější onuci, ačkoli, kdo by vlastně zdravil špinavý hadr, že. Jeho pohled vyjadřoval štítivost k té, která tolikrát užila v textu slovo „hovno“, že nemohl nasadit vlídnou tvář. Odrážel, jako zrcadlo, přesně to, co ona vtiskla do svého textu pro NADŘÍZENÉHO. Z jeho očí „hovna“ přímo sršela a létala všude, jen měla takový honosnější výraz. Tvářila se jako exkrementy, ale smrděla pořád jako hovna a jí se z nich chtělo úplně stejně blít, jako když musela uklízet ten svinčík, o kterém tvrdila, že ho uklízet nehodlá. Nejspíš měla své slovo držet, stát si za ním, a nechat tam ten zhmotnělý zdroj kyselého puchu, který přirozeně působí člověku nauzeu.

Zkusila ještě lehkým tónem zjistit, zda něco nepokazila, zda něco chybně neuklidila, něco zanedbala, či poškodila. Když v denním světle viděla výsledek své každodenní práce, nyní z pozice návštěvníka a ne uklízečky, shledávala, že v rámci možností odvádí dokonalou práci. To ředitel uznal, ale…

„Já si NEPŘEJI, abyste psala zástupci takové dopisy! Je to váš nadřízený!“ jeho prasečí očka zamrkala.

Doufala, že se jí to zdá, ale on se díval vážně, opravdu to řekl: „No, ale, v mém věku mi nikdo nebude říkat co a komu budu psát!“ vyjelo z ní.

„Tak vulgární dopis!“ ošklíbal se dál nad její malostí: „Sama jste tam psala, že jsme na kulturní půdě, ale svými vulgarismy jste dokázala, že vy kulturní nejste…“ pokračoval.

„Myslíte to „hovno“?“ ujistila se.

Viditelně zalapal po dechu: „A ano, co se týká toho exkrementu…“

Nečekal, že se začne chechtat, protože tak nějak tušila, že na půdě, kde se přes morálku a důležitost nedá pomalu ani dýchat, bude užit tento slovní obrat. Rozchechtala ji celá tahle situace, ta absurdnost.

V té chvíli vešel zástupce ředitele. Ona seděla na židli, po levé straně v koženém křesle seděl nejvyšší, po pravé straně na židli seděl mladý muž vizáže rockera.

Oba se na ni soucitně podívali, protože takové nízké bytosti vám musí být jen líto. Spíše šlo o jakýsi druh pohrdání. A oba uni sono začali obhajovat… HOVNO!!

„Jsou tady malé děti,“ říkal ředitel, ona se ušklíbla.

„Jsou tady nevidomí,“ přidal se rocker.

A ona tam seděla a sledovala míček, který létal ze strany na stranu v podobě hájení toho, který se nedovedl vysrat do toaletní mísy a ještě to po sobě nechal jako důkaz.

Náhle jí došlo, o čem je celé to setkání. Zvedla se a začala řvát. Ano, emoce se vzbouřily a ona začala ječet na ty dva povýšené panáky, že pokud tedy takhle, pak končí! A v duchu si říkala, že si pak ta hovna nevidomých a dětí mohou třeba i nacpat do těch dutých hlav! Došlo jí, že od nich zatím neslyšela slova uznání, nebo jenom díků, ale jakmile si dovolila ozvat se kvůli nestandardnímu stavu toalety, to náhle měli oba co říct.  

 

-         - -

 

„Tak to ne!“ běsnil. „Bylo už po půlnoci a ona tady pořád rachotí, prozpěvuje si, vysává, šustí, … otravuje!“

Zalezl si do jedné z učeben a tiše hrál vymyšlenou melodii. Zaslechla ji, ale již byla zvyklá, že se v budově ozývají klavíry. Nedávno dokonce slyšela vyzvánění svého mobilu, bylo to o víkendu, ale neměla čas jej zvednout. Reagovala, až ve chvíli, kdy se ozvala obrovská rána, jako by někdo dlaní praštil do prosklených vstupních dveří. Tu ji napadlo, jestli se na ni třeba nepřišel podívat partner, a tak se běžela ze třetího patra podívat, ale u dveří nikdo nebyl a ani na mobilu, který ještě před pár minutami dlouho vyzváněl, nebylo po zmeškaném hovoru ani památky. Stejně jako tehdy, i teď nad tím mávla rukou. Věnovala se dál své práci, aby něco nezanedbala.

Je fakt, že si myslela, že to zvládne rychleji. Říkala si, že nejdéle v jedenáct bude doma. Jenže, jakmile se do toho pustila, nechtěla přestat, dokud neměla práci hotovou.

Čas utíkal a před ní stále bylo mnoho povinností, které potřebovala udělat. „No co, tak si zítra pospím,“ říkala si.

Ten den si s sebou vzala mobil, chtěla svým blízkým natočit prostory, které měla na starosti. Budova byla tichá, až na obvyklé „její“ zvuky, které ji jen utvrzovaly v tom, že tam rozhodně není sama, ale nechtěla pátrat po tom, kdo nebo co tam je s ní. Přestala se pozastavovat nad postavou, která se vždy objevila mezi dveřmi a zase zmizela. Pracovala pilně a všechny tyto události přikládala své zjitřené fantazii.

Když ten osudný večer natáčela video v zástupcově místnosti, zarazil ji zvlněný obraz. Vrátila se tedy kamerkou na to místo a podruhé se to již neobjevilo. Na jednu stranu milovala tajemství, ale na druhou si řekla, že to způsobil nějaký wi-fi signál. Zajímavé však bylo, že se to stalo pouze v té jedné místnosti. Možná rockerská energie.

 

Začala se na ní podepisovat velká únava. Ale snažila se ji překonat, zbývalo ještě vytřít schodiště a doluxovat vstupní halu. Vše ostatní již bylo hotové. Bylo půl čtvrté…

 

- - -

 

„To nemyslí vážně! Dělá si snad ze mě prdel? Já chci ticho! Já chci spát!“ zuřil. Proběhl kolem ní, když začala vytírat schodiště. Podíval se na ni a pochopil, že ta jen tak neodejde, že mu určitě chce jeho klidné místo vzít. Místo, kde není sám, ale vyžaduje si dodržování jistých pravidel a pracovní doby. Jakmile někdo naruší jím tolerovaný řád, je běsný.

 

Proběhl do předsálí a začal třískat latí, kterou v tom vzteku popadl, do podlahy. Rány zněly jako by někdo švihal bičem. Pravidelně tloukl a doufal, že ji vypudí. Přestal, aby si poslechl, jestli odemyká a zdrhá. Jenže neslyšel nic. Šel se tedy podívat.

 

- - -

 

Stála na schodech, v ruce držela mop a zírala směrem k předsálí. Krve by se v ní nedořezal. Zírala a snažila si rozumně vysvětlit, co to může být.

„Ty vole, tady někdo je!“ honilo se jí hlavou. Mobil byl u vchodových dveří, kdyby se tam rozběhla, nestihla by ani popadnout telefon, ani odemknout. Kam se má schovat?

 

Stála a pak polohlasem řekla: „Hele, já to musím dotřít a pak už jdu. Nech mě to dodělat.“

 

Dala se zase do práce.

 

- - -

 

Upíral na ni oči a křičel, aby vypadla, že tohle je jeho čas, čas klidu. Jenže ona natahovala uši směrem k předsálí a když už neslyšela žádné zvuky, dala se znovu do práce. Uslyšel jen, jak řekla: „Hele, já to musím dotřít a pak už jdu. Nech mě to dodělat.“

 

Vzdal to, nějak věděl, že tahle je tak uvědomělá, že to opravdu dokončí. Ale taky pochopil, že drží slovo a když řekla, že pak už půjde, že opravdu půjde. Proč on ji vlastně neměl tak rád?

 

Odešel do předsálí a tiše si ťukal latí, když seděl na barové židličce.

 

- - -

 

Po chvilce vytírání se zvuk „biče“ ozval znovu, ale kapku tišeji. Jako by se vzdaloval. Zastavila se v práci, strachy se málem počůrala. Jenže pak si řekla, že dokud se tam nepůjde podívat a nepřesvědčí se, že tam nikdo není, že je to všechno jenom halucinace nebo co, tak umře strachy. Uvažovala o tom, že tam mohl vniknout nějaký bezdomovec, když vynášela odpadky do toho tmavého zákoutí na zahradě.

 

Dodala si odvahy a šla se tam podívat.

 

- - -

 

Musel uznat, že měla pro strach uděláno! Věděl, že má nahnáno, ale přesto, že se tolik bála, šla se podívat do místnosti, odkud se ozývaly nevysvětlitelné rány. Nikoho neviděla, i když na ni mával a dělal obličeje.

 

Viděl, jak vytahuje klíče, které nosila za gumou tepláků, zhasla světla a předsálí zamkla. Vlastně ho to uklidnilo. Její práce se ubírala ke konci a již ani nestál o to ji děsit.

 

Dostal totiž fantastický nápad a začal se strašně smát.

 

- - -

 

Dotřela schody, vylila kýbl, uklidila mop, doluxovala ten kousek koberce u vchodových dveří, schovala vysavač do kumbálu, a odešla. Byla neděle půl čtvrté ráno.

 

- - -

 

Pondělí pro ni vždycky byla hektičtější. Nejen kvůli výuce devítileté dcery, ale také kvůli odpoledním aktivitám, kdy dcerku odváděla na kroužek, ze kterého ji pak musela i přivést. Venku bylo ještě tak krásně, bylo jí líto, aby její dcerky byly zavřené doma, trávila s nimi čas tedy na čerstvém pražském vzduchu. Čas plynul a ona jen stihla dát instrukce, kdy půjdou děvčata spát a utíkala do protější budovy, kde působila jako uklízečka.

 

 Už zapomněla na to, jak ji v neděli k ránu cosi vyděsilo při úklidu. Nechtěla na to myslet, nechtěla se bát. Ale protože musela svoji činnost provozovat až večer, jelikož škola „běžela“ do půl desáté večer a ona nechtěla rušit vyučující ani vyučované, chodila pracovat až ke konci „pracovní doby“ školy, celé to pondělí trnula, aby svoji práci stihla před půlnocí.

 

Našla si vynikající systém. Začala uklízet obráceně, než byla zvyklá během prázdnin. A práce jí šla den ode dne lépe od ruky. I když byla čím dál více unavená, měla ze sebe radost a také z toho, že si přivydělá nějaké peníze a bude moci s dětmi podnikat „dámské jízdy“.

 

Jenže on nezapomněl a vlastně jí ještě neodpustil to každodenní večerní narušování jeho klidu: „Pokud ji nevyženou zvuky a tóny, ani rány latí, pak na to půjdeme jiným směrem,“ osnoval plán a chechtal se u toho jako šílený. Dohnalo ho k tomu zoufalství.

 

- - -

 

Ve dveřích ji zarazil typický zápach. K jeho zdroji našlapovala pomalu a modlila se, aby se mýlila. Jenže si byla na sto procent jistá, že tam je. Teď jenom, jak tam je. Ujít těch pár kroků jí zabralo mnoho času, ačkoli ve skutečnosti šlo o vteřiny. Krok, druhý, třetí, nakoukla za roh a … bylo tam! Na zemi a tak různě po prkénku.

 

 

-         - -

 

 

P.S. Náhradu za ni našli vzápětí. S pocitem velkého zadostiučinění se na místo uklízečky vrátila paní, kterou ona nahradila. Tato se cítila neoceněna ředitelem i zástupcem a podvedena, kdy ji čtyři roky využívali na plný úvazek a pak jí ze dne na den oznámili, že jenom zastupovala za „mateřskou“ a tímto dnem se úvazek mění na poloviční. Brala to jako zradu a podraz a zhrzena odcházela, doufaje, že to její nástupkyně nezvládne a oni přilezou. Každou chvíli se své nástupkyně pomocí sms ptala, jak to zvládá a jestli náhodou nepotřebuje pomoci. Jenže nástupkyně se nebála práce a žádnou pomocnou ruku nepotřebovala…

 

Ten den, kdy nástupkyně stála nad v křesle se komíhajícím ředitelem, který se nemohl z křesla postavit, neb měl krátké nožičky a špatnou fyzičku, a křičela, že takhle tedy ne a že končí, dostala tato zvláštní sms od původní paní uklízečky. Jako by tamtamy fungovaly, či její silná telepatická schopnost, či jenom náhoda. Původní paní uklízečka se ptala své nástupkyně, jak se jí daří a zda zvládá. Nástupkyně chvilku mlžila a nakonec to vyklopila. V ten moment, myslím, původní paní uklízečce svitla naděje. Opravdu, dostalo se jí uspokojení v podobě telefonního hovoru, kdy jí osobně volal pan ředitel a žádal ji, aby se vrátila. Když se na místo dostavila, pan ředitel jí třásl rukou, jako by se vrátil Spasitel, a zástupce klopil cudně zrak.

 

V kanceláři hospodářky a účetní, které nástupkyni moc nemusely, bouchlo „šáňo“. Šťastná rodina kultivovaných nadlidí se zase sešla a ve škole nastal správný chod a řád.

 

Seděl v křesle, ze kterého se řediteli špatně zvedalo, a připíjel si pomyslným šampaňským nad návratem ztracené dcery. Plácal se po rameni, že mu jeho plán vyšel a divil se, že ho to nenapadlo dřív.

 

Nakonec vlastně všechno dobře dopadlo. Paní uklízečka se utvrdila v tom, že je nepostradatelná a vedení se rochnilo v pocitu, že to krásně zvládlo a zachovalo si dekórum. Nástupkyně vplula zpátky do líného stylu života a vlastně nechápala tuhle a podobné lekce.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor