smutná krásná na cestu za nimi, až můj čas přijde,

pro Chárona...  nojo, když to nejde((

To je krásné, něžné procítěné. Jako o mém pejsku, když mi umíral v náruči na stáří.

Souzním.

Kdysi jsem to na nějaké jarní tůře u Hrusic musel švihnout přes pastvinu. Zrovna se tam rodila jehňata. Nejdříve mi to zvedlo náladu, jak poskakovala všude kolem, ale pak jsem začal potkávat malé mrtvolky a pak i jedno umírající jehně. Máma nad ním stála a trpělivě čekala. Nemohla nic jiného dělat. Vzpomínám si na tu bezmoc. 

Smutné...

Právě jsem se tu teď bavil s rebeccou a a s Ponocným Vencou o alexandrínu a ejhle - je tu dokonce někdo, kdo s ním koketuje. Dávám tip za ony fragmenty alexandrínu ve tvé básni, ale myslím si, že by pro tebe rozhodně bylo lepší psát v plynulém alexandrínu, než s ním jen koketovat.

...Ale to je názor konzervativce a posledního žijícího klasika, který se alexandrínem opájí.

Jo - a proč nenapíšeš nějaké rekviem za prasátko, jehož šunčičku nebo stejčík jsi měl k obědu nebo k večeři? Je snad prasátko, telátko, nebo kuřátko méně Božím stvořeníčkem, než štěňátko?

A o problémy navigace bych se nebál, Cháron zná tu štreku nazpaměť, pendluje sem ta tam už odnepaměti. 

Cháron, příteli, bere jen konvertibilní valuty. Já pro něj mám připravený nefalšovaný Svatováclavský dukát, který mi kdysi přinesla dcera z nějaké školní exkurze v muzeu. To je teprvá tvrdá měna, očekávám, že za ní kromě převozu obdržím i naučnou prohlídku podsvětí s vákladem podobným, který kdysi poskytl Vergilius Dantemu. Při nástupu do kriminálu je užitečné, když se člověk vyzná.