Ráno

K ránu když mávnou tenká křídla hmyzí

má láska rozplyne se, tvá duše zmizí

jen mrtvá těla dvě pod suchým stromem

probodlá za noci ohnivým trnem

leží tam v mechu, bahně a kamení.

Doufali, že spolu zkamení.

Odpusť, že nechala jsem lásku shnít

tak moc chtěla jsem ta křídla mít

však ústa má již lehla popelem

vyhaslé jiskry jdou spáleným kostelem

a noční paprsky rakev naši nesou

a ptají se proč hlasy

a proč křídla nejsou

proč asi...

Už nikdo nekříčí a nikdo nedýchá

občas jen vítr si ve větvích zavzdychá.

Strom suše zapláče, že listy spadaly

kéž by si ti dva zas ruku svou podali.

Hlína teď tlumí ticho řvoucí

a den se nese slepou nocí.