Z mého života

Z mého života

 

S kopce se řítíme

a děda opratě třímá

vzrušen prudkostí jízdy volá:

Zhůru, légie, zhůru!

Když jízda stala se divokou

děd úspěšně pokusil se

zadržet dějin běh i povozu,

já silou protipohybu

nejprve spadl jsem pod kopyta

pak rázem byl přejet

koly žebřiňáku.

Takové bylo mé dětství.

Zbývá jen dodat,

že toto se stalo v roce 1951,

když kráva jménem Malina

• koní jsme neměli –

zjankovatěla.

Ta kráva Malina šla s dobou.

Děda si usmyslil,

že zkrotí ji. Vůz plný naložil

hnoje, Malině zavázal oči

černou šálou

• snad aby neviděla svět

jakým se stal –

a práskl bičem.

Můj dobrý otec nejprve ze země zvedl

a oprášil dědu, potom mne, pak našlápl

motorku značky Ariel

a vyrazil hledat Malinu či alespoň vůz.

To jsem byl ještě dítě

a netušil jsem, že toliko dýchaje

podílím se

na kolektivní vině.

 

Otec dostihl jankovitou Malinu

u sousední obce

právě ve chvíli

kdy tisíce muklů kopaly uran

• tak jako před tím i potom –

Děda však kopal

do dveří u chlíva vztekle

a my s matkou s báli, že se

v něm zase rodí nový nápad.

Ne že bych tedy neměl

prsty v dění té doby.

Ve škole vyhrožovali mi,

že mne za pionýra dobrovolně

nevnutí budu-li nadále ministrovat.

Já však měl větší zálibu

v krajkové komži a

tajném upíjení mešního vína

než v rudé barvě

pionýrského šátku.

Krásné šátky měla

má matka i teta

nikdy však na krku

jen na hlavě.

Dnes ovšem už chápu,

že tenkráte šlo více o krk

než o hlavu.

Děda doby nedbal

a chtěl mne učit

pracovitosti.

Vzali jsme lopaty a přehazovali

písek z kouta do kouta.

Proč?

Prý proto, aby se nám nezkrátily

žíly.

Děda byl legionář,

na to mu nesměli šáhnout ani komunisti!

V Rusku…:říkával veřejně

Já vím jak je v Rusku!

Otec po večerech hrával na trombón,

pro uklidnění. Věřil totiž na zvuk.

Ministrování byla věc skvělá.

Když ještě žil páter Hubálek,

který nehrozil tresty pekelnými

a při hodinách katechismu

nám četl z Káji Maříka.

Také se s námi pral

a měl vždy tu smůlu,

že se ocitl na straně slabších.

Děda do kostela chodil

a komunistům vyhrožoval,

že jestli je Bůh

Tak počkejte, budu vás strašit.

Sbíral jsem lipový květ a bál se včel.

Včelař Mirek Kopsů ovšem

dostal padesát žihadel

a jen se smál.

Ministrování byla i praktická

služba Bohu

20 korun za pohřeb, za svatbu

jen 15 Kč, ale také koláče.

S dědou jsme válcovali pole

a vedli řeči.

Ve volné přírodě byl děda

mírným mužem,

ale běda když ho vpustili do sálu

kde se odehrávala nějaká schůze.

Zhůru, légie, zhůru!

volal a nebál se ničeho a nikoho.

 

Včelař Mirek Kopsů měl přes

padesát let a já ho měl rád

neboť jsem mu mohl tykat.

Jemu ovšem nikdo nikdy nevykal,

kromě mé tety ze Slemena,

která si ho jednou spletla s pošťákem.

To byla ale křivda,

neboť pošťák Bárta

byl komunista, což se později

ukázalo a ještě později toho sám litoval

jezdil na kole a mimo dopisů a novin

rozvážel novinky – lidi strašil,

když důvěrně hlásal:

Už to brzy bude, už je to hotový,

vzpomeňte, že jsem to říkal.

Nikdy, pokud se pamatuji, neřekl

co bude a co hrozí

a toho jsme se my na venkově

báli nejvíce.

S otcem šli jsme udřeni

z pole v podvečer,

vzduch voněl vlažným smutkem

my potěžkávali klasy

na polích našich sousedů

a tiše se radovali,

že naše jsou více těhotny úrodou.

To nebyla závist

jen uspokojení z naší dřiny bylo to

a dobře jsme věděli,

že v prstech souseda Hartmanna

zase naše klasy zní mu dutě.

Se smrtí důstojného otce Hubálka

odešlo kus dobrého světa,

pohřbít jej jsme jeli kamsi

na druhý konec Orlických hor,

do jeho rodné vísky,

nejméně půl vsi jelo

a hodně lidí z okolí.

Tam v té Lukavici neměli

z našeho zármutku žádnou radost

a vzpomínám živě,

že kdosi křikl:

Tohle jsou ti komunisti

co pátera k smrti uštvali!

Tenkráte jsem poprvé pocítil

křivdu v cizině,

vždyť miloval jsem nesmírně

pátera Hubálka.

Děda někdy nosil šle,

jindy řemen

podle toho co našel dříve.

Někdy nenašel to ani ono

pak chodil s rukama v kapsách.

Děda lehce onemocněl

a já ho naposled spatřil v nemocnici.

Zhůru, légie, zhůru! doufal jsem

ale děda řekl: Tak se uvidíme

u Svatého Jakuba. V nemocnici

jsem poprvé a naposled.

Takovéhle žití mne nebaví.

Když už je smrt nevyhnutelná

tak umřít takhle,

říkám si dnes.

Jdu Nerudovou ulicí

a sahám na kořeny domů.

Je v tom pravěkost? váhám.

Zpitomělé torzo myšlenek klečí nám

na prsou a nutí nás pokládat

za pravdu to co se zdá.

Abychom prý měli jistoty.

Někdy honím ptáky po obloze

jen proto,

že se chci učit od nich

bezstarostně zpívat.

Oblaka miluji nadevše.

Pozoruji vznešený let oblak

a čerstvě posekaná tráva mne hřeje,

jsem odpojen i připojen světu.

Je poledne a slyším kantátu

neuvážených slepic.

Rozbíhám se proti své vůli

a skáču do vln moře.

Na pohlednicích jest Sydney

místem exotickým.

Dědův žebřiňák staví

na pláži Coogee,

ale on nejde počítat devátou vlnu.

Rozšafně stoupá s bičem v ruce

k Oceanic hotelu,

aby požádal o čtvrtku režné.

Já sedím v letadle a děsím se,

neboť nemohu odlišit

australskou krajinu od oblaků.

S cynickou něhou vzpomínám

na mrtvé, živé i nenarozené.

Kráčím z hostince U Červinků

s páterem Hubálkem a děti,

o jejichž existenci nemáme my dva

ani potuchy,

provokativně pokřikují:

Hele! Ten z Austrálie, ten z jižního

pólu, ten z nebe, mrtvolkové!

A já opírám se o lípu,

která už nestojí,

neb doba jde s dobou,

a chválím její stín, který už není.

I já jsem hřešil,

přiznává se páter Hubálek

a já nejednou nevím. Nevím ani

co bych měl či chtěl vědět.

Rozínek z Berance,

říkali jsme mu živá mrtvola,

přijíždí s traktorem a volá:

Šoust! He, he, he….

Držím nohu na pedálu plynu

a snažím se nezpomalit rychlost

kvůli zatáčkám

za pouhých 15 minut jsem

tímto způsobem venku z Adelaidy

• uprostřed hor

jež zdají se být skoro Orlické.

Děda vstupuje do buše a klne:

Tohle že je les?

Otec opřel motorku zn. Bessárna

o blahovičník

a v šumění listů věčně zelených

jistě slyší hlasy trombónů.

Nebylo zrovna šťastné,

že po smrti ctihodného otce Hubálka

přivolali jsme na jeho místo

pátera Schloefra.

Ano, přivolali, moje babička sehrála

v tom důležitou roli.

Schloefer byl sudetský Němec

a své promluvy

při pohřbech nad rakví vždy

začínal oslovením:

Vášení smuteční hosté, milý truhlíci.

Obdivoval jsem jak Mirek Kopsů

nastavil ruku a roj včel

usadil se mu na ni.

Přitom jeho matka, jménem Javůrková,

mívala cukrářství.

Jdu po Sydney a těším se

z mrakodrapů

neboť mám pocit

jako bych byl skoro v Americe.

To by jistě nadchlo

i Honzu Rozínka z Berance.

Farář Schloefr byl zavřen

aniž by věděl proč.

Neboť byl farář.

Věděli jsme my jaké má následky

naše předurčení?

Děda chodí s rukama v kapsách

a je bohatým člověkem

přestože je chudý,

mluví také se zvířaty.

Když jsem byl v pubertě

také mi bylo příjemné

chodit s rukama v kapsách.

Omyly mládí!

A také jsem se oženil.

Děda křičí: Zhůru, légie, zhůru!

já brzdím v zatáčkách

neboť vše se může obrátit

proti mně.

Najednou přepadne člověka strach

ze stárnutí,

ve jménu pohodlné moudrosti,

té, kterou žijeme vstřícnosti.

Vzpomínám na jízdu na kole,

jakou předváděl poštmistr Ehla

když do hospody U Kouřímů

jel hrát Tartuffa.

Velitel hasičů Javůrek

zapomněl při slavnostním

cvičení na všechny povely

i zavelel hlasem silným:

Hoši! Půjdeme, půjdem.

A dny šly a jdou a nic je nezastaví.

Adelaida je náramně pohodlný hřbitov,

na světě je o nás pečováno.

Děda odpočívá, nechodí strašit nikoho,

pokud vím.

Je tedy Bůh?

 

Pozoruji světla Adelaidy a

jsem znovuzmrtven,

to mne oživuje

to mne láká

psát básně.

 

Život jest toliko prchavý stav mysli.

 

 

 

 

 

jaroslav kovaříček, Adelaide

 

 

 

 

 

---