SNOVÝ SVĚT.

Vstup do Snové Krajiny je nejsnažší po ránu. Kdy tělo ještě odpočívá ve sladké náruči končící Noci ale Mysl již VÍ a vnímá i realitu probouzejícího se Dne.

Tenkrát ale Poselství ODJINUD nechtělo čekat až do ranních hodin.

Přehazovala se v posteli, až se vzbudil i její manžel. Uvědomovala si někde "daleko" jeho přítomnost i vůni své postele ale zároveň si byla PLNĚ vědoma Snové Reality ve které nyní pobývala.

Běžela ulicí až na roh supermarketu. Znala tady každý kout. Tohle Město, její Město v jakémsi PARAELNÍM Světě...

Ta žena najednou vyběhla ze dveří a začala na ni křičet. Pocítila obrovskou nenávist. Uchopila dlažební kostku a praštila tu ječící fúrii do hlavy. A znovu a znovu dopadal kámen na hlavu její sokyně. Věděla kdo je ta žena i proč na ni vřískala. Nechtěla nic víc než aby KONEČNĚ zmlkla. Jednou provždy. Teplá krev jí stékala po ruce. Zahodila Kámen a uvědomila si DAV lidí, který v němém úžasu zíral na scénu odehrávající se uprostřed rušné ulice. Ulice plné obchodů, osvětlených výkladních skříní. Dostala STRACH. Uvědomila si CO vlastně udělala. Začala běžet, utíkala stále rychleji, její dech se se zrychlil tak, až ji pálilo na hrudi. Uvědomila si houstnoucí DAV kterým se prodírala s rukama od krve, slyšela zvuk policejních sirén. To konečně nečinný DAV přestal být jednolitou masou těch, kterých se to "netýká" a někdo nejspíš vytočil to správné číslo...Běžela najednou prázdnou ulicí až k nároží kde zůstala stará zástavba měšťanských domů. Tady se objevily pod jejíma nohama ty nenáviděné "kočičí hlavy" po kterých klopýtala.

Na dalším rohu se objevil velký černý džíp. Z posledních sil k němu doběhla. Řidič jí otevřel dveře a křikl " dělej ať už jsme pryč!" Slyšela tlukot vlastního Srdce. Ruce si otírala o hadr, který vytáhla s přihrádky před sebou.