Není co

Nastoupili do výtahu

dveře se pomalu zavřely a výtah se potichu rozjel vzhůru

klopili oči

snad z podlahy četli hieroglyfy

či obyčejnou špínu na podlaze

která se tam na podzim vždycky nanosí zvenku

a pak vystoupili ve stejném patře

bylo jim šestnáct

od pohledu

když odemykal klíčem dveře od vypůjčeného bytu

hořely mu tváře

ona se na mě podívala a ve tváři jí přelétlo něco jako úsměv

jako když nad hlavou letící pták vrhne stín  

byla tak malá

a já jsem nad ní čněl jako útesy Doverské

neboť mám metr devadesát a metrák trénovaných svalů

a k tomu příslušně velké srdce 

nebála se

a nejvíc jeho ne

ach mladí milenci

kteří se po škole chtějí poznávat

a pak se za nimi zavřela hladina

a usadil se zvířený prach

a pak u pokladny v sídlištním diskontu

vykřikla holka u pokladny

„Stůj!“

a paní co stála mezi dveřmi na fotobuňku

jež lapají po lidech

jako rybí žábry po kyslíku

se otázala

„Já?“

„Ne vy ne.“

„Ale ten zloděj, co teď vyběhl ven a spustil alarm.“

„A vy tady nemáte ochranku?“

otázala se paní z fronty

„Máme, ale jen tři dny v týdnu.“

„A on je tady čtyřikrát do týdne.“  

zlodějský kalendář, napadlo mne

pondělí, krade se

úterý, nekrade se

středa, krade se

čtvrtek, nekrade se

pátek, krade se

sobota, nekrade se

neděle, krade se

většinou lepší chlast a voňavky

a pak jsem zaplatil

„Ne, účtenku můžete vyhodit, nashle.“

„Nashle.“

a nad Šumperkem pomalu začalo zapadat slunce

a ve vypůjčeném bytě byla tma

nezáviděl jsem jim

nebylo co

už se znám

---