Toto bude autobiografické, zmíním vám dva trapné okamžiky mého působení na střední škole.

V sekundě jsme byli na lyžáku. Dvěma klukům tam ukradli lyže. Nějakou dobu potom přišel pokoj, kde jsem bydlel, navštívit kluk. Bavili jsme se o všem možném, když tu náhle viděl, že máme v pokoji police: tak řekl: "Jé, vy tu máte police, to je dobré, my ne". Měli jsme v té době doma lego s policejní tematikou, anglicky tam místo "policie" bylo napsáno "police": tak jsem udělal slovně-hříčkový myšlenkový zkrat "policie -- police -- krádež" a vyhrknul "máme tu police, tím pádem nám alespoň neukradnou lyže" - a neuvědomil jsem si, při své nerdské ignoranci okolí, že tohle je jeden z těch dvou kluků, kterým ty lyže ukradli. Pak mě hodně dlouho neměl rád. Taky samozřejmě nepochopil, že šlo primárně o slovní hříčku, protože ta šla oklikou přes anglické slovo a že nebyla mířena na něj, protože jsem si nezapamatoval, že jde zrovna o něho s tou krádeží.

Někdy později, o rok dva, jsem slyšel jednu holku, jak si stěžuje, že jsem říkal, že jsou ve třídě všichni blbí, protože nedokážou vypočítat jeden příklad. Brala to jako případ arogance. Ovšem z mého pohledu to bylo takto: příklad zadával kluk, který byl nejchytřejší na matematiku z celé třídy: bylo to něco jako že chlápkovi poradí kouzelník, že když přijde k řece, pustí po vodě padesát dolarů, řekne "jsem hlupák", zase je sebere, jeho jmění se mu ztrojnásobí. Úkolem bylo zjistit jednak jak je to možné a jednak kolik má ten člověk peněz. Vypadá to jako nesmysl, ale ve skutečnosti to vede k reálnému výpočtu: když uvážíme, že těch padesát dolarů bylo dvě třetiny jeho jmění, tak když je pošle po vodě a poté zvedne, skutečně se mu jmění "ztrojnásobí" a bude mít tolik, co na začátku. Akorát je to nutno spočítat: ovšem všichni v té třídě se chytli na tom, že je to nesmysl a začali hulákat věci jako "to je odlesk od vody" a podobně a nešli tou cestou, která vedla k výpočtu. A jak hulákali ty nepodstatné blbosti, tak mě tím rušili v tom, abych já vypočítal tu trojčlenku a skutečně vyřešil případ, proto jsem ze sebe vyhrknul ono, že jsou blbí.

Zkrátka když si nedám pozor na to, co říkám a jedu na autopilota, tak často rejpnu někde, kde to potom lidi zabolí, ale zase si  nemůžu dávat furt děsný pozor na to, co říkám, protože by to byl sešněrovaný život s děsným stressem: jak z toho ven,  nevím ani dnes.