KNOCKDOWN BEFORE LOCKDOWN

Výstava byla celkově slabší. Zahraniční, většině hostů neznámá autorka se svými tlumočníky donekonečna tiše hovořila o tom, jaký má vztah k Praze, kterou naposledy navštívila v roce devatenáct set šedesát devět. Víno servírovaly číšnice s černě namalovanýma očima a rouškou na obličeji.

„Vypadají jako dva faraoni, že?" s Gregorem konverzujeme.

„Já už asi půjdu, nebaví mě to. Znáš Filipa? Za rohem má kavárnu a dlouho jsem ho neviděl, tak se zastavím a pozdravím ho.“

„Půjdu s tebou.“

O dvě hodiny později jsme za barovým pultem objevili krabičku Marlborek, kterou někdo zapomněl a nechal ležet na mramorové desce. V opojení z nálezu a z náhlé svobody jsme ji okamžitě vykouřili a vypili třicet osm vinných střiků, na kterých barman-kamarád vínem rozhodně nešetřil. Hlavním tématem večera byla hlasitá hudba a zajímavé postřehy ze života alkoholiků. Ty se nám také brzy začaly zhmotňovat, když náš nový španělsko-portugalský kamarád, který původně spěchal na vlak do Budapešti, zůstal ochable viset na barové židličce.

„Aspoň, že už nezpívá,“ zašeptal barman.

„A netančí,“ souhlasím.

Gregor tiše pospával na vedlejší židli. Něžně jsem ho probudila, usmlouvali jsme cenu za vypité víno a odpotáceli se do tmy.

V matně osvětlené pasáži Gregor zahlédl schodiště pokryté červeným kobercem.

„Podívej!“

V rozsvícených oknech se pohybovaly postavy dam v blyštivých róbách s odhalenými zády. Pánové v oblecích se nakláněli nad stolečky s bílými ubrusy a čile o čemsi debatovali.

„Jde se,“ ožil náhle Gregor.

„Vaše jméno?“ zapisovaly si hostesky na papírový seznam.

„Huh," odpověděli tázaní a nakráčeli dovnitř.

Jméno asi nebylo podstatné, brzy jsme vpluli do života bohémů a účastnili se společenské zábavy. Číšníci neustále roznášeli šampaňské a také miniaturní bambusové lodičky naplněné jedním soustem vybraného pokrmu, který jsme si nabírali ještě miniaturnějším bambusovým pádlem.

„Krevetí salát s kaviárem!“

„Kapří kuličky s řeřichou!“

„Ochutnej rostbíf!“

„Nevíte, jak se jmenuje film, který tady oslavujeme?“

„To nevím, ale byl trochu nudný.“

Na závěr jsme od hostesek dostali každý krabici čokoládových bonbónů zabalených do zlatého celofánu.

„Dobrou noc a těšilo nás!“

„Gregore, já už musím domů a nevím, jestli jedeme ve správné tramvaji,“ fňukám.

Druhý den sedíme na gauči, Gregor má rozbité, krvavé čelo a odřený nos. Upíjí vodu z petlahve, mžourá a snaží se sledovat zprávy v televizi.

„Hele, bude lockdown.“