Periferie

Prošel jsem průjezdem na malý dvorek, poté se skřípěním otevřel domovní dveře a vyběhl po schodech do prvního patra. Byl jsem nedočkavý. Na tento okamžik jsem se těšil celý den. Na ni. Na chvilku o samotě s nejkrásnější holkou ze třídy. V batohu jsem měl připravená alba známek na výměnu, jak jsme byli domluveni. Zvedl jsem ruku k zvonku. V celém domě bylo ticho. Zlověstně zaznělo zadrnčení a o chvíli později těžké a rázné kroky. Najednou stál ve dveřích muž s tvrdým pohledem: "Co chceš? Kdo jsi?" Něco jsem ze sebe překvapeně vypravil. "Musí se učit. Jdi domů." Zabouchl dveře a já jsem zase stál osaměle na chodbě. Opět nastalo ticho. Až v tu chvíli jsem si všiml, jak je ten dům starý a zanedbaný. Opadaná omítka, staré linoleum, na prošlapaných schodech místy ležely kusy tajícího sněhu. Šel jsem zpět přes temný dvůr plný harampádí a rozpadajících se přístavků. Ještě jsem pohlédl na dřevěnou vazbu štítu domu po Němcích, ale žádné okno nesvítilo, jen pouliční lampy. Vracel jsem se tmou listopadového odpoledne.

Minuli jsme se. Ten kluk, to jsem byl já, kdysi dávno. Nevšiml si mě. Šel s hlavou sklopenou, uzavřený ve svém světě. Jak jsem mu rozuměl. Je to skoro třicet let. Co se změnilo? Dřív tato čtvrť byla periferie. Zaprášeny svět za kolejemi. Pár starých domů u řeky a siluety budov továrny na motory. Tenkrát jsem se vracel z domu, který dnes nestojí. Hrozilo, že spadne, tak ho zbourali. Poslední nájemníky vystěhovali. Bylo to pár opilců, kteří si nedělali nárok na nic. Tenkrát tam bydlela dívka, která se mi líbila. Žila jen s otcem a ten býval dlouho v práci, tak mě zvala a já byl rád. Slíbila by vše, jen aby nebyla sama. Mohl s ní být kdokoliv, protože se nechtěla bát temných koutů a minulosti lapené v plesnivých zdech. V osamělém tichu promlouvaly bez ustání a bylo to k nevydržení. V těch podzimních dnech vídala šedé siluety. Slýchala hlasy, kroky na vnitřních pavlačích a nebyl to jejich opilý soused. Měla pocit, že ji někdo sleduje. Nějací lidé, snad ti co tu dřív žili. Soused jí vyprávěl, že tu kdysi bydleli Němci a po válce je odsud vyhnali. Nejdřív do starých budov továrny a pak? Nerozuměla tomu a nechtěla, aby ji dál něco vyprávěl. Byl to odporný člověk. Žil jako zvíře. Celé ji to jen děsilo. Všechno by bylo jinak, kdyby měla mámu.

Pár dní před tím, než dům zbourali, jsem měl sen. V něm jsem se procházel po neskutečně velké poušti suti. Pokrývala celý svah, kde dřív dům stál. Mezi rozbitými cihlami a kusy omítky jsem hledal třpytivé umělohmotné korálky a nosil je té dívce. Vypadala stejně, jak jsem si ji pamatoval z dětství. Smála se a děkovala, říkala, že už se nebude bát. Pak jsem si všiml, že za ní stojí nějací lidé v otrhaných šedivých šatech. Jejich tváře byly bílé, ale v jejich pohledech jsem cítil radost a štěstí.

Minuli jsme se. Z dálky jsem viděl siluetu toho pána. Nechtěl jsem pohlédnout do jeho tváře. Co bych v ní viděl? Nechtěl jsem už ztrácet další iluze. Překročil jsem koleje a nechal za sebou ten malý svět.