Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Dneska je moc krásně, že ....

10. 12. 2021
5
5
275
Autor
Sade

Dneska je moc krásně, že …… 

Když se tak dnes zamyslím nad tím, co se tenkrát stalo, když si uvědomím, co bylo před tímto příběhem, co bylo v pravěku mé mysli, co bylo ve mně, co pocitů, co chtění, co přání jsem cítil, jak jsem běžel a honil se za nekonečnem, padal únavou a vyčerpáním, cítil, že to „vše“ mám a hned zase nemám, tak se mohu jen pousmát, nazvat se bláznem, vyčíst si vše a zároveň nic, protože udělat to jinak by znamenalo nevyprávět vám ho. A to by byla škoda. 

Vraz si do hlavy tisíce jehel, otáčej s nimi, ohni se a nech bolavět záda, nech spadnout na zem všechny své sny, stárni a pociťuj to, nech dorůst děti a nech je odejít, začni cítit, že ti dochází dech, nech si ubrat síly, měj strach, že tě další dohání, ba co, i předhání, vnímej své soky a nepřátele, jak se k tobě ze všech stran blíží, nech si jimi ubližovat, v noci nespi, jez prášky a propadej depresi. Přidej podzimní vítr, první sníh a zamračenou oblohu, nech si tu trpkou pachuť denní šedi a nočních zlých snů.

Vidíš se v tom?

Jestli ne, nemusíš dál číst, to není příběh určený tobě, jestli ano, zastav se a pojď si ho nechat vyprávět. 

Takové to bylo šedé a smutné ráno, Bez těšení se jsem vstal a celou svou silou jsem se snažil uvést tělo do pohybu.  Krátce jsem se z okna svého domu zadíval na zahradu, pokrytou jemným popraškem mokrého a bahnitého sněhu. Stromy spaly, ptáci mlčeli. Jediným zvukem rána byl hvízdavý vítr. Ten jediný se smál a jízlivě na mě venku čekal. V noci jsem toho moc nenaspal, tíživé sny mně připomínaly, že na mě čeká den plný konfliktů s mým šéfem, člověkem, který nikdy neporadí, vždycky zkritizuje, člověkem, který ubližuje a dělá to rád, jako by to bylo jediné, co umí, že znovu budu hodnotit a přemýšlet, že to vzdám, že uteču a prohraju, že mi nebude dobře z neúspěchu, který prožiju a který mi on přivodil ve své snaze zašlapat mě do země, podrobit si mě a zničit mě. Když jsem došel do koupelny a začal se holit, viděl jsem, že mě již zimy zviklaly, vrásky bylo to nejméně, co bych své tváři a svému tělu vyčetl. Všude v domě ticho, děti už utekly a kdo ví, kde byly, dlouho se neozvaly. Opustily mě bez náhrady, bez zjevného varování daly najevo, že musím žít bez nich. Žaludek na vodě z předtuchy událostí toho dne. Snídaně v rychlém sledu a bez chuti, spálený jazyk od horkého čaje. Spiknutí … „Jsem sám, nevím, jak dál, netuším kam jít a má to vůbec cenu někam chodit?“

Netěšit se na nic a nemít radost z ničeho……. Takový normální, všední den posledních let. 

Vyšel jsem před dům na zahradu a nechal se plesknout číhajícím větrem, nechal se smáčet od mrznoucího deště, ještě další zhoupnutí žaludku a ještě jeden souboj s vlastním vědomím, že bude lepší se otočit a přiznat si, že na to nemám, zalézt pod peřinu vlastní postele, stočit své tělo do klubíčka a plakat, ne, vlastně brečet, postěžovat si Bohu, nebo čemukoli, v co dnes věřím, říci si, že mám smůlu a nenávidět sebe i svět kolem mě. Opravdu jsem v tu chvíli udělal pohyb zpět a vrátil se. „Ne, nepůjdu nikam, je mi špatně, jsem nemocný, uteču před tím.“ „To přece říct mohu, že…“

Nahlodán, ponížen, zklamán a opuštěn celým světem, otočil jsem se a vešel jsem zpět. „Tohle nezvládnu,“ řekl jsem si. „Proč jiní mají jen štěstí a já smůlu??!!“  „Kam se dívá sudička spravedlnost, když já jsem zde a cítím tohle??!!“ 

V předsíni jsem si dřepl a plakal. Opuštěn, nevyslyšen, zklamán, ubit, dostižen, znevážen, nejistý a prázdný s cejchem prohry v duši a na těle. 

Když mě přestaly téct po tvářích slzy, protože už chyběly, víc jsem jich v sobě neměl, povinnost mě zvedla a dala mi povel zkusit to znovu. Ten vítr a sníh tam stále byl, a já se sklopenou hlavou došel k autu. Bylo studené, ale „to bylo přeci jasné, to bylo schválně“. Motor líně nastartoval, vyjel jsem ze zahrady, otočil se kolem sloupku brány, zaváhal, zda dám převodovce povel vyrazit vpřed, pak jsem zařadil a rozjel se. Stromy se kolem mě začaly míhat a na přední sklo dorážely zmrzlé krupky „ani deště, ani sněhu“.

Jak šedá a smutná realita….. 

Cestu mám lety vyježděnu, vlevo je výmol, vpravo pozor na ostrůvek z kamení. Obyčejná, nezajímavá. 

V šeru rána se v dáli na krajnici objevil stín. Někdo tam stál!! Je to pro mě překvapení, tohle není místo, kde jsou běžně lidé. Ten člověk se na mé přijíždějící auto již zdálky podíval a já se znovu podivil, kde se tam vzal. Mezi stromy, nebližší dům pro chůzi příliš vzdálen, a přesto tam stál. A zase ten zvláštní, zpětný pohled na mé auto, otočen od směru své chůze, tam ten člověk na mě čekal.

„Nemám chuť ti zastavit, i kdybys  chtěl, nemám chuť ti pomoci, i kdybych mohl,“ blesklo mi hlavou. „Vlez mi na záda, otoč ten svůj pohled jinam a nech mě být. Mám svých starostí dost, proč tě poslouchat a nechat si pronikat ke své mysli další. To určitě, budu ti zastavovat, nechám vyprchat to málo tepla, které mám, nechám, aby s tebou ke mně pronikla ta protivná venkovní zima a vlhkost, máš mokrý kabát, zabahněné boty, smrdíš cigaretovým dýmem a chlastem včerejšího dne, jsi zatrpklý vzpomínkami a já je nasaji.  Budeš něco chtít a já ti to nechci dát, bojím se setkání s tebou, tak se sakra dívej jinam.“ 

Pohled toho člověka, toho stínu v místě, kde být neměl, zůstal upřen na mé auto. A pak, věřte mi, že přesně tohle jsem nechtěl, že přesně tohohle jsem se bál, zvedla se ta ruka proti mně a přišel signál, žádost o zastavení.

Moje noha zůstala pevně vtisknuta do pedálu plynu a moje rozhodnutí ten pohyb ignorovat zůstal.

„Mám co dělat sám se sebou, nech mě být!!“ 

Asi znáte ten vnitřní pocit, že tohle není správné, ten vnitřní souboj malého dobra a velkého zla, kdo zvítězí, proč nezastavit, a zase ta výčitka: „Proč mi to ten člověk dělá!!!.  Proč staví zrovna mě???“ 

Zvláštní pohled toho stínu, toho člověka mezi stromy v místě, kde nikdy, nikdo nestojí, a moje noha tlačí na pedál brzdy.

Minul jsem ho, dobrých 30metrů za mnou musel běžet, ale mé auto zastavilo. Stín se dal do pohybu a já jsem nezřetelně poznal, že je to žena.

„No alespoň tak,“ řekl jsem si. „Snad bude zábavná a krásná, když už jsem tedy zastavil, snad se bude na co dívat a vyzvídat, bude mít modré oči barvy pomněnky, bude štíhlá v pase, bude mít vykrojené, rudé rty, třpytící zářivé vlasy a snad mě okouzlí a snad ji okouzlím i já. Snad její příběhy budou vonět exotikou, budou nevšední a zajímavé, snad bude veselá a bezstarostná, chtivá a zvídavá, a kdo ví, co to ještě přinese. 

Stín se stal siluetou a já podle batohu na zádech poznal, že je to dívka, jestli ne dítě, ale „co už se dá dělat, alespoň tak, je to malý dobrý skutek, tak co“. 

Dívka doběhla k mému vozu a rychle otevřela dveře. Do mého vozu nahlédl zpitvořený obličej mentálně postiženého dítěte.

Zpanikařil jsem. „Pro Boha, proč jsem zastavil? Co může chtít? Kam chce jet? Jak se s ní domluvím? Ne, ne, odstup, já zabouchnu dveře, šlápnu na plyn, ujedu. Sám mám deprese, nechci další!!“ 

„Dobrý den, pane, jedete na metro? Jedete tam?“ řekla, a aniž počkala na odpověď, nastoupila ke mně. 

„Jsem v pasti vlastního citu, nechci pomáhat, nechte mě být!“, blesklo mi hlavou. 

Pomalu, vystrašen a znechucen, plný strachu z toho mentálního neznáma, jsem se rozjel vpřed. Ano, byl to strach, co mě pohltilo. Stejný strach, jako když jsem se vzbudil a nevěděl jsem, co budu dělat dál…., jak budu dál žít…. 

„Maminka mě dnes nemohla odvézt do školy. Je už dlouho nemocná,“ začala vykládat ta holčička. „Dnes ráno se to zhoršilo. Jste moc hodný, že jste mi zastavil. Moc chci stihnout školu, mám ji ráda, učím se tam a mám tam kamarády.“ dokončila, aniž se na mě podívala.

„Máte krásné auto,“ řekla po chvilce. „My takové nemáme, ale maminka je hodná, že mě vozí do školy, taky jsme ho měli rozbité. Já jezdím jenom s maminkou, ale dneska to nešlo. Tohle auto je krásné a vy jste hodný, že jste mi zastavil.“

Přemýšlel jsem, zda něco řeknu, co řeknu a jak to řeknu, aby mi to dítě rozumělo. Nevymyslel jsem nic… 

„Dneska je moc krásně, že….,“ pokračovala dál sama. „Viděl jste ten sníh? Je krásný, že? Moc se těším, až ho bude víc, budu si s ním hrát, umíte stavět sněhuláka? Já ano, loni jsem jednoho postavila sama. Víte, já si nemám s kým moc hrát, tady žádné děti jako já nejsou, jenom ve škole, proto tam tak ráda chodím, tam se mnou děti mluví, tady moc ne, někdy se mi smějí a jeden kluk po mě hází blátem a křičí, že jsem ošklivá a divná. To jenom maminka se mnou mluví, ale venku, když je sníh a já si postavím sněhuláka, tak mám kamaráda a on se mnou mluví. Věříte mi? Máte krásné auto, to rádio je bezva, tolik knoflíků. Pane, já vás znám, viděla jsme vás na vaší zahradě, máte krásný dům, oranžový, tam u lesa, někdy tam chodím, protože tam jsou srnky. A máte taky holčičku, ale ta už je velká, mně se zdá krásná, ale to já nepoznám. Mně se ale líbí. Je jako princezna. Jste moc hodný, že jste mi zastavil. Jedete na to metro?“ 

Mlčel jsem. Zklidnil jsem tep svého srdce. Už jsem se tak nebál…. 

Chvíli bylo úplné ticho. Zvuk motoru měl najednou svou melodii a ta melodie nebyla protivná. Opravdu padaly nádherné, bíle, sněhové vločky.

Krystalky zmrzlé vody vykreslovaly roztodivné tvary a přímo volaly, aby je člověk chytal do rukou. 

„Víte, já jsem chtěla jít pěšky, ale pak jsem viděla to vaše auto a vy jste mi sám zastavil. Jste moc hodný, takhle stihnu školu a budu si tam hrát. Já si vás pamatuju, viděla jsem vás hrát si s klukem. A měli jste s sebou psa, ten mezi vámi skákal jako bláznivý. Pamatujete si to taky? To máte štěstí, že jste si s ním hrál. My psa nemáme, tak ráda bych si s ním taky hrála. Maminka mi ho slíbila, ale teď je nemocná..“ 

Polkl jsem naprázdno… 

„Tady už to poznávám, tudy s maminkou jezdíme taky. Takže jedete na metro. To je dobře, tam už to znám a trefím. Jste moc hodný, že jste mi zastavil a nechal mě svézt v takovém krásném autě. Moje maminka je teď dlouho nemocná, říkala, že do školy nemusím, ale já jsem moc chtěla. Měla jsem jet autobusem, ale ten mi ujel, proto jsem chtěla jít pěšky. Nemyslela jsem si, že je to tak daleko? Když jedu s maminkou, tak je to rozhodně blíž.“

Zasmála se tomu, co řekla. Opravdu se nahlas zasmála. 

Mlčel jsem a cítil jsem, že se stydím. Já jsem brečel a ona se smála. Myslela si, že „je to blíž“. Blázen? Já jsem se bál jít a ona se nebála. Ujel jí autobus a tak se sama vydala dál. Nevěděla, kam jde, ale těšila se na to, co jí potká. Neměla tady kamarády, ale těšila se na to, koho potká. Ten kluk po ní házel blátem, ale ona to přešla. Věděla o mně víc, než jsem o sobě věděl já sám… Viděla mé štěstí a já ho neviděl… Viděla sněhové vločky a těšila se z nich. A co jsem viděl já? 

Opravdu padal nádherný, čistý sníh a já mám v životě víc štěstí, než o jakém si ona může nechat zdát… 

Zpitvořený obličej mentálně postiženého dítěte….. 

„Máte opravdu krásné auto a to rádio s tolika knoflíkama. Děkuju, jste moc hodný, že jste mi zastavil,“ řekla mi, když vystupovala, na rozloučenou u metra. 

Dodnes ji ve stínu těch stromů každé ráno vyhlížím. Nikdy tam už nebyla. Chodil jsem i po všech staveních v okolí, nahlížel přes ploty, neuvidím-li někde samotného sněhuláka, jak asi musí z jejích rukou vypadat, ptal jsem se, ale nenašel jsem ji. „Není od nás,“ říkali sousedé. Tak odkud byla? Znala mě, tím jsem si jist a také vím, že já ji neznal. Neviděl jsem ji. Nikdy jsem ji neviděl. Co jsem ale tedy viděl? A co si pamatoval? Vždyť jsem si vlastně nic nepamatoval. Dokud ona neviděla „to mé krásné auto s rádiem plným knoflíků“ a nezastavila mě.

Prý jsem jí zastavil já! Proč asi?


5 názorů

K3
12. 12. 2021
Dát tip

Je to takové dost popisné. První to delší souvětí mi ani nevadilo, ale potom už jo. Chtělo by to sáhodlouze škrtat, jenom než si čtenář uvědomí oč vlastně běží... To děvče to znatelně oživilo, ale to je až od půlky, takže s tím předtím by chtělo něco udělat...


Sade
11. 12. 2021
Dát tip

Děkuji za Vaše slova. Snad jsem ten kontrast mezi "starostmi malými" a "starostmi velkými" nějak srozumitelně vystihl. To "velké trápení" je mnohdy schováno a nám ukryto. Je zvláštní, že tenhle příběh se mi skutečně stal.... A to setkání bylo osvobozující..... Ještě dnes tu dívku (dítě) vyhlížím. A nebál bych se jí zastavit znovu... 


Gora
11. 12. 2021
Dát tip

V první části, která mi připadá moc rozsáhlá v celkové délce povídky, bych krátila a některé "litanie", jak vše v životě stojí za houby, by se daly vyjádřit stručněji.

Od "stopu" mentálně narušené dívky to už pak má jinou úroveň, poselství je náhle zřejmější.

Celkově dobré téma i styl, sice bych ubrala, například je konci těch řečnických otázek!, ale i tak se dobře text čte...


Jamardi
11. 12. 2021
Dát tip

Nepsala bych tam pro koho je další čtení určeno. Nemůžeš přesně odhadnout, koho to bude zajímat a koho ne.

Nemyslím si, že špatné vztahy se šéfem jsou banalita. Co znám lidi, tak to vždycky skončilo odchodem, i když  třeba za několik let. Každý se nervuje, že nesežene práci nebo  nějakou s nižším platem nebo jinými  nevýhodami a to se špatně rodině vysvětluje.  Vzít někoho do auta taky může dopadnou všelijak (teoreticky, snad špatných případů není moc). Slabě mentálně postižení (nějaké znám) mi přapadají co se týče příjemného nebo nepříjemného chování stejní jako jiní lidé, záleží jak to člověku sedne. Máš pravdu, zrovna v situaci, kdy člověk zvažuje odchod z práce, je setkání s takovým uvažováním dobré, člověku pomůže, uleví se mu.


Jiný úhel pohledu a pak si to v hlavě srovnat. Skvělý nápad.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru